Autor: Thierry Meyssan
Čtyřstranná smlouva uzavřená Francií a Itálií, stejně jako vládní projekt nového německého kancléře Olafa Schotze, jsou neslučitelné s historií Evropské unie. Paříž a Berlín právě podnikly konkrétní kroky, které mohou vést pouze k nevyhnutelnému rozpadu Evropské unie.
Na konci druhé světové války vymyslel Winston Churchill systém, který měl zajistit, aby západní Evropa nepadla do rukou Sovětského svazu a aby si nad ní udržel kontrolu. Šlo o vytvoření společného evropského trhu se zničenými zeměmi, které přijaly Marshallův plán [1].
Spojené státy a Velká Británie postupovaly společně. Během několika let položily základy našeho světa: NATO je jimi ovládaná vojenská aliance, zatímco to, co se stalo Evropskou unií, je občanská organizace pro jejich spojence. Samozřejmě, že členové jedné instituce nemusí být nutně členy té druhé, ale faktem zůstává, že se sídlem v Bruselu jsou obě dvě strany téže mince. Společné služby obou struktur mají diskrétní sídlo v Lucemburku.
Po krizi mezi Washingtonem a Londýnem během suezské výpravy se Spojené království, které ztrácelo své impérium, rozhodlo připojit k tomu, co ještě nebylo Evropskou unií. Jestliže Harold Macmillan v roce 1958 neuspěl, Edward Heath v roce 1973 uspěl. Protože se však poměr sil změnil, Spojené království na konci roku 2020 z EU vystoupilo a vrátilo se ke svému někdejšímu impériu („globální Británii“).
Všechny dokumenty EU jsou překládány do všech úředních jazyků členských zemí. Navíc angličtina, která se stala úředním jazykem EU, přestože již není úředním jazykem žádného z jejích členů. Není to proto, že by její součástí byli Britové, ale proto, že Unii má pod palcem NATO, jak uvádí článek 42 odst. 7 Lisabonské smlouvy (která násilně nahradila ústavní smlouvu odmítnutou lidem) [2].
Německo, které bylo až do roku 1990, tj. po svém sjednocení, okupováno čtyřmi vítězi druhé světové války, se vždy spokojilo s tím, že již není vojenskou mocností. Ještě dnes se mu zcela věnují jeho tajné služby, reorganizované USA s jejich bývalým nacistickým personálem, zatímco Pentagon tam má velmi rozsáhlé vojenské základny s fikcí exteritoriality.
Francie naproti tomu sní o vojenské nezávislosti. Proto Charles De Gaulle, který byl za druhé světové války vůdcem Svobodné Francie, přiměl v roce 1966 tuto zemi, aby opustila integrované velení NATO. Nicolas Sarkozy, kterého jako teenagera vychovával syn amerického tvůrce sítě Stay-behind („Gladio“) v NATO, ji však v roce 2009 obnovil. Vnějším operacím francouzské armády tak dnes v podstatě velí američtí důstojníci.
V čele Evropské unie stály po dlouhá léta Německo a Francie. François Mitterrand a Helmut Kohl si představovali přeměnu společného trhu v nadnárodní stát – stále ještě vazala Spojených států – schopný konkurovat SSSR a Číně: Evropskou unii. Tato struktura, do níž Spojené státy požadovaly, aby se bývalí členové Varšavské smlouvy připojili současně se vstupem do NATO, se stala kolosální byrokracií. Navzdory zdání není Rada hlav států a předsedů vlád supervládou, ale nahrávací komorou pro rozhodnutí NATO. Tato rozhodnutí vypracovává Severoatlantická aliance, v níž vždy dominují Spojené státy a Velká Británie, poté je předává Evropské komisi, předkládá Parlamentu a nakonec je ratifikuje Rada.
Je důležité si uvědomit, že posláním NATO je zasahovat do všeho: od složení čokolády (v přídělu pro vojáka je tabulka čokolády) až po stavbu mostů (musí být použitelné pro obrněná vozidla), nezapomínáme ani na vakcíny proti viru Covid (zdraví civilistů závisí na zdraví vojáků) nebo bankovní převody (transakce nepřítele musí být monitorovány).
Britská a francouzská armáda byly jediné dvě, které měly v Evropské unii nějakou váhu. Proto se v roce 2010 spojily smlouvami z Lancaster House. Když však došlo k brexitu, zůstala francouzská armáda osamocena, o čemž svědčí vypovězení francouzsko-australských kontraktů na ponorky ve prospěch Londýna. Jedinou možností, která Francii zbývala, bylo přiblížit se italské armádě, která byla o polovinu menší než francouzská. Právě o tom bylo rozhodnuto smlouvou z Quirinalu (2021). Tuto operaci usnadnila společná ideologie Emmanuela Macrona (bývalého bankéře Rothschilda) a Maria Draghiho (bývalého bankéře Goldman Sachs) a jejich společné vedení politické reakce na epidemii Covidu. Jen tak mimochodem je třeba upozornit na nevěrohodný politicky korektní žargon, kterým je tento dokument napsán a který je velmi vzdálen latinským tradicím [3].
Nový kancléř Olaf Scholtz se nezajímá o vojenské otázky ani o francouzský a italský rozpočtový deficit. Koaliční smlouva jeho vlády [4] sbližuje německou zahraniční politiku v každém ohledu s anglosaskou (USA + Velká Británie).
V době vlády Angely Merkelové, tyto bojovaly proti antisemitismu. Scholzova vláda jde ještě dál a zavazuje se podporovat „všechny iniciativy, které podporují život Židů a prosazují jejich rozmanitost“. Již nejde o ochranu menšiny, ale o její podporu.
Pokud jde o Izrael, který v imperiální logice vytvořily Velká Británie a USA [5], nová dohoda rovněž uvádí, že „bezpečnost Izraele je národním zájmem“ Německa, a slibuje blokovat „antisemitské pokusy o odsouzení Izraele, a to i v OSN“. Prohlásil, že Německo bude i nadále podporovat dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu (tj. vystupovat proti principu „jeden člověk, jeden hlas“) a vítá normalizaci vztahů mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Tím Scholzova vláda pohřbívá tradiční politiku SPD, jejíž ministr zahraničí Sigmar Gabriel (2013-18) označil izraelský režim za „apartheid“.
Olaf Schotz je právník, který se snaží, aby průmysl v jeho zemi fungoval na základě kompromisu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Nikdy nebyl příliš aktivní v mezinárodních otázkách. Na post ministryně zahraničí jmenoval zelenou právničku Annalenu Baerbockovou. Ta je nejen zapřisáhlou zastánkyní nízkouhlíkové energetiky, ale také zprostředkovatelkou vlivu NATO. Je silnou zastánkyní členství Ukrajiny v NATO a Evropské unii. Staví se proti Rusku, a proto odmítá plynovod Nord Stream 2 a podporuje projekt plynových terminálů na dovoz plynu ze Spojených států pomocí tankerů na zkapalněný zemní plyn, a to i přes přemrštěnou cenu těchto zařízení. A konečně označuje Čínu za „systémového soupeře“ a podporuje všechny její separatismy, tchajwanský, tibetský a ujgurský.
Lze předpokládat, že se politika Berlína a Paříže bude pomalu vzdalovat, až se znovu objeví konflikt mezi oběma zeměmi, který způsobil tři války v letech 1870-1945. Na rozdíl od publicity, jak jsem se zmínil výše, Evropská unie nevznikla proto, aby zajistila mír v západní Evropě, ale aby stabilizovala obyvatelstvo v anglosaském táboře během studené války. Francouzsko-německý konflikt nebyl nikdy vyřešen. Evropská unie zdaleka nezajistila mír, ale spíše problém přikryla dekou, než aby ho vyřešila. Během jugoslávských válek obě země tvrdě vojensky bojovaly: Německo podporovalo Chorvatsko, zatímco Francie Srbsko. Berlín a Paříž spolu vycházely v rámci hranic Unie, ale mimo ni spolu válčily. Specialisté na speciální operace vědí, že na obou stranách docházelo k úmrtím.
Fungující zahraniční politika je taková, která odráží identitu národa. Dnes jdou Spojené království a Německo dál a jsou hrdé na to, kým jsou, nikoli Francie, která prochází krizí identity. Emmanuel Macron na začátku svého mandátu řekl, že „neexistuje žádná francouzská kultura„. Od té doby pod tlakem svého lidu změnil svou řeč, ale ne své myšlení. Francie má prostředky, ale už neví, kým je. Prosazuje chiméru nezávislé Evropské unie konkurující Spojeným státům, zatímco ostatních 26 členů ji nechce. Německo však dělá chybu, když se schovává pod jaderný deštník USA, když se tato velmoc začala rozkládat.
Je zřejmé, že jsme právě vstoupili do fáze rozpadu Evropské unie. Je to šance pro každého, aby znovu získal plnou nezávislost, tak sklerotická je tato struktura. Je to však také a především výzva, která se může rychle změnit v drama. Spojené státy se hroutí samy do sebe a Evropská unie brzy nebude mít žádného vládce. Její členové se budou muset postavit do vzájemného vztahu. Je nesmírně naléhavé, abychom si začali rozumět nejen jako obchodní partneři, ale jako partneři ve všem. Pokud se to nepodaří, povede to nevyhnutelně ke katastrofě, k totální válce.
Všichni viděli, že všichni členové Evropské unie – kromě Britů, ale ti odešli – mají společné kulturní prvky. Tyto prvky má i Rusko, které má k Unii blíže než Velká Británie. Nyní je možné přebudovat Evropu jako síť států, a ne již jako centralizovanou byrokracii, a to otevřením se těm, které Anglosasové uměle oddělili, aby si zajistili nadvládu nad kontinentem po celou dobu studené války. Právě o tom mluvil Charles De Gaulle, když v opozici vůči Winstonu Churchillovi prohlásil, že chce „Evropu od Brestu po Vladivostok„.
*****
Thierry Meyssan je olitický konzultant, předseda a zakladatel Réseau Voltaire (Voltairova síť). Nejnovější dílo v angličtině – Before Our Very Eyes, Fake Wars and Big Lies: Od 11. září po Donalda Trumpa, Progressive Press, 2019.
Originál článku na webu: Voltairenet
Překlad: Administrátor Nekorektní TOP-CZ
