Autor: Jiří Paroubek
Letos není kulaté, ale stojí za to si jej připomenout. 7. května 1945 podepsali představitelé německé armády s představiteli ozbrojených sil Spojenců a Rudé armády v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Ta vstoupila v platnost 8. května ve 23 hod. v noci. Dne 9. června byla podepsána, jak na tom trvali Sověti, jako hlavní vítězové II. svět. války v Evropě, kapitulace Německa také v Berlíně. Tam, na německé straně vystupovali na jedné straně představitelé německého Generálního štábu (OkW) (maršál Wilhelm Keitel) a na druhé straně hlavní sovětský vojevůdce, strůjce největších vojenských vítězství Rudé armády, maršál Georgij Konstantinovič Žukov). Kulisu dokreslovali při podpisu bezpodmínečné kapitulace Německa také vysocí důstojníci velení spojeneckých armád.
9. května 1945 se dočkala osvobození konečně také Praha. Do značné míry se to povedlo přičiněním početných českých vlastenců, kteří se zbraní v ruce bojovali proti ustupující německé armádě a zejména vůči zfanatizovaným jednotkám zbraní SS. Obrana Prahy stála tři tisíce životů bojujících Čechů, mezi nimiž nebyli pouze Pražané. Souběžně s Pražským povstáním probíhala povstání také v jiných českých městech, vlastně po celém, tehdy ještě Němci okupovaném, území státu. Onoho 9. května 1945 tedy utichly zbraně a vlastně celé území čs. státu bylo osvobozeno. Většinu území osvobodila sovětská armáda s přispěním jednotek Československé armády, zejména v dukelské a ostravské operaci, a také například s účastí jednotek rumunské či polské armády. O intenzitě bojů o československé území svědčí to, že při nich bylo zabito sto šedesát tisíc sovětských vojáků, desítky tisíc rumunských vojáků, tisíce československých a například stovky polských vojáků. A také desítky amerických vojáků.
Dobře, že se připomínají rovněž zásluhy americké armády, která osvobodila západní Čechy. Obyvatelé Plzně, Klatov, Domažlic a dalších západočeských měst s českou většinou (v Chebu či Aši, kde převažovali sudetští Němci, se asi při příchodu Američanů moc neoslavovalo), budou navždy americké armádě vděčni. Často se mluví o tom, zda vlastně povstání v Praze a v dalších českých městech mělo význam a zda počet obětí a materiálních škod byly adekvátní výsledku těchto bojů. Podle objektivních stanovisek dnešních historiků lze říci, že pokud by nedošlo k těmto bojům a k vytlačení německé armády s různým úspěchem z většiny českých měst už před příchodem Sovětské armády, německá armáda by byla v pokušení změnit česká města v pevnosti a s podporou někde početných německých menšin (v Praze Němci mohli v té době tvořit až 10% obyvatel) je bránit. Počet obětí z řad českého obyvatelstva by byl pak ještě vyšší a materiální devastace výrazně větší.
Pokud nebudou vláda a prezident schopni připomenout při tomto výročí osvobození rozhodující přínos Sovětské armády k osvobození území čs. státu, bude to ještě větší ostuda, nežli byl přístup komunistického režimu při potlačování vzpomínek na přínos americké armády k osvobození západních Čech. Zejména mladá generace neví nic o rozhodujícím podílu Sovětského svazu na porážce nacistického Německa. Neví nic o tom, že tato cesta, trnitá cesta, vedla přes 27 milionů obětí sovětských lidí především z řad civilního obyvatelstva. Tedy žen, dětí, starých lidí, kteří byli podrobeni nepochopitelnému teroru a plánovitému vyvražďování za strany Němců. Po ohromných porážkách Sovětské armády, zejména v prvním půl roce války, se útočící Němci dostali až na předměstí Moskvy. Mohli dalekohledy pozorovat věže Kremlu. Jedna z německých předsunutých hlídek měla již v rukou jízdenky tramvaje jezdící z tohoto předměstí do centra Moskvy. Na přelomu listopadu a prosince 1941 sovětský maršál Žukov, s pomocí „generála zimy“ připravil pod Moskvou nečekanou protiofenzívu s využitím dobře připravených sibiřských divizí a odrazil německou armádu daleko od Moskvy. Rozplynul se tak Hitlerův sen uspořádat vítěznou přehlídku na Rudém náměstí, podobně jak se mu to podařilo po porážce Francie v Paříži na Champs – Élysées. V té době již probíhalo dlouhé, předlouhé obléhání obklíčeného Leningradu a jeho hrdinná obrana, která si vyžádala 1,5 mil. obětí z řad civilního obyvatelstva.
V roce 1942 na východní frontě probíhala opotřebovávací válka. Sovětský svaz po neuvěřitelném a svou mohutností bezpříkladném přesunu své vojenské výroby do střední Asie a na Sibiř z Němci obsazeného západu sovětského státu, překonal poprvé objemem válečné výroby zbrojní produkci německou, na kterou pracovala vlastně celá Němci obsazená Evropa, včetně některých neutrálních států (bez dodávek švédské železné rudy by Německo nemohlo existovat na bojištích ani týden).
Zvrat válečných operací na východní frontě přinesl až rok 1943. Nejprve velkolepé a zářivé vítězství Rudé armády v bitvě u Stalingradu, které zlomilo páteř německé armády. A v polovině roku 1943 vítězství Sovětů v největší tankové bitvě všech dob u Kurska. Za velkých obětí, po sveřepé obraně sovětská vojska dokázala zastavit tvrdý útok Němců a od toho okamžiku trvala jejich ofenziva vlastně až do května 1945.
Ať byl diktátorský Stalinův režim jaký byl, netřeba si jej idealizovat ani v nejmenším, nehrozilo po vítězství Sovětů ve válce zničení českého národa tak, jak by se to nepochybně stalo po vítězství nacistického Německa v čele s Hitlerem. Genocidní záměry ve vztahu k českému národu ze strany nacistů byly jasné. Jak to, krátce před svou smrtí po atentátu českých parašutistů vyjádřil Reinhard Heydrich, který byl jakýmsi specialistou nacistů na likvidaci porobených národů: „Čech, koneckonců, nemá ve střední Evropě co pohledávat“. Po skončení války, pokud by se jejími vítězi stali nacisté, českému národu nepochybně hrozila likvidace. Bylo by to možná méně drastické, než jak to nacisté prováděli s židy, ale nepochybuji, že stejně účinné. Duchovní elita národa by byla fyzicky zlikvidována. Část Čechů by byla germanizována tak, jak se to stalo polabským Slovanům. A část Čechů by byla vyvezena na Sibiř a do střední Asie. To by si všichni ti, kdo dnes dělají, jako by Sovětská armáda snad ani nebojovala a že porážka nacistického Německa přišla jaksi sama a jen ze Západu, měli uvědomit. A měli by vyjádřit Sovětům, tedy již neexistujícímu státu a jeho nástupcům, tedy zejména Rusům, své uznání a vděčnost.
Zdroj článku a úvodní foto: Vaše Věc
Poznámka Administrátora: Prošel jsem na Internetu takřka celý stranický tisk KSČM. Aktuaality, stanoviska, komentáře v sekci Mediálního úseku ÚV, totéž u KV Pr ahy, ale nenašel jsem nikde podobný článeek. HaNO publikují pouze INFO kdo kde bude koho vyznamenávat apod. V ostatním tisku KSČM existuje pouze plakát ke stažení a velmi stručný komentář Kateřiny Konečné na Facebooku. Tak jsem publikoval článek p. Paroubka, i když osobně mám k němu moře výhtrad.
