Autor: Admin
Je poslední prázdninová neděle, můj šťastný den. Koupil jsem si los za 80.- Kč a vyhrál stovku – to je klika, že ano. Čistý zisk 20.- korun tvrdé české měny a nezdaněných! Řekněte sami, kde je najdete na chodníku? Jenomže před Lidlem stála taková, no ještě krapet starší babka, než jsem já. Stává tam často, nežebrá, nic neříká, jenom stojí pár metrů u pojízdných košíků a kouká. Již se tak trochu známe, potkávám ji tam pokaždé, když jdu do Lidlu nakoupit. A pokaždé hrábnu do kapsy a všechny drobné (včetně 10 a 20 korun) vyndám a nasypu ji do ruky. Jen poděkuje a podívá se na vás a ten pohled stojí za to. Takže i ta dnešní vyhraná dvacka změnila majitele. Ale dost předslovů, jdeme na „Vojenskou historii Francie“:
Vojenská historie Francie je velmi zajímavá. Nevím, zda ještě existuje jiná země, která by za dobu takřka 2000 let nevyhrála ani jedinou válku, které se zúčastnila. Vypadá to jako legrace, (a asi to také legrace je), ale podívejte se se mnou a uvidíte, že něco málo pravdy na tom je:
Galské války:
Porážka. V této válce, jejíž konec předznamenal dalších 2000 let historie Francie, byla tato země dobyta Italem.
Stoletá válka:
Z většiny prohraná; Francii nakonec zachránila nedospělá dívka trpící schizofrenií, jež bezděčně definovala První pravidlo vedení války Francií: „Francouzská armáda zvítězí pouze v případě, že jejím vrchním velitelem není Francouz“.
Italské války:
Porážka. Francie se stává jediným státem v historii, který s Itálií prohrál dvě války.
Válka třicetiletá:
Francie se technicky vzato války neúčastní, ale svou zahraniční politikou si invazi nakonec vykoleduje. Na základě faktu, že ostatní válčící strany ji postupem času zcela ignorují, Francouzi prohlašují, že uhráli plichtu.
Válka s Nizozemím:
Plichta.
Válka s Augsburskou ligou / válka krále Viléma / francouzsko-indiánská válka
Ve skutečnosti porážka, o níž Francouzi tvrdí že byla plichtou. Tři plichty hned po sobě Frankofilové celého světa považují za vrchol válečnických úspěchů Francie.
Válka o Španělské následnictví:
Porážka. V této válce poprvé prohráli bitvu u Marlborough, což se od té doby stalo jejich oblíbenou kratochvílí.
Americká revoluce:
V gestu, které se vbrzku moderním Američanům opět připomene, Francie tvrdí, že válku vyhrála i přesto, že téměř všechnu váhu boje nesli angličtí kolonisté. Později je tento krok znám jako de Gaullův syndrom, a z něj vychází Druhé pravidlo vedení války Francií: „Francie zvítězí pouze v případě, že o většinu válčení se postará Amerika“.
Francouzská revoluce:
Vítězství, především proto, že protivníkem byli taktéž Francouzi.
Napoleonské války:
Prohra. Dočasná vítězství (viz První pravidlo!) díky vedení Korsičanem, který se však ukázal jako naprosto neschopný porazit anglického ševce.
Francouzsko-Pruská válka:
Porážka. Němci sehráli roli opilého spratka, který je v sobotu v noci zcela sám zamčen v domě s ošklivou holkou.
První světová válka:
Díky příměří, uzavřenému v poslední chvíli před porážkou po tom, co je zachránila Amerika, uhráli Francouzi plichtu. Tisíce francouzských žen zakusily pocit, jaké to je vyspat se nejen s vítězem, ale navíc s takovým, který je neoslovoval „fraulein“. Bohužel, vzhledem k masovému použití kondomů Američany, Francouzi prošvihli výbornou šanci k vylepšení svého genofondu.
Druhá světová válka:
Porážka. Německem dobytá Francie je Američany a Brity osvobozena právě ve chvíli, kdy se spojenecká vojska konečně naučila píseň Horst Wessel.
Indočína (Vietnam):
Porážka. Frnacouzská armáda se hodila marod a zalezla do postele s kapavkou od Dien Bien Phu (diagnóza Dien-Bien-Flu).
Povstání Alžířanů:
Porážka. Od křižáckých dob první případ, kdy západní armádě natrhla prdel muslimská Neturecká armáda. Bylo definováno První pravidlo muslimského válčení: „Francouzům dokážem vždycky nakopat prdel“. Stejné pravidlo již v té době měli Italové, Rusové, Němci, Britové, Holanďané, Španělé, Vietnamci a Eskymáci.
Válka proti terorismu:
Francie, mající na paměti svou vojenskou historii, se rozhodla kapitulovat do rukou Němců a muslimů. Čistě z bezpečnostních důvodů. Byl učiněn pokus o kapitulaci do rukou Vietnamského velvyslance, ten však selhal, když velvyslanec vyhledal azyl v McDonaldu.
Otázka, kterou by si měla položit každá země, dostatečně debilní na to, aby se spoléhala na Francii, by neměla znít :
„Můžeme se na Francii spolehnout?“, nýbrž „Jak dlouho bude trvat, než se Francie položí?“
