Autor: Jan Běhůnek
Švýcarská soukromá banka Julius Bär v polovině 90. let poslala Rudolfa Elmera do daňového ráje na Kajmanské ostrovy. Tehdy byl obyčejný účetní. Po krátkém čase se ale vypracoval na náměstka šéfa pro skryté finanční transakce. Na konci roku 2002 byl ale z banky propuštěn. Upozornil totiž své nadřízené v Curychu na klienty s kriminálním pozadím a nalezl rovněž určité stopy ohledně daňových úniků a praní špinavých peněz. Jako Compliance Officer byl totiž za tyto obchody osm let spoluzodpovědný a tvořil nedílnou součást systému. Tušil, že zřejmě podvádí švýcarské úřady.
Rudolf Elmer byl tehdy zavalen prací. Věnoval se bankovnictví, stínovému bankovnictví a hedgeovým fondům skupiny Julius-Bär. Banka z Londýna, Curychu a New Yorku prováděla kriminální obchody, o tom však Elmer jako Compliance Officer nebyl vůbec informován. Určité finanční transakce se rozhodovaly v Curychu, Elmer však musel potvrdit, že se odehrály na Kajmanských ostrovech. Zisky stínové banky byly repatriovány prostřednictvím dividend do holdingu Julius Bär ve Švýcarsku. Peníze nebyly nikdy zdaněné. Ve třech lidech se tak na Kajmanských ostrovech tvořilo až 40 % zisků holdingu. Celý systém byl však mnohem složitější.
Vedení banky na jeho upozornění nereagovalo. Generální ředitel banky mu dokonce poradil, ať zmizí a nikde se už neobjevuje. Nakonec se ohledně svých podezření obrátil na švýcarský stát. Bezvýsledně. Začal tak dlouhý kriminální příběh, který trvá dodnes.
V roce 2008 švýcarské platformě na odhalování informací WikiLeaks Elmer poskytl data zákazníků svého bývalého zaměstnavatele, aby zveřejnil podivné offshorové praktiky. Postupně na WikiLeaks zveřejnil 40 případů a daňovým úřadům předal všechno. Na televizních obrazovkách se v roce 2011 objevil i se zakladatelem WikiLeaks Julianem Assangem. V Londýně mu před kamerami předával dvě datová CD, na kterých byla nahraná pouze hudba. Oba totiž měli obavy před policejní razií.
Jako whistleblower měl málo zkušeností a dopustil se i několika hrubých chyb. Banka na něj najala 11 soukromých detektivů, kteří měli pod kontrolou celou jeho rodinu a blízké okolí. Nepřetržité sledování pokračovalo i během dovolené. Whistlebloweři, což se dá volně přeložit jako informátoři nebo vynašeči informací, často riskují kariéru, rodinu a zdraví, aby odhalili zákulisí a vady určitého systému.
Psycholog u něj zjistil posttraumatickou stresovou poruchu, která znamená nespavost, úzkost a myšlenky na sebevraždu. Úřady špinavé obchody a úniky nevyšetřovaly a Rudolfa Elmera před zvůlí banky neochránily. Nakonec podnikl několik zoufalých kroků. Julius Bär je totiž židovská banka a Rudolf Elmer hrozil, že pokud psychický teror nepřestane, spojí se s neonacistickou scénou. Ne, to není zápletka ze špatné detektivky, ale skutečný příběh z poklidného a demokratického Švýcarska.
Banka mu dokonce nabídla 500 000 švýcarských franků, pokud bude mlčet. Nakonec s rodinou na dohodu nepřistoupil, protože by celý systém špinavých obchodů a daňových úniků musel přikrýt a vše by v klidu pokračovalo dál.
Následkem jsou těžké soudní spory s bankou Julius Bär, které se dosud neskončily. 61letý Elmer už strávil šest měsíců ve vyšetřovací vazbě. Z důvodu padělání dokumentů a vydírání byl loni v létě odsouzen k podmíněnému výkonu trestu odnětí svobody na dobu 14 měsíců. Z hlavního bodu obžaloby, porušení bankovního tajemství, byl osvobozen. Celá rodina měla z psychického týrání trauma a dcera se v roce 2011 pokusila o sebevraždu. Nakonec na odškodnění vysoudili 700 000 švýcarských franků.
Švýcarský filmař Werner Schweizer o případu natočil dokument „Offshore – Elmer a bankovní tajemství“. Možná o celém příběhu vyjde i kniha. Je to happy end? Možná. Když přijde na věc, tak se okolo bankovních domů, jejich majitelů a daňových rájů chodí po špičkách.
Zdroj: Šifra
