Vložil: Admin
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila 12. července 2017 zahraniční misi českých vojáků na území Litvy a Lotyšska. Mise bude zahájena 1. ledna 2018. V záležitosti zahraničních misí existují vždy dvě obecné otázky: jaký účel má daná mise plnit a zda je mise ve své podobě schopna tento účel splnit. Podrobněji se řeší, zda je mise v pořádku z hlediska mezinárodního práva a zdali má spravedlivý a účinný charakter.
Každá vojenská zahraniční mise by měla být dostatečně ospravedlněna, a to pravdivými a závažnými fakty. Jenže při hledání odpovědí ohledně mise v Pobaltí narazíme na spoustu faktických rozporů a podsouvání zkreslených a neúplných informací. Jak je ale potom možné, že Poslanecká sněmovna návrh na působení českých vojáků v pobaltských zemích schválila?
Pro analýzu této záležitosti je nutné ji celou sledovat ze všech stran a v širších souvislostech (to platí ostatně vždy a pro všechno). V tomto smyslu zde máme Českou televizi, kde jsme se 11. července 2017 v pořadu „Události“ dozvěděli, že vláda chce české vojáky do Pobaltí poslat kvůli ruským hrozbám. O den později zazněla ve stejném pořadu obdobná fráze, že Aliance nasazení zdůvodňuje ruskými hrozbami. Jenomže na druhé straně je zde tvrzení generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, jenž na tiskové konferenci v Lotyšsku (19. června 2017) na otázku reportérky z místní televize, zda budou vojáci NATO rozmístěni v Lotyšsku bránit tuto zemi v případě jakékoli ruské agrese, sice stručně odpověděl, že ano (což byla povinná reakce), ale vzápětí dodal, že Aliance nespatřuje žádné bezprostřední ohrožení jakéhokoli jejího člena včetně Lotyšska. Kde se tedy vzaly ruské hrozby?
Avšak i Stoltenberg si v tomto sám protiřečil, neboť krátce před pokládáním otázek ve své řeči zmínil, že ona praporní uskupení NATO v Pobaltí slouží společnému účelu, a to bránit Alianci a odstrašit od agrese. K tomu doplnil, že jednotky NATO jsou zde, aby předešly konfliktu a bránily mír. Jakou agresi či konflikt měl na mysli, když nespatřuje žádnou hrozbu, již nevysvětlil a nikdo se ho na to neptal. Ve vystupování generálního tajemníka lze vidět přetvářku a manévrování s cílem skrýt skutečný záměr přítomnosti aliančních sil v Pobaltí a snahu hrát svoji roli odpovědného a loajálního funkcionáře západních struktur.
Dalším faktem v této záležitosti je to, že američtí zástupci neustále opakují, že pokud má být strategie jejich zahraniční politiky úspěšná, musí vždy začínat nepopiratelnou pravdou: Amerika musí vést (Successful strategy must begin with an undeniable truth—America must lead.). Tvrdí, že silné a nepřetržité americké vedení je nezbytné pro mezinárodní řád a doplňují, že otázka nikdy nezní, zda by měla Amerika vést, ale jak oni Američané budou vést. Tvůrci a hybatelé amerického strategického plánu pro 21. století se netají tím, že cílem Spojených států je změnit ruský režim v takový, který by byl nakloněn politice USA a uznal by jejich nadřazenost ve světě. Naproti tomu Rusové neusilují o dominanci ve světě, ale ani nechtějí být v podřízeném postavení. Jejich cílem je rovnováha sil. Problémem je, že Spojené státy nemohou z hlediska geografického prostoru a množství nerostných surovin Ruské federaci konkurovat, z čehož pramení současná napjatá situace ve světě, kde se odehrává boj o sféru vlivu mezi USA a Ruskem. Za normálních mírových okolností bude mít Ruská federace vždy výhodnější postavení vůči USA, proto je nutné okolnosti trvale měnit.
Z činnosti západních zpravodajských služeb nevychází žádný odborný závěr (zdůrazňujeme odborný závěr, nikoli závěr vykonstruovaný na politické přání) o existenci ruského záměru a příprav na agresi proti pobaltským zemím. Takový záměr by byl velmi bezhlavý a Rusům by v mnohém pouze uškodil, než prospěl. Navíc by bylo pro ně náročné po agresi udržovat a spravovat obsazené území a zároveň držet frontovou linii proti ozbrojeným silám členských zemí NATO. Jenom by tím plýtvali svými silami a prostředky včetně financí. Vše by mělo jen dočasnou formu, ale Rusové nedělají věci pro dosažení dočasného řešení, nýbrž jednají promyšleně s dlouhodobým ziskem (podobně jedná i Čína). Vojenská cvičení, která Rusové organizují na svém území, byť v blízkosti hranic, nevykazují z jejich strany známky přípravy na válečné tažení směrem na západ, ale představují demonstraci síly jako protiváhu k aktivitám Západu v čele se Spojenými státy, a to včetně jejich podpory násilné změny režimu na Ukrajině, jež je veřejnosti předkládána jako vítězství ukrajinského lidu, který v té době ani nestávkoval (podrobněji viz produkt 11010 „Analýza vzniku konfliktu na Ukrajině“ a produkt 11027 „Analýza změny politického režimu na Ukrajině“ s pokračováním v produktu 11028).
Události na Ukrajině nebyly spontánní příhodou (možná jen pro část nevědomých nadšenců), nýbrž dlouhodobě požadovanou a připravovanou změnou, po níž Američané prahli již od roku 1998. V té době prohlašovali, že hodlají Ukrajinu dovést do nového evropského bezpečnostního prostoru a také že chtějí posilovat partnerství mezi Aliancí a Ukrajinou. Američtí představitelé věděli, že Ukrajina je významnou bránou do prostoru Ruské federace a podle toho konali (problematika je interně rozpracována v dokumentech „Protichůdné záměry zahraniční politiky USA a Ruské federace“ a „Rozdíly ve vojenské strategii a taktice mezi USA a Ruskou federací“ – viz Přehled zájmových témat).
Nejtragičtější českou skutečností v souvislosti s vojenskou misí v Pobaltí se stalo vystupování českých poslanců, jejichž argumentace pro nasazení vojáků do Pobaltí byla velmi propagandistická a v duchu západního trendu, podle něhož byl nepřítel dopředu jasně stanoven.
Ministr obrany Martin Stropnický (hnutí ANO) ve svém projevu dezinformoval a manipuloval, když řekl: „Bude se jednat o silný politický a praktický výraz solidarity a zároveň ochoty naplňovat závazek kolektivní obrany, tedy principu, na kterém je založena i naše vlastní bezpečnost.“ Avšak podle Severoatlantické smlouvy neexistuje žádný závazek kolektivní obrany, ale jen dobrovolná účast, jež je v článku 5 deklarována možností členských zemí vybrat si, jakým způsobem budou na případné napadení jiné členské země reagovat (blíže viz produkt 11002 „Členství v NATO neposkytuje bezpečnostní záruky“). Navíc pobaltské země nebyly napadeny, proto není důvod k žádné akci, natož k nasazování ozbrojených sil.
Jediný závazek, který ze smlouvy vyplývá, je obsažen v článku 1 a vztahuje se k tomu, že se členské země zavázaly urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly… Je tedy patrné, že článek 1 Severoatlantické smlouvy byl vysláním vojáků do Pobaltí porušen (což se ostatně pravidelně opakuje ve spojení s dalšími geografickými oblastmi). A jakési zdůvodňování solidarity a ochoty plnit domnělý závazek dle článku 5 jsou jen pokrytecká slova, která v praxi nic neukazují. Není totiž možné demonstrovat ochotu k naplňování závazku, jenž neexistuje. A není ani možné ukazovat ochotu k něčemu, co se ještě nestalo (kolektivně bránit členský stát, který nebyl napaden). Ministr taktéž dezinformuje, když tvrdí, že je na tomto principu založena naše vlastní bezpečnost. Princip kolektivní obrany není povinný a nadto platí, že bezpečnost České republiky s její polohou uprostřed Evropy nebyla a není závislá na žádném spolku, nýbrž na tom, zda sousední země vystupují proti nám, anebo zda s námi udržují rovnocenné vztahy, čímž by automaticky vytvářely pásmo proti vzdálenějšímu potenciálnímu nepříteli (nutno doplnit, že žádné smlouvy ohledně bezpečnosti nám nikdy nepomohly, a pokud nějaká pomoc přišla, tak nikoli kvůli smlouvě, ale z pragmatického důvodu).
Na půdě Poslanecké sněmovny nebyla přednesena ani pravdivá, ani závažná fakta, která by vojenskou misi v Pobaltí dostatečně ospravedlnila. Pro vyslání českých vojáků hlasovalo 119 ze 165 přítomných poslanců, což je závažné provinění proti mezinárodnímu míru. Poslanci, kteří hlasovali kladně, možná neměli nejlepší vědomí o tom, co se za celou záležitostí skrývá, ale o to víc by se měli zaměřit na svou morální odpovědnost neboli svědomí, pokud nějaké mají.
S postupem doby bude patrnější, že skutečným cílem přítomnosti vojáků členských zemí NATO je budovat podmínky pro trvalou přítomnost USA a jejich „spojenců“ v blízkosti ruských hranic, narušovat autoritu politického vedení Ruské federace a vyvolávat diplomatické a jiné spory, za něž budou obviňováni ruští představitelé. Západní komunita se bude prostřednictvím působení aliančních sil utvrzovat a povzbuzovat k nepřetržitému boji proti ruskému režimu ve všech možných oblastech a podobách. Jedná se především o oblast politickou (např. permanentní obviňování Rusů z vměšování do vnitřní politiky západních zemí), ekonomickou (např. sankce a ekonomická izolace od Evropy), sportovní (např. soustředěný tlak ve sféře dopinku, jaký nebyl dosud veden na jiné problematické země), vojenskou (viz např. soupeření v Sýrii, konflikt na východní Ukrajině, snaha o řešení otázky Jižní Osetie, Podněstří apod.). Veškeré působení proti Ruské federaci je podporou naplňování cílů americké zahraniční politiky.
Evropští politici z různých důvodů přehlížejí zájmy svých zemí a nehájí bezpečné prostředí v Evropě. Potom by ale měli prezentovat, co vlastně hájí a v čí prospěch. Je to však úkol zejména pro novináře, aby se jich ve spojitosti s jejich politickými činy na to opakovaně a vytrvale ptali.
Zdroj: EXANPRO
