Autor: Pepe Escobar, 02. 09. 2022
Ukrajina jako národ skončila – ani jedna strana si v této válce neodpočine. Jedinou otázkou je, zda to bude finále ve stylu Afghánistánu nebo Sýrie.
Rok po ohromujícím ponížení USA v Kábulu – a na pokraji další vážné odplaty v Donbasu – je důvod se domnívat, že Moskva se obává, že Washington bude chtít pomstu: v podobě „afghanizace“ Ukrajiny.
Vzhledem k tomu, že západní zbraně a finance proudící do Kyjeva nemají konce, je třeba si uvědomit, že ukrajinská bitva se pravděpodobně rozpadne v další nekonečnou válku. Stejně jako afghánský džihád v 80. letech, který využíval partyzány vyzbrojené a financované Spojenými státy, aby zatáhl Rusko do svých hlubin, budou podporovatelé Ukrajiny využívat tyto válkou prověřené metody k vedení vleklé bitvy, která se může rozšířit i na sousední ruská území.
Přesto tento americký pokus o kryptoafghanizaci přinejlepším urychlí dokončení toho, co ruský ministr obrany Sergej Šojgu označuje za „úkoly“ své speciální vojenské operace (SMO) na Ukrajině. Pro Moskvu právě teď tato cesta vede až do Oděsy.
Nemuselo to tak být. Až do nedávné vraždy Darji Duginové před branami Moskvy probíhal na Ukrajině fakticky proces „syrizace“ bojiště.
Podobně jako zahraniční zástupná válka v Sýrii v minulém desetiletí, se frontové linie kolem významných ukrajinských měst zhruba stabilizovaly. Při prohrách na větších bojištích Kyjev stále častěji přecházel k použití teroristické taktiky. Ani jedna strana nedokázala zcela ovládnout obrovské válečné divadlo, které měla k dispozici. Ruská armáda se proto rozhodla udržovat v boji minimální síly – na rozdíl od strategie, kterou použila v Afghánistánu 80. let.
Připomeňme si několik syrských faktů: Palmýra byla osvobozena v březnu 2016, poté ztracena a znovu dobyta v roce 2017. Aleppo bylo osvobozeno až v prosinci 2016. Deir Ezzor v září 2017. Kus severní Hamá v prosinci a lednu 2018. Předměstí Damašku na jaře 2018. Idlib – a významně přes 25 procent syrského území – stále není osvobozen. To hodně vypovídá o rytmu na válečné scéně.
Ruská armáda nikdy neučinila vědomé rozhodnutí přerušit vícekanálový tok západních zbraní do Kyjeva. Metodické ničení těchto zbraní, jakmile se ocitnou na ukrajinském území – s velkým úspěchem – je jiná věc. Totéž platí pro rozbití žoldnéřských sítí.
Moskva si je dobře vědoma, že jakékoli vyjednávání s těmi, kdo tahají za nitky ve Washingtonu a diktují veškeré podmínky loutkám v Bruselu a Kyjevě, je marné. Boj v Donbasu i mimo něj je záležitostí „udělej, nebo zemřeš“.
Takže bitva bude pokračovat a zničí to, co z Ukrajiny zbylo, stejně jako zničila velkou část Sýrie. Rozdíl je v tom, že ekonomicky se mnohem více než v Sýrii to, co z Ukrajiny zbylo, ponoří do černé prázdnoty. Obnoveno bude pouze území pod ruskou kontrolou, a to včetně, což je podstatné, většiny ukrajinské průmyslové infrastruktury.
To, co zbylo, tedy zbytková Ukrajina, už bylo tak jako tak vypleněno, protože společnosti Monsanto, Cargill a Dupont už zabraly 17 milionů hektarů prvotřídní úrodné orné půdy – více než polovinu toho, co Ukrajina ještě má. To de facto znamená, že BlackRock, Blackstone a Vanguard, hlavní akcionáři agrobyznysu, vlastní veškerou půdu, na které na nesuverénní Ukrajině skutečně záleží.
Do budoucna, do příštího roku, se Rusové budou snažit odříznout Kyjev od dodávek zbraní NATO. Jak se to bude vyvíjet, Angloameričané nakonec přesunou do Lvova jakýkoli loutkový režim, který tam zůstane. A kyjevský terorismus – prováděný uctívači Banderovců – bude v hlavním městě nadále novou normou.
Kazašská dvojí hra
Nyní je již naprosto jasné, že se nejedná o pouhou válku o dobytí území. Je to zcela jistě součást války o ekonomické koridory – protože USA nešetří úsilím sabotovat a rozbíjet četné kanály propojení euroasijských integračních projektů, ať už jsou vedeny Čínou (iniciativa Pásmo a cesta, BRI), nebo Ruskem (Euroasijská hospodářská unie, EAEU).
Stejně jako zástupná válka v Sýrii přetvořila rozsáhlé oblasti západní Asie (svědkem je například Erdogan chystající se na setkání s Asadem), je boj na Ukrajině v mikrosvětě válkou o rekonfiguraci současného světového řádu, kde je Evropa pouhou sebeobětí ve vedlejší podzápletce. Velkým obrazem je vznik multipolarity.
Zprostředkovaná válka v Sýrii trvala deset let a ještě neskončila. Totéž se může stát se zástupnou válkou na Ukrajině. Za současného stavu Rusko zabralo území, které zhruba odpovídá Maďarsku a Slovensku dohromady. To je ještě daleko od splnění „úkolu“, a bude pokračovat, dokud Rusko nezabere celé území až k Dněpru a také Oděsu, která se připojí k separatistické Podněsterské republice.
Je poučné sledovat, jak na tyto geopolitické turbulence reagují významní euroasijští aktéři. A to nás přivádí k případům Kazachstánu a Turecka.
Telegramový kanál Rybar (s více než 640 tisíci sledujícími) a hackerská skupina Beregini při své investigativě odhalily, že Kazachstán prodává zbraně Ukrajině, což se de facto dá přeložit jako zrada vlastních ruských spojenců v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO). Vezměme také v úvahu, že Kazachstán je také součástí Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO) a EAEU, dvou uzlů eurasijského multipolárního uspořádání.
V důsledku skandálu byl Kazachstán nucen oficiálně oznámit pozastavení veškerého vývozu zbraní do konce roku 2023.
Začalo to tím, že hackeři odhalili, jak kazašská společnost Technoexport prodávala Kyjevu prostřednictvím jordánských prostředníků ozbrojené transportéry, protitankové systémy a munici na příkaz Spojeného království. Na samotný obchod dohlížel britský vojenský atašé v Nur-Sultanu, hlavním městě Kazachstánu.
Nur-Sultan se předvídatelně snažil obvinění odmítnout a tvrdil, že společnost Technoexport nepožádala o vývozní licence. To byla v podstatě lež. Rybarův tým zjistil, že Technoexport pro ně místo toho využíval jordánskou firmu Blue Water Supplies. A příběh je ještě pikantnější. Všechny smluvní dokumenty se nakonec našly v počítačích ukrajinské rozvědky.
Hackeři navíc zjistili, že se jedná o další obchod s Kazspetsexportem a to prostřednictvím bulharského odběratele na prodej kazašských letounů Su-27, leteckých turbín a vrtulníků Mi-24. Ty měly být dodány do USA, ale jejich konečným cílem byla Ukrajina.
Třešničkou na tomto středoasijském dortu je, že Kazachstán také prodává Kyjevu značné množství ruské – nikoli kazašské – ropy.
Zdá se tedy, že Nur-Sultan, možná neoficiálně, nějakým způsobem přispívá k „afghanizaci“ války na Ukrajině. Žádné diplomatické úniky to samozřejmě nepotvrzují, ale lze si vsadit na to, že Putin měl na toto téma asi hodně co říci prezidentu Kassymu-Jomartu Tokajevovi při jejich nedávném „srdečném“ setkání.
Sultánovo balancování
Turecko je mnohem složitější případ. Ankara není členem ŠOS, CSTO ani EAEU. Stále se jistí a kalkuluje, za jakých podmínek je možné se připojít k vysokorychlostní železnici euroasijské integrace. A možná proto Ankara prostřednictvím několika schémat umožňuje Moskvě vyhnout se lavině západních sankcí a embarg.
Turecké podniky – doslova všechny s úzkými vazbami na prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a jeho Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) – vydělávají a vychutnávají si svou novou roli překladiště mezi Ruskem a Západem. V Istanbulu se otevřeně chlubí tím, že co Rusko nemůže koupit od Německa nebo Francie, koupí „od nás“. A ve skutečnosti v tom jede několik společností z EU.
Ankarská rovnováha je sladká jako dobrá baklava. Získává ekonomickou podporu od velmi důležitého partnera přímo uprostřed nekonečného, velmi vážného tureckého hospodářského debaklu. Shodnou se téměř na všem: ruský plyn, raketové systémy S-400, stavba ruské jaderné elektrárny, cestovní ruch – Istanbul je Rusy přeplněný – turecké ovoce a zelenina.
Ankara-Moskva používají zdravou učebnicovou geopolitiku. Hrají ji otevřeně, zcela transparentně. To však neznamená, že jsou nějací spojenci. Je to jen pragmatický obchod mezi státy. Například ekonomická reakce může zmírnit geopolitický problém a naopak.
Kolektivní Západ zjevně zcela zapomněl, jak toto normální chování mezi státy funguje. Je to ubohé. Turecko je Západem „odsuzováno“ jako zrádce – stejně jako Čína.
Erdogan samozřejmě také potřebuje hrát pro galerie, takže čas od času říká, že by Kyjev měl znovu získat Krym. Koneckonců jeho firmy také obchodují s Ukrajinou – drony Bayraktar i jinak.
A pak je tu ještě další otázka – proselytismus: Krym zůstává teoreticky zralý pro turecký vliv, kde Ankara může využít pojmů panislamismus a hlavně panturkismus a těžit z historických vztahů mezi poloostrovem a Osmanskou říší.
Má proto Moskva obavy? Ani ne. Pokud jde o ty Bayraktary TB2 prodané Kyjevu, budou i nadále neúprosně obráceny v popel. Není to nic osobního. Je to jen obchod.
*****
Pepe Escobar se narodil v Brazílii, je dopisovatelem a šéfredaktorem Asia Times a sloupkařem Consortium News a Strategic Culture v Moskvě. Od poloviny 80. let žil a pracoval jako zahraniční zpravodaj v Londýně, Paříži, Miláně, Los Angeles, Singapuru a Bangkoku. Rozsáhle informoval o Pákistánu, Afghánistánu a Střední Asii až po Čínu, Írán, Irák a širší Blízký východ. Pepe je autorem knih Globalistan – How the Globalized World is Dissolving into Liquid War; Red Zone Blues: A Snapshot of Baghdad during Surge. Byl redaktorem časopisů The Empire and The Crescent a Tutto in Vendita v Itálii. Jeho poslední dvě knihy jsou Empire of Chaos a 2030. Pepe je rovněž spojen s Evropskou akademií geopolitiky se sídlem v Paříži. Pokud není na cestách, žije mezi Paříží a Bangkokem.
Originál článku a úvodní obrázek: The Cradle
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
