Autor: Anatol Lieven
Nezákonná ruská invaze na Ukrajinu šokovala Západ i mnoho obyčejných Rusů. Pro ty, kdo rozumí ruskému politickému systému a jeho pohledu na životní zájmy Ruska, by však neměla být úplným překvapením.
Již od počátku rozšiřování NATO v polovině 90. let ruští představitelé a další představitelé establishmentu varovali, že pokud se Západ pokusí udělat z Ukrajiny spojence proti Rusku, povede to ke konfrontaci a dost možná i k válce. Jak učil velký odborník na mezinárodní vztahy Hans Morgenthau, pro vytvoření životaschopné politiky USA vůči jiným velkým státům je nezbytné pochopit zevnitř, jak vidí svět a místo své země v něm. Dnes to musíme udělat, pokud chceme vytvořit politiku vůči Rusku, která povede k ukončení této války, stažení Ruska z Ukrajiny a obnovení ukrajinské suverenity.
Zahraniční a bezpečnostní instituce všech velkých států fungují na základě něčeho, co by se dalo nazvat doktrínami týkajícími se životních zájmů jejich zemí a jejich místa ve světě. Ruský establishment věří, že Moskva musí být jedním z pólů multipolárního světa. Pokud tomu nevěříte, nepatříte k ruskému establishmentu, stejně jako pokud nevěříte v globální prvenství USA, nepatříte k americkému establishmentu.
Ukrajina má pro tuto vizi zásadní význam. Ukrajina nepřátelská vůči Rusku a pevně spojená se Západem popírá jakoukoli možnost, aby Rusko vedlo přiměřeně silný regionální blok států. Z tohoto hlediska většina západních pozorovatelů nepochopila, jak těžkou porážku Rusko utrpělo, když na Ukrajině proběhla revoluce v roce 2014 a Ukrajina odmítla členství v Euroasijské unii. Zabrání části Donbasu, a dokonce i anexe Krymu byly ve srovnání s tím velmi ubohými cenami útěchy.
Ukrajina je kromě Ruska zdaleka největší bývalou sovětskou republikou, má 44 milionů obyvatel, zatímco Kazachstán 18 milionů a Bělorusko 9 milionů. Na Ukrajině žije zdaleka nejpočetnější ruská etnická menšina mimo Rusko. Bez převážně rusky mluvící Ukrajiny ztratí Rusko většinu svého mezinárodního statusu. Bez ukrajinského členství je Euroasijská unie žalostným stínem. Přinejmenším ruský establishment – sahající až k vládě Borise Jelcina v 90. letech – byl naprosto rozhodnutý, že Ukrajina by neměla vstoupit do protiruské aliance.
Putinovy články a projevy, Rusové vnímají svou vlastní kulturní a historickou identitu jako úzce spjatou s identitou Ukrajiny. Něco za to vděčí vzniku ruského státu a pravoslavného náboženství v Kyjevské Rusi a něco roli Ukrajinců v moderní ruské kultuře, kterou symbolizuje Nikolaj Gogol (ukrajinsky Mykola Hohol), velký ukrajinský spisovatel, který se ztotožnil s ruským impériem a psal rusky.
Tento faktor propůjčuje ruskému a putinovskému postoji k Ukrajině silný prvek historicky založeného nacionalismu. V Rusku existuje určité pochopení pro to, proč by Ukrajinci chtěli mít svůj vlastní stát, ale téměř žádné pochopení pro to, proč by se Ukrajinci chtěli vůči Rusku vymezovat. Proto ta ruská démonologie „nacismu“ a „manipulace ze strany USA“. Jinými slovy, zatímco ruští představitelé používají termín „Monroeova doktrína„, aby vysvětlili a ospravedlnili svou touhu zabránit Ukrajině vstoupit do nepřátelské aliance, jejich zájem o tuto zemi má emocionální sílu, která zcela chybí v postojích USA k Mexiku.
Zda by Rusko přijalo kompromisní nabídku Západu (pokud by byla učiněna) zahrnující moratorium na rozšiřování NATO a vzájemné omezení zbrojení, se pravděpodobně nikdy nedozvíme a tato otázka je nyní akademická. L’appetit vient en manger („chuť k jídlu roste s jídlem“), jak říkají Francouzi, a čím větší část Ukrajiny Rusko nyní okupuje, tím ambicióznější jeho cíle na Ukrajině pravděpodobně budou.
Podstatné však je, že tyto cíle jsou nyní v drtivé většině zaměřeny na Ukrajinu. Zdá se, že nikdo v Moskvě nyní nevěří, že existuje nějaká možnost dohody s NATO o omezení konvenčních zbraní nebo o nějaké formě nové evropské bezpečnostní architektury. Moskva může doufat nanejvýš ve smlouvu o omezení jaderných zbraní ve stylu studené války a možná v nějakou dohodu o kybernetické bezpečnosti. Když se ruská vláda rozhodla napadnout Ukrajinu, rozhodla se akceptovat, že vztahy se Západem budou ještě dlouho v podstatě nepřátelské.
Cílem ruské vlády je vytvořit ruskou sféru vlivu, nikoli novou verzi Sovětského svazu. Putin prohlásil, že „komu nechybí Sovětský svaz, nemá srdce, ale kdo ho chce zpátky, nemá mozek„. Euroasijský svaz má k SSSR značně daleko. Členem je například Kazachstán, který vždy usiloval o dobré vztahy s Ruskem. Ale kazašští představitelé veřejně a opakovaně prohlašovali, že nechtějí nějakou formou superstátu a Kazachstán opakovaně odmítl následovat Rusko v mezinárodních záležitostech – včetně nedávného odmítnutí uznat nezávislost donbaských republik. Euroasijská unie a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) jsou volná partnerství.
Pokud jde o ruskou nadvládu ve východní Evropě za hranicemi bývalého SSSR, ta je výrazně mimo ruské ambice a možnosti. Nejenže by to znamenalo útok Ruska na NATO se všemi ohavnými riziky, která by to s sebou neslo (zatímco Spojené státy a NATO výslovně prohlásily, že nebudou bojovat na obranu Ukrajiny), ale vyžadovalo by to, aby si Rusko podrobilo a udrželo Polsko. Ruští představitelé a komentátoři, s nimiž jsem o této možnosti hovořil, se nad absurditou této myšlenky jednoduše rozesmáli.
Pokud jde o Ukrajinu, existují dvě možné cesty, kterými se Rusko může vydat. Která z nich bude zvolena, se ukáže v příštích dnech, případně hodinách. První by byla dohoda se stávající ukrajinskou vládou (jak Rusko veřejně požadovalo bezprostředně po invazi), která by zaručila ukrajinskou neutralitu a vyloučení západních zbraní. Moskva bude téměř jistě také požadovat, aby donbaské republiky a všechny další ruskojazyčné oblasti obsazené ruskou armádou získaly plně autonomní status v rámci federální Ukrajiny. Moskva by to Západu pravděpodobně předložila jako rozšířenou verzi dohody Minsk II z roku 2015 o autonomii Donbasu v rámci Ukrajiny.
Čtěte: Proč Vladimir Putin, (pravděpodobně) zachránil život Volodymyru Zelenskému?
Druhou cestou by bylo obsazení Kyjeva samotným Ruskem, nahrazení ukrajinské vlády ruskými loutkami a vypracování nové ukrajinské federální ústavy ruským diktátem. V tomto okamžiku by se Moskva mohla také pokusit přinutit svůj ukrajinský klientský stát, aby se připojil k Euroasijské unii a CSTO. To by byl pro Rusko mnohem nebezpečnější projekt.
Na rozdíl od místních vlád v ruskojazyčných oblastech, u nichž Moskva doufá, že by mohly získat alespoň určitou míru místní legitimity, by loutková vláda v Kyjevě a ukrajinském etnickém jádru přežila pouze za stálé přítomnosti ruské armády. Vláda a armáda by čelily trvalým masovým nepokojům a násilnému odporu, který by mohly potlačit pouze brutálními represemi.
To by bylo pro obyvatele Ukrajiny kruté a pro NATO velmi nebezpečné. Pokud by se Spojené státy rozhodly vyzbrojit partyzánskou válku na Ukrajině, mohly by být takové síly zásobovány pouze přes Polsko – na které by se pak Rusko mohlo přímo zaměřit, což by pravděpodobně vedlo k rozšíření a dramatické eskalaci konfliktu. Navíc by se tato partyzánská válka nevyhnutelně změnila v etnický konflikt ukrajinských nacionalistů proti místnímu ruskému obyvatelstvu, což by téměř znemožnilo jakoukoli dlouhodobou jednotu Ukrajiny a pravděpodobně by vedlo k případné ruské anexi ruskojazyčných oblastí Ukrajiny.
Účelem západních sankcí proti Rusku by měl být tlak na Rusko, aby stáhlo svou armádu z Ukrajiny a obnovilo ukrajinskou suverenitu a územní celistvost (bez Krymu). To však nyní bude nevyhnutelně vyžadovat nějakou formu kompromisu s Ruskem ohledně ukrajinské neutrality (nikoli však členství v Euroasijské unii) a federalismu. Bez vojenské porážky ruské armády nebo zhroucení ruského státu se nyní zdá být nemožné dosáhnout bezpodmínečného stažení Ruska z Ukrajiny.
Alternativou je, že Spojené státy nepoužijí sankce ke změně ruské politiky na Ukrajině, ale ke svržení režimu v samotném Rusku tím, že ochromí ruský stát a ekonomiku. To by byl mnohem ambicióznější a nebezpečnější projekt, který by byl pravděpodobně marný. Použití sankcí ze strany USA ke změně režimu bylo všeobecným a naprostým neúspěchem – na Kubě, ve Venezuele, Iráku, Íránu a Severní Koreji.
Rusko je mnohem silnější než tyto státy a pravděpodobně se mu dostane mnohem větší pomoci od Číny, jejíž ekonomika nyní předstihla ekonomiku Spojených států. Taková strategie by také dříve či později otevřela propast mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci, což by znamenalo časově neomezené sponzorování ozbrojeného boje na Ukrajině se všemi důsledky pro Evropu.
Západní sankce by měly především pomoci ukrajinskému lidu. Druhá strategie partyzánské války by naopak Ukrajince instrumentalizovala jako zbraň k oslabení Ruska a připomněla by některé z nejhorších akcí USA z dob studené války, kdy Washington podporoval místní povstání (někdy vedená zlými postavami jako Jonas Savimbi a extremistickými ideologiemi, jako byla ta afghánských mudžahedínů), aniž by bral jakýkoli ohled na zájmy místních národů.
Mimo Evropu se studená válka vedla přes mrtvoly nesčetných Afričanů, Asiatů a Středoameričanů a mezi „prozápadními“ a „prosovětskými silami“ často nebyl vůbec žádný morální rozdíl. Kdyby se Amerika vydala touto cestou, znamenalo by to zradu právě těch Ukrajinců, o nichž americká administrativa tvrdí, že jim chce pomoci.
Originál článku: Global Research
Překlad: Administrátor Nekorektní TOP-CZ
Úvodní obrázek: Republic worlds.com
