Autor: Admin
Tak jsem dnes prošel desítkou českých internetových novin, blogů, apod., ale kromě novin Vaše Věc, kde je článek od pana Pondělníčka a Nové republiky, která ho převzala, nikde nenajdete ani maličký článeček věnovaný výročí Slovenského národního povstání. Já vím, že dnes nám z někdejšího názvu naši republiky zbylo jen to „Česko“, ale přesto si myslím, že na hrdinný boj účastníků SNP (i za naši svobodu), by se nemělo zapomínat. Dovolte mi prosím publikovat pár slov, jako připomínku těm mladým, co si to již nepamatují a těm nejmladším, kteří o tom již neví vůbec nic.
Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války (o úspěchu nacistů si už nedělal nikdo iluze) a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. Povstání mělo vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda, posléze měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku navázat styk se sovětskými vojsky a umožnit jim přechod přes komplikovaný terén Karpat, přinejmenším na střední Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech, čím by výrazně narušila Heinriciho ústupové plány. Území Slovenska by se tím výrazně ušetřilo před hrůzami války.
SNP mělo původně vzniknout, až když se sovětská armáda přiblíží ke slovenským hranicím, aby Slovákům pomohla. V průběhu jara a léta 1944 však začalo na Slovensku růst a sílit partyzánské hnutí. Tehdejší prezident Jozef Tiso dostal z této situace strach a 29.8.1944 povolal na Slovensko nacistické armády, aby nárůst partyzánského hnutí rozrušily nebo alespoň zmírnily. Stal se pravý opak. Ten den ve 20:00 velitel vojenského ústředí Ján Golian vyhlásil z vysílače v Banské Bystrici slovenské národní povstání. Slovenský lid povstal a rozhořel se osvobozenecký boj. 1.9.1944 Slovenská národní rada vydala svou deklaraci a zdůvodnila význam i cíle slovenského národního povstání.
Hlavní složkou ozbrojených sil povstání byla 1. československá armáda na Slovensku (oficiálně jmenovaná 31. srpna). Spolu s partyzány, částí policie, finanční stráže a milicemi Národní stráže bránila tato armáda povstalecké území na souvislé frontě do konce října. Zahraniční vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Spojené království, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise.
Slovenské národní povstání z r. 1944 bylo největší ozbrojenou vzpourou proti nacistické moci. Odehrálo se uvnitř území, které nacisté kontrolovali. Organizačně je připravila Slovenská národní rada spolu se svým vojenským ústředím (J. Golian). Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území byla ustanovena Banská Bystrica. Po jejím dobytí německými silami 28. října 1944 přešla velká část povstalců do partyzánské války, se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří aj.). V SNP bojovalo, kromě Slováků, také 3000 Čechů. Dále v něm bojovali Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků různého zaměření dopravených na povstalecké území vzdušnými výsadky; šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR, ale v menším počtu i americkou a britskou vojenskou misi. K povstání se připojily nejen partyzánské oddíly (až 20 tisíc mužů), ale proběhla i mobilizace slovenské armády (v závěru až 60 tisíc vojáků). Slovenská národní rada převzala jménem československé vlády veškerou moc na Slovensku. Nástup německých elitních jednotek a pomalá sovětská vojenská pomoc znamenala postupné zmenšování povstaleckého území (původně až 15 tisíc km2).
Německá ofenzíva začala 19. října 1944. Jako předehru k ofenzívě Němci bombardovali Banskou Bystrici, Liptovskou Osadu a letiště Tri Duby. Brigáda Dirlewanger zaútočila jako první na Biely Potok, ale byla po těžkých bojích zastavena. Útoky ostatních německých sil však byly úspěšné. Podařilo se jim obsadit některé opěrné body a tak dne 22. října svolal generál Viest poradu svého štábu, která určovala další taktiku bojů. Po příštích dvou dnech klidu byly 25. října boje znovu obnoveny. Slovenská letiště Zolná a Tri Duby se dostaly do dosahu palby německého dělostřelectva a 1. čs. stíhací pluk musel být evakuován. Povstalci tak ztratili veškerou leteckou podporu. 26. října postupovala německá divize Tatra na Banskou Bystricu od Zvolena i od Brezna. Velitelství 1. čs. armády se přesunulo do Donoval a Banská Bystrica byla vyklizena bez boje. Generál Viest vydal svůj poslední rozkaz 28. října v 04:00 hodin. Přijal porážku armády a vyzval všechny vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce.
Partyzánské skupiny pak vedly boje s Němci prakticky celou zimu 1944/1945 a na jaře 1945 se účastnily pomocných akcí při osvobozování Slovenska. K partyzánskému boji byla donucena 2. československá paradesantní brigáda. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády při boji v horách zahynulo hladem a vyčerpáním. Partyzánské jednotky na Slovensku však stále tvořily velkou bojovou sílu. Byly ale vybaveny pouze lehkými zbraněmi a mohly provádět jen omezené útoky a záškodnické akce. Hlavní štáb sídlil v Lomnisté dolině na jižní straně Nízkých Tater. Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35000 mužů. Svoji úlohu partyzáni sehráli i při Východoslovenské operaci a v dalších bojích při osvobozování území Slovenska, kdy byla jejich činnost s postupujícími sovětskými a československými vojsky koordinována ze štábu v Kyjevě.
Slovenské národní povstání bylo poraženo a 30.10.1944 Tiso na náměstí v Banské Bystrici děkuje esesákům za osvobození. Konec slovenského národního povstání neměl povahu prohrané války, ale prohrané bitvy. Po porážce povstání Němci zřídili „Einsatzgruppe H“ se sídlem v Bratislavě. Skupina byla kombinací jednotek Sicherheitsdienstu a Sicherheitspolizei a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Sestávala s Einsatzkommanda, Sonderkommanda a Kommanda zu besondere Verwendung (Komanda pro zvláštní účely). Tyto německé skupiny spolupracovaly s pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy a s oddíly četnictva. Hledaly nejen povstalce a partyzány, ale zasahovaly i proti těm, kteří jim pomáhali, i když se mnohdy jednalo o pomoc domnělou. Němci rozpoutali na Slovensku teror, při kterém byli zabíjeni nejen partyzáni, ale docházelo k masakrům civilistů, žen a dětí. Německé oddíly, k nimž patřily i zvláštní jednotky „Edelweiss“ a „Jozef“ povraždily více než 5000 osob. Na Slovensku bylo vypálených 90 obcí a osad. Tyto německé válečné zločiny se staly jednou z nejhorších kapitol historie Slovenska za druhé světové války.
Použité materiály: Wikipedie
