Po šesti měsících konfliktu – čeho přesně chce Rusko dosáhnout na Ukrajině?

Autor: Dmitrij Trenin, 08. 09. 2022

Putinovy poslední komentáře ukazují, že se myšlení Moskvy změnilo a kompromis již není na pořadu dne.

Minulý týden ruský prezident Vladimir Putin označil Ukrajinu za „protiruskou enklávu“, kterou je třeba odstranit. Také řekl, že ruští vojáci, kteří se účastní tamní vojenské operace, bojují za „svou zemi“. Tato prohlášení s sebou nesou důležité důsledky.

V posledních více než šesti měsících bylo mantrou ruské oficiální moci, že všech cílů ofenzívy bude dosaženo. Záměrně však nikdy nebyly upřesněny konkrétní cíle, například jak daleko se moskevské síly plánují na Ukrajině pohybovat. To samozřejmě musí vyvolávat spekulace o tom, čeho chce Kreml vlastně dosáhnout.

Jedinou osobou, která může na tuto otázku autoritativně odpovědět, je prezident a proto nemá smysl si něco vymýšlet. Dvě věci však nemohou uniknout pozornosti. První je radikalizace postoje Moskvy k Ukrajině v důsledku politiky Západu i kroků Kyjeva, druhou je prohlubující se propast mezi minimálním výsledkem vojenské kampaně, s nímž může být Rusko spokojeno a maximálním množstvím toho, co mohou USA a jejich spojenci akceptovat.

Přibližně šest let po podpisu druhé minské dohody v roce 2015 se Kreml usilovně snažil o její realizaci. Ta by zajistila Donbasu autonomní status v rámci Ukrajiny a poskytla by celému regionu vliv na celostátní politiku a to i v otázce geopolitické a geoekonomické orientace země. Kyjev však od samého počátku nebyl ochoten na realizaci dohody spolupracovat, neboť ji považoval za výhru Moskvy. Washington v rámci své politiky zadržování Ruska tento obstrukční postoj podporoval, zatímco Berlín a Paříž, formálně jako garanti dohody (vedle Ruska), neměly na Kyjev žádné páky a nakonec ukrajinský postoj přijaly.

Zvolení Vladimira Zelenského ukrajinským prezidentem v roce 2019 se zpočátku  zdálo být příležitostí k nastolení míru a prezident Putin vyvinul vážné úsilí, aby se minská dohoda začala realizovat. Kyjev však brzy couvl a zaujal ještě tvrdší postoj než dříve. Nicméně až do poloviny roku 2021 Kreml nadále považoval za své cíle na Ukrajině vyřešení otázky Donbasu v podstatě na základě Minsku a případné faktické uznání ruského statusu Krymu. V červnu loňského roku však Vladimir Putin zveřejnil dlouhý článek o rusko-ukrajinských vztazích, z něhož bylo zřejmé, že současnou situaci považuje za zásadní bezpečnostní, politický a identitární problém své země, uvědomuje si svou osobní odpovědnost a je povinen udělat něco pro její strategickou nápravu. Článek neprozradil Putinův herní plán, ale vyložil jeho základní myšlenky ohledně Ukrajiny.

V prosinci loňského roku Moskva předala Washingtonu balíček konkrétních návrhů, jenž představoval seznam bezpečnostních záruk pro Rusko. Ty zahrnovaly formální neutralitu Ukrajiny mezi Ruskem a NATO („žádná Ukrajina v NATO“) a nerozmisťování amerických a dalších zbraní a vojenských základen NATO na Ukrajině, jakož i zákaz vojenských cvičení na ukrajinském území („žádné NATO na Ukrajině“). USA sice souhlasily s projednáním některých vojensko-technických otázek, jimiž se ruský dokument zabýval, ale odmítly klíčové požadavky Moskvy týkající se Ukrajiny a NATO.

Těsně před zahájením vojenské operace Moskva uznala obě donbaské republiky a řekla Kyjevu, aby stáhl armádu z části Doněcka a Luganska, které byly v té době pod ukrajinskou kontrolou, nebo bude čelit následkům. Kyjev odmítl a začaly bojové akce. Oficiálním důvodem Ruska k nasazení síly byla obrana obou nově uznaných republik, které požádaly o vojenskou pomoc.

Krátce po zahájení bojů zahájily Rusko a Ukrajina mírová jednání. Koncem března 2022 na schůzce v Istanbulu Moskva požadovala, aby Zelenského vláda uznala svrchovanost obou donbaských republik v jejich ústavních hranicích a svrchovanost Ruska nad Krymem, který byl v roce 2014 formálně připojen k Ruské federaci a aby navíc přijala neutrální a demilitarizovaný status území kontrolovaného Kyjevem. V té době Moskva stále uznávala současné ukrajinské orgány a byla připravena s nimi jednat přímo. Ze své strany se Kyjev zpočátku zdál být připraven přijmout požadavky Moskvy (které byly mnohými v Rusku kritizovány jako přílišné ústupky vůči Ukrajině), ale pak se rychle vrátil k tvrdému postoji. Moskva měla vždy podezření, že tento obrat, stejně jako v předchozích případech, byl výsledkem zákulisního vlivu USA, kterým často pomáhali Britové a další spojenci.

Od jara 2022, kdy boje pokračovaly, Moskva rozšiřovala své cíle. Ty nyní zahrnovaly „denacifikaci“ Ukrajiny, což znamenalo ne jenom odstranění ultranacionalistických a protiruských prvků z ukrajinské vlády (ruskými představiteli charakterizované jako „kyjevský režim“), ale i vymýcení jejich základní ideologie (založené na nacistickém kolaborantovi z druhé světové války Stepanu Banderovi) a jejího vlivu ve společnosti, včetně vzdělávání, médií, kultury a dalších sfér.

Vedle toho Moskva přidala něco, co Putin svým typickým jízlivým způsobem nazval „dekomunizací“ Ukrajiny, což znamenalo zbavit Ukrajinu, jejíž vedení zcela odmítá sovětskou minulost, rusky osídlených nebo rusky mluvících území, která sovětské Ukrajinské republice SSSR přidělili komunističtí vůdci v Moskvě, Vladimir Lenin, Josif Stalin a Nikita Chruščov. K nim patří kromě Donbasu celý jihovýchod Ukrajiny od Charkova po Oděsu.

Tato změna politiky vedla k opuštění prvních signálů, že Rusko bude respektovat ukrajinskou státnost mimo Donbas a k vytvoření ruských vojenských vládních orgánů na území obsazeném ruskými silami. Bezprostředně poté začala snaha o faktickou integraci těchto území s Moskvou. Do začátku podzimu 2022 byly celý Cherson, část Záporožské a část Charkovské oblasti vtaženy do ruského ekonomického systému; začaly používat ruský rubl; přijaly ruský vzdělávací systém a jejich obyvatelstvu byla nabídnuta zrychlená cesta k ruskému občanství.

Vzhledem k tomu, že se boje na Ukrajině rychle staly zástupnou válkou mezi Ruskem a Západem vedeným USA, názory Ruska na budoucnost Ukrajiny se dále a více radikalizují. Zatímco rychlé ukončení bojů a mírové urovnání podle  ruských podmínek na jaře by Ukrajinu, bez Donbasu, ponechalo demilitarizovanou a mimo NATO, ale jinak pod současným vedením s jeho zjevně protiruskou ideologií a závislostí na Západu, nové myšlení, jak naznačují Putinovy výroky v Kaliningradu, má tendenci považovat jakoukoli část ukrajinského státu, která není zcela a bezpečně očištěna od ultranacionalistické ideologie a jejích agentů, za jasné a aktuální nebezpečí, ve své podstatě za tikající bombu přímo na hranicích Ruska nedaleko jeho hlavního města.

Za těchto okolností, vzhledem ke všem utrpěným ztrátám a útrapám, by nestačilo, aby Rusko získalo kontrolu nad územím, které bylo kdysi známé jako Novorosie, nad severním pobřežím Černého moře až po Podněstří. To by znamenalo, že Ukrajina by byla zcela odříznuta od moře a Rusko by získalo – předpokládá se, že prostřednictvím referend – velký kus území a miliony nových občanů. K dosažení tohoto cíle ruské síly ještě potřebují obsadit Nikolajev a Oděsu na jihu a Charkov na východě. Dalším logickým krokem by bylo rozšíření ruské kontroly na celou Ukrajinu východně od Dněpru a také na město Kyjev, které leží převážně na pravém břehu řeky. Pokud by k tomu došlo, ukrajinský stát by se zmenšil na střední a západní oblast země.

Ani jeden z těchto výsledků však neřeší zásadní problém, na který Putin upozornil, totiž že Rusko musí žít vedle státu, který se bude neustále mstít a který Spojené státy, jež ho vyzbrojují a řídí, využijí k tomu, aby Rusko ohrožovaly a oslabovaly. To je hlavní důvod, který stojí za argumentací pro zabrání celého území Ukrajiny až k polským hranicím. Jenže integrace střední a západní Ukrajiny do Ruska by však byla nesmírně obtížná, zatímco snaha o vybudování ukrajinského nárazníkového státu kontrolovaného Ruskem by znamenala velké odčerpávání zdrojů a také neustálé bolesti hlavy. Není divu, že některým lidem v Moskvě by nevadilo, kdyby Polsko pohltilo západní Ukrajinu v rámci nějaké formy společného politického útvaru, který, jak tvrdí ruská zahraniční rozvědka, je skrytě vytvářen.

Budoucnost Ukrajiny ovšem nebude diktována něčími přáními, ale vývojem na bojišti. Boje tam budou ještě nějakou dobu pokračovat a konečný výsledek je v nedohlednu. I když aktivní fáze konfliktu skončí, je nepravděpodobné, že by po ní následovalo mírové urovnání. Každá ze stran považuje konflikt z různých důvodů za existenční a mnohem širší než jen na Ukrajině. To znamená, že to, o co Rusko usiluje, je třeba získat a pak pevně udržet.

****

Dmitrij Trenin je profesorem na Vysoké škole ekonomické a vedoucím výzkumným pracovníkem Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů. Je rovněž členem Ruské rady pro mezinárodní záležitosti.

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code