Co se opravdu děje na Ukrajině?

Autor: Johan Eddebo, 26. 02. 2022

Úvodem:

Ukrajina je historicky součástí ruského srdce. Ukrajina je součástí kontinuálního politického útvaru, který dnes nazýváme „Rusko“, nebo je s ním úzce spjata, a to již od 10. století, kdy byla založena dynastií Rurikidů, pocházející ze švédských Vikingů.

Jistě, existovala období, kdy státečky na současném ukrajinském území byly nezávislé na formální ruské kontrole, např. kyjevské velkoknížectví bylo po jedno století pod Litvou, chvíli bylo vazalem Zlaté hordy, a v poměrně složité historii se na současném území vyskytovaly různé kmeny.

Dnešní Ukrajina však ve skutečnosti nikdy nebyla mimo „ruskou“ hegemonii a kulturu, a to již od 1. tisíciletí, a od 18. století byla formálně součástí Ruské říše.

Tím nechci říci, že Rusko má „de facto „právo“ na toto území v jakémkoli právním nebo morálním smyslu, jde mi jen o to, že jsou v mnoha ohledech úzce propojeny a donedávna byly vlastně součástí téhož politického útvaru.

Význam Ukrajiny pro Ruskou bezpečnost

Ukrajina se stala formálně nezávislou zhruba před 30 lety v souvislosti s rozpadem SSSR. Ze strategického hlediska je Ukrajina pro ruskou bezpečnost zcela nepostradatelná.

Jedním z aspektů je černomořská oblast a Krym, jehož význam byl hlavním důvodem krymské války Florence Nightingaleové v 19. století.

Sevastopol je od roku 1783 dominantním teplovodním přístavem Ruska (což znamená, že je životaschopný po celý rok) a je jedinou cestou pro projekci vlivu přes Středozemní moře, což poskytuje jediný skutečně životaschopný přístup na Blízký východ, stejně jako do jižního Atlantiku a Indického oceánu.

Krym rovněž poskytuje Rusku operační kapacitu v jeho těsné blízkosti, např. pro regionální přepravu vojsk a ochranu jeho klíčových obchodních tras procházejících Černým mořem, a má zásadní význam pro strategickou obranyschopnost celého jižního křídla Ruska.

Rusko sice není zcela bezbranné, ale pokud by ztratilo jen Krym, bylo by velmi zranitelné.

Ukrajina jako taková je navíc geostrategicky důležitá i z řady dalších důvodů. Byla druhou nejdůležitější sovětskou socialistickou republikou nejen díky svým zdrojům, obyvatelstvu a výrobním kapacitám, ale také proto, že je v podstatě co by kamenem dohodil od samotného srdce Ruska. Zaberte a udržte Ukrajinu a můžete rovnou napochodovat do Moskvy. Nebo ji vyhladovět.

Pro srovnání se podívejte na francouzské, švédské a německé invaze do Ruska. Švédsko bylo poraženo u Poltavy, Napoleonovi se podařilo vypálit Moskvu do základů, ale musel ustoupit. Hitler se však na začátku operace Barbarossa zmocnil Ukrajiny a napáchal tam dost škody. Ukrajinská SSR byla tou žlutou koulí vlevo:

V současné době je klíčovým aspektem situace skutečnost, že většina plynu vyváženého Ruskem prochází ukrajinskou sítí. To představuje významnou část ruského obchodního přebytku a důležitým faktorem v pozadí je také skutečnost, že Evropa je na tomto toku surovin pravděpodobně závislá.

V pozadí však jako vždy zůstává ropa.

Rusko vyváží téměř tolik jako Saúdská Arábie a je druhým největším světovým producentem. Navíc jsou jeho zásoby nevyužité ve větší míře než zásoby téměř jakéhokoli jiného významného producenta a pravděpodobně poskytuje přístup k ropě s vyšším EROI než kdekoli jinde na světě.

O situaci se zdroji jsem psal na jiném místě, ale shrňme si, že Západ potřebuje neomezený přístup k této ropě, přinejmenším ve střednědobém horizontu, jinak je to kachna na odstřel, která není schopna odvrátit okamžitý úpadek.

Současnost

Ukrajina je v podstatě cílem Západu pro „změnu režimu“ přinejmenším od „oranžové revoluce“ v roce 2004, která byla výtvorem nevládních organizací a západních zpravodajských služeb a svrhla proruského Viktora Janukovyče.

Následující vláda Tymošenkové privatizovala státní majetek a hlasitě podporovala členství v NATO, aby „ochránila Ukrajinu před ruskou agresí“.

Janukovyč byl nějakou dobu v čele opozice, poté byl v roce 2010 zvolen prezidentem a hrál hlavní roli při formování následujících dvou vlád.

Pak jsme samozřejmě dospěli k puči podporovanému Spojenými státy v roce 2014, podle Wikipedie „revoluci důstojnosti„. Cílem tohoto převratu bylo začlenit Ukrajinu do EU, čímž by se nepřímo stala přínosem pro NATO a samozřejmě by se snížila její využitelnost jako ruského trhu.

Když se na přelomu let 2013 a 2014 zdálo, že Janukovyč této integraci zavírá dveře dohodou s Ruskem, na Ukrajině „došlo k převratu“, svržení vlády a ozbrojenému povstání podněcovanému a podporovanému Západem. Přečtěte si naši podrobnou časovou osu.

Vzhledem k okolnostem měl Západ samozřejmě jen málo jiných možností. Zejména ve vztahu k ruským snahám o vytvoření Euroasijské unie, jejímž základem by byla Ukrajina, která by zpochybnila hegemonii Západu a vytvořila společné energetické trhy, jež by mohly snadno zničit petrodolar.

V návaznosti na převrat pak Rusko reagovalo zajištěním svých aktiv na Krymu podporou odtržení, stejně jako do jisté míry Luhanska a Doněcka, které však Rusko ještě před několika dny formálně neuznalo. Tím byla zahájena osmiletá válka v Donbasu mezi ukrajinskou vládou a separatisty.

Na počátku byly realizovány Minské dohody, jejichž cílem bylo nastolit příměří a znovu začlenit Luhansk a Doněck do Ukrajiny a zároveň jim poskytnout určitou míru autonomie.

Ty byly sice podepsány, ale nikdy nebyly plně realizovány a podle ruské administrativy stále více porušovány pomalu se hroutícím ukrajinským státem, redukovaným na kolonii s loutkovým režimem, což také uvádí nárůst útoků na civilní obyvatelstvo polonezávislých regionů.

Zde je podstata pohledu Kremlu na současnou situaci:

V březnu 2021 byla na Ukrajině přijata nová vojenská strategie. Tento dokument je téměř celý věnován konfrontaci s Ruskem a klade si za cíl zapojit cizí státy do konfliktu s naší zemí. Strategie předpokládá organizaci něčeho, co lze označit za teroristické podzemní hnutí na ruském Krymu a v Donbasu.

Stanovuje také obrysy případné války, která by podle kyjevských stratégů měla skončit „za pomoci mezinárodního společenství za podmínek výhodných pro Ukrajinu“, a také – poslouchejte pozorně, prosím – „za zahraniční vojenské podpory v geopolitické konfrontaci s Ruskou federací“. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o přípravu na válečné akce proti naší zemi, Rusku.

Jak víme, dnes již bylo řečeno, že Ukrajina hodlá vytvořit vlastní jaderné zbraně, a to není jen chvástání. Ukrajina disponuje jadernými technologiemi vytvořenými ještě v sovětských dobách a nosiči těchto zbraní, včetně letadel, stejně jako přesnými taktickými raketami sovětské konstrukce Točka-U s doletem přes 100 kilometrů. Mohou toho však dokázat více; je to jen otázka času. Základy pro to mají již od sovětské éry.

Jinými slovy, získat taktické jaderné zbraně bude pro Ukrajinu mnohem snazší než pro některé jiné státy, které zde nebudu jmenovat a které takový výzkum provádějí, zejména pokud Kyjev získá zahraniční technologickou podporu. Ani to však nemůžeme vyloučit.

Pokud Ukrajina získá zbraně hromadného ničení, situace ve světě a v Evropě se drasticky změní, zejména pro nás, pro Rusko. Na toto reálné nebezpečí nemůžeme nereagovat, tím spíše, že, opakuji, západní patroni Ukrajiny jí mohou pomoci tyto zbraně získat a vytvořit tak další hrozbu pro naši zemi. Vidíme, jak vytrvale je kyjevský režim pumpován zbraněmi.

Jen Spojené státy od roku 2014 vynaložily na tento účel miliardy dolarů, včetně dodávek zbraní a vybavení a výcviku specialistů. V posledních měsících na Ukrajinu neustále proudí západní zbraně, ostentativně za přihlížení celého světa. Zahraniční poradci dohlížejí na činnost ukrajinských ozbrojených sil a speciálních služeb a my jsme si toho dobře vědomi.

V posledních několika letech jsou na ukrajinském území pod záminkou cvičení téměř neustále přítomny vojenské kontingenty zemí NATO. Systém kontroly ukrajinských vojsk byl již integrován do NATO. To znamená, že velitelství NATO může ukrajinským ozbrojeným silám vydávat přímé rozkazy, a to i jejich samostatným jednotkám a oddílům.

Spojené státy a NATO začaly bezohledně rozvíjet ukrajinské území jako prostor pro potenciální vojenské operace. Jejich pravidelná společná cvičení jsou zjevně protiruská. Jen v loňském roce se jich zúčastnilo přes 23 000 vojáků a více než tisíc jednotek techniky.

Již byl přijat zákon, který umožňuje zahraničním jednotkám přijet na Ukrajinu v roce 2022 a zúčastnit se mnohonárodních cvičení. Pochopitelně se jedná především o jednotky NATO. V letošním roce je plánováno nejméně deset těchto společných cvičení.

Je zřejmé, že tyto podniky mají být zástěrkou pro rychlé budování vojenské skupiny NATO na ukrajinském území. Tím spíše, že síť letišť modernizovaných s pomocí USA v Borispolu, Ivano-Frankovsku, Čugujevu a Oděse, abychom jmenovali alespoň některé, je schopna ve velmi krátké době přesunout armádní jednotky. Vzdušný prostor Ukrajiny je otevřen pro lety amerických strategických a průzkumných letadel a bezpilotních letounů, které provádějí pozorování nad ruským územím.

To vše nakonec vedlo k ruskému ultimátu, které bylo dáno v prosinci 2021 a týkalo se bezpečnostních otázek zmíněných ve výše uvedeném citátu, a také k souhlasu NATO, že se zdrží formální expanze, v odkazovaném článku Guardianu označované jako „agresivní návrhy„.

Dne 30. listopadu 2021 prezident Putin prohlásil, že rozšíření přítomnosti NATO na Ukrajině, zejména rozmístění jakýchkoli raket dlouhého doletu schopných zasáhnout Moskvu nebo systémů protiraketové obrany podobných těm v Rumunsku a Polsku, bude pro Kreml otázkou „červené linie“.

Uvedl, že tyto systémy protiraketové obrany mohou být přeměněny na odpalovací zařízení útočných raket dlouhého doletu Tomahawk.

Podle Putina „pokud se na území Ukrajiny objeví nějaký druh úderných systémů, doba letu do Moskvy bude sedm až deset minut a v případě nasazení hypersonické zbraně pět minut“.

Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil: „V současné době je na Ukrajině v plném proudu: „O tom, kdy je Ukrajina připravena vstoupit do NATO, rozhoduje pouze Ukrajina a 30 spojenců NATO. Rusko nemá právo veta, Rusko nemá právo rozhodovat a nemá právo vytvářet sféru vlivu a snažit se ovládat své sousedy.“ (Wikipedia)

Saker nabízí jiný pohled na věc:

Rusko zdvořile požádalo, aby NATO od roku 1997 omezilo své aktivity na své území a nevstupovalo na území bývalé Varšavské smlouvy. Tím chtělo dodržet sliby, které Spojené státy daly Sovětskému svazu v době, kdy Sověti souhlasili s rozpuštěním Varšavské smlouvy. Spojené státy i NATO na tuto iniciativu reagovaly negativně, ale dohodly se, že v týdnu od 11. do 14. ledna 2022 budou s Ruskem jednat. The Saker, Ne ultimátum.

Toto ultimátum bylo nakonec (předvídatelně) odmítnuto:

Následovala eskalace ze strany Ukrajiny/NATO ve válce v Donbasu, po níž Rusko formálně uznalo odtržené republiky a podepsalo s oběma smlouvy o spolupráci.

Poté, co toto formální uznání ratifikovala Duma, ruská administrativa vydala Kyjevu ultimátum, aby ukončil agresi proti nově uznaným republikám, zřekl se členství v NATO a demilitarizoval. Představitelé DNR a LNR podobně požadovali evakuaci ukrajinských vojsk ze svých území.

Když Kyjev nevyhnutelně odmítl, Rusko zahájilo proti Ukrajině probíhající vojenskou operaci.

Co bude dál?

Zdá se, že ukrajinské obranné schopnosti jsou po dni a půl války víceméně neutralizovány. Letectvo a námořnictvo jsou v podstatě vyřazeny, stejně jako protivzdušná obrana, takže zbytky pozemních sil jsou bez letecké podpory a pravděpodobně i velmi málo soudržné.

Kyjev je obklíčen a je na spadnutí, stejně jako mnoho velkých měst a populačních center. Ukrajinská obrana bude pravděpodobně obklíčena během několika dní, což snad znamená určitou možnost krátkého konfliktu.

Ve skutečnosti však pravděpodobně sledujeme něco, co připomíná následky války v Iráku. Rusko s největší pravděpodobností udělá krátký proces s pravidelnými silami a přivodí změnu režimu, to jistě, ale zdá se téměř nevyhnutelné, že ať už se pak z Ukrajiny stane cokoli, bude se muset potýkat s vleklým konfliktem proti mnoha povstalcům, kteří zůstanou v pozadí a budou podporováni NATO.

Ostatně, jak říká Pål Steigan, pokud jde o zastřešující konflikt, s čímž musím vzhledem k situaci v oblasti zdrojů a celkovému stavu světové ekonomiky souhlasit:

Tato válka neskončí, dokud nebude Rusko dobyto a rozděleno nebo dokud neukončí ofenzívu USA.“

V tomto prvním horkém konfliktu Velkého resetu vidíme první otevřenou výzvu západní hegemonii po několika generacích. Nejdůležitější aspekt konfliktu se však bude pravděpodobně odehrávat v ekonomické oblasti. Jak dlouho si například energeticky vyčerpaná Evropa udrží podporu pro priority zahraniční politiky USA?

*****

Johan Eddebo je filosof a výzkumník, více z jeho práce si můžete přečíst na jeho substránce Shadowrunners.

Originál článku a obrázků: off Guardian
Překlad: Administrátor Nekorektní TOP-CZ