Autor: Thierry Meyssan. 01. 03. 2022
Rusko nevede válku s ukrajinským lidem, ale s malou skupinou lidí v rámci americké moci, která bez jeho vědomí změnila Ukrajinu, se Straussovci. Ta se zformovala před půl stoletím a bez vědomí Spojených států již spáchala neuvěřitelné množství zločinů v Latinské Americe a na Blízkém východě. Toto je jejich příběh.
Za úsvitu 24. února vstoupily ruské jednotky na Ukrajinu. Podle prezidenta Vladimira Putina, který tehdy promluvil v televizi, byla tato speciální operace začátkem odpovědi jeho země na „ty, kteří usilují o světovládu“ a kteří postupují infrastrukturou NATO k prahu jeho země. Během tohoto dlouhého projevu shrnul, jak NATO zničilo Jugoslávii bez povolení Rady bezpečnosti OSN a v roce 1999 dokonce bombardovalo Bělehrad. Poté perlustroval ničení Spojených států na Blízkém východě, v Iráku, Libyi a Sýrii. Teprve po této dlouhé prezentaci oznámil, že vyslal své vojáky na Ukrajinu s dvojím úkolem: zničit ozbrojené síly napojené na NATO a skoncovat s neonacistickými skupinami vyzbrojenými NATO.
Vzápětí všechny členské státy Severoatlantické aliance odsoudily okupaci Ukrajiny jako srovnatelnou s okupací Československa během „pražského jara“ (1968). Podle nich Rusko Vladimira Putina převzalo „Brežněvovu doktrínu“ Sovětského svazu. Proto musí svobodný svět vzkříšenou „říši zla“ potrestat „zničujícími náklady„.
Cílem výkladu Atlantické aliance je především zbavit Rusko jeho hlavního argumentu: NATO sice není konfederací rovných, ale hierarchickou federací pod anglosaským velením, ale Rusko dělá totéž. Odmítá Ukrajině možnost zvolit si svůj osud, stejně jako ji Sověti odepřeli Čechoslovákům. Je pravda, že NATO porušuje zásady suverenity a rovnosti států stanovené Chartou OSN, ale nemělo by být rozpuštěno, pokud nebude rozpuštěno i Rusko. Možná, ale pravděpodobně ne.
Projev prezidenta Putina nebyl namířen proti Ukrajině, nebo dokonce proti Spojeným státům, ale výslovně proti „těm, kteří usilují o světovládu„, tj. proti „straussovcům“ v mocenské struktuře USA. Bylo to skutečné vyhlášení války proti nim.
25. února prezident Vladimir Putin označil kyjevské vedení za „kliku narkomanů a neonacistů„. Pro atlantická média byla tato slova slovy duševně nemocného člověka.
V noci z 25. na 26. února zaslal prezident Volodymyr Zelenskyj prostřednictvím čínského velvyslanectví v Kyjevě do Ruska návrh na příměří.
Kreml okamžitě reagoval stanovením svých podmínek:
- zatčení všech nacistů (Dmitro Jaroš a prapor Azov atd.),
- odstranění všech názvů ulic a zničení pomníků oslavujících nacistické kolaboranty za druhé světové války (Stepan Bandera atd.),
- složení zbraní.
Atlantický tisk tuto událost ignoroval, zatímco zbytek světa, který o ní věděl, zatajil dech. Jednání ztroskotalo o několik hodin později po zásahu Washingtonu. Teprve pak se to západní veřejnost dozvěděla, ale ruské podmínky jí zůstaly navždy skryty.
O čem mluví prezident Putin? Proti komu bojuje? A z jakých důvodů je atlantistický tisk slepý a němý?
Leo Strauss vytvořil politickou skupinu před půl stoletím, v roce 1972. Všichni byli členy štábu demokratického senátora Henryho „Scoopa“ Jacksona, včetně Elliotta Abramse, Richarda Perleho a Paula Wolfowitze. Velmi úzce spolupracovali se skupinou trockistických novinářů, kteří se scházeli na City College of New York a vydávali časopis Commentary. Obě skupiny byly úzce propojeny se CIA, ale díky Perleho tchánovi Albertu Wohlstetterovi (americkému vojenskému stratégovi) také s Rand Corporation (think tankem vojensko-průmyslového komplexu). Mnozí z těchto mladých lidí mezi seebou uzavírali sňatky, až vytvořili kompaktní skupinu asi 100 lidí.
Společně připravili a schválili „Jacksonův-Vanikův dodatek“ uprostřed krize Watergate (1974), který donutil Sovětský svaz povolit emigraci židovského obyvatelstva do Izraele pod hrozbou hospodářských sankcí. To byl jejich zakladatelský čin.
V roce 1976 byl Paul Wolfowitz jedním z architektů „týmu B“, který prezident Gerald Ford pověřil vyhodnocením sovětské hrozby. Vydal blouznivou zprávu, v níž obvinil Sovětský svaz z příprav na převzetí „globální hegemonie“. Studená válka změnila svůj charakter: už nešlo o izolaci (zadržování) SSSR, bylo třeba jej zastavit, aby byl zachráněn „svobodný svět“.
Straussové a newyorští intelektuálové, kteří byli všichni levicoví, se dali do služeb pravicového prezidenta Ronalda Reagana. Je důležité si uvědomit, že tyto skupiny nejsou ani skutečně levicové, ani pravicové. Někteří členové pětkrát přešli z Demokratické strany do Republikánské strany a zpět. Důležité pro ně je proniknout k moci, ať už je ideologie jakákoli. Elliott Abrams se stal asistentem ministra zahraničí. Vedl operaci v Guatemale, kde dosadil k moci diktátora a s důstojníky izraelského Mossadu experimentoval, jak vytvořit rezervace pro mayské indiány, aby nakonec totéž provedl v Izraeli s palestinskými Araby (za mayský odboj získala Rigoberta Menchú Nobelovu cenu míru). Poté Elliott Abrams pokračoval v excesech v Salvadoru a nakonec v Nikaragui proti sandinistům v rámci aféry Írán-Contra. Newyorští intelektuálové, kterým se nyní říká „neokonzervativci„, zase vytvořili Národní nadaci pro demokracii (NED) a Americký mírový institut, mechanismus, který zorganizoval mnoho barevných revolucí, počínaje Čínou s pokusem o státní převrat premiéra Čao C‘-janga a následnými represemi na náměstí Nebeského klidu.
Na konci funkčního období George H. Bushe (otce) vypracoval Paul Wolfowitz, tehdy číslo 3 na ministerstvu obrany, dokument založený na silné myšlence: po rozpadu SSSR musí Spojené státy zabránit vzniku nových soupeřů, počínaje Evropskou unií. V závěru se vyslovil pro možnost podniknout jednostrannou akci, tj. ukončit společný postup OSN. Wolfowitz byl nepochybně autorem „Pouštní bouře„, operace na zničení Iráku, která Spojeným státům umožnila změnit pravidla hry a zorganizovat jednostranný svět. Právě v této době Strauss ocenil pojmy „změna režimu“ a „podpora demokracie„.
Gary Schmitt, Abram Shulsky a Paul Wolfowitz vstoupili do americké zpravodajské komunity prostřednictvím pracovní skupiny Consortium for the Study of Intelligence pro reformu zpravodajských služeb. Kritizovali předpoklad, že ostatní vlády uvažují stejně jako americká vláda. Dále kritizovali nedostatek politického vedení ve zpravodajských službách, které je nechává bloudit v nedůležitých otázkách, místo aby se soustředilo na ty podstatné. Politizace zpravodajských služeb je to, co Wolfowitz udělal již s B-týmem a co by udělal znovu v roce 2002 s Úřadem pro zvláštní plány, když vymýšlel argumenty pro nové války proti Iráku a Íránu („ušlechtilá lež“ Leo Strausse).
Straussovi byli odstaveni od moci během funkčního období Billa Clintona. Poté vstoupili do washingtonských think tanků. V roce 1992 William Kristol a Robert Kagan (manžel Victorie Nulandové, hojně citované v předchozích článcích) publikovali v časopise Foreign Affairs článek, v němž odsoudili nesmělou zahraniční politiku prezidenta Clintona a vyzvali k obnovení „benevolentní globální hegemonie„. V následujícím roce založili při American Enterprise Institute Projekt pro nové americké století (PNAC). Jeho členy byli Gary Schmitt, Abram Shulsky a Paul Wolfowitz. Okamžitě se k nim přidali všichni obdivovatelé Lea Strausse, včetně protestanta Francise Fukuyamy (autora knihy Konec dějin).
V roce 1994 se Richard Perle, nyní obchodník se zbraněmi, stal poradcem prezidenta a bývalého nacisty Aliji Izetbegoviče v Bosně a Hercegovině. Byl to on, kdo přivedl Usámu bin Ládina a jeho Arabskou legii (předchůdce Al-Káidy) z Afghánistánu, aby bránili zemi. Perle byl dokonce členem bosenské delegace při podpisu Daytonských dohod v Paříži.
V roce 1996 napsali členové PNAC (včetně Richarda Perleho, Douglase Feitha a Davida Wurmsera) v Institutu pro pokročilá strategická a politická studia (IASPS) studii pro nového izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Tato zpráva obhajuje odstranění Jásira Arafata, anexi palestinských území, válku proti Iráku a přesun Palestinců tam. Inspirovala se nejen politickými teoriemi Lea Strausse, ale také jeho přítele Ze’eva Jabotinského, zakladatele „revizionistického sionismu„, jehož byl Netanjahuův otec soukromým tajemníkem.
PNAC získávala finanční prostředky pro kandidaturu George W. Bushe (syna) a před jeho zvolením vydala slavnou zprávu „Obnova americké obrany„. Vyzývala ke katastrofě podobné Pearl Harboru, která by Američany uvrhla do války o globální hegemonii. Přesně tato slova použil 11. září 2001 ministr obrany za PNAC Donald Rumsfeld.
Wolfowitz instaloval admirála Arthura Cebrowského do stínu Donalda Rumsfelda. Ten sehrál roli srovnatelnou s rolí Alberta Wohlstettera v době studené války. Vnutil strategii „nekonečné války„: americké ozbrojené síly by neměly vyhrát žádnou další válku, ale zahájit jich mnoho a udržovat je co nejdéle. Cílem by bylo zničit všechny politické struktury cílových států, aby bylo toto obyvatelstvo zničeno a zbaveno jakýchkoli prostředků k obraně proti USA strategie, která se dvacet let uplatňovala v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, Jemenu.
Spojenectví mezi strausovci a revizionistickými sionisty bylo zpečetěno na velké konferenci v Jeruzalémě v roce 2003, o níž si izraelští politici ze všech stran bohužel mysleli, že by se jí měli zúčastnit. Není proto divu, že Victoria Nulandová (manželka Roberta Kagana, tehdejšího velvyslance při NATO) v roce 2006 zasáhla do vyhlášení příměří v Libanonu a umožnila poražené izraelské armádě, aby nebyla pronásledována Hizballáhem.
Někteří jedinci, jako například Bernard Lewis, spolupracovali se všemi třemi skupinami, se straussovci, neokonzervativci i revizionistickými sionisty.
Bývalý důstojník britské zpravodajské služby získal americké i izraelské občanství, byl poradcem Benjamina Netanjahua a členem Rady národní bezpečnosti USA. Lewis, který v polovině své kariéry ujišťoval, že islám je neslučitelný s terorismem a že arabští teroristé jsou ve skutečnosti sovětští agenti, později změnil názor a se stejným nadhledem ujišťoval, že islám hlásá terorismus. Pro Radu národní bezpečnosti USA vymyslel strategii „střetu civilizací„. Šlo o využití kulturních rozdílů k mobilizaci muslimů proti pravoslavným, což je koncept, který zpopularizoval jeho asistent v Radě Samuel Huntington, jenže Huntington jej neprezentoval jako strategii, ale jako nevyhnutelnost, které je třeba čelit. Huntington začal svou kariéru jako poradce jihoafrické tajné služby v době aparteheidu a později napsal knihu The Soldier and the State, v níž tvrdil, že armáda (pravidelná i žoldnéřská) je zvláštní kastou, která jediná je schopna pochopit potřeby národní bezpečnosti.
Po zničení Iráku se Straussové stali předmětem všelijakých sporů. Všichni jsou překvapeni, že tak malá skupina, podporovaná neokonzervativními novináři, mohla získat takovou autoritu, aniž by byla předmětem veřejné debaty. Americký Kongres jmenoval skupinu pro studium Iráku (tzv. „Baker-Hamiltonovu komisi“), která měla zhodnotit jeho politiku. Ta odsoudila, aniž by ji jmenovala, strategii Rumsfelda a Cebrowského a vyjádřila politování nad statisíci mrtvých, které způsobila. Rumsfeld sice dstoupil, ale Pentagon neúprosně pokračoval v této strategii, kterou nikdy oficiálně nepřijal.
V Obamově vládě se Straussové dostali do kabinetu viceprezidenta Joea Bidena. Jeho poradce pro národní bezpečnost Jacob Sullivan hrál hlavní roli při organizaci operací proti Libyi, Sýrii a Myanmaru, zatímco další z jeho poradců Antony Blinken se zaměřil na Afghánistán, Pákistán a Írán. Právě on vedl jednání s nejvyšším vůdcem Alím Chomejním, která vyústila v zatčení a uvěznění klíčových členů týmu prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda výměnou za jadernou dohodu.
Změnu režimu v Kyjevě v roce 2014 zorganizovali Straussové. Viceprezident Biden se k ní pevně přihlásil. Victoria Nulandová přijela podpořit neonacistické elementy Pravého sektoru a dohlížet na izraelské komando „Delta“ na náměstí Majdan. Odposlech telefonátu odhaluje její přání „fuck the European Union“ (sic) v tradici Wolfowitzovy zprávy z roku 1992. Vedoucí představitelé Evropské unie to však nechápou a protestují jen slabě.
Jake Sullivan a Antony Blinken dosadili syna viceprezidenta Bidena Huntera do představenstva jedné z hlavních plynárenských společností, Burisma Holdings, a to i přes odpor ministra zahraničí Johna Kerryho. Hunter Biden je bohužel jen feťák, sloužil jen jako zástěrka pro gigantický podvod na úkor ukrajinského lidu. Pod dohledem Amose Hochsteina by jmenoval několik svých zhulených přátel, kteří by se stali dalšími nastrčenými osobami v čele různých společností a drancovali by ukrajinský plyn. Jsou to lidé, které prezident Vladimir Putin označil za „kliku narkomanů„.
Sullivan a Blinken se spoléhali na mafiánského kmotra Ihora Kolomojského, třetího největšího boháče v zemi. Ačkoli je žid, financoval těžké váhy Pravého sektoru, neonacistické organizace, která pracuje pro NATO a bojovala na náměstí Majdan během „změny režimu“. Kolomojskij využil svých konexí k převzetí moci v evropské židovské komunitě, ale jeho souvěrci se vzbouřili a vyloučili ho z mezinárodních sdružení. Podařilo se mu však prosadit, aby byl šéf Pravého sektoru Dmytro Jaroš jmenován náměstkem tajemníka ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany a aby byl jmenován gubernátorem Dněpropetrovské oblasti. Oba muži by měli být rychle odstraněni z jakýchkoli politických funkcí. Právě jejich skupinu označil prezident Vladimir Putin za „kliku neonacistů„.
V roce 2017 založil Antony Blinken poradenskou firmu WestExec Advisors, v níž se sešli bývalí vysocí úředníci Obamovy administrativy a mnozí Straussové. Činnost firmy je mimořádně nenápadná. Využívá politických konexí svých zaměstnanců k vydělávání peněz; což by se kdekoli jinde nazývalo korupcí.
Straussové jsou stále stejní jako dřív.
Joe Biden sice není Strausovec, ale obchoduje s nimi už asi patnáct let. Zde s Anthonym Blinkenem. Od té doby, co se Joe Biden vrátil do Bílého domu, tentokrát jako prezident Spojených států, Straussové řídí celou show. Jake Sullivan je poradcem pro národní bezpečnost, zatímco Antony Blinken je ministrem zahraničí s Victorií Nulandovou po boku. Jak jsem informoval v předchozích článcích, v říjnu 2021 se vydala do Moskvy a vyhrožovala, že pokud se Rusko nepodřídí, rozdrtí jeho ekonomiku. To byl začátek současné krize.
Náměstkyně ministra zahraničí Nulandová vzkřísila Dmitro Jaroše a vnutila ho prezidentu Zelinskému, televiznímu herci chráněnému Ihorem Kolomojským. Dne 2. listopadu 2021 ho jmenoval zvláštním poradcem šéfa armády generála Valerije Zálužného. Ten se jako pravý demokrat nejprve vzpouzel a nakonec přijal. Když se ho na tuto překvapivou dvojici ptal tisk, odmítl odpovědět a zmínil otázku národní bezpečnosti. Jaroš plně podpořil „bílého führera“, plukovníka Andreje Bileckého, a jeho prapor Azov. Tato kopie divize SS Das Reich je od léta 2021 personálně obsazena americkými žoldáky dříve z Blackwater.
Když jsme identifikovali Straussovce, musíme uznat, že ambice Ruska jsou pochopitelné, dokonce žádoucí. Zbavit svět Straussovců by znamenalo učinit zadost milionu či více mrtvým, které způsobili, a zachránit ty, které se chystají zabít. Zda je tento zásah na Ukrajině správnou cestou, se teprve ukáže.
Každopádně pokud odpovědnost za současné události nesou Straussové, nesou odpovědnost i všichni ti, kteří je nechali bez mrknutí oka jednat. Počínaje Německem a Francií, které před sedmi lety podepsaly minské dohody a neudělaly nic pro to, aby se zajistilo jejich plnění, a pak asi padesáti státy, které podepsaly prohlášení OBSE zakazující rozšíření NATO na východ od linie Odra-Nisa a neudělaly nic. Pouze Izrael, který se právě zbavil revizionistických sionistů, vyjádřil k těmto událostem vyvážený postoj.
To je jedno z poučení z této krize: demokraticky vládnoucí národy jsou odpovědné za rozhodnutí, která jejich vůdci dlouhodobě přijímají a která se udržují i po střídání u moci.
Zdroje:
1] „Paul Wolfowitz, duše Pentagonu„, Paul Labarique, Voltaire Network, 4. října 2004.
[2] Zabíjení detente: The Right Attacks the CIA, Anne H. Cahn, Pennsylvania State University Press (1998).
[3] Tento dokument byl odhalen v článku „US Strategy Plan Calls For Insuring No Rivals Develop“, Patrick E. Tyler, New York Times, 8. března 1992. Viz také výňatky zveřejněné na straně 14: „Excerpts from Pentagon’s Plan: ‚Prevent the Re-Emergence of a New Rival'“ (Výňatky z plánu Pentagonu: ‚Zabránit opětovnému vzniku nového rivala‘). Další informace jsou uvedeny v článku „Keeping the US First, Pentagon Would Preclude a Rival Superpower“ (Udržet USA na prvním místě, Pentagon by vyloučil vznik konkurenční supervelmoci), Barton Gellman, The Washington Post, 11. března 1992.
[4] Tichá válka: Abram N. Shulsky & Gary J. Schmitt, Potomac Books (1999).
[5] “ Toward a neo-Reaganite Foreign Policy „, Robert Kagan & William Kristol, Foreign Affairs, červenec-srpen 1996, roč. 75 (4), s. 18-32.
[6] „A Clean Break : A New Strategy for Securing the Realm“, Institute for Advanced Strategic and Political Studies (1996).
[7] „The Rumsfeld/Cebrowski doctrine„, Thierry Meyssan, překlad Roger Lagassé, Voltaire Network, 25. května 2021.
[8] „Sommet historique pour sceller l’Alliance des guerriers de Dieu „, Réseau Voltaire, 17. října 2003.
[9] Voják a stát: Samuel Huntington, The Theory and Politics of Civil-Military Relations, Samuel Huntington, Belknap Press (1981).
[10] Tato polemika stále pokračuje. Při psaní tohoto článku jsem vycházel především z těchto osmi knih: The Political Ideas of Leo Strauss, Shadia B. Drury, Palgrave Macmillan (1988). Leo Strauss and the Politics of American Empire, Anne Norton, Yale University Press (2005). Pravda o Leo Straussovi: Zuckert & Michael P. Zuckert, University of Chicago Press (2008). Straussophobia: Defending Leo Strauss and Straussians Against Shadia Drury and Other Accusers (Straussofobie: Obrana Lea Strausse a straussovců proti Shadii Drury a dalším obviněním), Peter Minowitz, Lexington Books (2009). Leo Strauss and the Conservative Movement in America, Paul E. Gottfried, Cambridge University Press (2011). Krize rozděleného Strausse: Jaffa, Rowman & Littlefield (2012): Essays on Leo Strauss and Straussianism, East and West (Eseje o Leo Straussovi a straussovství, Východ a Západ). Leo Strauss, The Straussians, and the Study of the American Regime, Kenneth L. Deutsch, Rowman & Littlefield (2013). Leo Strauss a invaze do Iráku: Strauss: Setkání s propastí, Aggie Hirst, Routledge (2013).
[11] „Qui sont ces anciens soldats israéliens parmi les combattants de rue dans la ville de Kiev ?“, AlyaExpress-News.com, 2. března 2014. „Nové Gladio na Ukrajině„, Manlio Dinucci, Voltaire Network, 21. března 2014.
[12] „A co se omluvit se Ukrajině, paní Nulandová?“, autor: Andrej Fomin, Oriental Review (Rusko) , Voltaire Network, 7. února 2014.
[13] “ Exclusive : Documents Reveal Erik Prince’s $10 Billion Plan to Make Weapons and Create a Private Army in Ukraine „, Simon Shuster, Time, 7. července 2021.
****
Thierry Meyssan je francouzský Politický poradce, prezident-zakladatel Réseau Voltaire ( Voltaire Network ). Nejnovější práce v angličtině – Before Our Very Eyes, Fake Wars and Big Lies: From 9/11 to Donald Trump , Progressive Press, 2019.
Originál článku a obrázků: Voltairenet.org
Překlad do angličtiny: Roger Lagassé
Překlad do češtiny: Admin Nekorektní TOP-CZ
