Proč je tak těžké najít finský nacismus? Rostoucí sebevražedný pakt NATO hrozí zapálením světa

Autor: Matthew Ehret, 02. 06. 2022

Je možné, že válka, o níž jsme si mysleli, že jsme ji v roce 1945 vyhráli, byla jen bitvou v rámci větší války o civilizaci, jejíž výsledek se teprve ukáže?

Rozhodnutí, které nedávno vyjádřily finská a švédská vláda, připojit se ke kolektivnímu sebevražednému paktu NATO, by nemělo být velkým překvapením pro nikoho, kdo v posledních 77 letech věnoval pozornost růstu nacismu.

Tento růst má nejen podobu obnovy hákovými kříži potetovaných, černým sluncem okultismu milujících, vlčími anděly ověšených neonacistů Azov, C14, Svoboda a Aidar na dnešní Ukrajině, ale i celého přepisování dějin druhé světové války, které se během 30 let od rozpadu Sovětského svazu urychleně ponořilo do neskutečna.

V celém spektru členských zemí bývalé Varšavské smlouvy, které byly začleněny do NATO, jako je Litva, Estonsko, Albánie, Slovensko a Lotyšsko, jsou nacističtí kolaboranti z druhé světové války oslavováni sochami, veřejnými pamětními deskami, pomníky a dokonce i školami, parky a ulicemi přejmenovanými po nacistech. Oslavování nacistických kolaborantů a zároveň bourání prosovětských pomníků se stalo téměř podmínkou pro každý stát, který chce vstoupit do NATO.

V Estonsku, které vstoupilo do NATO v roce 2004, oslavuje ministerstvem obrany financovaná společnost Erna nacistickou sabotérskou skupinu Erna, která za druhé světové války spolupracovala s Waffen SS, přičemž předvoj Erny byl povýšen na oficiální národní hrdiny. V Albánii premiér Edi Rama rehabilitoval nacistického kolaboranta Midhata Frasheriho, který deportoval tisíce kosovských Židů do táborů smrti.

V Litvě byl vůdce pronacistické Litevské aktivistické fronty Juozas Lukša, který prováděl zvěrstva v Kaunasu, poctěn jako národní hrdina zákonem parlamentu, který přijal rezoluci, v níž je rok 2021 označen za „rok Juozase Lukši-Daumanase“. Na Slovensku se „Lidová strana Naše Slovensko“ vedená neonacistou Mariánem Kotlebou posunula z okraje do hlavního proudu a v roce 2019 získala 10 % parlamentních křesel.

Nacističtí kostlivci ve finských a švédských skříních

Zatímco Finsko rádo oslavuje skutečnost, že jeho válka s SSSR v letech 1941-1944 neměla nic společného s druhou světovou válkou, ale byla pouze obranným spojenectvím s Německem proti zlému Sovětskému svazu a Švédsko rádo oslavuje skutečnost, že během druhé světové války zůstalo neutrální, fakta vypovídají o něčem zcela jiném.

Nejenže oba národy hrály agresivní roli ve válce proti Sovětskému svazu během operace Barbarossa i po ní, ale oba národy také poskytovaly rozsáhlé půjčky a další hospodářskou podporu od roku 1940 do roku 1945.

V čistě vojenské rovině se „neutrální“ Švédsko pod vedením krále Gustava V. a sociálnědemokratického premiéra Pera Albina Hannsona postaralo o to, aby jeho území bylo během bitvy u Narviku v roce 1940, která vedla k pádu Norska, poskytnuto nacistům. Když byla o rok později zahájena operace Barbarossa, bylo Německu umožněno využít švédské území, železnice a komunikační sítě k invazi do Sovětského svazu přes Finsko. Němečtí vojáci a bojová technika byli v rámci příprav na útok na Rusko převáženi z Osla do Haparandy v severním Švédsku.

Na hospodářské frontě směřovalo 37 % švédského vývozu po celou dobu války do Německa, což zahrnovalo 10 milionů tun železné rudy ročně a také největší produkci kuličkových ložisek nezbytných pro nacistickou válečnou mašinérii, která byla vyvážena přes přístavy v nacisty okupovaném Norsku. Profašistická rodina von Rosenů sehrála jednu z nejvýznamnějších rolí při prosazování nacistické ideologie ve Švédsku: Eric von Rosen spoluzakládal Švédskou národně socialistickou stranu a ve 20.-30. letech 20. století zajišťoval přístup horní vrstvy švédské šlechty k německému vrchnímu velení.

Hrabě Hugo von Rosen navíc působil jako ředitel americké pobočky švédské banky Enskilda a společnosti SKF Bearing, která po celou dobu války řídila tok finančních prostředků a kuličkových ložisek (vyráběných ve Filadelfii) pro Wehrmacht.

Historik Douglas Macdonald napsal: „Kuličková ložiska SKF byla pro nacisty naprosto nezbytná. Luftwaffe by bez kuličkových ložisek nemohla létat a tanky a obrněné vozy by se bez nich nemohly pohybovat. Nacistická děla, pumovnice, generátory a motory, ventilační systémy, ponorky, železnice, důlní stroje a komunikační zařízení nemohly fungovat bez kuličkových ložisek. Nacisté by ve skutečnosti nemohli vést druhou světovou válku, kdyby jim Wallenbergova společnost SKF nedodala všechna kuličková ložiska, která potřebovali.“

Hugo byl Göringův bratranec z druhého manželství a jeho bratranec Eric bude v tomto příběhu brzy hrát důležitou roli.

Přehled nacistického dědictví ve Finsku

Na rozdíl od Švédska se Finsko nikdy nepokoušelo předstírat neutralitu a v tomto smyslu lze alespoň ocenit, že se vyhnulo pokrytectví svých švédských sousedů. Finsko, které sdílí 1340 km dlouhou hranici s Ruskem, jež zahrnuje oblast v dosahu 40 km od dnešního Petrohradu, bylo pro nacisty vysoce ceněným kusem nemovitosti.

Během války bojovalo 8000 finských vojáků přímo po boku nacistů proti Rusům, přičemž mnoho z nich sloužilo v letech 1941-1943 v nacistických tankových divizích SS. Skandální 248stránková zpráva zveřejněná finskou vládou v roce 2019 odhalila, že ne méně než 1408 finských dobrovolníků sloužilo přímo v tankových divizích SS, které prováděly masová zvěrstva včetně vyhlazování Židů a dalších válečných zločinů.

Příčina spojenectví Finska s nacisty za války je také mnohem temnější, než dávají najevo vydezinfikované učebnice dějepisu.

Sovětští představitelé sledovali narůstající nacistickou válečnou mašinérii směřující k Sovětskému svazu jako zpomalenou srážku vlaků od chvíle, kdy byla v roce 1938 uzavřena Mnichovská dohoda, jenž znamenala zničení Československa a vznik Frankensteinova monstra v srdci Evropy.

Alex Krainer ve své brilantní knize „Šokující pravda o Mnichovské dohodě z roku 1938“ ukazuje, že britská tajná diplomacie zajistila, že od Hitlerova převzetí Rakouska až po invazi do Polska v září 1939 britská politika appeasementu pouze předstírala odpor vůči nacismu, zatímco ve skutečnosti usnadňovala jeho neúprosný růst jako Frankensteinova monstra v srdci Evropy.

Závod o zajištění srdce země a obrat Finska k nacismu

Sovětský svaz věděl, že útok je nevyhnutelný, a proto v srpnu 1939 podepsal pakt Ribbentrop-Molotov, aby vyčkal a pokusil se vytvořit nárazníkovou zónu mezi expanzivním nacistickým režimem a sebou.

Během tohoto malého období probíhaly závody o konsolidaci zájmových sfér, přičemž SSSR jednal defenzivně, aby si zajistil svůj měkký podbřišek před nevyhnutelným rozpoutáním horké války. Německo se mezitím předhánělo v tom, aby rozpoutalo válečnou vřavu vojenskými operacemi, které rozšířily Říši po celé Evropě.

SSSR získal několik důležitých strategických diplomatických vítězství podepsáním paktů o vzájemné pomoci s Lotyšskem, Litvou a Estonskem. Finsko pod vedením polního maršála Carla Gustafa Mannerheima a premiéra Rista Rytiho však ruskou nabídku odmítlo.

V přerušené rusko-finské smlouvě o vzájemné bezpečnosti SSSR nabídl odstoupení Jižní Karélie na severu výměnou za posunutí sovětské hranice na západ na Karelském průlivu a povolení umístit ve Finsku ruské základny. Proněmecká vláda Rytiho a Mannerheima se ve 30. letech 20. století veřejně přimkla k Němcům a velká část finské aristokracie se spolu se svými švédskými pronacistickými protějšky oddávala iluzorním představám o expanzionismu v domnění, že ve velké části severozápadního Ruska zvané Východní Karélie zřejmě žije „čistý“ nordický národ neposkvrněný slovanskou i skandinávskou krví.

fi02062201Mapa z období 2. světové války zobrazující nejradikálnější verzi ideologie „Velkého Finska“, podle níž by velká část severoruského území právem patřila Finsku.

Odmítnutí dohody o spolupráci ze strany Finska vyústilo v rozhodnutí SSSR o invazi v listopadu 1939, což mělo za následek ztrátu 20 000 finských vojáků, 11 % území představujících 1/3 hospodářského potenciálu a spálené ego. Čtyřměsíční „zimní válka“ skončila v březnu 1940 s redukovaným a poníženým Finskem toužícím po pomstě.

Polní maršál Mannerheim a premiér Ryti byli oddanými vyznavači mýtu o „velkém Finsku„, přičemž Mannerheim v předvečer dohody Finska o spojení s nacisty hlasitě prohlašoval ke svým vojákům, že „v roce 1918 během osvobozenecké války [proti Rusku] jsem Finům a Vídeňským Karelům prohlásil, že svůj meč nezasunu do pochvy dříve, než budou Finsko a Východní Karélie svobodné„. Díky tomuto projevu bylo obtížné udržet představu, že spojenectví Finska s nacisty bylo pouze „obranné“.

Ačkoli revizionističtí historici běžně tvrdí, že Herman Goring poslal v srpnu 1940 do Helsinek osobního posla s žádostí o povolení využít území Finska výměnou za zbraně a podporu, výpověď plukovníka SS Horsta Kitschmanna z roku 1945, který byl do těchto výměn zasvěcen, svědčí o tom, že to byl sám Mannerheim, kdo jako první kontaktoval Goringa s návrhem na uzavření této dohody.

Dokumentováno v knize Henrika LundehoFinská válka volby„, Kitschmann vypověděl:

V průběhu těchto rozhovorů mi von Albedill [německý major ze štábu atašé, který informoval Kitschmanna] sdělil, že již v září 1940 generálmajor Roessing na základě rozkazu Hitlera a německého generálního štábu zařídil návštěvu generálmajora Talwela, zmocněnce maršála Mannerheima, ve vůdcově hlavním stanu v Berlíně. Během této návštěvy bylo dosaženo dohody mezi německým a finským generálním štábem o společných přípravách na útočnou válku a jejím provedení proti Sovětskému svazu. V této souvislosti mi generál Talwel během konference v jeho štábu v Aunosu v listopadu 1941 sdělil, že on, jednající na osobní příkaz maršála Mannerheima, již v září 1940 – jako jeden z prvních – kontaktoval německé vrchní velení za účelem společných příprav německého a finského útoku na Sovětský svaz.

V září 1940 byla schválena tajná finsko-německá tranzitní smlouva a katastrofa, kterou byla Barbarossa, se dala do pohybu.

Dne 16. června 1941 Mannerheim vyzval 16 % finského obyvatelstva, aby v rámci příprav na tento nápor bojovalo po boku wehrmachtu.

Když byla Barbarossa 22. června 1941 oficiálně zahájena, bylo ve Finsku 400 000 finských a německých vojáků, protože finská letiště byla vydána nacistickým bombardérům. Mannerheimova smlouva s ďáblem vyústila v brzké vítězství, neboť jeho sen o „velkém Finsku“ konečně ožil a rozsáhlá území od Murmanska po Oněžské jezero připadla v letech 1941-1944 finské okupaci. Během této doby byli etničtí Rusové a Židé ve Finsku posíláni do táborů nucených prací, kde jich bylo mnoho vyhlazeno.

Ve finské zprávě z roku 2019 se uvádí:

Poddůstojníci a muži divize SS Wiking zapojení během pochodu do Sovětského svazu a jízdy přes Ukrajinu a Kavkaz se podíleli na četných zvěrstvech… Deníky a vzpomínky finských dobrovolníků ukazují, že prakticky každý z nich si musel být od samého počátku vědom zvěrstev a masakrů.

Při postupu finské divize SS Wiking přes západní Ukrajinu v červenci až srpnu 1941 bylo ve Lvově a Žytomyru zabito přes 10 000 civilistů a od začátku Barbarossy do března 1942 jich v regionu zahynulo přes 600 000.

Podivný případ dodnes trvající svastiky ve Finsku

Nyní je třeba říci pár slov o zvláštním oficiálním logu finského letectva, které bylo vytvořeno v roce 1919 a které vydrželo až do roku 2020, kdy bylo logo vyřazeno z letadel, vlajek a uniforem (ačkoli se stále udržuje na stěnách letecké akademie).

Mám zde samozřejmě na mysli podivný hákový kříž, který Finsko po roce 1945 nepovažovalo za moudré odstranit ze svých vojenských letadel ani uniforem, a to navzdory pádu svých nacistických spojenců.

fi02062202

Opravené učebnice dějepisu rychle vyvracejí tento anomální staletý fetiš s hákovým křížem jako naprostou náhodu, která nemá nic společného s nacisty, protože nacistická strana přijala tento symbol celý rok po finské vládě. Jako většina našich oficiálních historických vyprávění se však i toto při sebemenším nátlaku rozpadá na kusy.

Jak se vypráví, švédský hrabě Eric von Rosen ze Švédska odkázal v roce 1918 finské Bílé armádě darem letoun Thulin Type D zdobený hákovými kříži, čímž vzniklo finské letectvo, jehož oficiálním logem se stala svastika. Vzhledem k tomu, že von Rosen používal svastiku jako svůj osobní znak již od doby, kdy ji poprvé spatřil na starověkých runách během středoškolských studií, dochází se k závěru, že finské vojenské svastiky a jejich nacistické protějšky nemohly mít žádnou souvislost.

Toto tvrzení zcela ignoruje skutečnost, že oba bratři von Rosenové, Eric a Clarence, byli předními šlechtici, kteří se hrdě hlásili k nacistické myšlence, sponzorovali švédskou eugeniku prostřednictvím Švédského institutu rasové biologie na univerzitě v Uppsale (cca 1922), lobbovali za sterilizační zákony a představili Hitlera vyšší švédské elitě. V roce 1933 se Eric von Rosen stal jedním ze zakládajících členů Nationalsocialistiska Blocket (neboli: „Národně socialistické strany Švédska“).

Razantní podpora nacistů (která zahrnovala vliv von Rosenů na švédskou banku Enskilda a společnost SKF) také mění způsob, jakým musíme interpretovat úzký vztah, který oba Clarence, Eric a Hugo von Rosenové udržovali se svým švagrem Hermannem Goringem, který po první světové válce pracoval pro Erica von Rosena jako osobní pilot.

Během delšího pobytu na von Rosenově zámku Rockelstad v roce 1920 se Goring poprvé seznámil s:

  1. von Rosenovými hákovými kříži, které zdobily zámek a přilehlý lovecký zámeček,
  2. von Rosenovou vášní pro ochranu přírody, kterou Goring sdílel a později se stal ve 30. letech prvním nacistickým říšským ministrem lesnictví a ochrany přírody a
  3. švagrovou Erika von Rosena Carin von Kantzow, která se brzy stala Goringovou manželkou a Hitler ji nazval „první dámou nacistické strany„.

fi02062203Fotografie Birgitty, Marie, Hermanna Göringa a Erica von Rosena v Rockelstadu ve Švédsku v roce 1933.

Eric a Clarence von Rosenovi byli stoupenci okultní sekty zvané ariosofismus, kterou vedl mystikou posedlý básník jménem Guido von List, jenž jednoduše převzal teosofii madame Blavatské a vnesl do ní zvrat o árijské rasové nadřazenosti se zvýšeným důrazem na wotanské mýty. V této sektě byla svastika a další runové symboly jako runa Othala, runa Ehlaz/život, runa Sig (později používaná SS) a wolfsangle považovány za posvátné obrazy obdařené magickou mocí.

Guido von List zorganizoval svou sektu do vnitřního a vnějšího jádra, kdy „vyvolení“ se učili tajnému výkladu run v rámci okultní společnosti zvané Vysoký armanenský řád, kde von List sám působil jako velmistr.

Tento rasistický okultní árijismus s teosofickým cílem vnést hinduistickou a buddhistickou mystiku do nového postkřesťanského věku se v tomto období stal mimořádně populárním fenoménem mezi šlechtickými rody Evropy. Cílem bylo využít zvrácenou interpretaci východního spiritualismu zbaveného podstaty a vytvořit nový řád založený na „věku Vodnáře“, který by nahradil zastaralý „věk Ryb“, jenž představoval zastaralost rozumu, jehož příkladem byli Sokrates, Platón a Kristus.

Z Vysokého řádu armanenů brzy vyrostla další tajná okultní organizace nazvaná Společnost Thule, jejímiž předními členy byli Rudolf Hess, Hans Frank, Hermann Goring, Karl Haushofer a Hitlerův trenér Dietrich Eckart.

Nyní je třeba čelit nepříjemné skutečnosti

Nepříjemnou skutečností v dějinách je, že tytéž síly, které daly vzniknout fašismu, nebyly nikdy potrestány v Norimberském procesu. Nebyli potrestáni ti průmyslníci a finančníci z Wall Street, kteří před válkou a během ní zásobovali Německo finančními prostředky a dodávkami… ani britští finančníci z Bank of England, kteří se postarali o to, aby nacistické pokladny byly plné zkonfiskovaného lupu z Rakouska, Polska, nebo Československa.

V poválečném období došlo nejen k rozsáhlé reorganizaci fašistických vrahů v podobě operace Gladio řízené CIA/NATO a víme, že Allan Dulles přímo dohlížel na opětovnou aktivaci šéfa Hitlerovy rozvědky Reinharda Gehlena do velitelské struktury západoněmecké rozvědky spolu s celou jeho sítí. Ukrajinští nacisté jako Stefan Bandera a Mikola Lebed byli okamžitě začleněni do stejného aparátu, přičemž Bandera pracoval s Gehlenem od roku 1956 až do své smrti v roce 1958, zatímco Lebed byl začleněn do americké rozvědky, která řídila krycí organizaci CIA s názvem Prolog.

Jak nedávno uvedla Cynthia Chungová ve své knize Sleepwalking into Fascism (Náměsíčné pronikání do fašismu), během temných let operace Gladio mělo ve velitelské struktuře NATO obrovskou moc nejméně deset bývalých nacistů. Cynthia píše:

V letech 1957-1983 mělo NATO nejméně jednoho, ne-li několik vysoce postavených „bývalých“ nacistů, kteří plně veleli několika útvarům v rámci NATO… Pozice velitele a náčelníka spojeneckých sil NATO ve střední Evropě (CINCENT Commander in Chief, Allied Forces Central Europe – AFCENT) byla pozice, která byla obsazována VÝHRADNĚ „bývalými“ nacisty po dobu 16 LET PŘÍMO, v letech 1967-1983.

Během těchto let, se Gladio nedrželo pouze vzadu. Organizovalo proud teroristických akcí proti širokému obyvatelstvu Evropy, využívalo nomenklaturní „marxistické“ krycí skupiny nebo v případě potřeby provádělo zásahy vysoce ceněných cílů, jako byli Dag Hammarskjold, Enrico Mattei, Aldo Moro nebo Alfred Herrhausen. Státníci, kteří nehráli podle pravidel Velké hry, bohužel neměli dlouhého trvání na tomto světě.

Obraz NATO jako předzvěsti „liberálního mezinárodního řádu založeného na pravidlech“ je více než povrchní, když vezmeme v úvahu nacistické spojenectví, na které by mnozí NATOfilové v Atlantické radě nejraději zapomněli. Tato historie by nás také měla přimět k přehodnocení skutečných příčin vzniku NATO v roce 1949, které posloužilo jako hřebíček do rakve pro vizi Franklina Roosevelta o spojenectví USA, Ruska a Číny, o němž doufal, že se bude utvářet v době po druhé světové válce.

S ohledem na tento nacistický rodokmen by měl být přehodnocen i růst NATO kolem ruského perimetru od roku 1998 a masová zvěrstva bombardování pod vedením NATO v Bosně, Afghánistánu a Libyi.

Proč NATO na počest letošního „Dne žen“ zveřejnilo snímek ukrajinské vojákyně, která se na uniformě zjevně prezentuje černým sluncem okultismu společnosti Thule? Proč jsou ukrajinští nacisté sloužící v praporech Azov a Aidar propagandistickými kanály NATO nebo mainstreamovými médii systematicky zamlčováni, přestože jsou prokázány případy masových zvěrstev ve východním Donbasu od roku 2014? Proč nacistická hnutí zaznamenávají rozsáhlé oživení v celém východoevropském prostoru – zejména v zemích, které se po rozpadu Sovětského svazu dostaly pod vliv NATO?

Je možné, že válka, o níž jsme si mysleli, že ji spojenci v roce 1945 vyhráli, byla jen bitvou v rámci větší války o civilizaci, jejíž výsledek se teprve ukáže? Finští a švédští vlastenci by se jistě měli hluboce zamyslet nad temnými tradicemi, u nichž hrozí, že budou oživeny, až se zapojí do nové operace Barbarossa v 21. století.

Autor na toto téma nedávno přednesl prezentaci. Je v angličtině a prohlédnout si jí můžete ZDE.

Originál článku: Strateegic Culture Foundation
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ

podpora2

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here

*

code