Proč se Západ opět naučil přijímat fašismus?

Autor: Matthew Ehret, 26. 10. 2022

Během studené války a zejména po roce 1991 si tuto otázku kladlo příliš málo lidí: Na čí krvi vznikla taková hojnost a „svoboda“?

Druhou světovou válku jsme často označovali jako „válku, která ukončila všechny války„.

Mnozí na Západě dokonce uvěřili, že ideologie nacistického fašismu byla prostě tak zlá, že nic podobného už nikdy nemůže vzniknout.

Sinclair Lewis se v románu „Tady se to stát nemůže“ z roku 1935 pokusil varovat Američany, že největší nebezpečí úspěchu fašismu nespočívá v jeho karikaturním husarství zobrazovaném v médiích, ale spíše v masovém psychologickém klamu, že by takový systém mohl vzniknout ve svobodymilovné zemi Americe.

Bohužel, jak jsme viděli v průběhu téměř osmi desetiletí po spojeneckém vítězství v roce 1945, fašismus skutečně znovu povstal ve zhoubnějším projevu, než si kdokoli dokázal představit.

Zatímco dnešní finanční systém spěje k nevyhnutelnému kolapsu, který se nijak neliší od řízené demolice bublin kasinové ekonomiky v roce 1929, do hry se opět dostávají geopolitické síly, které znovu vyvolávají reálnou možnost nové světové války.

Namísto snahy vyhnout se takové katastrofální jaderné konfrontaci poctivými pokusy o přijetí diplomatických cest, které nabízejí ruští a čínští státníci, je v sebeláskyplných chodbách Davosu a NATO slyšet pouze antagonistické chrastění šavlí.

Místo toho, abychom viděli snahy o nápravu likvidace životaschopných forem energie, výroby potravin a průmyslových kapacit potřebných k zajištění života západních zemí, je patrný opačný trend, který se odehrává v záklonu. Téměř ve všech zemích, které se ocitly v kleci NATO, nacházíme pouze loutkové vůdce, kteří postrádají cokoli, co by se blížilo podstatě, a kteří se zdají být neochotní zvrátit krizi nedostatku, kterou si sami způsobili a která hrozí zničit nespočet životů.

Někteří se dokonce domnívají, že tato doba nedostatku je dobrá věc.

Unipolaristé a transhumanisté, kteří se plíží chodbami moci, znovu a znovu prohlašují, že dnešní krize je vlastně „příležitostí“ v přestrojení.

Změna definic: Když se ze „sebevraždy“ stala „příležitost“.

Ať už je to Mark Carney, který tuto civilizační krizi obhajuje jako úžasnou příležitost zbavit lidstvo závislosti na levných uhlovodíkových palivech a přijmout nový řád zelené energie, nebo Anthony Blinken, který rozpačitě oslavuje sabotáž Nordstreamu jako „obrovskou příležitost“ k osvobození Evropy od levného ruského plynu, efekt je vždy stejný.

Zdá se, že všechny tyto odtržené elity věří, že kolektivní chování transatlantického Západu může být touto nešťastnou krizí konečně změněno tak, že se naučíme žít s méně, nic nevlastnit a přitom být šťastní, jíst brouky místo „špinavého“ masa a snižovat svůj dopad na životní prostředí tím, že „budeme zelení„. Nejchladněji tento technokratický názor vyjádřil francouzský prezident Emmanuel Macron, když v září prohlásil, že „doba hojnosti skončila„.

V tomto novém duchu, který se objevuje pod rouškou „velkého resetu„, vláda USA vyčlenila miliony dolarů z peněz daňových poplatníků na zkoumání technik, které mají zabránit dopadu slunečního světla na Zemi, aby se zastavilo globální oteplování. Dokonce i molekula oxidu uhličitého, kdysi ceněná jako potrava pro rostliny (spolu s rovněž démonizovaným slunečním světlem), se stala nepřítelem č. 1, který má být v době po resetování vyhnán z lidské říše.

Jedná se o tutéž svobodu milující vládu, která v posledních letech nalila biliony dolarů do záchrany bank a nasypala zbraně hromadného ničení do kdysi životaschopných zemí, jako byly Irák, Libye, Sýrie, Jemen a Ukrajina, zatímco na obnovu životně důležité infrastruktury a průmyslu, které občané zoufale potřebují ke svému přežití, neutratila téměř nic.

V zemích NATO jsou zákony o eutanazii rozšířeny daleko za hranice zdravého rozumu a zahrnují i osoby v depresi a „zralé nezletilé„, které chtějí dostat sebevražednou pilulku hrazenou z peněz daňových poplatníků. Vládní propagandisté prodávají drogy ovlivňující mysl jako formu osvobození, která má být dekriminalizována, zatímco finančníci z londýnské City a Wall Street, kteří tyto drogy perou prostřednictvím off-shore účtů, zůstávají bez trestu.

Dokonce i „vědecké časopisy“ jako Live Science publikují propagandistické články, které ospravedlňují absurdní představu, že „malá jaderná válka“ může být ve skutečnosti dobrá pro životní prostředí tím, že zvrátí globální oteplování, ke kterému podle počítačových modelů IPCC dochází navzdory všem empirickým důkazům o opaku.

Zatímco tyto výše uvedené příznaky jsou symptomy, konkrétní podstatu moderního projevu fašismu bylo pro mnohé z různých důvodů obtížné identifikovat.

Možná, že nejdůležitější z těchto důvodů spočívá v tom, že mysl každého, kdo je příliš přizpůsoben modernímu akademickému prostředí, je ochromena už z podstaty. Zní to krutě, ale pravda je často taková.

Vychovávání k hlouposti

Tam, kde se kdysi vzdělávání zakládalo na tom, že studenty povzbuzuje k objevům a učí je samostatně myslet, což je základem toho, aby se stali dobrými pracovníky a také občany, se dnešní vzdělávací normy propadly do hlubin průměrnosti, o níž si generace našich prarodičů nikdy nepomyslela, že je něco podobného možné.

Místo reprodukce objevů pravdivých názorů, se studenti, kteří procházejí moderními vysokoškolskými institucemi, učí memorovat vzorce potřebné ke složení zkoušek, aniž by chápali, jak a proč jsou tyto vzorce pravdivé. Napříč programy STEM se studenti orientovaní na vědu učí opakovat všeobecně uznávané názory prosazované konsensy odborníků, kteří ovládají vládu nad recenzovanými časopisy, místo aby používali své vlastní suverénní rozumové schopnosti.

Geniální agronom Allan Savory, který dokázal zázraky při terraformaci pouštních oblastí Země pomocí elementárních holistických postupů, nastínil podvod moderního peer-review vymývání mozků v následujícím krátkém videu:

Zatímco studenti historie se učí vysvětlovacím modelům, jež zdůrazňují ozdrojovaný výklad naší minulosti, který zamlčuje realitu záměrů (tzv. konspirací) a studenti přírodních věd se učí uvažovat v termínech „statistické pravděpodobnosti“ namísto kauzálních principů, pravda o naší vlastní krizi je ještě hlubší.

Subjektivní stránka úspěchu fašismu

I když je pro některé lidi pohodlné myslet si, že příčinu našich problémů lze hledat ve zkorumpovanosti a manipulaci spiklenecké elity, pravda je, jak řekl Shakespeare ve své hře Julius Caesar, mnohem subjektivnější.

V této hře Shakespearův Cassius varoval svého spoluspiklence Bruta, že „náš osud… není v našich hvězdách, ale v nás samých, že jsme podřízeni„.

Jinými slovy: K tangu jsou potřeba dva.

V tomto smyslu jeden z nejdůležitějších důvodů úspěchu vzestupu fašismu po druhé světové válce nesouvisí ani tak se spikleneckým plánováním oligarchických sil, které pronikly do našich vlád od předčasné smrti Franklina Roosevelta, spíše s rafinovanou korupcí samotných lidí, kteří tvoří občany takzvaného „svobodného světa“.

Občané „svobodného a na demokratických pravidlech založeného Západu“ se až na výjimky považovali za svobodné jen proto, že mohli mít vysokou úroveň pohodlí a hojnosti, zatímco většina světa nikoli.

Pokud by druhou světovou válku nevyhráli „ti dobří“, jak nám bylo řečeno, jak by pak byla možná naše osobní svoboda konzumovat co chceme, volit koho chceme a mluvit, co chceme?

Sexuální osvobození a svoboda dělat si co chceme se staly novými standardy svobody a myšlenka, že taková svoboda je podmíněna morálními zásadami nebo také vahou svědomí, se stala synonymem „autoritářství“ a „zastaralé moudrosti mrtvých bílých evropských mužů“.

Nová generace baby boomers, která se naučila nevěřit nikomu nad 30 let, žít okamžikem a prostě nechat to být, jako nová moudra nasákla postpravdivou etikou, která byla západní civilizaci poměrně cizí. Ačkoli se to mnohým, kteří tuto dobu prožili, zdálo jako nevinný posun hodnot směrem k „citovějšímu“ vztahu k pravdě založenému na „empatii“, milování, nikoli válčení, a přijetí relativismu, bylo do něj vpuštěno něco mnohem temnějšího.

A jak se z generace květinové síly, která se zapnula, naladila a odešla, stala generace „já“ korporátního světa 80. let, mýtus o tom, že fašismus byl navždy poražen, se stále hlouběji ukládal do ducha doby. Stále proměnlivější definice pravdy a hodnoty sklouzávaly k relativismu, protože spekulativní finanční nástroje, jako jsou deriváty, které měly jen malou vazbu na realitu, se v nové, trhem řízené společnosti začaly považovat za legitimní formy hodnoty. Z kulturního hlediska ztratila mladší generace přístup ke starším neliberálním vzorům, které se vyznačovaly pravdivostí a důstojností, což vedlo ke stále hlubšímu propadu generace X, Y a mileniálů do nihilismu.

Během studené války a zejména po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 si otázku na čí krvi vznikla taková hojnost a svoboda, položilo jen příliš málo lidí. Proč nacionalističtí vůdci v Africe, Latinské Americe nebo dokonce na našem zaoceánském Západě umírali strašlivou smrtí nebo podstupovali převraty za pečlivé koordinace a financování zpravodajských služeb napojených na vlády Anglie a USA? Pokud jsme my na Západě přestali vyrábět vlastní průmyslové zboží pro vlastní spotřebu, kdo pak zaplňoval prázdné místo? Kde byly otrokářské kolonie, které si Hitler a jeho finanční podporovatelé představovali v naší moderní době? Je možné, že záměr, který stojí za celosvětovou pohromou válek, radikalismu a hladomoru, jež od roku 1945 sužují třetí svět, má něco společného s těmi silami, které řídí ekonomické systémy, jimž se měli bývalí koloniální obyvatelé přizpůsobit a to od těch samých koloniálních mocností, o nichž nám bylo řečeno, že jim v minulých 80 letech poskytly nezávislost?

Zopakujme základní myšlenku: Skutečný důvod, proč fašismus znovu pociťujeme, souvisí s tím, že příliš mnoho z nás si užívalo plodů, které poskytoval těm „prvním světovým“ subjektům, kteří z jeho existence po druhé světové válce profitovali, a proto si prostě přáli, aby to nebylo vidět.

Můžeme naříkat nad zločinnou neschopností a zlovolnými plány, které naši společnost tlačí k novému temnému věku, ale teprve až si uvědomíme, že lid dostane takové politické vůdce, jaké si zaslouží, můžeme se začít pořádně léčit z ran, které jsme si způsobili sami v průběhu několika generací.

V současné době národy Eurasie prokázaly, že nechtějí vymazat své dějiny, starobylé systémy kulturního dědictví nebo tradiční hodnoty tváří v tvář nějakému Velkému resetu. Nechtějí válku a mnohem raději by si přály oboustranně výhodnou spolupráci s národy Západu.

Koncept „přizpůsobení se nedostatku“ byl odmítnut ve prospěch vytváření hojnosti prostřednictvím vědeckého a technologického pokroku ve všech zemích multipolární aliance a ani jeden státník v Rusku, Číně nebo Indii neprojevil úmysl jít do války nebo obětovat své lidi na oltář Gaii. Když tolik národů zastupujících miliardy lidí a rozmanitých kultur světa chce odmítnout fašismus (transhumánní neofeudalismus) uprostřed naší současné krizové doby, proč bychom neudělali vše, co je v našich silách, abychom odčinili hříchy Západu tím, že se připojíme k tomuto antifašistickému hnutí?

****

Matthew JL Ehret je novinář, lektor a zakladatel Canadian Patriot Review.

Originál článku: Strategic Culture Foundation
Překlad a české titulky ve videu: Admin Nekorektní TOP-CZ