Postamerický svět, postukrajinská geopolitika, část 2.

Autor: Redakce Oriental Review, 29. 07. 2022

První část.

Za čtvrté. Zohlednění těchto kulturních a civilizačních faktorů znamená obrátit se k filozofii postmodernismu (M. Foucault, J. Derrida, J. Baudrillard, J. Agamben atd.). Nehledě na to, že vznikly na americkém materiálu a byly reakcí levicového evropského (především francouzského) politického myšlení na katastrofu nacismu, před níž Evropu neochránila ani staletá kultura (např. důkaz: velitel nacistického koncentračního tábora četl ve volném čase Goetha). Tyto pojmy („extáze“, „obscénnost“, „dekonstrukce“ atd.) jsou zcela použitelné pro analýzu současných mezinárodních vztahů.

V tomto ohledu má zvláštní význam Baudrillardovo dílo „Osudové strategie“ z roku 1983. Obsahuje tezi, že fatální strategie, zakořeněné v dějinách a osudech národů a států, převažují nad banálními strategiemi a jimi vnucenými strategickými pravidly hry (dokonale vysvětluje vítězství Ruska nad Napoleonem a nacistickým Německem). Baudrillardovy předpovědi mají důsledky pro praktickou politiku, například „znovuvytvoření lidského prostoru války“ ve stínu jaderné konfrontace (její ignorování vedlo k tomu, že Západ a NATO nejsou připraveny na „velkou válku“ v Evropě s použitím konvenčních zbraní, jak ukázala reakce na ruskou speciální vojenskou operaci na Ukrajině) a závody ve zbrojení se tak jen stávají „technologickou manýrou“. Nejlépe vystihují současnou geostrategickou situaci, její dilemata a imperativy.

Obecně jde o překonání postmoderní/virtuální existence Západu a světa a o přechod k neomodernismu, tedy k půdě reality a faktů. Rusko a jeho politika slouží jako mocný katalyzátor tohoto zlomu ve světovém vývoji a vlastně i pro emancipaci světa od vleklého a stává se brzdou dominance USA/Západu ve světové politice, ekonomice a financích.

Za páté. Nejdůležitějším bodem je, že v jádru totalitarismu, včetně fašismu a nacismu, leží spíše liberalismus se svým uniformismem a rovnostářstvím než tradiční konzervatismus. Občanská válka v USA v letech 1861-1865 je toho důkazem. Svědčí o tom i krize moderního liberalismu, která se nejzřetelněji projevila v Americe. Ten se zvrhává v naprostou totalitní diktaturu liberálních elit stojících proti většině voličů, která vyznává zdravý rozum a tradiční konzervativní hodnoty včetně rodiny (navzdory bezuzdnému tlaku LGBT komunity s podporou oficiálních kruhů). Právě v tom spočívá Dostojevského geniální předvídavost v jeho „Posedlosti“ a „Legendě o Velkém inkvizitorovi“, které mají, podobně jako varování George Orwella, univerzální význam pro evropskou civilizaci a upozorňují na její zásady, na úrovni světonázoru a politické kultury, neřesti.

Ameriku založili protestantští fanatici (stoupenci Kalvína), pro které již nebylo na britských ostrovech místo v rámci domácího uspořádání (po anglické revoluci a následné restauraci) v podobě takzvané „slavné revoluce“ v letech 1688-1689, která se stala ničím jiným než státním převratem, kdy byl povolán Vilém Oranžský a jeho vojska obsadila Londýn. Tito fanatici se prohlásili za Bohem vyvolený národ (ačkoli toto místo v křesťanství je obsazeno), vydávali kapitálové příjmy a obchodní úspěch obecně za milost a všem ostatním upírali právo na Spásu (a dokonce i na život). Odtud pramení představa, že Amerika je výjimečná a že je možná existence Božího království na zemi – „města na sále“. To je v rozporu s tvrzením, již v poválečném období, o univerzálnosti jejích hodnot, a tedy i s imperialistickou politikou Spojených států mimo Severní Ameriku od konce 19. století. Tento rozpor, který sloužil jako hnací motor americké poválečné zahraniční politiky, byl v minulosti vyřešen politikou izolacionismu, která je pro tradiční americkou identitu organičtější. Jejím zastáncem byl prezident Andrew Jackson, který věřil, že Amerika by měla ovlivňovat svět pouze svým příkladem.

Trump-in-UNPrezident Donald Trump pronáší projev během 73. zasedání Valného shromáždění OSN v sídle OSN v New Yorku 25. září 2018.

Jeho následovníkem byl D. Trump, který se zaměřil na obnovení vnitřních základů národní konkurenceschopnosti a považoval svět za „svět silných suverénních států“, které si navzájem konkurují, což je blízké konceptu multipolarity. Ve skutečnosti šlo o demilitarizaci samotné doktríny národní bezpečnosti jako dědictví studené války (odborníci byli pro to ještě za Obamy). Admirál Mullen, náčelník sboru náčelníků štábů USA, proto hovořil o nutnosti zapojit se do „budování národa doma“. Globalizace byla považována za špatnou, protože tím, že byla řízena zájmy investičních tříd, vedla ke zničení střední třídy (přesněji řečeno původní bílé Ameriky). Jejím hlavním příjemcem byla Čína, která ke svému „mírovému vzestupu“ využila americké/západní investice, technologie a dokonce i trhy. V tradici poválečné zahraniční politiky se stala „nepřítelem číslo jedna“ (navíc „říší zla“), který vyžadoval její preventivní zadržování podle logiky „Thukydidovy pasti“. Koronavirová pandemie jen posílila trend deglobalizace, do něhož Rusko se svou politikou suverénní soběstačnosti vstoupilo pod sankčním tlakem Západu.

Mimo toto černobílé vidění světa zůstalo Rusko, které mnozí v konzervativním prostředí vnímali jako potenciálního partnera v „trojúhelníkové diplomacii“ Spojené státy – Rusko – Čína. Henry Kissinger svého času položil základy takové diplomacie, když dosáhl dohody s Pekingem na protisovětském základě. Nyní bychom měli hovořit o partnerství s Ruskem.

Za šesté. Protiruský kurz Washingtonu, který vyústil v jeho ukrajinský projekt a současnou eskalaci, nelze chápat mimo kontext vnitřního stavu moderní Ameriky. Po krátké konzervativní „Trumpově revoluci“ (budoucnost, která vrhá stín, než přijde?) zvítězily liberální elity v čele s Demokratickou stranou. Právě za vlády Baracka Obamy vsadil Washington na agresivně-nacionalistickou transformaci a dokonce nacifikaci Ukrajiny jako na prostředek k ohrožení Ruska na úrovni identity a historie, k podkopání duchovního a morálního základu moderního Ruska, jímž bylo vítězství ve Velké vlastenecké válce, a ke zpětné rehabilitaci nacismu jako specifického produktu západní civilizace, přirovnávající SSSR k nacistickému Německu. V souladu s tím byl tento kurz aktivován po prezidentských volbách v USA v roce 2020, které vyhráli demokraté.

Od konce 70. let 20. století dochází ve Spojených státech ke stagnaci průměrného příjmu domácností. Od počátku osmdesátých let se americké elity pustily do deregulace, respektive do obnovy kapitalismu v nových podmínkách podle modelu z doby před velkou hospodářskou krizí ve třicátých letech. V roce 2000 byl konečně zrušen Glass-Steagallův zákon, jenž reguloval finanční sektor. Globalizace situaci ještě zhoršila. V důsledku toho se USA a s nimi do značné míry i Evropská unie dočkaly financializace ekonomiky, postupné eroze střední třídy a stagnace spotřebitelské poptávky. To vše vyvrcholilo globální finanční krizí v roce 2008, která stále trvá a prakticky vyčerpala tradiční zdroje makroekonomické regulace. Vládnoucí kosmopolitní elity se v jistém smyslu odtrhly od národní půdy a zájmů většiny obyvatelstva. V politické rovině došlo k zprůměrování kurzů obou hlavních politických stran, politika se stala v podstatě bezalternativní s důrazem jen na politickou technologii, což podkopává důvěru voličů v elity, které se naopak pod heslem politické korektnosti zapojily do potlačování svobody slova a potlačování disentu, přičemž působí především prostřednictvím kontrolovaných tradičních médií.

Volby 2020 byly přelomovou epizodou ve vnitropolitickém vývoji Spojených států. Liberální elity, poučené z Trumpa, který oslovil své voliče obcházením tradičních médií prostřednictvím sociálních sítí, jednaly s nehoráznými podvody a falšováním (především prostřednictvím masivního korespondenčního hlasování a spoléhání se na marginalizované skupiny obyvatel – Afroameričany a další etnické menšiny). „Kultura zrušení“, „kritická rasová teorie“ a další ideologické produkty sloužily zájmům nového režimu a jeho sociální základny na úkor zájmů bílé, původní Ameriky, která byla vyzvána, aby nové hodnoty přijala jako „progresivní vývoj“ tradičních konzervativních hodnot.

V podstatě se jednalo o novou, ultraliberální americkou revoluci, která se svým radikalismem a metodami podobala bolševické revoluci. Stejně jako v Rusku před 100 lety, taktéž v USA vedla marginalizované vrstvy „pokroková inteligence“. V souvislosti s „Trumpovou revolucí“ samozřejmě hovoříme o kontrarevoluci a konzervativním procesu, který elity zahájily, s cílem zachránit naprostý přesah liberalismu, jehož lze dosáhnout pouze přeformátováním národní identity a poté přepsáním dějin. Tedy přerušením časové vazby a odmítnutím historické kontinuity.

clintonBývalý prezident Bill Clinton na pódiu během „Večera s prezidentem Billem Clintonem a bývalou ministryní zahraničí Hillary Rodham Clintonovou“ v Rogers Areně 2. května 2019 ve Vancouveru v Kanadě.

Hovoříme o nové a pravděpodobně rozhodující etapě toho, co sami američtí politologové definují jako „kulturní revoluci“ a „ne-občanskou válku“, jejíž počátek spadá do období prezidentství B. Clintona (1992-2000). Nejdůležitějším faktorem současné situace je ztráta většiny bílého, hlavně anglosaského a protestantského obyvatelstva v Americe v dohledné době. Okolnosti si zjevně vyžadují rozhodná opatření uvnitř země, včetně cenzury sociálních sítí, a legitimizaci domácí politiky prostřednictvím její prezentace jako součásti globálního trendu, tedy její ultraliberální „světové revoluce“ (stojí za to připomenout, že bolševici zpočátku nevěřili, že by mohli udržet moc v jedné zemi mimo kontext nadcházející „světové revoluce“). V souvislosti s ukrajinskou krizí přišel Fukuyama s myšlenkou „sociálního liberalismu“ jako možnosti zakořenění liberalismu na národní půdě, která silně připomíná nacismus v jeho moderním hávu a pokus o rehabilitaci nacismu/neonacismu na Ukrajině a v celé moderní Evropě.

Problém identity a historie je pro Západ palčivý kvůli rozporuplným výsledkům globalizace a neoliberální hospodářské politiky, kterou lze podle nezávislých politologů považovat za „kontrarevoluci“ poválečné „společenské smlouvy“ se sociálně orientovanou ekonomikou. Svědčí o tom i rozpory mezi kosmopolitními elitami a většinou zakořeněnou ve svých zemích a regionech: tyto rozpory se prohlubují s tím, jak se současným přebytkem pracovních sil roste imigrace.

Tradicionalismus si zároveň zachovává svůj vliv na úrovni elit a zejména její zahraničněpolitické filozofie a instinktů. Ty jsou ve své podstatě pozůstatkem imperiálního myšlení, ať už jde o snahu udržet si status jaderné mocnosti (Velká Británie a Francie) a získat stálé místo v Radě bezpečnosti OSN (Německo a Japonsko), nebo o výpůjčku od starověké Číny a její smysl pro „střed“ ve světové architektuře (Spojené státy). Jak trefně poznamenal britský televizní hlasatel J. Paxman, tatáž Británie se snaží zůstat tím, čím byla v éře impéria, „jen v redukované podobě“. Americké elity pravděpodobně zažívají něco podobného, i když mají alternativu – tradici izolacionismu. V každém případě faktor historie hraje roli, i když v různé míře pro různé země. A tak přední politický publicista Financial Times G. Ruckman ve snaze vyvodit poučení z brexitu spojuje Británii a Rusko do kategorie „historických mocností“, s nimiž je třeba podle toho zacházet: buď se integrovat do mezinárodního systému za důstojných podmínek, nebo být připraven je zadržovat či se jim postavit. Právě tu druhou volbu učinil Washington ve vztahu k Rusku.

pokračování příště.

Originál článku a obrázků: Oriental Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
Úvodní obrázek: Adobe Stock

podpora2

1 komentář

  1. V podstatě je už každému normálnímu člověku jasné, že Yankees a jejich rectal Alpinisté jsou už totálně v tom Rectal. Doba kdy si mohli hrát na pána světa je ta tam. A jak je známo chcípající kobyla kolem sebe kope velmi razantně. A na U-SSA a EU je to znát velmi evidentně. A “ politici jako „profesor“ “ se také brzy dočkají odplaty.

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code