Autorka: Margaret Anna Alice
Za devatero horami a devatero řekami, se kdysi dávno v jedné prosperující zemi roznesla po celém království zvěst, že se vzduchem vznáší neviditelná pára. Předtím se objevilo mnoho páry, ale tato byla tak výjimečná, že si žádala výjimečnou reakci.
Tato pára, křičeli městští křiklouni, vás může kdykoli a kdekoli zabít. Můžete ji dostat mluvením, dýcháním nebo zpěvem. Můžete ji dostat, když stojíte, nebo jdete příliš blízko někoho. Můžete ji dostat i při hře. A co bylo nejděsivější – můžete se nakazit a ani o tom nebudete vědět.
Jediný způsob, jak uniknout, bylo schovat se uvnitř, držet se dál od lidí a potřít si ruce průhledným želé pokaždé, když jste se něčeho dotkli. Obchodníci přestali obchodovat, děti se přestali učit a lidé se přestali stýkat s lidmi.
Každý den městští křiklouni vykřikovali počet lidí, kteří chytili páru, i když to většina z nich nevěděla, protože se cítili stejně jako obvykle – jen se mnohem víc báli. Dozvěděli se, že ji mají, jen díky jistému kouzlu, které čaroděj napsal před příchodem páry.
Čaroděj řekl, že se to na páru nemá používat a nemohl lidem říct, jestli chytili páru, nebo ne. Ale čaroděj zemřel a královi rádci se rozhodli kouzlo stejně použít a tak se lidé dozvěděli, že mají páru.
Městští křiklouni vykřikovali nejnovější počty mrtvých tak často, až jim ochraptěly hlasy. Téměř každý zemřelý byl velmi, velmi starý, velmi nemocný nebo velmi, velmi tlustý. Málokdo jiný zemřel a na konci roku se ukázalo, že zemřel přibližně stejný počet lidí jako v jiných letech.
Přesto to byla velmi děsivá pára a celé království se muselo pro dobro veřejnosti změnit. Země už neprosperovala, ale král jen razil další mince a rozhazoval je poddaným, aby si toho hned nevšimli.
Nakonec se lidé dozvěděli, že mohou vyjít z úkrytu a trh se může znovu otevřít, pokud budou všichni dodržovat několik pravidel.
Museli nosit horkou, škrábavou čepici, která jim zakrývala uši a oči, aby se jim pára nedostala do uší a očí. Pokud se náhodou přiblížili k jiné osobě, museli pětkrát poskočit dopředu a pětkrát dozadu. A samozřejmě si museli potřít ruce želé, když se něčeho dotkli.
Někteří lidé si mysleli, že klobouky vypadají hloupě a jsou dokonce trochu nebezpečné, protože jim ztěžují sluch a zrak a v létě se potí. Hopsání zabralo tolik času, že toho lidé moc nestihli.
Když tito lidé klobouky nenosili a neskákali, ostatní se velmi, velmi zlobili a říkali, že je to jejich vina, že lidé umírají a jsou nemocní a nemohou žít tak, jak žili dříve. Někteří dokonce začali nosit dva nebo více klobouků, aby se před odpůrci klobouků a hopíků chránili navíc.
Každou chvíli král říkal lidem, aby se zase schovali dovnitř, protože příliš mnoho lidí chytá páru. Nemohli pracovat, nakupovat ani navštěvovat lidi, které měli rádi. Nedalo se dělat nic jiného než ležet a poslouchat městské křiklouny, kteří vždycky dávali lidem najevo, jak vyděšení, naštvaní a uražení by měli všichni cítit, zejména vůči popíračům a odpůrcům.
Najednou lidé začali cítit větší naději. Několik čarodějnic, které byly bohatší než všechna království a královny světa dohromady, se nabídlo, že vyrobí lektvar, který budou muset lidé každou chvíli polykat, aby byli v bezpečí před párou – ale fungovat bude, jen když ho budou pít všichni společně.
Trvalo to několik měsíců, ale nakonec měly čarodějnice každá svou vlastní příchuť – hroznový, pomerančový a tropický punč – a byly připraveny nalít je lidem do úst. Kdykoli se v minulosti lektvary vyráběly, musely čarodějky strávit roky a roky ujišťováním, že jsou bezpečné, než je daly lidem.
Tentokrát však byla pára tak děsivá, že všechny tyto kroky přeskočily, aby mohli být lidé zachráněni dříve. Dokonce přiměly krále, aby vydal zvláštní dekret, aby čarodějkám nikdo nemohl ublížit, kdyby se jim po vypití lektvaru stalo něco zlého.
Král shromáždil tři čtvrtiny mincí, které toho roku vybral od lidí, a daroval je čarodějnicím.
Téměř všichni se nemohli dočkat, až vypijí hroznový, pomerančový nebo tropický punčový lektvar. Chlubili se, že si pro něj jdou, a všem to říkali, až když dostali první a druhý nápoj. Když narazili na někoho, kdo ho pít nechtěl, velmi, velmi se rozčilovali. Městští křiklouni všem říkali, ať na nepijáky křičí, protože je to jejich vina, že se nemohou vrátit k životu, jaký byl před párou.
Poté, co lidé začali lektvar pít, se stalo něco zvláštního. Někteří z nich stejně chytili páru, ale to bylo proto, že to byla verze páry, se kterou čarodějnice nepočítaly – přesto bylo důležité vypít obě dávky lektvaru, protože to bylo lepší než je nevypít.
Pro jistotu však městští křiklouni říkali, že by se měli vrátit k nošení horkých klobouků a hopsání – i když většina z nich s tím pro začátek nepřestala, protože se bála, co by se stalo, kdyby to udělali (nebo ještě hůř, mohli by si je splést s odpůrcem, popíráčem, nebo antipijákem).
Ještě podivnější je, že někteří lidé, kteří lektvar vypili, zemřeli buď hned po jeho vypití, nebo nedlouho poté. Na rozdíl od lidí, kteří zemřeli na páru, byli tito lidé často velmi, velmi mladí nebo velmi, velmi zdraví či velmi, velmi fit. Městští křiklouni o těchto úmrtích nikdy nekřičeli. Pokud na to někdo upozornil, nazvali ho odpůrcem, popíračem a antipijákem.
Být antipijákem bylo ze všeho nejhorší, protože každý ví, že člověk musí pít, aby přežil. Pokud jste proti pití lektvaru, musíte být jistě i proti pití vody, a všichni víme, že bez pití vody se nedá žít.
Ne každý, kdo lektvar vypil, zemřel. Některým se jen s tělem děly zvláštní věci. Neustále se třásli, dostali vzácné nemoci nebo si všimli, že jim přestaly fungovat některé části těla. Byli upoutáni na lůžko nebo kulhali či byli různě zraněni a nemohli žít tak jako předtím nebo dokonce po odvaru. Ani o těchto lidech městští křiklouni nikomu neřekli.
A pak tu byli pijáci, kteří se cítili naprosto v pořádku… prozatím. Lektvar se nikdy nezkoušel déle než několik měsíců, takže si nikdo nebyl jistý, co se stane za rok, dva nebo déle. Byl to také jiný druh lektvaru, než jaký kdy kdo pil. Tenhle lektvar změnil něco uvnitř člověka, co se nedalo nikdy vrátit zpět.
Lidé by také museli každých několik měsíců pít nové verze lektvaru a král by musel i nadále dávat tři čtvrtiny mincí království čarodějkám navždy, nebo alespoň dokud by království existovalo.
Všichni přeživší pijáci byli čarodějnicím vděční a děkovali jim za záchranu života. Na bradě si hrdě ukazovali znamení, které znamenalo, že lektvar vypili. Ti, kteří ho vypili dvakrát, měli značky dvě.
Ti, kteří neměli žádnou značku, mohli za problémy království. Nesměli nakupovat na tržišti, pracovat, učit se nebo se účastnit jakýchkoli veřejných aktivit. Byli zahanbeni a vyhýbali se jim, protože představovali hrozbu pro obyvatele země.
Tito lidé začali mít pocit, že by měli království opustit, ale bez dvojitého označení cestovat nesměli, a kromě toho všechna ostatní království a královny byly stejně stejné jako jejich. Nezůstalo už žádné místo, kde by se lidé nebáli páry a kde by nevyžadovali, aby každý vypil lektvar.
Král brzy rozhodl, že odpůrci pití jsou tak nebezpeční, že je bude třeba zavřít do žaláře, dokud nebudou souhlasit s pitím lektvaru. Mohli si vybrat jakoukoli příchuť, která jim chutnala. Pokud by se rozhodli lektvar nevypít, jednoduše by zůstali v žaláři. Záleželo jen na nich.
Uplynul rok a pak další. V království zůstávalo stále méně lidí. Nakonec jich zbylo tak málo, že král už nemohl shromáždit dostatek mincí, aby zaplatil čarodějnicím. Zbytek království a královen po celém světě na tom byl stejně. Rozhodly se spojit v jedno království, aby mohly nasbírat dostatek mincí na nákup lektvaru.
Po uplynutí dalších osmi let nezbylo na celém světě dost lidí, aby pokryli poplatky čarodějnicím. Vládci rozhodli, že vše, co patřilo lidem, nyní patří králi-království. Lidé mohli stále žít ve svých chatrčích, ale už jim nic nepatřilo. Mohli si vydělávat na živobytí prací – skutečně, mohli být nasazeni na výrobu lektvaru!
Lidé se už nemuseli rozhodovat, co chtějí v životě dělat nebo čím chtějí být, protože za ně rozhodoval král-království. Lidé nemuseli za nic platit, protože všichni poddaní dostávali stejně malé množství potřebných věcí. Všichni vypadali stejně, chovali se stejně a mysleli stejně.
Většina lidí si nepamatovala, jaké to bylo před odpařováním. Někteří ani nevěděli, že nějaká taková doba existovala.
Na druhou stranu vládci nikdy o nic nestáli. Ani jejich přátelé, městští křiklouni. Čarodějky byly nejbohatší ze všech – a zaslouženě, protože zachránily svět před smrtící párou.
Netrvalo dlouho a už nebylo žádných poddaných. Vládci, rádci, městští křiklouni a čarodějnice měli všechno bohatství země pro sebe a žili šťastně až do smrti.
****
Margaret Anna zkoumá propagandu, neuropsychologii, kulturu, jazykové programování a masovou kontrolu s cílem probudit spící dřív, než tyranie zvítězí.
Originál článku a obrázků: Off Guardian
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
