Od Stalinova hněvu po Chruščovův dar Ukrajině – Krymská tatarská menšina čelila smrti, utrpení a deportaci

Autor: Jevgenij Norin

Před 55 lety vydalo prezidium Nejvyššího sovětu SSSR směrnici o rehabilitaci krymských Tatarů.

Krymští Tataři hrají důležitou roli v příběhu znovuzískání poloostrova Ruskem. Jedním z hlavních nástrojů ukrajinské propagandy je obviňování Ruska z porušování jejich práv. Současně je jedním z faktorů i Erdoganovo Turecko – prostřednictvím svých kulturních vazeb s tím, co považuje za „bratrský“ turkický národ.

Ale vypadá to však tak, že samotní Tataři jsou po událostech z roku 2014, kdy se jejich domovská oblast vrátila pod kontrolu Moskvy, rozděleni na dva tábory.

Jeden z důvodů, proč se zdá, že přinejmenším část krymských Tatarů zpochybňuje legitimitu sjednocení, sahá až do 40. let 20. století, kdy během zapojení SSSR do druhé světové války padlo rozhodnutí gruzínského rodáka Josifa Stalina o jejich násilné deportaci do střední Asie. Tak se podívejme na tyto tragické události.

Kdo jsou to „Krymští Tataři“?

Krymští Tataři se jako etnická skupina zformovali mezi 13. a 17. stoletím, kdy se spojili Kumáni, známí také jako Polovci, turkický kočovný národ, který se v oblasti objevil v průběhu 10. století, s dalšími, kteří poloostrov obývali od pradávna a postupně prošli tatarizací.

Po rozpadu mongolské Zlaté hordy, velké říše založené Čingischánem, která v době svého největšího rozkvětu sahala od Sibiře a Střední Asie až po část východní Evropy, vznikla řada menších chanátů. Krymští chánové často podnikali nájezdy do podunajských knížectví, Polska a Litvy a do Moskvy, kde zotročovali lidi. Tento obchod a výkupné tvořily páteř ekonomiky chanátu.

V 18. století, po řadě úspěšných protiotrokářských a vojenských kampaní i díky diplomacii, připojilo Ruské impérium Krym. Zatímco část místní vyšší třídy uzavřela s novými vládci dohodu, jiní se rozhodli poloostrov opustit a připojit se k Osmanské říši na druhé straně moře.

Po vzniku Sovětského svazu v roce 1921 byla zřízená Krymská autonomní sovětská socialistická republika jako součást Ruské sovětské socialistické republiky.

Hitlerovy plány

Hitler měl pro Krym zvláštní místo ve svých plánech Třetí říše po očekávaném vítězství ve druhé světové válce. Poloostrov měl být zbaven dosavadních obyvatel pro příchod árijského obyvatelstva. Přestože tento projekt nebyl realizován, Krym zůstal pod nacistickou okupací v součtu téměř dva roky a to už bylo dost těžké.

Nacisté vynikali v umění ovládat okupovaná území aktivním uplatňováním principu „rozděl a panuj“ vůči místním etnickým skupinám a národům. V Bělorusku se tak spoléhali na ukrajinské kolaboranty, kteří za ně odvedli veškerou špinavou práci a k potlačení povstání ve Varšavě v roce 1944 využili kozáky. Na Krymu byly jejich spojenci tzv. „tatarské národní výbory“, organizované německými zpravodajskými orgány za účelem ovlivňování místního obyvatelstva, šíření propagandy a náboru dobrovolníků, kteří byli často využíváni k infiltraci špionů a sabotérů do týlu Rudé armády.

Nedá se však říci, že by to byl zrovna oboustranně výhodný obchod. Nacistické Německo ve skutečnosti nemělo zájem podporovat naděje krymských Tatarů na vytvoření etnického krymskotatarského ministátu na poloostrově a německé úřady to na místě daly jasně najevo.

Pěšáci wehrmachtu

A tak zatímco někteří krymskotatarští kolaboranti byli využíváni k infiltraci do týlu Rudé armády a k policejní práci na okupovaných územích, další z nich měli za úkol propagovat nacistickou ideologii. Někteří byli tak ochotní vyhovět, že dokonce podávali svým nacistickým šéfům návrhy na vyhlazení všech Rusů na poloostrově.

6315ce8d20302747f179b416

Velitelé Rudé armády a partyzáni vedli záznamy o všech zločinech, kterých se krymskotatarští kolaboranti během okupace dopustili na civilním obyvatelstvu a válečných zajatcích. Někdy byla situace tak absurdní, že museli zasáhnout Němci a chránit civilní obyvatelstvo a válečné zajatce před jejich příliš horlivými pomahači.

4. července jsem byl zajat. Doprovázeli nás nějací tatarští zrádci. Pořád bili zdravotníky holemi. Po nějaké době v sevastopolském vězení jsme byli nuceni pochodovat Belbekovským údolím, které bylo zaminováno. Mnoho zajatců z Rudé armády a námořnictva bylo zabito. Pak nás nacpali do malých vězeňských cel v Bachčisaraji. O tři dny později jsme museli pochodovat do Simferopolu. Doprovázeli nás Němci a řada krymskotatarských zrádců. Viděl jsem, jak jeden Tatar uřízl námořníkovi hlavu,“ popsal krutost některých krymskotatarských kolaborantů námořník Rudé flotily Jančenko ve svém dopise z roku 1942.

Většina z nich však byla méně krvelačná a kolaboraci volila spíše z důvodů snahy přežít a získat peníze a pozemkové kšefty pod nacistickou nadvládou.

Podle odhadů mohlo být v roce 1942 naverbováno až 20 000 krymských Tatarů pro kontrolu vězňů a protipovstalecké operace, stejně jako pro další „dobrovolnické“ práce.

Na Krymu představovali také ohromnou sílu, protože zdejší krajinu velmi dobře znali a mnoho partyzánských oddílů bojujících na straně Rudé armády trpělo jejich rukou.

Vyhnání z původní země

Počet krymských Tatarů v Rudé armádě byl jen o málo vyšší než v kolaborantských oddílech a v partyzánských oddílech na Krymu byli zastoupeni poměrně skromně. V roce 1943 však začala masová dezerce kolaborantů, kteří přecházeli na stranu partyzánů.

Přesto mnozí zůstali na Hitlerově straně až do konce. Na jaře 1944 bylo několik praporů kolaborantů poraženo. Ti, kterým se podařilo ustoupit s Němci, následně vytvořili brigádu SS Tatarské horské jaegery.

Na jaře 1944 Sověti porazili německou 17. armádu a osvobodili Krym. V té chvíli bylo vedení země postaveno před „tatarskou otázku“. V květnu 1944 hlásil Stalinovi další Gruzínec Lavrentij Berija – šéf politické policie SSSR, NKVD -, že na Krymu bylo zatčeno více než 5 000 kolaborantů (nejen Tatarů) a na poloostrově bylo zabaveno asi 6 000 střelných zbraní. Berija zdůraznil, že „značná část“ tatarského obyvatelstva kolaborovala s nacisty.

berija Lavrentij Berija (1899-1953), první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Gruzie, později lidový komisař vnitra SSSR v letech 1938-1945. © RIA

Byl to právě Lavrentij Berija, kdo navrhl vystěhovat Tatary z Krymu a poslat je do Uzbekistánu, aby je využili v zemědělství. Doslova druhý den, 11. května 1944, přijal Státní výbor obrany SSSR usnesení o násilném vystěhování Tatarů.

Mohli si s sebou vzít je osobní věci, oblečení, vybavení domácnosti a potraviny, ale půdu, dobytek a další majetek jim stát zabavil.

Jednotky NKVD provedly operaci během tří dnů. Asi 180 000 lidí bylo naloženo do 67 vlaků a posláno do Střední Asie. Zároveň armáda zabavila dalších asi 12 000 zbraní, včetně minometů a kulometů. Těm frontovým vojákům, kteří se účastnili krymského sovětského podzemí a jejich rodinám se na žádost podařilo vyhnout deportaci, stejně i některým ženám, které se provdaly za muže jiných národností. Jednalo se však doslova jen o několik set osob.

Životní podmínky v místě příjezdu byly velmi obtížné. Kromě přirozené úmrtnosti se současní badatelé domnívají, že na podzim roku 1948 zemřelo nejméně 13 % z nich. Za zmínku stojí, že značná část těchto lidí se stala obětí posledního masového hladomoru, který postihl SSSR bezprostředně po válce. Pro krymské Tatary však situaci komplikovalo zabavení jejich majetku, obtížné životní podmínky na novém místě a neznámé klima. Přestože úřady přidělovaly stavební materiál, pozemky a půjčky na výstavbu, lidé byli nuceni se v Uzbekistánu usadit v podstatě od nuly.

V následujících letech byli Tataři ocejchováni statusem „zvláštních osadníků“, což s sebou neslo značnou ztrátu práv – především práva opustit oblast svého pobytu.

6315ccc720302742a40f8493Účastníci vzpomínkových akcí věnovaných Dni památky obětí deportace národů Krymu u pamětního komplexu „Cesta obrody národů Krymu“ v Bachčisarajské oblasti. © RIA/Alexej Malgavko

Osvobození a návrat

Situace se dlouho nezměnila ani po Stalinově smrti. Zlomovým okamžikem byl výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O občanech tatarské národnosti, kteří dříve žili na Krymu“. Konkrétně se v něm uvádělo:

Fakta svědčící o aktivní spolupráci určité části Tatarů žijících na Krymu s německými okupanty byla bezdůvodně přičítána celému tatarskému obyvatelstvu Krymu. Od těchto paušálních obvinění všech občanů tatarské národnosti, kteří žili na Krymu, by se mělo upustit, zejména proto, že do pracovního a politického života společnosti vstoupila nová generace lidí.

Následoval pokyn zrušit rozkazy obsahující obvinění vůči Tatarům. Jenomže právní nuance obsažené ve stejném výnosu však ve skutečnosti omezily jejich možnost přestěhovat se zpět na Krym.

Masový návrat začal až v roce 1990, krátce před rozpadem SSSR. Protože Sovětský svaz byl již v zániku a nějaká tatarská otázka byla pro ruské i ukrajinské úřady až druhořadou záležitostí, vznikl nový problém, když si Tataři při návratu na Krym vzali do parády zábor pozemků. Z jejich pohledu šlo pouze o opětovné přivlastnění toho, co ztratili v roce 1944.

Krymští Tataři jsou jedním z mnoha národů, jejichž osud se ve dvacátém století dramaticky změnil. Opět v 50. letech, kdy sovětský vůdce Nikita Chruščov, který sám vyrostl na východní Ukrajině, předal území Kyjevu, zřejmě bez konzultace s kýmkoli. Na sklonku éry SSSR se však jejich situace stabilizovala a osud Tatarů se zpravidla shodoval s osudem ostatních obyvatel Krymu.

Co je s krymskými Tatary nyní?

V době, kdy se Krym znovu připojil k Rusku, tvořili většinu obyvatelstva poloostrova etničtí Rusové, žijící na Krymu, ale nikoli ruští občané, jejichž masové odmítnutí Západem podporovaného kyjevského „majdanského“ puče připravilo půdu pro jejich návrat „domů“.

Tatarští aktivisté byli zpočátku aktivní na straně Ukrajiny a prvními oběťmi střetů na Krymu byli dva Rusové, kteří zemřeli při střetu promoskevských a prokyjevských tatarských shromáždění.

6315ce482030273a9c0514a9 Krymští Tataři (vpravo) se střetávají s policií před budovou místní samosprávy v Simferopolu na ukrajinském Krymu ve středu 26. února 2014. © AP / Darko Vojinovič

V důsledku událostí z roku 2014 se tatarská komunita rozdělila. Proukrajinskou část zde zastupuje „Mejlis krymských Tatarů“, organizace, která se prohlašuje za její zástupce. Ve skutečnosti se jedná spíše o virtuální entitu schopnou postavit do pole celkem několik stovek aktivistů, která se v současné době na Krymu ani nenachází. Její pokus o vytvoření bojového křídla v podobě proukrajinského dobrovolnického praporu vyšel naprázdno. V reálu spočívá vliv „Mejlisu“ především ve výzvách ke zničení krymské infrastruktury, zejména mostu mezi poloostrovem a pevninou Ruska. Činnost organizace byla v Ruské federaci zakázána.

Moskva se poučila z chyb Sovětského svazu a ve své etnické a jazykové politice vůči Krymu prokázala mnohem větší flexibilitu než tehdejší SSSR. Etnicko-kulturní autonomie krymských Tatarů je v Rusku uznávána a úředními jazyky v regionu jsou ruština, ukrajinština a krymská tatarština.

Pokračování zítra – Jak se Krym stal součástí Ruska a proč byl darován Ukrajině.

****

Jevgenij Norin je ruský historik zabývající se konflikty a mezinárodní politikou.

Originál článku a obrázků: Rossia Today
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ

podpora2

1 komentář

  1. Na Krymu je většina Rusů a chtějí žít v rámci RF , není co řešit !

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Prosím, vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code