Poslední střety probíhají podle osvědčeného schématu od Prištiny po Tchaj-pej a dále.
Autorka: Rachel Marsdenová, 02. 08. 2022
Je nepochybně zvláštní náhodou, že americký ministr zahraničí Antony Blinken vedl oficiální rozhovory s vedením Kosova těsně předtím, než tam minulý víkend vypukly problémy. Stalo se tak právě ve chvíli, kdy se úředníci v Prištině chystali odmítnout uznávat poznávací značky a doklady vydané centrální srbskou vládou (než toto opatření těsně předtím, než mělo vstoupit v platnost, o měsíc odložili).
Můžeme se také ptát, jaká je pravděpodobnost, že „prezident“ částečně uznaného státu Vjosa Osmani nyní mluví o Rusku a říká, že „budeme i nadále potřebovat pevnou podporu Spojených států, stejně jako našich evropských spojenců, abychom se ujistili, že plány Ruska i jeho zástupců v regionu budou zastaveny„. Nebo Blinken také evokuje „pevnou podporu Prištiny Ukrajině“ – což je úsměvné, protože Ukrajina ani oficiálně neuznává nezávislost Kosova na Srbsku.
Nemluvě o tom, že v Kosovu se nachází velká vojenská základna NATO a že NATO vydalo oficiální prohlášení, v němž uvádí svůj zájem v případě potřeby v Kosovu „zasáhnout„. Jak příhodné.
Pravděpodobně je také naprostou náhodou, že Srbsko shodou okolností odmítá ustoupit ve své podpoře Ruska, usiluje o zvýšení obchodu s Íránem a vojenskou spolupráci s Běloruskem, které je spojencem Ruska. A že jeho ministr vnitra Aleksandar Vulin právě minulý týden prohlásil, že se nepřipojí k sankcím proti Rusku kvůli Ukrajině a nebude „pěšákem“ NATO proti Rusku. Nebo že NATO na konci 90. let pod „morálním“ vedením tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona vyčlenilo z „humanitárních“ důvodů srbskou provincii Kosovo a od té doby ji používá jako nástroj k vybírání či snižování tlaku na Srbsko (a do jisté míry i na své přátele v Moskvě).
Pokud však není možné, aby vše bylo výsledkem náhody, pak se pravděpodobným vysvětlením stává západní plán na změnu režimu.
Tento plán zahrnuje vytvoření zástupného státu a/nebo bojovníků, které západní představitelé prodávají veřejnosti jako oběti dotyčného „režimu“ – tedy geopolitického soupeře, kterého má Západ na mušce.
Stejný model se nyní odehrává v Asii, kde demokratická předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová v rámci svého asijského turné jen nesměle naznačuje, že plánuje cestu na Tchaj-wan. (Poznámka Admina – text článku byl napsán těsně před příjezdem Nancy Pelosiové na Tchaj-wan). Pouze 13 zemí uznává nezávislost Tchaj-wanu na Číně – a USA mezi nimi od roku 1979 nejsou. Zákon o vztazích s Tchaj-wanem z roku 1979 je však od té doby trojským koněm pro americkou militarizaci uvnitř Číny. Zákon vyžaduje, aby Washington „poskytl Tchaj-wanu takové obranné předměty a obranné služby v takovém množství, které může být nezbytné k tomu, aby si Tchaj-wan mohl udržet dostatečnou schopnost sebeobrany, jak určí prezident a Kongres„, což vysvětluje, proč mají neoconi v západním politickém establishmentu a vojensko-průmyslovém komplexu již po desetiletí fetiš na Tchaj-wan.
Nejenže je to zbraňový klient, ale vědí, že pokaždé, když Washington splní tento svůj smluvní závazek – což dělá při každé příležitosti za miliardy dolarů -, popudí to Číňany uvnitř jejich vlastní země. Bylo by to podobné, jako kdyby Peking prodával státu Havaj zbraně vojenské kvality, aby ho ochránil před potenciální asymetrickou „hrozbou“ washingtonské „invaze“.
Samozřejmě je pochopitelně jen další naprostou náhodou, že návštěva třetí nejvýše postavené představitelky americké vlády na Tchaj-wanu, proti výslovnému sdělení Pekingu přichází v době zvýšeného napětí s Čínou, která v souvislosti s konfliktem na Ukrajině vedle Ruska útočí kladivem na světový řád ovládaný Západem. Nebo že by vyvolání destabilizujícího konfliktu uvnitř Číny prostřednictvím Tchaj-wanu posloužilo konkurenčním zájmům Washingtonu.
Stejný druh využívání zástupných agentů lze pozorovat při podpoře neonacistických bojovníků Azov na Ukrajině ze strany Washingtonu proti Rusku celu dobu před ukrajinským konfliktem nebo při podpoře syrských povstalců ze strany CIA a Pentagonu při neúspěšném několikaletém pokusu o svržení syrského prezidenta Bašára Asada nebo při výcviku a vybavení bojovníků mudžahedínů v Afghánistánu v rámci operace vedené CIA proti Sovětům, nebo s náborem 500 nikaragujských povstalců (známých jako Contras), které CIA najala za účelem svržení levicového sandinistického vedení v Nikaragui, nebo s několikaletým pokusem představitelů USA o vyvolání změny režimu v Íránu prostřednictvím propagace a podpory íránské opoziční skupiny známé jako Mudžahedín-e-Chalq (MEK).
Součástí stejného mechanismu jsou i různé skupiny občanské společnosti financované americkou vládou prostřednictvím programů, jako je USAID, a strategicky umístěné v oblastech, které jsou pro operace Washingtonu na změnu režimu nejdůležitější. Ruská vláda na tuto problematiku upozornila v roce 2015 prostřednictvím legislativy zakazující činnost těm, které považuje za hrozbu pro národní bezpečnost.
Ve chvíli, kdy je daný hotspot na pokraji války (jako Tchaj-wan nebo Kosovo), nebo je již pohlcen konfliktem (jako Ukrajina), je často již pozdě na to, chytit Washington za ruku. Místo toho se vyplatí sledovat další americké zástupce – už jen proto, abychom zachytili případné děsivě povědomé vibrace, které mohou mít podobné rysy jako předchozí operace Západu na změnu režimu.
****
Rachel Marsdenová je generální ředitelkou společnosti Rachel Marsden Global. Je mezinárodně uznávanou novinařkou/redaktorkou ve společnosti Tribune Company v Chicagu a univerzitní profesorkou/lektorkou.
Originál článku: Rachel Marsden Global
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
