Neochvějnou ambicí vůdce je, aby renesance Číny jednou provždy zničila vzpomínky na „století ponížení“.
Autor: Pepe Escobar, 16. listopadu 2021
Marx. Lenin. Mao. Deng. Si.
Koncem minulého týdne přijalo v Pekingu šesté plénum Komunistické strany Číny historickou rezoluci – teprve třetí ve své stoleté historii, v níž podrobně popsalo hlavní úspěchy a stanovilo vizi do budoucna.
Usnesení v podstatě klade tři otázky.
- Jak jsme se sem dostali?
- Jak to, že jsme byli tak úspěšní?
- A co jsme se naučili, aby tyto úspěchy byly dlouhodobé?
Význam tohoto usnesení by se neměl podceňovat. Vtiskuje nám zásadní geopolitickou skutečnost: Čína je zpět. A to ve velkém. A dělá to po svém. Žádný strach a nenávist, které upadající hegemon nasadil, tuto cestu nezmění.
Rezoluce nevyhnutelně vyvolá řadu nedorozumění. Dovolte mi tedy malé zamyšlení z pohledu člověka, který posledních 27 let žil mezi Východem a Západem.
Srovnáme-li 31 čínských provincií s jinými 214 suverénními státy, které tvoří „mezinárodní společenství“, každý čínský region zaznamenal nejrychlejší hospodářský růst na světě.
Napříč Západem na sebe linie pověstné rovnice čínského růstu – bez jakékoli historické paralely – obvykle berou plášť neřešitelné záhady.
Zastřešující vizí může být slavný výrok malého kormidelníka Deng Siao-pchinga „přejít řeku a přitom cítit kameny“, který je popisován jako cesta k vybudování „socialismu s čínskými rysy„. Ďábel se však vždy skrýval v detailech, v tom, jak Číňané aplikovali – se směsí rozvážnosti a drzosti – všechny možné prostředky k usnadnění přechodu k moderní ekonomice.
Hybridní výsledek je definován oxymóronem – „komunistické tržní hospodářství„. To je vlastně dokonalý praktický překlad Dengova legendárního výroku „nezáleží na barvě kočky, hlavně že chytá myši„. A právě tento oxymóron ve skutečnosti oslavovala nová rezoluce přijatá v Pekingu minulý týden.
Vyrobeno v Číně 2025
Mao a Deng byli v průběhu let vyčerpávajícím způsobem analyzováni. Zde se zaměřme na zbrusu novou taškařici papá Si Ťin-pchinga.
Hned po svém povýšení do čela strany Si definoval svůj jednoznačný hlavní plán: uskutečnit „čínský sen“ neboli „renesanci Číny„. V tomto případě „renesance“ v politicko-ekonomickém pojetí znamenala znovu zařadit Čínu na její právoplatné místo v dějinách trvajících nejméně tři tisíciletí: přímo do centra. Vskutku Říše středu.
Již během svého prvního funkčního období se Si-ovi podařilo vtisknout nový ideologický rámec. Strana – jakožto centralizovaná moc – by měla vést ekonomiku k tomu, co bylo nově nazváno „novou érou“. Redukcionistická formulace by zněla „Stát vrací úder“. Ve skutečnosti to bylo mnohem složitější.
Nejednalo se o pouhé opakování státních norem pro hospodaření. Nemělo to nic společného s maoistickou strukturou, která se zmocnila velkých částí ekonomiky. Si se pustil do něčeho, co bychom mohli shrnout jako zcela originální formu autoritářského státního kapitalismu – kde je stát současně aktérem i arbitrem hospodářského života.
Tým Si se poučil ze Západu a využil mechanismy regulace a dohledu, aby kontroloval například stínovou bankovní sféru. Z makroekonomického hlediska se podařilo omezit expanzi veřejného dluhu v Číně a lépe dohlížet na poskytování úvěrů. Trvalo jen několik let, než se Peking přesvědčil, že hlavní rizika finanční sféry jsou pod kontrolou.
Nová ekonomická drážka Číny byla de facto vyhlášena v roce 2015 prostřednictvím iniciativy „Made in China 2025„, která odráží centralizovanou ambici posílit ekonomickou a technologickou nezávislost civilizačního státu. To by znamenalo vážnou reformu poněkud neefektivních státních podniků – neboť některé se staly státy ve státě.
Současně s tím došlo k přepracování „rozhodující role trhu“ – s důrazem na to, že nové bohatství bude muset být k dispozici obrodě Číny jako její strategický zájem – definovaný samozřejmě stranou.
Nové uspořádání se tedy rovnalo vtisknutí „kultury výsledků“ veřejnému sektoru a zároveň spojení soukromého sektoru s prosazováním zastřešujících národních ambicí. Jak to provést? Usnadněním role strany jako generálního ředitele a podporou partnerství veřejného a soukromého sektoru.
Čínský stát disponuje obrovskými prostředky a zdroji, které odpovídají jeho ambicím. Peking se postaral o to, aby tyto zdroje byly k dispozici jenom těm společnostem, které dokonale pochopily, že mají své poslání – přispět k nástupu „nové éry“.
Manuál pro projekci výkonu
Není pochyb o tom, že se Čína pod Si-ovým vedením za osm krátkých let hluboce proměnila. Ať už si z toho liberální Západ dělá, co chce – včetně hysterie kolem neomaoismu – z čínského pohledu je to naprosto irelevantní a tento proces to nevykolejí.
Co musí pochopit jak globální Sever, tak Jih, je koncepční rámec „čínského snu„: Si-hovou neotřesitelnou ambicí je, aby renesance Číny konečně nadobro rozbila vzpomínky na „století ponížení“.
Stranická disciplína – po čínsku – je skutečně něco, na co se dá dívat. ČKS je jedinou komunistickou stranou na planetě, která díky Dengovi objevila tajemství hromadění bohatství.
A tím se dostáváme k Si-ově roli zakotvené jako role velkého transformátora, na stejné koncepční úrovni jako Mao a Deng. Si plně pochopil, jak stát a strana vytvářejí bohatství. Dalším krokem je využití strany a bohatství jako nástrojů, které mají sloužit k obrodě Číny.
Nic, ani jaderná válka, neodkloní Si-ho a pekingské vedení od této cesty. Pro novou mocenskou projekci dokonce vymysleli mechanismus – a slogan: Iniciativa „The Belt and Road“ (pásy a cesty) (BRI), původně One Belt, One Road (OBOR). V roce 2017 byla BRI začleněna do stranických stanov. I s přihlédnutím k úhlu pohledu „ztraceného v překladu“ neexistuje žádná západní, lineární definice BRI.
BRI je rozmístěna na mnoha na sebe navazujících úrovních. Napřed začala řadou investic usnadňujících dodávky komodit do Číny.
Pak přišly investice do dopravní a spojovací infrastruktury se všemi jejich centry a uzly, jako je například Chorgos na čínsko-kazachstánské hranici. Čínsko-pákistánský hospodářský koridor (CPEC), oznámený v roce 2013, symbolizoval symbiózu těchto dvou investičních cest.
Video vložené Adminem – nebylo součástí článku:
Dalším krokem byla transformace logistických uzlů na integrované ekonomické zóny – například v případě společnosti HP se sídlem v Čchung-ťingu, která vyváží své výrobky prostřednictvím železniční sítě BRI do Nizozemska. Poté přišly na řadu digitální hedvábné stezky – od 5G po umělou inteligenci – a hedvábné stezky zdraví propojené s Covidem.
Jisté je, že všechny tyto cesty vedou do Pekingu. Fungují stejně tak jako ekonomické koridory, jako cesty měkké moci, které „prodávají“ čínský způsob zejména napříč globálním Jihem.
Obchod, ne válka.
Make Trade, Not War: to by bylo motto Pax Sinica pod Siovým vedením. Zásadním aspektem je, že Peking neusiluje o nahrazení Pax Americana, který se vždy opíral o variantu „gunboat diplomacy“ (diplomacii „dělových člunů“,) Pentagonu.
Prohlášení nenápadně posílilo, že Peking nemá zájem stát se novým hegemonem. Jde mu především o to, aby odstranil veškerá možná omezení, která by vnější svět mohl uvalit na jeho vlastní vnitřní rozhodnutí, a zejména na jeho jedinečné politické uspořádání.
Západ se může pustit do hysterických záchvatů kvůli čemukoli – od Tibetu a Hongkongu po Sin-ťiang a Tchaj-wan. Nic to nezmění.
Stručně řečeno, takto se „socialismus s čínskými rysy“ – jedinečný, vždy mutující ekonomický systém – dostal do éry techno-feudalismu spojeného s Covidem. Nikdo však neví, jak dlouho tento systém vydrží a v jaké zmutované podobě.
Korupce, zadlužení – které se za deset let ztrojnásobilo – politické boje – nic z toho v Číně nezmizelo. Aby Čína dosáhla 5% ročního růstu, musela by obnovit růst produktivity srovnatelný s oněmi závratnými časy v 80. a 90. letech, ale to se nestane, protože pokles růstu je doprovázen souběžným poklesem produktivity.
Závěrečná poznámka k terminologii. ČKS je vždy nesmírně přesná. Dva Siovi předchůdci se hlásili k „perspektivám“ nebo „vizím„. Deng psal „teorie“. Ale pouze Maovi byla připisována „myšlenka“. V „nové éře“ je nyní Si pro všechny praktické účely povýšen na „myšlenku“ – a součást ústavy civilizačního státu.
Proto lze stranickou rezoluci z minulého týdne v Pekingu interpretovat jako Nový komunistický manifest. A jeho hlavním autorem je bezpochyby Si Ťin-pching. Zda bude manifest ideálním plánem pro bohatší, vzdělanější a nekonečně složitější společnost než za Dengových časů, na to se dá pouze sázet.
****
Pepe Escobar se narodil v Brazílii, je dopisovatelem a šéfredaktorem Asia Times a sloupkařem Consortium News a Strategic Culture v Moskvě. Od poloviny 80. let žil a pracoval jako zahraniční zpravodaj v Londýně, Paříži, Miláně, Los Angeles, Singapuru a Bangkoku. Rozsáhle informoval o Pákistánu, Afghánistánu a Střední Asii až po Čínu, Írán, Irák a širší Blízký východ. Pepe je autorem knih Globalistan – How the Globalized World is Dissolving into Liquid War; Red Zone Blues: A Snapshot of Baghdad during Surge. Byl redaktorem časopisů The Empire and The Crescent a Tutto in Vendita v Itálii. Jeho poslední dvě knihy jsou Empire of Chaos a 2030. Pepe je rovněž spojen s Evropskou akademií geopolitiky se sídlem v Paříži. Pokud není na cestách, žije mezi Paříží a Bangkokem.
Originál článku byl publikován na Asia Times
Překlad do češtiny: Administrátor Nekorektní TOP-CZ
