Nezcizitelná práva – Navrhované řešení proti státnímu převratu s Covidem

Autor: Iain Davis

Nezcizitelná práva, založená na principech přirozeného práva a přirozené spravedlnosti, nám nabízejí potenciální řešení státního převratu COVID nebo pseudopandemie, jak tomu já říkám.

Uplatňování našich nezcizitelných práv při dodržování přirozeného práva a kolektivní mírové jednání, které podkopává cíle spiklenců, je nejlepší způsob, jak se mu postavit.

Cílem globálního veřejně-soukromého partnerství kapitalistů zainteresovaných stran a jejich vládních agentů je zavedení centralizované globální kontroly. Pokud je naším záměrem vzdorovat nastolení tohoto nového světového řádu, řešení nenajdeme v žádné jiné formě centralizované kontroly. Musíme vybudovat společnost založenou na decentralizované svobodě.

Zpochybnil jsem oficiální COVID narativ. Jak mě však mnozí upozorňovali, občas docela důrazně, je snadné jej kritizovat. Proto zde nabízím možnou nápravu.

To je jen můj názor, jsem si jistý, že existuje mnoho alternativních způsobů mírového odporu a měli bychom využít všechny. Zatím jsem však neslyšel žádnou politickou teorii, která by mi dávala větší smysl než ta, kterou se chystám navrhnout. Netvrdím, že mám nějaký velký přehled nebo znalosti. Netvrdím nic jiného než své nezadatelné právo svobodně mluvit.

Pojem Svoboda znamená neomezenou svobodu uplatňovat svá nezcizitelná práva. Je to svoboda dělat vše, co je správné, kdykoli a kdekoli se rozhodneme. Nikdo na této Zemi nemá oprávnění popírat, odebírat nebo nově definovat kterékoli z našich nezcizitelných práv. Jsou nezměnitelná a náleží nám od narození.

Svoboda není svobodou způsobit újmu nebo ztrátu jinému člověku. Svoboda založená na nezcizitelných právech ukládá každému z nás povinnost jednat zodpovědně. Nezcizitelná práva vyžadují nejen to, abychom respektovali práva druhých, ale abychom je bez váhání bránili.

Přestaňte hlasovat pro naše zotročení

Chceme-li žít svobodně bez technokratické, neofeudální diktatury, která je kolem nás nastolována, je bláhové apelovat na naše takzvané politické vůdce. Jsou to koupení a placení lokajové tyranů.

Nemůžeme ani reálně očekávat nějakou systémovou reformu. Takzvané zastupitelské demokracie jsou tak zkorumpované, tak naprosto podřízené vůli zainteresovaných kapitalistů, že je nelze nijak reformovat.

Potřebujeme skutečnou demokracii, a ta nastane teprve tehdy, až náhodně vybrané lidové poroty budou mít nejvyšší pravomoc anulovat veškeré zákony. Současný stranicko-politický podvod, který se tváří jako vláda lidu, a přitom neslouží ničemu a nikomu jinému než zlovolné agendě svých korporátních plátců, je nenapravitelný.

Parlament složený z členů politických stran zajišťuje zákonodárný sbor jenž je loajální k politickým stranám a zainteresovaným kapitalistům, kteří je financují, nikoli k lidem, kteří „volí“ své zástupce.

Lepším modelem by byl ústavní parlament složený z nezávislých, volených poslanců bez stranické příslušnosti. Tím by se mohla zvýšit pravděpodobnost, že snad budou zastupovat alespoň zájmy svých voličů.

Nicméně i když to mírně ztěžuje politickou korupci, jen málo ji to zastavuje. Stále bychom čelili vyhlídce, že si zvolíme vlastní zločineckou aristokracii. Naštěstí podle mého názoru existují lepší možnosti. Ty vyžadují radikální přehodnocení způsobu uspořádání naší společnosti a fungování demokracie.

Taková radikální proměna již probíhá. Není vedena lidmi a neslouží jim. Je to jen technokracie řízená a manipulovaná kapitalisty zainteresovaných stran, globalistickými think-tanky, nevhodně pojmenovanými nevládními organizacemi a filantropickými nadacemi.

Fasádu demokracie udržují „zvolené“ vlády. Jejich hlavním úkolem je podporovat iluzi demokratické odpovědnosti a zároveň nám vnucovat politiku zainteresovaných stran.

To je systém, pro který pravidelně hlasujeme. V této údajné demokracii jsou volby slavnostním pomazáním další várky korporátních poskoků. Pokaždé, když odevzdáme svůj hlas, legitimizujeme ho a nominálně zmocňujeme kapitalisty, kteří jsou vesměs zainteresovaní, aby prosazovali politiku, která je výhodná pro ně, nikoli pro nás.

Stejně tak je marná petice k soudní moci, která v tomto systému smí existovat. Soudnictví se stalo archaickou tradicí, která se již nepraktikuje. Nepochybně zůstaly některé ctihodné soudní senáty, ale každé jejich spravedlivé rozhodnutí ve prospěch lidí bude zrušeno prodejnými vyššími soudy.

Řešení nevzejde ze současné struktury zastupitelské demokracie a ani v ní nikdy nezůstane. Veškerý čas a energie vynaložené na pokusy o její záchranu jsou zbytečné.

Svými hlasy udržujeme vlastní podřízenost. První věc, kterou bychom měli udělat, je přestat hlasovat pro naše zotročení. Může to být sice jen symbolické gesto, ale přinejmenším bychom měli dát kapitalistickým podílníkům najevo, že s jejich lživým systémem nesouhlasíme.

Nehrajte jejich hru

Nemůžeme se ani oddávat revolučním fantaziím rádoby tvrdých šílenců a ideologicky motivovaných povstalců. Ti se pouze snaží vtisknout systému svou autoritu a dovést nás ke své polovičaté vizi jejich nové reálpolitiky, poskládané ze všech předchozích neúspěšných a občas i smrtelných katastrof politických projektů minulosti.

Představa násilné revoluce je pošetilost toho nejabsurdnějšího druhu. Nejenže by vedla ke zcela zbytečné smrti tisíců, možná milionů lidí, ale systém, který v současnosti tolerujeme, je postaven na nárokovaném právu na uplatnění síly. Zainteresovaní kapitalisté mají všechny vojenské a politické zbraně, které potřebují k tomu, aby na jakékoli násilí odpověděli zdrcující reakcí.

Pokud bychom někdy sami zahájili použití síly, vzdali bychom se morálního zázemí, které v současnosti držíme. Poskytli bychom kapitalistům zúčastněných stran jejich casus belli a ztratili bychom jakoukoli možnou taktickou nebo politickou výhodu. K ospravedlnění svého násilí používali v historii útoky pod falešnou vlajkou. Musíme být velmi ostražití v případě dalšího.

Měli bychom poznamenat, že švýcarské zpravodajské služby již varují před útoky na infrastrukturu pro distribuci vakcín. Uvádějí, jak budou ničivé, přestože přiznávají, že nemají „žádné hmatatelné indicie o plánovaných útocích“.

Jak neuvěřitelně příhodné pro autoritáře, kteří se snaží kriminalizovat každého, kdo zpochybňuje jejich vakcinační program COVID. Ke všem takovým „útokům“ by se mělo přistupovat s nesmírnou skepsí a důkazy ukazující na údajné pachatele by měl každý svědomitě prověřit.

Násilí je skutečně jazykem utlačovatele. Jsme napadáni a máme právo se bránit, ale to neospravedlňuje bezuzdnou hloupost. Iniciace hrubého násilného použití síly je morálně neospravedlnitelná a kontraproduktivní.

Nemůžeme vzhlížet k autoritě jakéhokoli vůdce a očekávat na oplátku něco jiného než útlak. Taková je podstata neexistujícího, nárokovaného práva autority.

Jakákoli krátká úleva od despotismu by byla vítána, ale nikde nejsou žádní političtí vůdci, kteří by mohli změnit směr, kterým se ubíráme. Zoufale doufat ve spasitele nebo věřit, že se z toho můžeme dostat hlasováním, je monumentálně naivní. Přijetí autority vůdců nás přivedlo až sem. Stejně jako opakovaně v celé historii lidstva.

Řešení, které nechce nikdo slyšet

Musíme vybudovat něco lepšího. To je jediné správné řešení. Jen to není řešení, které chce většina lidí slyšet.

Lidé očekávají, že jim autorita bude říkat, co mají dělat, co mají říkat, kam mají jít a co si mají myslet. Jsou zvyklí to přijímat a výsledkem je naučená bezmocnost.

Lidé žijí apatickým životem a žijí v iluzi, že nemohou „nic změnit“. Ve skutečnosti věří, že musí přenést svou individuální odpovědnost na důvěryhodné autority. Dělají to v beznadějné naději, že se o ně nějaký dobrotivý státní rodič postará, zatímco oni budou žít svůj normální každodenní život a představovat si, že jsou svobodní.

Můžeme a musíme převzít odpovědnost za všechno sami. Pokud si někdo představuje, že může výměnou za svou volební oddanost odevzdat svou individuální autonomii a vlastní jednání nějakému bezúhonnému opatrovníkovi, který o ně bude pečovat, klame sám sebe.

Tyto iluze si již nemůžeme dovolit. Musíme se podívat pravdě do očí. Nejsme již děti.

Stát (vlády ve spolupráci se zúčastněnými stranami) nás hodlá farmářsky využívat. Požaduje, abychom mu dali svou autoritu, aby si jeho pohůnci mohli dělat, co se jim zlíbí. Stát nyní vytvořil desítky systémů kontroly, které se spojují, aby nás zotročily. Ty jsou v provozu právě teď.

Nikdo nás nezachrání. Na žádných hranicích se neshromažďují spojenecké síly, které by byly připraveny nás osvobodit z jha totality. Pokud chceme bránit sebe a své rodiny, musíme to udělat sami.

Musíme převzít plnou odpovědnost za sebe i za druhé. Musíme vybudovat zcela nové decentralizované systémy komunikace, výměny a obchodu. Budeme potřebovat nový systém soudnictví, nový systém zdravotní péče, sociální péče a další.

Je to nepochybně skličující návrh, možná to zní jako nesplnitelné snění. Pokud existuje lepší řešení, bylo by to fantastické, ale jaké? Čas se krátí.

Zatím stát ještě nevyhrál

Stát se svými novými mechanismy dohledu a kontroly se bude tvrdě bránit jakémukoli pokusu vymanit se z jeho spárů. Pokud však zůstaneme zákonní a mírumilovní, pokud budeme budovat a nebudeme ničit, pokud maximálně využijeme i těch ubývajících svobod a zdrojů, které nám zbývají, pak jediným východiskem, které našim utlačovatelům ponecháme, bude holé, surové násilí. Neznamená to, že se k němu neuchýlí, ale „každý“ to uvidí.

Ti z nás, kteří jsou proti státnímu převratu s COVIDEM, jsme v menšině. Stát investoval miliardy do propagandy. Veřejné mínění je pro ně stále důležité.

Ještě nejsou ve fázi, kdy by mohli prostě masově mlátit pokojné lidi dodržující zákony a očekávat, že jejich projekt uspěje. Stejně tak se nemůžeme pustit do budování lepší společnosti, aniž bychom si uvědomili, že bude nutné přinést bolestivé oběti.

Máme ještě jednu výhodu. Nástroje, které potřebujeme, abychom se pustili do budování něčeho lepšího, již existují. Zde ve Spojeném království, ačkoli to většina lidí neví, máme kodifikovanou, psanou ústavu. Ta nám nabízí cestu k zákonné nápravě a měli bychom ji využít.

Máme také přirozené právo a naše nezcizitelná práva. Neměli bychom prosit o jejich dodržování, měli bychom je jednoznačně vyžadovat.

Nezcizitelná práva, ne lidská práva

Nezcizitelná práva nejsou „lidská práva„. Žijeme v globálním politickém systému, který se vytrvale snaží definovat naše práva v termínech těchto údajných lidských práv. Tento podvod musíme odmítnout.

Ta jsou deklarována v Deklaraci OSN Všeobecné deklaraci lidských práv (UNDHR). Je v ní uvedena řada úctyhodných humanitárních zásad, například článek 1: Vrozená svoboda a rovnost:

Všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti a právech…

Naši političtí představitelé nám neustále tvrdí, že jednají s ohledem na naše lidská práva a že je „chrání“. To znamená, že si přisvojují pravomoc zcela ignorovat všechna naše tzv. práva, kdykoli se rozhodnou. Článek 29 UNHDR uvádí:

Ve výkonu svých práv a svobod může být každý podroben pouze takovým omezením, která stanoví zákon… a která odpovídají spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti….

Legislativa (forma práva) je stanovena státem. Může omezovat naše svobody a posuzovat to, co považuje za morální. Stát stanoví, co je „veřejný pořádek“, a určí, která z našich lidských práv je třeba ignorovat pro „obecné blaho“ společnosti: té „společnosti“, kterou sám definuje.

UNDHR je pokusem Organizace spojených národů (OSN) formalizovat systém povolení k chování, ale vlády členských států by s nimi nikdy nesouhlasily, kdyby neměly možnost ignorovat lidská práva na individuálním, národním základě. Proto článek 29.

V preambuli UNDHR však OSN stručně uznává zcela odlišný koncept nezcizitelných práv:

Protože uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě…

Uznání, že nezcizitelná práva jsou „základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“, je tolik, kolik OSN dosáhne. Toto uznání je také něco, co můžeme a měli bychom využít.

OSN pak vytvořila UNDHR, aby tento koncept zcela vyloučila z „práva“ svých členských států. Nezcizitelná práva sice nejsou zmíněna v samotné deklaraci, ale jsou uznána a to na globální politické úrovni.

USA Deklarace nezávislosti také uznává nezcizitelná práva:

Máme za to, že tyto pravdy jsou samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, že mezi ně patří život, svoboda a snaha o štěstí… Že k zajištění těchto práv jsou mezi lidmi zřízeny vlády, které svou spravedlivou moc odvozují od souhlasu ovládaných. Kdykoli se jakákoli forma vlády stane pro tyto cíle škodlivou, je právem lidu ji změnit nebo zrušit.

Je zřejmé, že stát uznává, že nezcizitelná práva jsou „samozřejmá“. Přesto se zdá, že když státní orgány formulují své zákony a zásadní prohlášení, vynakládají velké úsilí na to, aby se jakémukoli dalšímu uznání nezcizitelných práv vyhnuly. Nahradily „základ svobody ve světě“ nesmyslnými lidskými právy.

Stejně jako v UNHDR není o „nezcizitelných“ právech žádná zmínka, v USA to také v Bill of Rights (ústavní dodatky) ani v ústavě nenajdete. Například 4. dodatek oznamuje:

Právo lidu na osobní bezpečnost, ochranu obydlí, listin a majetku proti neoprávněným prohlídkám a zadržení nesmí být porušeno a nesmí být vydán žádný zatykač, leda na základě oprávněného důvodu…

Jinými slovy, stát si nárokuje „právo“ posuzovat, co považuje za “ oprávněné“. Na základě svého názoru může vniknout do našich domovů, zadržet nás a naše věci jen proto, že tvrdí, že má “ oprávněný důvod„. To je nevyhnutelný důsledek vládního systému, který se skrývá před nezcizitelnými právy a místo toho zakládá svá pravidla (legislativu – zákon) na své klamné konstrukci lidských práv.

Dodržování lidských práv zaručuje, že nás stát může nutit dělat, co se mu zlíbí. Dodržování zásady nezcizitelných práv tuto možnost vylučuje.

„Právní“ definice nezcizitelných práv zní:

Termín označující základní práva přiznaná všem lidem.

Nezcizitelná práva jsou z právního hlediska rovná práva VŠECH lidí. Neexistují žádné výjimky.

Nikdo nemá více nezcizitelných práv než kdokoli jiný. Vysoký úřad nebo vládou vydaný odznak neposkytuje žádná další nezcizitelná práva.

Nikdo z nás nemá nezcizitelné právo nařizovat komukoli jinému, aby dělal, co mu nařídíme. Stát tvrdí, že svou autoritu odvozuje od nás. Přesto jsme toto právo nikdy neměli. Jak bychom mohli přenést svou autoritu na stát, když nikdy neexistovala?

Stát tvrdí, že má toto další právo, že může povolit naše chování, a nazývá to svou pravomocí. Tím odmítá nezcizitelná práva a podle svého vlastního přiznání a „právního“ systému i základy svobody, spravedlnosti a míru ve světě. Tohoto triku se sebedůvěrou může dosáhnout pouze pomocí podvodu a naší nevědomosti.

Stát je patologicky alergický na nezcizitelná práva právě proto, že jsou univerzální, neměnná a absolutní. Prodávají nám podvodná lidská práva, protože umožňují státu prodávat jeho mýtus autority. A co hůř, státní autorita funguje v praxi jen proto, že jsme byli přesvědčeni, abychom této fikci uvěřili.

Státní autorita není nic jiného než naše víra v lež. Jakmile v ni přestaneme věřit, zmizí. Jediné, co pak státu zbývá, je hrubá síla. Ve skutečnosti je to vše, co kdy měl.

Neměli bychom věřit tvrzením o imaginárních právech. Měli bychom používat rozum a absurdní tvrzení státu rázně odmítnout.

Stejně tak se musíme zbavit vlastních bludů. Nemůžeme si jednak udržovat přesvědčení, že volíme vlády, které nám slouží, a zároveň souhlasit s každým jejich požadavkem ze strachu z trestu, kdybychom to neudělali. To je nesmyslný postoj.

Proto je nezbytné, abychom plně pochopili, co jsou nezcizitelná práva. Zvláště pokud jsou pahorkem, na kterém máme zemřít.

Neexistuje žádné právo nad přirozeným právem

V roce 1882 napsal Lysander Spooner knihu Přirozené právo; aneb Nauka o přirozené spravedlnosti. Vysvětlil v ní, proč existuje pouze jeden univerzální zákon, který řídí naše vztahy. Přirozený zákon stojí nad všemi ostatními.

Přirozené právo nebylo vytvořeno muži a ženami a nemůže být změněno, popřeno nebo obejito žádnou lidskou bytostí, nárokovanou autoritou nebo státem. Určuje povahu našich vzájemných vztahů a dokonce i to, jak posuzujeme svůj vlastní charakter.

Jelikož je přirozené právo jevem, který existuje v přírodě, lze jej studovat jako cokoli jiného. Pochopení přirozeného práva, jak napsal Spooner, je vědou o přirozené spravedlnosti.

Jak můžeme žít v míru? Jaká pravidla určují, jak vzájemně udržujeme mír? Je „samozřejmé“, že můžeme žít a žijeme v míru, ale děláme to jen proto, že nás nějaká vyšší „autorita“ potrestá, když to neuděláme? Nebo všichni vnitřně chápeme nepsaný zákon, který nás v našem koutku společnosti svazuje?

Existuje společný soubor zásad, kterým všichni rozumíme, bez ohledu na jurisdikci, v níž žijeme? Existuje univerzální zákon, který určuje hranice našeho chování a umožňuje nám žít v míru a harmonii?

Samozřejmě, že existuje, kdyby neexistoval, lidstvo by nepřežilo. Je to Přirozený zákon a Spooner ho popsal:

Každý člověk se musí vůči druhému člověku chovat tak, jak mu ukládá spravedlnost, například že zaplatí své dluhy, že vrátí vypůjčený nebo ukradený majetek jeho majiteli a že nahradí škodu, kterou způsobil osobě nebo majetku druhého člověka. Každý člověk se musí zdržet toho, aby druhému člověku činil něco, co mu zakazuje spravedlnost, například aby se zdržel krádeže, loupeže, žhářství, vraždy nebo jiného zločinu proti osobě nebo majetku druhého člověka. Dokud jsou tyto podmínky plněny, jsou lidé mezi sebou v míru a měli by v něm zůstat. Pokud je však některá z těchto podmínek porušena, lidé jsou ve válce. A musí nutně zůstat ve válce, dokud nebude znovu nastolena spravedlnost.

Přirozený zákon je základem naší morálky a přirozená spravedlnost je etika, která z něj vyplývá. Je to v naší přirozenosti, protože to lze poznat prostřednictvím rozumu, který je určujícím znakem naší přirozenosti.

Existuje mnoho vlastností, které považujeme za „dobré“ nebo „špatné“. Nesobecké a soucitné vlastnosti považujeme za „dobré“, sobecké a bezcitné za „špatné“. Avšak bez ohledu na hodnotové soudy, které přikládáme jednání druhých, pokud jednají v souladu s přirozeným zákonem, můžeme vedle nich žít v míru.

Nejde o to být dobrý nebo špatný, jde o to dělat buď to, co je správné, nebo to, co je špatné, jak určuje Přírodní zákon.

Pokud druhému ublížíme, způsobíme mu ztrátu nebo jednáme nečestně ve smlouvách, dopustili jsme se špatnosti. Ostatní kolem nás poznají, že jsme na spáchání tohoto činu „neměli právo“. Cokoli, co neuděláme špatně, je však právo. Nemusí se nám líbit, co někdo řekl nebo udělal, ale pokud nezpůsobil nikomu jinému škodu ani ztrátu, měl plné „právo“ svobodně jednat nebo mluvit.

Tento smysl pro přirozenou spravedlnost, pro chápání a rozlišování mezi tím, co je správné a co je špatné, funguje na každém hřišti. Děti musí přirozené právo rychle pochopit, jinak se jim nepodaří vybudovat vztahy, které potřebují k tomu, aby se jim dařilo. Děti tento Zákon pochopí ještě dříve, než ho dokáží vyjádřit slovy.

Pokud mohou žít v míru děti, aniž by rozuměly zákonům a legislativě, kterou vytvořil člověk, pak to jistě dokáží i dospělí. Zdá se však, že jsme na to zapomněli.

Místo toho si představujeme, že spravedlnost nám vyměřují vlády nebo soudní orgány. Mylně se domníváme, že bez jejich pravidel bychom neměli právo a nebyli bychom schopni mírového soužití.

Přirozené právo řídí naše vztahy, je to právo, které nám umožňuje soužití, spolupráci, dosahování společných cílů a vzájemné nalézání hodnot. Existuje bez ohledu na nižší zákony předepsané muži a ženami.

Přirozené zákony jsme nevytvořili a nemáme možnost je měnit. Existují trvale v přírodě. Je to princip přírody, který nás jako lidstvo definuje.

Všichni živí tvorové podléhají Přirozenému zákonu. Je to univerzální systém založený na pravidlech. Určuje chování nutné pro fungování společenské složitosti. Stejně jako termiti využívají Přírodní zákon ke spolupráci při budování svých pozoruhodných struktur, tak i my využíváme Přírodní zákon k mírumilovnému životu ve společenstvích.

Protože jsme Přírodní zákony nevytvořili my, vede to mnohé k tomu, že je nazývají Božími zákony. Odhlédneme-li od teologických argumentů, není důvod se domnívat, že procesy, které vytvořily Přírodní zákony, se liší od těch, které vytvořily například planety nebo gravitaci.

Někteří řeknou, že by nemohly existovat bez zásahu boha nebo jiného nadpřirozeného vedení. V právní definici přirozeného práva je toto tvrzení uvedeno. Jiní budou poukazovat na pravděpodobnost v nekonečném vesmíru vzájemně působících sil.

O tom lze diskutovat, ale na podstatě daného předmětu to nic nemění. Planety a síla, které říkáme gravitace, ve skutečnosti existují, stejně jako přirozený zákon.

Spravedlnost je skutečná. Všichni víme, co to je, a dokonce jsme vymysleli slovo, které ji popisuje. Je to obnovení práva, když bylo spácháno bezpráví. Pojmy dobro a zlo také existují ve skutečnosti. Kdyby neexistovaly, pak by slova, která k jejich popisu používáme, neměla smysl.

Slova jako „můj“ a „tvůj“ nebo „spravedlivý“ a „nespravedlivý“ by neměla žádný kontext. Nemůžete něco vlastnit, pokud nemáte právo požadovat to za své, žádný čin nemůže být principiální, pokud neexistuje pojem spravedlnosti nebo nespravedlnosti, podle něhož by bylo možné jej posoudit. Ve skutečnosti by žádný ze zákonů vytvořených muži a ženami, neboli pozitivní právo, nemohl nikdy vzniknout, kdyby mu nepředcházelo přirozené právo.

Jak by vůbec mohla být krádež považována za „bezpráví“, kdyby již neexistovala přirozená spravedlnost? Pokud by přirozená spravedlnost nepředcházela zákonům mužů a žen, pak by braní něčeho, co vám nepatří, nemohlo být nikdy nikým označeno za spravedlivé nebo nespravedlivé.

Bez vrozeného pochopení přirozené spravedlnosti bychom nebyli schopni vnímat čin, jako je krádež. Určitě bychom nepsali pozitivní zákony, abychom se domáhali regresu od zlodějů. Bez přirozeného práva by „krádež“ byla pouhým pohybem něčeho v chaotickém prázdnu nehmotného chování.

Přirozené právo je univerzálním zákonem všeho a stejně jako vše, co se vyskytuje v přírodě, ho můžeme studovat, pochopit, a protože jsme lidské bytosti se schopností uvažovat, formalizovat ho do sbírky určujících principů. Ti, kdo se proviní proti Přirozenému zákonu, mohou být podle něj souzeni, a jak poznamenal Spooner, máme povinnost tak učinit.

Společnost založená na Přirozeném právu by byla postavena na zásadě „žít čestně, nikomu neubližovat, každému dát, co mu patří“. Aby mohl „žít poctivě“, nemůže nikdo předstírat, že se nezajímá o nepoctivost, zejména pokud způsobuje škodu nebo ztrátu. Přehlížení nepoctivosti by bylo nedbalostí, která by fakticky schvalovala škodlivé chování.

Vzhledem k tomu, že přirozené právo je univerzální, absolutní a neměnné a všem jsou podle něj přiznána stejná práva a povinnosti, nestíhat zákonně protiprávní jednání by znamenalo nerespektovat přirozené právo. Tato nedbalost je sama o sobě škodlivým činem. Povinnost, postavit pachatele protiprávního jednání před přirozenou spravedlnost, by měla být nejlépe splněna prostřednictvím soudních procesů vedených porotou.

Skutečná demokracie (demos – kratos)

Nezcizitelná práva vyplývají z přirozeného práva. Cokoli uděláme nebo řekneme, co není podle přirozeného práva špatné, je naším nezcizitelným právem. Jediným omezením pro výkon našich nezcizitelných práv je, abychom žili čestně a nikomu jinému nezpůsobili škodu nebo ztrátu.

Jelikož jsou nezcizitelná práva odvozena z přirozeného práva, také předcházela zákonům vytvořeným člověkem a jsou univerzální, absolutní a neměnná.

Nikdo, žádná organizace, žádný úřad ani stát nás nemůže nutit, abychom dělali něco proti své vůli, pokud zůstaneme „čestní“. Pokud nikomu jinému nezpůsobujeme žádnou škodu nebo ztrátu, pak na Zemi neexistuje jediná „autorita“, která by mohla „zákonně“ iniciovat použití síly nebo nás jinak k něčemu nutit.

Společnost postavená na nezcizitelných právech musí být z definice dobrovolnou společností.

Protože nikdo, ani žádný orgán nárokující si autoritu, která neexistuje, nás nemůže zákonně nutit, donutit, oklamat nebo jinak přinutit k souhlasu či jednání, můžeme do všech našich interakcí vstupovat pouze svobodně a svůj souhlas můžeme kdykoli odvolat.

To je síla našich nezcizitelných práv. Není možné, aby nám vládl diktát, pokud budeme trvat na dodržování našich nezcizitelných práv. Ti, kdo odmítají dodržovat naše nezcizitelná práva, musí přiznat, že odmítají základy svobody, spravedlnosti a míru ve světě.

Stojí za povšimnutí, co je to skutečný soudní proces vedený porotou, protože ty nejsou součástí současného soudního systému. Chceme-li vybudovat svět založený na našich nezcizitelných právech, pak je nezbytná přirozená spravedlnost, o níž rozhoduje a kterou vykonává výhradně porota složená z našich vrstevníků, nikoli soudci.

Po případu z roku 1670 Král proti Pennovi a Meadovi předseda poroty Edward Bushel po krátkém uvěznění za to, že odmítl uznat obžalované vinnými, následně odmítl zaplatit uloženou soudní pokutu a předložil svůj případ k odvolání Court of Common Pleas. Ve svém konečném rozhodnutí, kterým bylo Bushelovu odvolání vyhověno, předseda soudu John Vaughan uvedl:

Porota musí být nezávislá a nesporně odpovědná za svůj verdikt bez jakýchkoli hrozeb ze strany soudu.

U soudu podle přirozeného práva je soudce pouze svolavatelem. Jeho jediným úkolem je vést porotu k technickým aspektům práva. Nebude porotu poučovat, nutit ani jinak ovlivňovat či zasahovat do jejího jednání nebo úsudku.

Porota bude zcela anonymní a musí se jednomyslně shodnout jak na rozsudku, tak na odpovídajícím trestu. Poté dají pokyn soudci (nebo svolavateli), aby vynesl rozsudek, na kterém se dohodli.

Přirozené právo je snadno pochopitelné a jednoduše se uplatňuje. Jedinou otázkou, vlastně jediným trestným činem, je přímé způsobení skutečné škody nebo ztráty nebo nečestné jednání ve smlouvě (nepoctivost).

Jako bytosti prodchnuté rozumem je pro nás jednoduchým úkolem rozhodnout, zda byla způsobena škoda nebo ztráta. V rámci systému soudních procesů vedených porotou můžeme mít větší jistotu, že přirozené spravedlnosti bude dosaženo.

Porota musí být přesvědčena, že skutečná škoda nebo újma vznikla přímo v důsledku jednání nebo projevu obviněného. Pouhá urážka někoho nezpůsobí skutečnou škodu. Vyjádření nesouhlasných názorů nebo odmítnutí splnit nepřiměřený příkaz nezpůsobí skutečnou újmu nebo ztrátu.

Anglický filozof 19. století John Stuart Mill jasně rozlišoval mezi legitimní a nelegitimní újmou. Mill se zabýval zejména svobodou projevu a ve svém díle O svobodě ukázal, kde může „svoboda projevu“ způsobit legitimní škodu:

Názory ztrácejí svou imunitu, když okolnosti, za nichž jsou vyjádřeny, jsou takové, že jejich vyjádření je pozitivním podnětem k nějakému škodlivému činu. Názor, že obchodníci s kukuřicí jsou hladovci chudých nebo že soukromý majetek je loupež, by měl být beztrestný, pokud je jednoduše šířen tiskem, ale může být oprávněně potrestán, pokud je ústně přednesen vzrušenému davu shromážděnému před domem obchodníka s kukuřicí nebo pokud je mezi stejným davem roznášen ve formě plakátu.

Reálný dopad našich opatření by byl kontextem, v němž by se vynášela všechna rozhodnutí vedená porotou. To je v příkrém rozporu se zhoubným, korporacemi vlastněným a zkorumpovaným soudním systémem, který jsme v současnosti nuceni snášet.

Případy lidí jako David Noakes & Lyn Thyer, Ross Ulbricht, Julian Assange a Craig Murray jsou jen některé z nesčetných tisíců případů po celém světě, kde se soudní spravedlnost vyznačuje pouze svou naprostou absencí. To, co nepochopitelně nazýváme soudním systémem, příliš často funguje jako zbraň, kterou mají v rukou kapitalisté zainteresovaných stran a vlády, které jim slouží, aby na nás prosadili svůj zlovolný a nemožný nárok na autoritu.

Během procesu s Davidem Noakesem ve Velké Británii soudce Nicholas Loraine Smith porotě oznámil, že soud není soudem morálky, ale soudem práva. Právo bez morálky není spravedlnost, ale útlak.

U soudu přirozeného práva vedeného porotou by se přihlíželo pouze ke způsobené škodě nebo ztrátě, bez nichž by nebylo možné spáchat trestný čin. Názor soudce (svolavatele) a technické požadavky legislativy by byly irelevantní.

Odmítnutím uznat obžalovaného vinným bez ohledu na legislativní nařízení by porota shledala pozitivní právo oslem. Jako je tomu zjevně v každé právní potupě, která je nám způsobena.

V tomto lepším světě přirozeného práva a přirozené spravedlnosti by legislativa, která by způsobila škodu, byla zrušena lidovou porotou. Jakékoli právní předpisy, jako je zákon o rakovině z roku 1939, který ve skutečnosti existuje pouze proto, aby chránil monopol farmaceutických korporací na jejich trhu s rakovinou, by byly shledány jako škodlivé a porota by je zrušila.

To je skutečná demos – kratos (vláda – lidu), kde lid, náhodně vybraný (losem), tvoří nejvyšší právní normu. Stojí nade všemi jako poslední arbitři přirozené spravedlnosti.

V takovém systému by uplácení užitečných autoritářských idiotů bylo ztrátou času. Jakýkoli zákon, který by přijali na ochranu a podporu zájmů svých zainteresovaných kapitalistických kontrolorů, nebo jakákoli zlovolná síla, která by se snažila prosadit svou vůli, by byl v rozporu s přirozenou spravedlností lidem zrušen, kdykoli by se usoudilo, že způsobuje škodu nebo ztrátu.

Získejte realitu

V roce 1982 vydal Murray Rothbard knihu The Ethics of Liberty. Vyvodil z ní, že pozitivní právo každé společnosti může vzniknout pouze ze tří zdrojů. Může vycházet ze zvyklostí a tradice, státního diktátu nebo může být založeno na rozumu a přirozeném právu.

Spějeme ke státnímu diktátu. Řešením je, abychom odmítli přijmout cokoli menšího než absolutní dodržování našich nezcizitelných práv.

Musíme trvat na tom, že přirozené právo je jediným základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě; musíme potvrdit, že přirozená spravedlnost je nezadatelným právem všech lidí, stejně, bez výjimky; musíme požadovat, aby žádný pozitivní zákon nemohl zůstat, pokud nebude posouzen jako rozumný, a to nikoliv státem nebo jiným orgánem, který si nárokuje neexistující právo autority, ale lidem, a to buď prostřednictvím soudu před porotou, nebo tam, kde je zjevná újma, prostřednictvím svolané velké poroty; nepřipustíme žádný výběr poroty, kromě výběru náhodným losem ze všech způsobilých lidí, a prohlašujeme, že porota lidu je nejvyšším soudem v zemi a nejvyšším arbitrem přirozeného práva, které je celým zákonem.

Musíme neúnavně usilovat o tento cíl a nepřijmout nic menšího než naše nezadatelné právo žít v míru a svobodě. Svoboda bude definována jako svoboda vykonávat naše nezcizitelná práva a žádný pokus o popření naší svobody nebo práv nebude tolerován.

Každý, kdo použije sílu, nátlak, podvod, úplatek nebo jakýkoli jiný prostředek ve snaze falešně si přisvojit bájné právo autority, se bude zodpovídat za svou nepoctivost a všechny škody nebo ztráty, které způsobil, před svobodnou porotou složenou z jeho vrstevníků.

Tuto lepší společnost si musíme vybudovat sami. Musíme žít v míru, jako bychom byli svobodní, v souladu s přirozeným právem, dodržovat přirozenou spravedlnost a uplatňovat svá nezcizitelná práva, dokud nebudeme skutečně svobodní. Jak správně poznamenal Rothbard:

Přirozený zákon je v podstatě hluboce „radikální“ etika, protože staví stávající status quo, který může hrubě porušovat přirozený zákon, před neúprosné a neústupné světlo rozumu. Ve sféře politiky nebo státního působení předkládá přirozené právo člověku soubor norem, které mohou být radikálně kritické vůči stávajícímu pozitivnímu právu zavedenému státem. Na tomto místě stačí zdůraznit, že samotná existence přirozeného práva objeveného rozumem je potenciálně mocnou hrozbou pro status quo a stálou výtkou vládě slepě tradičních zvyklostí nebo svévoli státního aparátu.

Stát investoval vše do technokracie, kterou prosazuje svým rozhodnutím. Nebude nečinně přihlížet tomu, jak se vydáváme na cestu, která představuje potenciálně mocnou hrozbu pro status quo. Můžeme očekávat, že stát použije všechny jeho prostředky, které má k dispozici, aby nám zabránil ve vytváření svobody, spravedlnosti a míru. Budování lepšího světa bude namáhavé a nebezpečné.

Alternativa „nedělat nic“ odsoudí nás i budoucí generace k odporné totalitní tyranii globálního technátu. Ti, kdo se s novým světovým řádem smíří a budou doufat, že vše bude v pořádku, budou přesto trpět.

Na tomto projektu není nic humanitárního. Právě naopak. Ti z nás, kteří se mu postaví, nemají v konečném důsledku co ztratit a mohou doslova všechno získat.

Musíme usilovat o něco lepšího a musíme jednat hned, abychom toto úsilí zahájili. Musíme však jednat moudře a lstivě, když se snažíme dosáhnout našeho cíle, kterým je mír a svoboda. Nic není tak zbytečné a skličující jako symbolická oběť, na kterou se brzy zapomene.

Musíme být skuteční. Měli bychom se vyvarovat toho, abychom upadli do pasti myšlení „všechno, nebo nic„. Rozhodující vítězství v dohledné době nezískáme. Téměř jistě půjde o generační boj.

Naším cílem by nikdy nemělo být svržení státu, to je naprosto nepraktické. Naším cílem by mělo být podpořit vývoj společnosti prostřednictvím příkladu, který dáváme. Je beznadějně nerealistické si myslet, že můžeme podniknout jediný politický útok, který překoná celý státní aparát a zároveň si získá srdce a mysl mas s vymytými mozky.

Vytvoření mírové a svobodné společnosti bude muset zpočátku probíhat okrajově. Musíme vytvořit paralelní společnost svobodných lidí a decentralizované systémy, které vybudujeme, budou muset reagovat a přizpůsobovat se, jakmile se stanou terčem útoku ze strany státu.

V první řadě musíme přežít. Není absolutně žádná šance, že bychom vybudovali něco lepšího, pokud tu nebudeme my. I když se budeme navzájem podporovat, abychom maximalizovali naše odmítnutí vyhovět „nezákonným“ požadavkům státu, nastanou situace, kdy se budeme muset podřídit.

Pokud vaši staří rodiče žijí v zahraničí, vážně onemocní a potřebují vás, co budete dělat? Budete si stát za svými zásadami, odmítnete test a necháte je bojovat samotné? Lze si představit mnoho situací, kdy bude určitá míra vyhovění bohužel nevyhnutelná. Pokud však bude naším vědomým záměrem omezit ji na naprosté minimum, budeme na správné cestě.

Naším cílem by mělo být ukázat co největšímu počtu lidí, že společnost založená na nezcizitelných právech a přirozené spravedlnosti je lepší než ta, v níž jsou uvězněni. Centralizovaná státní moc najednou nezmizí. Pokud však bude náš počet narůstat, bude se pomalu vypařovat.

Měli bychom k tomu využít všechny možné mírové prostředky a povzbudit co nejvíce lidí, aby se k nám přidali. Všude tam, kde stát trestá a marginalizuje lidi, je budeme podporovat a přijímat. Pokud budou lidem upírat jejich nezcizitelná práva, budeme za ně bojovat. Když lidi zapudí, nabídneme jim kamarádství.

Budeme se muset přizpůsobit tyranii státu, jak se bude vyvíjet. Například až stát Spojeného království přijme svůj zákon Police, Crime, Sentencing and Courts Act (v současné době ve fázi návrhu zákona) a zákonný protest bude fakticky postaven mimo zákon, budeme muset být kreativní a hledat nové způsoby protestu. Stejně tak, až zavedou svůj chystaný zákon Online Safety Act. (rovněž ve fázi návrhu zákona) a pokusí se odstranit svobodu projevu na internetu, budeme je přechytračovat a vytvářet alternativní způsoby komunikace.

Ne vždy bude možné zůstat v „zákonných“ mezích státní diktatury. O to důležitější je jednat „legálně“, v souladu s přirozeným právem a našimi nezcizitelnými právy, před nevyhnutelným zatýkáním a následnými soudy.

Státní tyranie znamená, že jsme nuceni žít v nespravedlivém systému. Svědomitým zachováváním našeho etického závazku k přirozené spravedlnosti lze odhalit nezákonnou povahu státu, zejména pokud využijeme všech dostupných právních prostředků, abychom se pokusili zajistit soudní proces před porotou.

Nevyhovění neznamená jen odmítnutí státního testu, očkování nebo jeho aplikací. Musíme přestat používat co nejvíce státního systému a začít používat svůj vlastní.

Stát se opírá o propagandu, tak mu to přestaňte baštit. Měli bychom odmítnout platit za jeho televizní licenci nebo kupovat cokoli, co produkuje jeho propagandistická mašinérie mainstreamových médií. Místo toho podporujme nezávislá média a propagujme je všude, kde můžeme.

Globální veřejno-soukromé partnerství zainteresovaných kapitalistů je v podstatě korporátní a státní převrat COVID vytvořil technokracii řízenou korporacemi. Proto musíme pečlivě vybírat, jak utracíme své peníze. I když je prakticky nemožné se jim zcela vyhnout, měli bychom omezit naše transakce s globálními korporacemi na naprosté minimum.

Převrat zaútočil také na místní a malé a střední podniky. Proto bychom měli v co největší míře nakupovat to, co potřebujeme, u nich.

Musíme se vzdát své posedlosti pohodlím. Místo toho, abychom si odskočili do supermarketu, měli bychom se snažit nakupovat potraviny na místních nezávislých farmářských trzích nebo v jiných malých podnicích. Oživme hlavní ulice.

Jedním z hlavních důvodů převratu bylo vytvoření nového mezinárodního měnového a finančního systému. Záměrem je donutit nás všechny používat Centrální bankovní digitální měnu.

Tyto „programovatelné peníze“ poskytnou centrálním bankám úplnou kontrolu nad každým aspektem našeho života. Budou schopny kontrolovat každou transakci CBDC a algoritmy centrální banky nám budou diktovat, co si můžeme nebo nemůžeme koupit.

Musíme CBDC komplexně odmítnout a začít používat vlastní, decentralizované formy měny a směny. To neznamená jen kryptoměny, i když i ty by mohly být součástí decentralizovaného řešení. Musíme uvažovat mnohem šířeji. Musíme být jako komunita co nejvíce antonymní.

Měli bychom vybudovat lokální buňky svobody zaměřené na maximalizaci naší nezávislosti na státním systému. Musíme pochopit a zapojit se do rozšířené protiekonomiky.

Musíme si pěstovat vlastní potraviny, kde je to možné, svobodně si mezi sebou vyměňovat zboží a služby a odstřihnout se od korporací, kde to jen jde. Musíme se znovu naučit zapomenuté dovednosti a řemesla, budeme je potřebovat. Měli bychom nakupovat z druhé ruky, kde můžeme, a kde nemůžeme, používat hotovost.

Stručně řečeno, musíme změnit priority. Na věcech, které děláme každý den, skutečně záleží. Celá státní technokracie je založena na tom, že nás vykořisťuje ve prospěch zainteresovaných kapitalistů. Státní převrat COVID byl navržen tak, aby nás tomuto vykořisťovatelskému systému zotročil. Cílem propagandy, kterou jsme byli zaplaveni, je donutit nás žít ve strachu a přijmout státní technokracii jako jediné řešení.

Z jednání státu je zřejmé, že nás potřebuje mnohem více než my jeho. Globální společnost můžeme vybudovat i bez státu. Nemusíme s ním bojovat ani ho měnit. Musíme ho ignorovat a vybudovat něco lepšího. Musíme se zapojit do evoluce, nikoliv do revoluce.

Svět založený na přirozeném právu, přirozené spravedlnosti a svobodě uplatňovat svá nezcizitelná práva tuto evoluci umožní. Musíme se zocelit úkolem vytvořit ve světě svobodu, spravedlnost a mír.

***
Další Iainovy práce si můžete přečíst na jeho blogu In This Together nebo na stránkách UK Column. Jeho nová kniha Pseudopandemic je nyní k dispozici v Kindle i paperbacku na Amazonu a u dalších prodejců. Nebo můžete získat bezplatný výtisk, pokud se přihlásíte k odběru jeho newsletteru.

Poznámka admina TOP-CZ: Autor článku žije v UK, takže článek popisuje situaci v UK. Myslím si však, že vše, co je v článku napsáno, lze paušalizovat na takřka všechny státy na světě, včetně naší republiky a Slovenska. Vidíme všichni již déle než rok, jak dochází ze strany nejen vlády, ale i zákonné a soudní moci k postupnému přechodu k fašistickým metodám řízení státu. Vidíme to všichni, jak jsou nám, krok za krokem, odebírána i ta „okleštěná lidská práva“ daná „Listinou“ a naš Ústavou. Prosím, kopírujte tento článek, převezměte ho do vašich blogů a webů. Je zapotřebí, aby co nejvíce lidí pochopilo, že žádný politik pro ně nic neudělá. Že jakákoliv změna k lepšímu, je jen na nich samotných a aby každý jednotlivec začal sám plnit vše, co autor doporučuje v závěrech jeho článku.   

Originál čánku a úvodní obrázek: offGuardian
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ