Autor: Martin Konvička
Podle nekorektních webů „přerostlá muslimka v hidžábu“, podle hubatých komentátorů „zmalovaná bachyně“. To je Maria Mahmood, jedna z finalistek soutěže Miss England, dvacetiletá šátečnice z Birminghamu. Prý první finalistka, ktrerá bude soutěžit v islámských hadrech, vynechá promenádu v plavkách a podle novin Daily Mail může vyhrát.
Co to vše znamená? Pojďme nejdřív vynechat politiku a povídat si o ženských.
Rád bych předeslal, že ta Pákistánka(?) z Birminghamu není ošklivá. S výškou přes 180 cm (soudě podle skupinové fotky finalistek) a mírama (které odhadovala kolegyně z práce, já bych si netroufl) tak 120 – 90- 130 se určitě vymyká běžným vítězkám podobných soutěží, které lze – cynicky a sexisticky – přirovnat spíš k věšákům na šaty. Určitě nebude ideálem krásy, na kterém se shodou všichni muži – ale to nejsou ani standardní vítězky podobných soutěží a dokonce ani dívky z prostřední strany Playboye. Existují prostě chlapi, kterým se zrovna tenhle typ líbí, stejně jako existují chlapi, které berou droboučké srnečky s prdelkou jak dva kmínky. Svým způsobem je dobře, že to v soutěži Miss zkouší baba, která by se spíš hodila do specializovaného žánru „BBW“ (což myslím znamená Big Beutiful Women, česky snad „velké boubelky“?). Za normálních podmínek by ovšem vyhrála stěží – její figura je sice zajímavá, stejně jako u modelu „dva kmínky“ však jde o menšinový žánr.
Je v tom však politika – ten hidžáb. Veřejná exhibice mohamedánské identity, plus nerespektování pravidel soutěže. Promenáda v plavkách patří k soutěžím krásy odjakživa. Kdyby byla „jen“ hrdá na svou postavu, neměla by problém ukázat bříško a faldy. Takže o hrdost na postavu zde nejde. Jde o ten zatracený hidžáb, islámský šátek.
Dovedu si představit, že příslušní porotci ji nechali vítězit právě kvůli islámským hadrům – i když mezi nimi jistě byl někdo, komu se „pořádná baba do pluhu“, po všech těch věšácích na šaty, normálně lidsky líbila. Předpokládám, že zblblí novináři, zamindrákované kvazi-feministky a nevyskákaní kluci z humanitárních fakult, kteří si z nouze musí hrát na intelektuály, to vyhodnotí jako „osvobozující moc islámského oděvu“, který Marii Mahmood „dodal odvahu“ (nepřeložitelné anglické „empowered“), aby se „vzepřela stereotypům“. Jenže jaképak vzepření, když se schováváte za šátek a využíváte iluze, které si o islámu dělá ta zamindrákovanější část neislámské veřejnosti? Je to v lepším případě falešná hra.
Těžko říct, jak to vidí samotná Maria. Fanatička a teroristka to nebude (to by nechodila v dlouhých šatech, ale v burce, nelíčila by se, atd. atp.). Sekulární flákačka islámu to taky nebude – to by se nevyhýbala ani soutěži v plavkách. Je vysoce pravděpodobné, že patří do kategorie sexuálně „dominantních“ muslimek, které české ex-konvertitky označovaly za „mešitové mámy“. Ženy, které se v sekulárním světě nedokázaly chytit a jimž vyhovují některá islámská pravidla. Zejména smluvený sňatek (nějakého troubu mi táta sežene), relativní nedostatek žen (Abdul, jak známo, nakonec bere vše), ale i zahalující oděv (zadnice štýrského valacha opravdu vypadá lépe v delší sukni). Takový typ žen, zejména pokud jsou orientovány na početnou rodinu a kašlou na „světskou“ kariéru, skutečně může pokládat islám za „řešení“. Navíc jim alláhování umožní vyrovnat si účty s dívkami drobnějšími, průměrnému vkusu bližšími, mezi muži populárnějšími.
Mám dost důvodů se domnívat, že tento typ úvah má Maria Mahmood společný s těmi největšími fanatičkami. Třeba i těmi, které řádily v ženských komandech ISIL. Je ovšem umírněná, a tak „jen“ soutěží o titul Miss England.
Popravdě bych si moc přál, aby holky jako Maria dokázaly být hrdé a sebevědomé i bez hidžábu, výjimek z pravidel a dalšího politického smetí. A aby se chlapi, které tento typ „bere“, nemuseli trapně stydět. Aby „feministky“ a komentátoři pochopili, že ta holka může být a pro někoho je atraktivní i bez příslušnosti k pošahané „víře“. Pak by pravděpodobně nevyhrála – je přece jen menšinový žánr – ale o tom přece ženský půvab není.
Blbé je, že v hidžábu pravděpodobně vyhraje. Nevyhraje však ona, ale submisivní politika britského mainstreamu. Objeví se spousta blbých komentářů, rozplývajících se nad islámským sebevědomím – a současně vzroste nefalšovaná nenávist, vyprovokovaná nefér soutěží. Nenávist naprosto oprávněná, dlužno přiznat.
Zdroj: Novaburzoazie
