Autor: Gabriel Rockhill, 24.042022
Ruský prezident Vladimir Putin 24. února podnikl akci, kterou označi jako „speciální vojenskou operaci … k demilitarizaci a de-nacifikaci Ukrajiny“. Všechna západní média tyto deklarované cíle okamžitě odsoudila a pravidelně opakovala, že obvinění z nacismu na Ukrajině nejsou ničím jiným než ruskými „fake news“. Bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul zašel tak daleko, že otevřeně prohlásil, že „na Ukrajině žádní nacisté nejsou“. Podobná tvrzení zaznívají v ozvěnách masmédií a skutečnost, že současný ukrajinský prezident je Žid, je často krátkozrace prezentována jako jediný potřebný „důkaz“.
Zpochybňování existence nacistů a fašistů na Ukrajině slouží k vytvoření překrouceného a zjednodušeného příběhu volně založeného na druhé světové válce: Putin je zlá postava podobná Hitlerovi, která má v úmyslu zaútočit na svobodymilovnou ukrajinskou vládu a její nevinné stoupence. Cílem takového vyprávění je podpořit slepou a bezvýhradnou podporu Zelenského vlády, NATO a imperialistických západních mocností. „Humanitární“ válka, tedy brutální zásah NATO, který by pravděpodobně vyvolal třetí světovou válku, je tak prezentována jako reálná možnost. V tomto kontextu hrozí, že jakýkoli pokus o střízlivou a konkrétní analýzu skutečné historie nacismu v regionu bude neupřímně označen a odmítnut jako „proputinovský„, protože nepodporuje tento válečný narativ.
Zkoumání, které zohledňuje složitost konkrétních situací, však ukazuje, že na Ukrajině skutečně existuje hluboká a rozsáhlá historie fašismu, kterému pomáhala a napomáhá vláda USA. To však neznamená, že fašismus je nutně dominantní silou v zemi nebo dokonce ve všech oblastech, v nichž existuje (armáda, polovojenské síly, parlament, společnost jako celek atd.). Navíc to ani v nejmenším neznamená, že je třeba podporovat ruskou invazi, nebo dokonce předpokládat, že „denacifikace“ je jejím hlavním cílem. Naopak, je možné pochopit, že fašismus je na Ukrajině velmi reálnou silou, a zároveň se postavit proti Putinovu rozhodnutí o nasazení vojsk.
Stručná historie nacistů, NATO a Ukrajiny
Pro pochopení současného konfliktu je důležité připomenout, že Rusové a Ukrajinci kdysi žili v relativní harmonii, když byly obě země součástí Svazu sovětských socialistických republik, který byl založen na principu sebeurčení národů. Ta byla násilně přerušena v roce 1941, kdy nacisté napadli SSSR a zabrali velkou část Ukrajiny.
Podle Johna-Paula Himky žila čtvrtina všech obětí holocaustu na Ukrajině a ukrajinští ultranacionalisté spolupracovali s nacisty při provádění jejich hrůzných činů. Na tomto genocidním řádění se podílela Organizace ukrajinských nacionalistů OUN a její ozbrojená síla, Ukrajinská povstalecká armáda UPA. OUN byla klíčovým aktérem protižidovského násilí v létě 1941 OUN verbovala a infiltrovala policejní formace, které poskytovaly nepostradatelnou pracovní sílu pro mobilní vražedné jednotky Němců. V roce 1943 mnoho těchto policistů dezertovalo z německých služeb, aby se připojili k nacionalistickému povstání vedenému OUN, během něhož UPA zabíjela Židy, kterým se podařilo přežít velké likvidace v roce 1942.“ Podle Iana Sayera a Douglase Bottinga „OUN sehrála významnou roli při vyhlazování Židů a dalších ‚nežádoucích osob‘, často vykonávala špinavou práci německých vyhlazovacích komand Einsatzkommando (např. zabíjení dětí) a pokračovala v ní i po válce pod americkým sponzoringem“.
V poválečném období totiž vláda USA nenápadně začlenila znepokojivý počet nacistických kolaborantů do skutečné mezinárodní sítě antilevicových fašistů. John Loftus odhaduje, že do roku 1952 byly do Spojených států přivezeny „stovky, ne-li tisíce významných nacistických kolaborantů z Běloruska, Ukrajiny, pobaltských států a Balkánu“ (a mnoho dalších bylo operačně nasazeno po celém světě). Jádro americké kontrarozvědky vedlo operaci Anyface, aby ochránilo fašistického vůdce OUN – známého nacistického kolaboranta Stepana Banderu – před tím, aby ho Sověti postavili před soud. Banderův šéf Služby národní bezpečnosti (SB) Mykola Lebed byl „nejvýše postaveným ukrajinským nacistou, který kdy vstoupil do Spojených států“. Šéf tajných operací CIA Frank Wisner přiznal, že v roce 1951 bylo ve Spojených státech „nejméně dvacet bývalých nebo aktivních členů SB OUN/Bandery„.
Americké zpravodajské služby úzce spolupracovaly s několika podobnými organizacemi bývalých nacistických kolaborantů na rozsáhlých sabotážních, teroristických a dalších vražedných kampaních proti SSSR. V roce 1951 Wisner odhadl, že „od konce poslední války OUN-UPA zabila více než 35 000 příslušníků ruské tajné policie (MVD-MKGB)“.
NATO bylo do této protikomunistické války hluboce zapojeno, což snad nejzřetelněji prokázala Operace Gladio. Pod dohledem CIA a MI6, NATO vytvořilo velkou tajnou armádu vycvičených bojovníků, z nichž mnozí byli dobře zavedení nacisté a fašisté. Podle oficiálního italského senátního vyšetřování operace Gladio, bylo bez „nejmenších pochybností, že složky CIA zahájily v druhé polovině 60. let masivní operaci s cílem čelit s využitím všech prostředků šíření levicových skupin a hnutí na evropské úrovni. Ta zahrnovala cílené vraždy a teroristické útoky pod falešnou vlajkou, které byly sváděny na komunisty, aby zastrašily civilní obyvatelstvo a přiměly je k podpoře pravicových vlád a protikomunistických zátahů“.
Vrchním velitelem spojeneckých sil NATO v Evropě byl v letech 1963-1969 Lyman Lemnitzer, který dal v roce 1962 zelenou operaci Northwoods. Tato operace, i když nebyla nikdy realizována, protože ji prezident John F. Kennedy odmítl podepsat, spočívala v plánování teroristických útoků pod falešnou vlajkou proti občanům USA, z nichž měla být obviněna Kuba, aby se ospravedlnila vojenská invaze na ostrov.
Lemnitzerovo působení se překrývalo s působením Adolfa Heusingera, jednoho z mnoha vysoce postavených nacistických a fašistických činitelů, kteří byli začleněni do amerických vojenských a zpravodajských sítí. Heusinger působil jako náčelník Hitlerova generálního štábu armády a později se stal předsedou Vojenského výboru NATO (1961-1964). NATO se tedy nespokojilo s tím, že nacisté vykonávali část jeho špinavé práce tím, že je verbovalo do svých tajných armád, aby vedli ohavné protikomunistické teroristické kampaně. Začlenilo je také přímo do svého vedení, čímž vyslalo světu jasný signál ohledně své politické orientace.
Převrat na Majdanu
V následujících letech Spojené státy pokračovaly ve spolupráci s ukrajinskými fašisty v jejich nekonečných destabilizačních kampaních proti SSSR. Podle specialisty CIA Douglase Valentina, „CIA rozvíjela fašistické prostředky na Ukrajině po dobu 70 let“.
Majdanský puč na přelomu let 2013-2014, který otevřeně podporovaly imperiální mocnosti ve Spojených státech a Evropě, se při svržení zvolené vlády Viktora Janukovyče opíral o krajně pravicové úderné oddíly, jako je fašistická organizace Pravý sektor a ultranacionalistická strana Svoboda. Tři členové Svobody byli dosazeni jako členové první popřevratové vlády a spoluzakladatel Svobody Andrij Parubij byl pět let předsedou parlamentu. Ačkoli se Svoboda od té doby snaží zmírnit svou nacistickou image, zachovává si svou podstatu ultranacionalistické, antikomunistické strany, která otevřeně chválí nacistického kolaboranta Stepana Banderu, politika a teoretika militantního křídla fašistické OUN.
Prapor Azov vznikl v květnu 2014 z ultranacionalistické organizace Patriot Ukrajiny, jenž byla založena v roce 2005 a Sociálního národního shromáždění z roku 2008, který je „znám útoky na menšiny„.“ Prapor Azov, Pravý sektor a další fašistické milice hrály klíčovou roli při upevňování moci nové vlády po převratu mnoha způsoby: zapojovaly se do pouličního násilí proti levici, vedly zastrašovací kampaně proti politikům jenž dostatečně nespolupracovali, zřizovaly indoktrinační tábory pro děti a mládež a vyvíjely tlak na vládu, aby revidovala vzdělávací osnovy, zakázala ruský jazyk a přepsala oficiální státní historii. Toto období pouličního násilí a zastrašování po převratu vyvrcholilo událostí, kterou někteří označují za nejhorší nacistické zvěrstvo od druhé světové války, kdy v budově odborových svazů v Oděse zahynulo asi 42 levicových aktivistů.
Kratičké video vloženo mimo článek
Právě tato operace na změnu režimu podporovaná Spojenými státy byla příčinou vypuknutí občanské války v Donbasu na východě Ukrajiny. Když proruští separatisté vyhlásili nezávislost na fašistické ukrajinské loutkové vládě, ta je nedokázala zadržet. Proto byl nasazen prapor Azov a další fašistické milice, což vedlo ke smrti přibližně 14.000 lidí. Těsně před invazí v roce 2022 Putin uznal nezávislost dvou oblastí Donbasu. Azov získal podporu od ukrajinského ministra vnitra Arsena Avakova, stejně jako americké zbraně a výcvik. Vzhledem k údajné efektivitě v boji proti ruským separatistům byl prapor v roce 2014 začleněn do ukrajinské Národní gardy a formálně se stal součástí státu.
V roce 2015 CIA podle pěti bývalých zpravodajských a národněbezpečnostních úředníků vytvořila „tajný intenzivní výcvikový program v USA pro elitní ukrajinské speciální jednotky a další zpravodajský personál“. V témže roce americký Kongres schválil rozpočtový zákon, který obsahoval „ekonomickou a vojenskou podporu Ukrajině v hodnotě stovek milionů dolarů, přičemž tento zákon byl výslovně upraven tak, aby tato podpora mohla plynout rezidentní neonacistické milici Azovského pluku“.
Vzhledem k tomu, že se vedou debaty o tom, nakolik jsou Azov nebo jiné ultranacionalistické milice nacistické, stojí za zmínku, že Sněmovna reprezentantů USA v roce 2015 přiznala, že Azov je „neonacistický“. Ačkoli prapor někdy popírá, že by se hlásil k nacistické ideologii jako celku, „nacistické symboly jako hákový kříž a regálie SS se na uniformách a tělech příslušníků Azova hojně vyskytují“. Na jejich uniformách je neonacistický symbol Wolfsangel, který vypadá jako černý hákový kříž na žlutém pozadí. Andrij Djačenko, mluvčí pluku v roce 2015, prohlásil, že „10 až 20 % členů skupiny jsou nacisté“. Zdá se, že toto prohlášení učinil proto, aby bagatelizoval obavy z nacifikace. Nicméně i kdyby byl počet takto nízký, nutně z toho vyplývá, že všichni ostatní příslušníci praporu Azov jsou nacističtí kolaboranti.
Bez ohledu na to, zda Azov nebo podobné prapory stoprocentně akceptují nacistickou ideologii, je nutné si uvědomit, že jejich celková orientace je jasně fašistická: dostávají finanční prostředky od reakčních složek imperialistické vládnoucí třídy, aby mohly řídit násilné polostátní milice, které byly v některých případech integrovány do státní moci a jsou ultranacionalistické a rasistické. Andrij Bileckij má dobré předpoklady pro pochopení jejich orientace, protože předtím, než v letech 2014-2019 působil jako poslanec ukrajinského parlamentu, zastával funkci vůdce Patriotů Ukrajiny a SNA a také praporu Azov. V jednom rozhovoru vysvětlil svůj postoj následovně: „Historickým posláním našeho národa v tomto kritickém okamžiku je vést Bílou rasu světa do posledního křížového tažení za její přežití. Křížové tažení proti Semity vedeným Untermenschen [méněcenným rasám, podle standardní nacistické terminologie].“
Fašismus na Ukrajině dnes
Na Ukrajině jsou dnes fašistické prvky přítomny ve vládnoucí třídě, polovojenských organizacích, ukrajinské armádě, parlamentu a některých vrstvách společnosti. Bylo by sice chybou předpokládat, že jsou v každém případě dominantní silou, ale stejně chybné by bylo ignorovat jejich přítomnost, rozsáhlý dosah a podporu, které se těší od Zelenského vlády a imperialistických sil mimo zemi.
V parlamentních volbách v roce 2019 vytvořila Svoboda jednotnou kandidátní listinu s dalšími krajně pravicovými stranami: Pravý sektor, Národní sbor a Jarošova vládní iniciativa. Získali pouze 2,15 % hlasů, čímž nepřekročili 5% hranici pro získání poslaneckého mandátu. Ve stejných volbách získala strana Sluha lidu Volodymyra Zelenského, která kandidovala na protikorupční platformě a v mainstreamovém tisku je označována za centristickou, 124 mandátů na celostátní stranické listině a 130 mandátů ve volebních obvodech.
Zelenského strana se jmenuje podle stejnojmenného ukrajinského televizního hitu, který oslovil „Ukrajince frustrované oligarchickou elitou země a neschopností vysušit bažinu po revoluci v roce 2014“. Zelenský, kariérní herec a komik, v seriálu nehrál nikoho jiného než ukrajinského prezidenta. Jeho raketový vzestup do skutečné prezidentské funkce tak byl z nemalé části způsoben jeho statusem slavného herce, ne nepodobným jiným politickým loutkám v liberálních demokraciích. Kromě toho dostával hojné finanční prostředky od několika soukromých dárců, mezi nimiž byl především velký miliardář a oligarcha Ihor Kolomojskij, který byl jeho jedním největším podporovatelem.
Kolomojskij vlastní podíl ve společnosti 1+1 Media Group, jejíž televizní stanice vysílala pořad „Sluha lidu„, který zpětně připomíná prodlouženou předvolební reklamu. Jeho médium také zajišťovalo bezpečnostní a logistické zázemí pro hercovu politickou kampaň, během níž 14krát cestoval do Ženevy a Tel Avivu, kde Kolomojskyj sídlí. The Pandora Papers odhalily pavučinu offshorových sítí a finančních propletenců mezi Zelenským a Kolomojským.
Kolomojskij je navíc jedním z hlavních sponzorů ultranacionalistických milicí na východní Ukrajině, včetně fašistických praporů Azov a Aidar, které byly v posledních osmi letech obviněny z ohavných válečných zločinů v oblasti Donbasu. Rovněž údajně financuje „dobrovolnické prapory Donbasu, Dněpr 1, Dněpr 2„. Když byl v březnu 2014 jmenován gubernátorem svého domovského Dněpropetrovska, podílel se na potlačení tamního separatistického hnutí tím, že „vynaložil více než 10 milionů dolarů na vytvoření ‚batalionu Dněpr‚“.
V roce 2015 se odhadovalo, že na východě Ukrajiny bojuje proti separatistům asi 30 nacionalistických milicí. Finančně je podporují bohatí oligarchové jako Kolomojskij a Serhij Taruta (miliardář a gubernátor Doněcké oblasti, který také financoval prapor Azov) a fungují jako mocná polovojenská síla, která doplňuje ukrajinskou armádu. V červenci 2015 vydalo Rusko na Kolomojského zatykač za „organizování zabíjení civilistů“ kvůli jeho finanční podpoře ozbrojenců.
Herec, který se stal prezidentem Kolomojského, nejenže tyto ultranacionalistické milice, z nichž mnohé vykazují otevřené znaky nacismu a fašismu, nepotlačil, ale navíc mezi svou administrativou a otevřenými fašisty navázal těsné vztahy. Například v listopadu 2021 Dmytro Jaroš, bývalý vůdce Pravého sektoru a zapřísáhlý stoupenec nacistického kolaboranta Bandery, oznámil, že byl jmenován poradcem vrchního velitele ozbrojených sil Ukrajiny. Brzy poté Zelenský vyznamenal velitele Pravého sektoru Dmytra Kocjubajela vyznamenáním „Hrdina Ukrajiny“. Dne 1. března letošního roku jmenoval Maksyma Marčenka, bývalého velitele praporu Ajdar – který je obviněn z válečných zločinů v Donbasu – oblastním správcem Oděsy. Existuje řada dalších vazeb mezi ukrajinskou vládou a armádou na jedné straně a těmito ultranacionalistickými a často fašistickými milicemi na straně druhé.
Zatímco se ukrajinské úřady zabývaly posilováním fašistů, zbavily v roce 2015 komunistickou stranu práva účastnit se voleb a vydaly kontroverzní „dekomunizační“ zákony: „Zákony zakazují vystavování sovětských symbolů a mění status svátku 09. května, který připomíná sovětské vítězství nad nacistickým Německem ve 2. světové válce. Zákony fakticky odstraňují všechny zmínky o „Velké vlastenecké válce“ (sovětský termín pro 2. světovou válku) a nahrazují je termínem „druhá světová válka“; zakazují sovětskou vítěznou vlajku a přejmenovávají ulice, náměstí, a dokonce i celá města.“ Od té doby byly přejmenovány desítky tisíc ulic a téměř tisíc měst a obcí. V rámci tohoto rozsáhlého antiruského kulturního projektu bylo také odstraněno přes dva tisíce soch a pomníků. Navzdory rozsáhlé kritice současná vláda odmítla zákony zrušit. Podle Abdula Rahmana, „Zelenského neochota pustit se do pravicových skupin stejným způsobem, jakým se zaměřuje na údajně proruské skupiny, svědčí o jejich vlivu na určování politického diskurzu v zemi.“
Došlo také k řadě významných symbolických gest, která glorifikují ultranacionalisty a nacistické kolaboranty, čímž se v určitých částech ukrajinské společnosti podporuje širší kultura fašismu. Zelenský prohlásil v jednom rozhovoru např: „Existují nesporní hrdinové. Stepan Bandera je pro určitou část Ukrajinců hrdinou, a to je normální a v pohodě. Byl jedním z těch, kteří bránili svobodu Ukrajiny„. Zelenský také veřejně hájil ukrajinského fotbalistu Romana Zolzulyu jako „pravého vlastence“, když byl obviněn z nacismu kvůli svým fotografiím s nacistickým kolaborantem Banderou a otevřené podpoře praporu Azov. Kromě toho se bývalý Zelenského premiér Oleksij Hončaruk objevil na pódiu na neonacistickém koncertu pořádaném fašistickým hnutím C14.
Není tedy asi překvapivé, že Ukrajina byla spolu se Spojenými státy jedinou zemí, která hlasovala proti návrhu rezoluce Valného shromáždění OSN „o boji proti glorifikaci nacismu, neonacismu a dalším praktikám, které přispívají k podněcování současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a související nesnášenlivosti“. Významná média vysílají nacistickou propagandu, která rezonuje v širší kultuře. V roce 2014 ukrajinský novinář v televizi Hromadske TV otevřeně volal po genocidě v Donbasu a tvrdil, že „existuje určitá kategorie lidí, která musí být vyhlazena„.
Letos 13. března ukrajinský televizní moderátor Fahruddin Šarafmal v ranním pořadu na kanálu 24 vášnivě vyzval ke genocidě a vyvraždění ruských dětí. S fotografií nechvalně známého nacisty Adolfa Eichmana za zády řekl:. „Dovolím si citovat Adolfa Eichmanna, který řekl, že chcete-li zničit národ, musíte zničit především jeho děti. Protože když zabijete jejich rodiče, děti vyrostou a budou se mstít. Když zabijete děti, nikdy nedospějí a národ zanikne. A pkračoval:
až budu mít příležitost zlikvidovat Rusy, určitě to udělám. Protože mě nazýváte nacistou, hlásím se k doktríně Adolfa Eichmanna a udělám vše, co je v mých silách, abych zajistil, že vy a vaše děti už nikdy nebudete žít na této zemi. Musíte pochopit, že jde o vítězství ukrajinského lidu, ne o mír. My potřebujeme vítězství. A pokud budeme muset vyvraždit všechny vaše rodiny – budu jeden z prvních, kdo to udělá.
Kanál 24 je součástí mediálního konglomerátu TRK Lux, který ovládá bohatá ukrajinská podnikatelka Kateryna Kit–Sadová a její manžel Andrij Sadovyj (starosta Lvova a bývalý lídr politické strany Samostatnost).
Zelenský nedávno využil ruskou invazi jako záminku k tomu, aby zakázal 11 politických stran, včetně největší opoziční strany, která má v parlamentu 43 křesel, a zároveň nechal zatknout komunistické vůdce. Údajně proto, aby bojoval proti ruským „dezinformacím“, také převzal kontrolu nad zpravodajskými kanály a zavedl centralizovanou informační politiku, která spojuje všechny národní televizní kanály do „jednotné informační platformy strategické komunikace“. Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí přímo spolupracuje s mezinárodní sítí firem pro styk s veřejností, aby vedlo informační válku a kontrolovalo narativ. Podle jednoho z vedoucích představitelů NATO:. „Jsou opravdu vynikající ve stratcomu [strategické komunikaci] – médiích, informačních operacích a také v psy-ops„.
Zelenského zkušenosti z herecké kariéry jsou zejména v těchto aktivitách jistě přínosem. Koneckonců se snaží svou vládu líčit jako svobodnou a demokratickou, ne nepodobnou západním imperialistickým mocnostem, s nimiž je spojena. Zatímco od nich dostává finanční prostředky, podporuje fašistické milice, oslavuje ultranacionalisty a nacistické kolaboranty, povzbuzuje kulturu fašismu, zakazuje politické strany a přísně kontroluje zprávy a informace.
Fašistická hrozba je mezinárodní
Ačkoli se někomu ve Spojených státech nebo jinde může zdát, že Ukrajina je vzdálená země, která nemá velký vliv na jeho bezprostřední politické okolí, ve skutečnosti je důležitým centrem globálního fašistického hnutí. Podle Aljazeery: „Nadnárodní podpora Azovu byla široká a Ukrajina se stala novým centrem krajní pravice po celém světě. Je doloženo, že muži ze tří kontinentů se připojili k výcvikovým jednotkám Azov, aby zde hledali bojové zkušenosti a angažovali se v podobné ideologii.“ V investigativní zprávě z počátku roku 2021 Time zjistil, že „Azov je mnohem víc než domobrana. Má vlastní politickou stranu, dvě nakladatelství, letní tábory pro děti a strážní oddíl známý jako Národní domobrana, který hlídkuje v ulicích ukrajinských měst po boku policie. Má také vojenské křídlo s nejméně dvěma výcvikovými základnami a rozsáhlým arzenálem zbraní, od bezpilotních letounů a obrněných vozidel až po dělostřelecké zbraně„. Olena Semenjaková, vedoucí mezinárodního působení Azova, řekla novinářům: „Dalo by se to popsat jako malý stát ve státě.“
Ali Soufan odhadl, že „za posledních šest let přišlo na Ukrajinu více než 17 000 bojovníků z 50 zemí“. V roce 2019 napsali američtí zákonodárci dopis ministerstvu zahraničí, v němž uvedli, že „souvislost mezi Azovem a teroristickými činy v Americe je jasná“. FBI z roku 2018 v místopřísežném prohlášení uvádí, že Azov „se pravděpodobně podílel na výcviku a radikalizaci organizací nadřazenosti bílé rasy se sídlem ve Spojených státech“. Mezi ně patřili i členové bělošského supremacistického hnutí Rise Above Movement, kteří byli obviněni z toho, že „‚násilně napadli a zaútočili na protiprotestující‘ na několika bělošských nacionalistických a bělošských supremacistických akcích po celých Spojených státech, včetně násilného shromáždění ‚Unite the Right‚ v Charlottesville“.
Nacismus a fašismus jsou na Ukrajině velmi reálné faktory, které byly velmi podrobně zdokumentovány. Uvědomění si této skutečnosti je nezbytné pro diferencované pochopení současného konfliktu, ale v žádném případě neznamená podporu Putinovy vojenské intervence, která má strašlivé následky na životech mnoha nevinných dělníků.
A konečně by nám nemělo uniknout, že Bidenova administrativa, která se dostala k moci jako údajná hráz proti šíření fašismu doma, pokračuje v politice podpory fašistických sil v jednom z hlavních center mezinárodního fašismu. To jasně ukazuje, že boj proti fašismu se nikdy nemůže omezit na domácí boj.
****
Autor vyjadřuje poděkování Helmutu–Harrymu Loewenovi za jeho neocenitelné podněty a pomoc při vyhledávání nejlepších pramenů o fašismu na Ukrajině.
Originál článku a obrázků: Global Research
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
České titulky ve videu: Otevři svou mysl
