Laboratoř zaostalosti

0
68

Autor: Zbyněk Fiala

fiala-zbyněkReformy jsou pravým opakem toho, že se zahledíme hluboko zpátky a začneme zkoušet, jak dlouho se dá s tou veteší ještě vydržet.

Babišova velká daňová reforma řeší stejný problém jako kdysi Topolánek. Ráda by nabídla snížení daní, ale vybrat potřebuje raději víc. Nabízené řešení se tváří novátorsky – co nevynese snížená daň z příjmů, to doplní vyšší zdravotní pojištění. Zrušení superhrubé mzdy a další změny připraví rozpočet o 100 miliard korun. Něco pokryje růst hospodářství, ale to nestačí. A což takhle hodit 70 miliard korun státních výdajů na někoho jiného? To je stávající roční platba státu na zdravotní péči o děti, důchodce, nezaměstnané a matky na rodičovské, krátce státní pojištěnce.

Jako oběť jsou zatím navrhováni zaměstnanci. Určitě by to zvládli. Zruší se jim superhrubé zdanění mzdy, to jim udělá radost, protože přestanou platit daň z daně, a při té příležitosti se jim to zase sebere zvýšeným pojistným. Aby se jim to nezajídalo, sazba zdravotního pojištění by se zvedla také živnostníkům s příjmy nad milion ročně.

Jak to vytrhnou živnostníci s příjmy nad milion ročně lze odhadnout nad údajem, podle kterého se loni vybralo od 1 milionu OSVČ 8 miliard korun na daních. Porovnejme to se 194 miliardami korun, které zaplatily 4 miliony zaměstnanců. Prostý přepočet říká, že zaměstnanci sahají do kapsy šestkrát hlouběji než OSVČ. Státnímu rozpočtu poskytnou dokonce o 20 miliard víc než firmy! Proč by tedy nepřitlačili, když jim to tak jde? Abychom měli představu, co se od nich čeká, uveďme, že státních pojištěnců je 6 milionů.

Návrh není definitivní, a bůhví, zda je to vůbec návrh. Možná měl jen rozproudit interní debatu ve vládě, že zrušení superhrubé daně, vykopávky největšího fiskálního temna podle stařičkého deníčku madam Thatcherové, není jen účetní operace, na kterou má ministryně Schillerová lidi. Je to obrovský výdaj a o jeho úhradu se musí zasloužit všichni. Šrapnel měl probudit spáče. Když se nenajde, kdo to zaplatí, bude se hledat, komu to škrtnout. Ke druhé hrozbě patří nápad v podobě decimace (padne každý desátý) státního úřednictva.

Jenže tenhle reformní závod se poběží s okovy na nohou. Najít nové zdroje je opravdu těžké. Nesmí se narušit rétorika o nezvyšování daní (o pojistném nebyla řeč), je odmítáno i progresívní zdanění. Nápad s mírným zatížením OSVČ přichází po letech, kdy se považovalo za samozřejmost, že zaplatí zlomeček a čerpají sto procent.

Rovná daň nám sluší, slyšíme dále, neboť je tu i rekordní sociální rovnost. Ovšem to platí jen tehdy, pokud porovnáváme matoucí průměry příjmů a majetku horních dvaceti a dolních dvaceti procent. Trochu jiný obraz společnosti bychom dostali, kdybychom porovnali majetek a příjmy horního promile a „dolních“ 99,9 % obyvatelstva, které se musí té nejvyšší vrstvě ve všem a všude přizpůsobovat.

Právě progresívní zdanění je považováno za nejmírnější formu kompenzace toho, o co lidé přišli bezmocí před velkými zájmy. Jediný, kdo je schopen těmto zájmům čelit, je stát, ať tedy koná. Tam zdroje jsou. Progresívní daně jsou vlastně záchranou brzdou skomírajícího systému.

Daňová reforma, kterou teď chystá Babišova vláda, nemá být jediná. Začala pracovat také penzijní komise. Osobně mám pocit, že zatím nejde o víc než o formální reakci na zprávu národní rozpočtové rady, která zneklidněla nad stabilitou českého důchodového systému … roku 2060.

Ale řekněme, že se do důchodů dáme doopravdy. Když se podíváme do základních pravidel, tím prvním, čím má začít jakákoliv důchodová reforma, je rozlišení, co je třeba hradit z pojistného, a co patří státu. Z pojistného by se měly správně platit jen starobní důchody. To ostatní – důchody invalidní, vdovské nebo sirotčí – se má platit z daní. Stejně tak sociální příspěvky těm, vůči komu je standardní výpočet příliš krutý.

Dnes jde na starobní důchody jen 69 procent výdajů sociálního pojištění. Vedle 1,5 milionu starobních důchodců je ze systému vypláceno čtvrt milionu dalších osob. Máme tu tedy nerovné příspěvky do systému (zaměstnanci platí násobně víc než OSVČ) a naproti tomu další výdaje systému, které nelze odvodit od statistik stárnutí, jimiž je poměřován. Vidíme, že potřebujeme přesně opačný postup, než jaký je navrhován u nabízené daňové reformy, kdy se na pojištěnce hážou státní úkoly.

Kdyby se české pojišťovací systémy pročistily a stát plně převzal své povinnosti, šlo by o mnohem větší peníze, než o kterých se mluví dnes. Na příklad na pojistném na sociální zabezpečení se ročně vybere půl bilionu korun, ale na starobní důchody jde jen třetina biliónu. Zdá se, že je to jedno, důchodový systém je úzce propojen se státním rozpočtem, ale kdyby těch 170 miliard korun, které jdou na jiné účely, procházely jinou rozpočtovou kapitolou, pomohlo by to transparentnosti zajištění na stáří.

Výplaty důchodů jsou stále ještě hodně vyrovnané, je tam vysoká míra solidarity, která vychází z logické úvahy, že lidé s vyššími příjmy měli víc možností šetřit na stáří. Kdybychom však vzali reformní úvahy o důchodech vážně, přejali bychom evropský model fiktivních individuálních účtů. Je také průběžný, jako ten současný, ale je více navázán na to, kolik kdo do systému opravdu zaplatil. To by přineslo další obrovský přesun nákladů. Museli bychom přispívat z rozpočtu na zaručený minimální důchod pro ty OSVČ, kteří bezstarostně využívali minimálních sociálních odvodů. Na to čerpání z rozpočtu však určitě dojde i bez reformy, protože stárnoucím OSVČ toho moc nenabídne ani současný velice solidární systém.

Ale jsou naše solidární pojišťovací systémy skutečným pojištěním? U toho zdravotního už se mluví otevřeně o tom, že vlastně ne. Takhle to vidí Jan Mertl z Vysoké školy finanční a správní (na portálu O pojištění):

„I když česká terminologie v souladu s čl. 31 Listiny základních práv a svobod a dalšími právními předpisy používá pojem „veřejné zdravotní pojištění“, pojistné na veřejné zdravotní pojištění technicky odpovídá účelové („omašličkované“) proporcionální zdravotní dani ze mzdy (angl. earmarked proportional payroll health tax) (Bloom, Cashin a Sparkes, 2017). S původním sociálním zdravotním pojistným, jak ho zavedl kancléř Bismarck a rozvíjelo se v Německu, včetně odlišných sazeb u jednotlivých pojišťoven, má tak málo společného.“

Slabinou takové „proporcionální zdravotní daně ze mzdy“ je závislost na mzdě jako jediné formě zdanitelného příjmu. Ta je navíc přetížena. Stát hradí za 6 milionů „státních pojištěnců“, tedy za 60 procent těch, kdo jsou systémem zdravotnictví obsluhováni, pouhou čtvrtinu celkových nákladů, ne-li méně. Takoví Dánové, kteří jsou také velice solidární (ve všech takových tabulkách býváme blízko sebe), to mají lépe vymyšleno. Na žádné pseudopojištění si tam nehrajou, spláchnou to v jedněch daních. Samozřejmě, velice progresívních.

Kdyby nám šlo jen o to, kde se na ty obrovské přesuny výdajů vezme, zdroje jsou, a netřeba obírat všechny stejně. Není také důvod pokračovat v ponižujícím odvádění každoročních 300 miliard korun dividend do zahraničí, když by bohatě stačilo i polovic, pokud bychom se rozhoupali k progresivnímu zdanění příjmů organizací. Nestačí-li daně z příjmu, lze sáhnout po zvyšování daní z majetku, dědictví a „bohatství“ (různé formy milionářské daně), kde jsme rovněž na nejnižší úrovni v Evropě.

K dispozici je také daň z finančních operací, protože hlavním zdrojem nerovností je odsávání zdrojů zbytnělým finančním sektorem (financializace). Podle poslední oficiální zprávy o nebankovních finančních institucích je ve světě v oběhu 3x více finančních aktiv, než je roční světový HDP. Ano, svůj podíl drsně vyžadují také cenné papírky, kterých je třikrát víc, než kolik činí reálná hospodářská produkce. A za co? Proč se musí většina výnosů hospodářského růstu rozpustit ve finančním sektoru? Že v tom jsou i pojišťovny a penzijní fondy, které vytvářejí zdroje pro důchodce? Tenhle segment tvoří jen pětinu zmíněného sektoru.

Zdroje jsou. Stát může řešit své povinnosti transparentně, hrazením plných nákladů. Chce-li podporovat živnostníky, ať vykazuje, kolik to dělá. Jsou ostatně i jiné formy podpory, například snížení finančních nákladů malého a středního podnikání vytvořením podmínek pro záložny (síť malých bank na principech vzájemnosti) a doplňkové měny.

Všude ve světě se intenzivně debatuje o proměnách společnosti. Máme nové možnosti. Prosumers (kříženci výrobce a spotřebitele v jedné osobě) spolu se sdílením (aut, bytů, kuchyně) a wikinomics (rozptýlenou dobrovolnickou spoluprací) jsou průkopníky nezávislosti, decentralizace a vysoké informovanosti, která přináší i vyšší míru přímé demokracie. Vláda na principech ohlupování a do očí bijící nespravedlnosti už prostě nebude možná.

Třeba se tomu starý systém dokáže přizpůsobit a zreformovat, nechce-li být vystřídán něčím jiným. Pokud se však chce zachránit, musí mířit dopředu, nikoliv být laboratoří zaostalosti. Těžko uspěje s pokusnictvím, jak dlouho lze s tou starou veteší ještě vydržet.

Zdroj: Vaše Věc