Autor: Ladislav Šafránek
Obávám se, že širší veřejnosti unikla zpráva o konci finského experimentu pro 2.000 osob s „nepodmíněným příjmem“.
Koncept prosazovaný idealistickými většinou iracionálními sociálními inženýry založený na záměně diferencovaných a časově omezených sociálních dávek jednou, společnou a stejnou, poskytovanou každému občanu bez ohledu na to, zda pracuje, je bez práce nebo spadá pod určitou příjmovou hranici. Neexistuje žádná podmínka pro získání dávky, kromě občanství. Kladem prý je zjednodušení sociálního systému, omezení byrokracie a údajně i snížení nezaměstnanosti proto, že se lidé zbaví obav z odebrání dávky v případě vyšších příjmů. Nepodmíněný příjem tak prý bude motivovat k práci. Odpůrci konceptu naopak jej charakterizují jako „právo na lenost“.
Podíváme-li se na ekonomické aspekty experimentu, vidíme, že jde o nebezpečnou sociální chiméru na principu všem stejně a zdarma. Je nepochopitelné, že se jí i u nás drží levicově a kolektivisticky orientovaní intelektuálové, zapomínající však na základní tezi marxismu o odměňování podle zásluh. Tento princip nemůže být nahrazen projekcí imaginárních lepších zítřků, rovnostářstvím typu prvotních křesťanských komun (rozuměj chudobou), nýbrž pouze doplněn podle potřeb v souladu s obecně humanitními zásadami solidarity a spravedlnosti.
Obhájci teorie tvrdí, že zrušením všech ostatních dávek se jednak sníží byrokracie, jednak získají prostředky na nepodmíněný příjem. Jaká je skutečnost? Základní nepodmíněný příjem by měl pokrývat alespoň základní nutné výdaje na skromné živobytí hlavně těm, kteří nepracují a jsou nyní závislí na sociálních dávkách. Odhaduje se, že tak akorát by bylo 10.000 Kč měsíčně. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že by experiment celkově vyžadoval přes 1,2 bilionu korun, tedy celý roční výdaj státního rozpočtu. Dvojnásobek současných sociálních výdajů. Bez starobních důchodů, které by buď byly vypláceny v alikvotní části zvlášť, nebo by o ně byli důchodci sprostě okradeni. Jedna jistota zde ale je: prudký růst daní a celkové snížení životní úrovně nivelizací spotřeby.
Nutno dodat, že podobný experiment již neuspěl v Kanadě či Nizozemí, a že jeho konání odmítli referendem ve Švýcarsku. Jsem si vědom toho, že „něco podobného“ existuje na Aljašce a v některých komoditách i na Blízkém východě. Státech nasáklých ropou. Snaha Saúdů diversifikovat ekonomiku, nespoléhat jen na ropu a postupné omezovat veřejné služby a statky poskytované dosud zdarma nebo jako dotované je dostatečně výmluvná.
