Kdo jsou „Zelené barety“, „Rangers“ a další „speciální jednotky“ US Force? Mýtus o významu speciálních sil USA v konvenční válce.

Autor: Larry Johnson, 04. 07. 2022

NY Times přinesly nový článek s názvem In Ukraine, US Veterans Step In Where the Army Will Not (Na Ukrajině američtí veteráni zasahují tam, kde armáda nechce), v němž vyzdvihují zázračné schopnosti veteránů amerických jednotek speciálních operací, kteří se přihlásili k výcviku Ukrajinců a pomáhají zvrátit průběh války. Nesnižuji jejich statečnost a dovednosti, ale americké jednotky speciálních operací nemají v konvenční válce, která se na Ukrajině odehrává, příliš co hrát. Chybí jim vybavení a upřímně řečeno i znalosti potřebné k tomu, aby se úspěšně zapojily do probíhajícího pozemního boje. Dovolte mi to vysvětlit.

Průměrný člověk, ať už Američan nebo někdo jiný, používá termín „speciální síly“ zaměnitelně s termínem „síly pro speciální operace„. To je chyba. Speciální síly v americké vojenské hantýrce označují zelené barety.

Zelené barety jsou zaměřeny na devět doktrinálních misí:

• nekonvenční válku,
• vnitřní obranu cizích států,
• přímou akci,
• boj proti povstalcům,
• speciální průzkum,
• boj proti terorismu,
• informační operace,
• boj proti šíření zbraní hromadného ničení a
• pomoc bezpečnostním silám.

Jednotka klade důraz na jazykové, kulturní a výcvikové schopnosti při práci se zahraničními jednotkami. Nováčci se musí v rámci výcviku naučit cizí jazyk a musí si udržovat znalosti o politické, ekonomické a kulturní složitosti regionů, v nichž jsou nasazeni.

Kvalifikační proces pro získání titulu Zelený baret je přísný a většina uchazečů jím neprojde. Proto se mu říká „speciální“. Charakteristickým rysem speciálních jednotek je to, že se svým myšlením podobají smrtícím dobrovolníkům Mírových sborů – předpokládá se, že plynně ovládají alespoň jeden cizí jazyk, a své poslání vidí v práci s cizinci, které cvičí a vybavují tak, aby mohli působit jako partyzánští bojovníci.

Pak máme Armádní Rangers. Také vysoce elitní jednotka, která prochází náročným kvalifikačním kurzem. Rangers není vštěpována priorita „domorodosti„, tj. osvojení si kultury a zvyků cizího národa a snaha přizpůsobit se mu. To je přístup zelených baretů.

 V širším a méně formálním smyslu se termín „ranger“ oficiálně i neoficiálně používá v Severní Americe od 17. století pro označení lehké pěchoty v malých samostatných jednotkách – obvykle rotách. První jednotky, které byly oficiálně označeny jako rangers, byly roty rekrutované v koloniích Nové Anglie britskou armádou pro boj ve válce krále Filipa (1676). Po této době se termín začal častěji používat v oficiálním použití, a to během francouzských a indiánských válek v 18. století. Americká armáda má roty „Ranger“ již od dob americké revoluce. Britské jednotky později nazývané „Rangers“ měly často také nějakou historickou vazbu na britskou Severní Ameriku.

Rangers nejsou automaticky zelenými barety a naopak. Někteří inspirativní muži však nakonec získají obě kvalifikace. Jednou ze současných rangerských specializací je zabrání a obsazení letiště. Byl jsem toho přímým svědkem. Docela působivé.

Speciální operace jsou úplně jiná sorta než Zelené barety a Rangers. Na straně americké armády máte nejslavnější jednotku speciálních operací, Delta Force. To, že máte výložku Zeleného baretu nebo Rangera, vás automaticky nekvalifikuje pro vstup do Delty. To je úplně jiná úroveň kvalifikace. Většina zelených baretů a rangerů, kteří se snaží kvalifikovat pro Deltu, obvykle propadne. To neznamená, že jsou to slabí nebo špatní vojáci. Jednoduše jim chybí dovednosti, které Delta vyžaduje.

Speciální operace však přesahují rámec armády. Své jednotky pro speciální operace má i námořnictvo. Možná jste o nich slyšeli – SEALS, (TULENĚ). Dostat se do komunity SEAL také není procházka růžovým sadem. Abyste si udělali představu o tom, co udělalo SEALS „výjimečnými“, můžete si na Youtube stáhnout video ukazující pekelný týden během výcviku BUDS.

Letectvo má svou vlastní sbírku „speciálních operátorů“ (Wikipedia nabízí skvělý přehled různých jednotek ve všech službách). Námořní pěchota přišla do hry pozdě. Vždy věřili, že jsou speciální, a vychutnávali si vzpomínku na to, jak museli v roce 1983 zachraňovat oddíl obklíčených SEALS na Grenadě. Přesto se mariňáci chtěli zapojit do hry speciálních operací a 25. listopadu 2005 založili MARSOC:

Potenciální účast námořní pěchoty v SOCOM byla kontroverzní již od vzniku SOCOM v roce 1986. Tehdy se velitelé námořní pěchoty domnívali, že jejich průzkumné jednotky (FORECON) je nejlépe udržet ve velitelské struktuře námořní pěchoty (Marine Air-Ground Task Force) a že vyčlenění elitní jednotky speciálních operací námořní pěchoty by bylo na úkor námořní pěchoty jako celku.

Přehodnocení po útocích z 11. září a globální válce proti terorismu spolu s novou politikou stanovenou ministrem Rumsfeldem a velitelem generálem Jamesem L. Jonesem v Pentagonu způsobily, že námořní pěchota začala usilovat o integraci se SOCOM. Zřízení MARSOC představovalo nejvýznamnější krok k tomuto cíli a následovalo po zřízení Detachment One (Det One), malého oddílu námořní pěchoty, který byl vytvořen jako pilotní program pro testování integrace námořní pěchoty do SOCOM. Byl složen převážně z mariňáků z 1. a 2. průzkumného praporu sil spolu s dalšími osobně vybranými pomocnými muži a sloužil s jednotkami Navy SEALs v rámci Naval Special Warfare Group One.

Problém se speciálními jednotkami je v tom, že nemají zbraně a výstroj pro potřeby konvenční války. Ano, jsou to chytří hoši a dokážou se rychle naučit (protože jsou inteligentní a vynalézaví), jak takové systémy obsluhovat, ale tyto konkrétní zbraně nejsou součástí jejich bojového řádu. Pokud chcete provést zátah na Bin Ládinův úkryt v Pákistánu, povoláte jednotky speciálních operací (rozhodovalo se mezi Delta a Seal Team Six a admirál Bill McRaven, který byl členem SEAL, svěřil misi svým lidem). K cíli je dopravily jednotky speciálních operací letectva. Ale tito muži (ano, drtivá většina z nich jsou muži) nejsou vycvičeni pro operace v konvenční pozemní válce. Zarazily mě zejména kecy uvedené v úvodních odstavcích článku v New York Times:

Demokracie se stala terčem útoku. Spojené státy viděly hrozbu pro svého spojence a také pro celý světový řád, ale obávaly se, že vyslání vojáků by mohlo vyvolat jadernou válku. Proto místo toho dodaly zbraně. A malý počet amerických instruktorů speciálních operací začal v tichosti spolupracovat s místní armádou.

Taková byla situace v Jižním Vietnamu v roce 1961, několik let před plným vojenským zapojením USA, kdy se americká přítomnost omezila na „vojenskou poradní skupinu“.

Stejně tak je tomu dnes na Ukrajině. Zatímco krvavý konflikt pokračuje, malé týmy amerických veteránů speciálních operací cvičí ukrajinské vojáky v blízkosti frontové linie a v některých případech pomáhají plánovat bojové mise.

Pro upřesnění, ve Vietnamu nebyly žádné speciální jednotky. Byly tam zelené barety. A nebyli tam žádní SEALS, alespoň tak, jak je známe dnes. Tehdejší SEALS začínali s UDT, kteří v letech 63-66 působili jako poradci. SEALs (z jediných dvou existujících týmů – 1 a 2) tam začali být bojově nasazeni v roce 66. V té době UDT ustoupila do pozadí. Jak armádní Zelené barety, tak bubáci z UDT byli skvělí ve výcviku partyzánů a podpoře povstání. To je jejich dovednost. Vědí, jak naplánovat přepadení nebo provést přepadení s cílem zabít a zajmout. Nejsou však zběhlí v načrtávání palebných polí pro dělostřelectvo ani nejsou na výši při organizaci a zahájení útoku tankovým praporem.

Modlím se, aby Perry Blackburn Jr., vysloužilý veterán ze speciálních jednotek, který míří na Ukrajinu, dostal rozum a zůstal v Tampě. Krutá realita je taková – Spojené státy nemají živého veterána, který by rozuměl a zažil orgainizační útoky tankového praporu. Tito chlapíci, kteří sloužili pod generálem Pattonem, jsou buď mrtví, nebo příliš staří na to, aby se vrátili do boje. Nesmyslný článek v NY Times je jen dalším příkladem novinářovy neznalosti současného stavu a fungování naší armády. A co je ještě důležitější, nemá ani ponětí o tom, co se děje na Ukrajině. Nasazení speciálních jednotek situaci nezachrání.

*****

Larry C. Johnson, bývalý analytik CIA, generální ředitel společnosti Burger Associates a komentátor témat národní bezpečnosti o sobě píše. „Jsem v dobré víře Syn amerických revolucionářů. Nejméně 24 mých předků, mužů a žen, bojovalo za osvobození amerických kolonií od britské nadvlády. Někteří z nich za svobodu zemřeli. Ačkoli od doby, kdy se moji pradědové a babičky chopili zbraní, uplynulo již dvě a půl století, zásady, za které bojovali, zůstávají platné a aktuální i v 21. století. Můj blog, který je i nadále spojen s organizací Sic Semper Tyrannis, se věnuje hledání pravdy bez ohledu na stranické výhody“.

Originál textu a obrázků:A Son of the New American Revolution
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ