Jsem smutný, jak jen člověk může být, když ho navždy opustí některý z jeho přátel, kamarádů. Dnes, t.j. 18. března 2013,
nám navždy odešla do psího nebe moje přítelkyně a kamarádka Pepina. Bylo ji 11 let, čtyři měsíce a 18 dnů. Odešla po velmi krátké, ale zhoubné nemoci – totální selhání ledvin. I když to přesně nevím, protože jeden veterinář vyslovil diagnozu jako pravděpodobnou cukrovku, druhý ty ledviny. Každopádně to šlo velmi rychle. Ještě v pondělí 11. března byla v pořádku. Od úterka začala odmítat jídlo. Další den jsem s ní byl u veterináře, kde dostala dvě injekce, ale bez nějakého výsledku. Poslední čtyři dny nic nesnědla, pouze pila kvanta vody, takže jsem s ní chodil každé 3 hodiny ven. No a dnes dopoledne její srdíčko dotlouklo.
Naše Pepinka, byl doopravdicky správný „bojový pes“. Když jsme potkali většího psa než ona, rychle se schovala za mě jak se ho bála. Zato milovala všechny malé pejsky. Všichni pejskaři z okruhu mého bydliště ji znali. Ze začátku, když mě potkali s Pepinou, brali své malé miláčky do náruče, ale netrvalo dlouho a zjistili, že se nemusí ničeho obávat. Nevím nejsem až takový odborník na psy, ale osobně si myslím, že v těch malých pejscích viděla něco jako svoje děti a tak se k nim chovala.
Podobné chování měla i vůči lidem. Sama cizí lidi nevyhledávala, ale když se někdo zastavil na kus řeči, nikdy neprojevila nějakou nelibost, klidně se nechala pohladit, nepamatuji za celou dobu, že by na někoho tzv. „vyjela“, nebo nějakým jiným způsobem projevila nepřátelství. A bylo jedno, zda šlo o dospělé, nebo děti. Prostě její srdíčko bylo plné lásky a nenašel se tam ani kousíček nenávisti. Na druhou stranu byla ale dokonalý hlídací pes. Stačilo, aby se na chodbě v baráku kde bydlíme, jen něco šustlo, hned každý věděl, že máme doma hlídače.
Pepinka a já jsme byli nerozlučná dvojka. Všude spolu a zásadně bez vodítka. Vodítko jsem měl na krku pouze v době jejího hárání. Ani ne tak kvůli ní samotné, jako na odhánění obtěžujících psů. Pepinka nepotřebovala vodítko. Byla naučena chodit tak jak jsem ji dovolil. Když jsme šli ráno do trafiky pro noviny, protože proti chodníku, kterým jsme šli, jsou okna policie ČR, jen jsem ji řekl – Pepinko, tam jsou okna policajtů a mohli by tě vidět, jak zde běháš bez vodítka, tak koukej jít u nohy. A Pepinka šla těsně u mé levé nohy celou cestu až do trafiky a samozřejmě i zpět. Za čas si zvykla a dělala to již bez povelu. Když jsme šli k Rosmanovi, kupovat její „dobrotky“, nebo do Teska pro nákup, všichni ostatní měli psa uvázaného. Pepince jsem pouze řekl, tady si sedni a počkej. Nikam nechoď. Mohlo se okolo cokoliv dít, Pepka se ani nehnula. Tak jak jsem ji posadil, tak jsem ji po 20 minutách nakupování našel. Milovala jízdu autem. V autě měla vyhrazenou celou zadní sedačku jen pro sebe a také to využívala.
Nedivte se přátelé, že jsem doopravdy smutný. Odešla mi přítelkyně, která mě milovala z celého psího srdíčka. Odešla mi přítelkyně, která (na rozdíl od některých lidí) nikdy nedokázala zradit. Já vím, teď si mnoho z vás řekne, „no bóže, vždyť to byl jen pes“ a tolik cirátů. Pro mě to nebyl „jen pes“. Pro mě to byl člen rodiny, pro mě to byl kamarád, jakého byste mezi lidmi možná dlouho hledali. A věřte mi, bude nám všem doma moc smutno. Ať se ti Pepinko, v tom psím nebíčku vede dobře.
