Autor: Břetislav Olšer
Je to 40 roků od vzniku zednářské lóže Charty 77, o jejichž seznamy StB se po nástupu Václava Havla na Pražský hrad musel postarat jeho ministr vnitra Dr. Richard Sacher… Dokument s Prohlášením Charty 77 byl vydán 1. ledna 1977. Autoři ho předali třem redakcím západních novin. Dne 6. ledna 1977 jej na svých stránkách zveřejnil francouzský deník Le Monde a otištěn byl také ve Velké Británii a v Německu…
Protestní text vznikl koncem roku 1976. Všeobecná nevole údajně vůči tehdy již téměř třicetileté totalitní vládě komunistů byla shrnuta v prohlášení, jež bezprostředně reflektovalo neplnění dohody o dodržování základních lidských práv a svobod. Jedním z impulsů bylo zadržení členů kapely Plastic People Of The Universe kvůli údajnému výtržnictví.
Kdo tvořil tuto kapelu, jenž se prý žádného výtržnictví nedopouštěla? Stačí jméno Vratislav Brabenec, prý hudebník a spisovatel. V seskupení narkomanů a alkoholiků s absolutní hudebním hluchem zvaném the Plastic People of the Universe hraje na saxofon od roku 1972 dodnes. (Přemítám, kdy se budou mezi sebou prát nejvýznamnější symfonické orchestry světa, aby mohly získat natáčecí práva od Plastiků, jak se to podařilo třeba u Beatles…) V roce 1976 byl z politických důvodů, spíš pro svou narkomanii, vězněn režimem, následující rok podepsal Chartu 77 a v roce 1982 pod nátlakem StB emigroval do Kanady, odkud se vrátil v roce 1997. Jeho curriculum vitae zde…http://hedvicek.blog.cz/1111/narozeniny-starickeho-mocnare
Napřed objímačka s Havlem a Maruškou ze Smíchova…
…potom setkání poněkud tvrdší…
„Nesvoboda není důvodem nic nedělat a skučet… Jestli chceš něco změnit, tak sebou pohni. Nečekej, až ti to přinesou na stříbrném tácku. I ten nejlepší, nejideálnější prezident ti dá leda hovno,“ říká jedna z nejznámějších členek punk rockové protestní skupiny Pussy Riot, studentka filozofie a politická aktivistka Naděžda Tolokonnikovová ve své knize Jak udělat revoluci s podtitulem Zápisky z trestanecké kolonie, která vyšla v České republice a v Havlově knihovně o tom pochvalně řečnili.
Socioložka Jiřina Šiklová, která považuje knihu Naděždy Tolokonnikovové za vynikající, na téma Plastiků říká. „Uvědomila jsem si, že toto bylo vyčítáno už hudební skupině Plastic People,“ připomněla pražskou rockovou kapelu The Plastic People of the Universe, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí undergroundu v letech 1968 až 1988. „Sprostá slova, kterých ve svých textech používají, režim vždycky využije, tím patřičně pobouří lid obecný, lidé pak budou říkat, to se nehodí, a pak už si té politické souvislosti vůbec nevšimnou,“ zdůraznila socioložka, na co se zaměřují obvykle největší kritici, ať už státní orgány Ruska, nebo Putinovi příznivci v České republice, přičemž mlčela o grupensexu své hrdinky, která veřejně prováděla hromadné souložení v sedmém měsíci svého těhotenství… A co lidská práva ještě nenarozeného děcka…? Viz zde
Kdo je Šiklová? V seznamu patologických kariéristů nalezneme různá jména, ale veřejnosti jsou prezentovaná populisticky hlavně ta, za nimiž stojí kardinál Miloslav Vlk, katolický kněz Tomáš Halík, jenž se právě vrátil z výcvikové tábora na prezidenta ČR v USA, bývalý nizozemský houmelesák, dnes rádoby písničkář a udavač z Amsterdamu Jaroslav Hutka, ekonom Tomáš Sedláček, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, jedna Havlova lavička i se stromem za 300 tisíc, režisér Břetislav Rychlík či socioložka Jiřina Šiklová...
A právě tato dobrá žena vstoupila do KSČ v roce 1956, tedy v době potlačení Maďarského povstání, kdy už byly známy justiční vraždy Heliodora Píky, Milady Horákové, Rudolfa Slánského a dalších “spiklenců”. Měla asi kachní žaludek a odvahu soudružky prokurátorky Polednové. Jak asi prožívala to nadšené politické klima padesátých roků, když z továren přicházely petice proti popraveným politikům s tisíci podpisy hrdinných dělníků a dělnic, které požadovaly “Smrt zrádcům” a “Utopte je jako kočky”…? Ale též výkřiky: „zlotřilá chamraď“, „zavilí zločinci“, „krvaví psi“… https://www.youtube.com/watch?v=BUJIm6pgLBE&feature=player_embedded
Poté spoluzakládala Katedru sociologie Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se zabývala problematikou mládeže a studentského hnutí. V řadách KSČ působila od roku 1956. Na podzim roku 1967 přemlouvala své spolustraníky, aby z KSČ nevystupovali, ale zůstali tam a podpořili tím tu část, která se snažila o reformu. V roce 1968 se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny KSČ na FF UK. O rok později byla „vyloučena“ z KSČ, jelikož podepsala „2000 slov“, jejichž autorem byl její stranický kolega Vaculík. Působila též v tzv. nátlakové skupině Červení proti…
Chtěla si zkrátka podpisem „2000 slov“ udělat „oko“ u budoucích mocipánů a negovat tímto svým rozhřešením třinácti let své kolaborace s režimem… Osobně jako člověk, který nebyl ve svém životě nikdy v žádné politické straně, nemám nic proti zásadovým komunistům, jen jsem proti těm, kteří však prospěchářsky lavírovali jako Šiklová, jež si vzala za své heslo: Kam vítr,. tam plášť… http://www.rukojmi.cz/clanky/668-einstein-bojoval-o-zivot-horakove-po-jeji-poprave-vstoupila-siklova-jako-svazacka-do-ksc
Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Brabenec, Jirous apod.). Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.
Komunisty dělím na ty, co naivně věřili v ideály KSČ a kteří mně v podstatě nevadí, přestože jsem odjakživa antikomunista kvůli svému tátovi, co ho vyhodili ze školství rovnou k lopatě. (údajně byl jako věřící učitel fyziky a chemie metafyzikého zaměření, což odporovalo materialistickému vidění světa podle Marxe.) Komunisty dělím též na ty, co prahli po rudé knížce, aby si pomohli k dobrému živobytí a tvořili základ Charty 77. Mezi ně patří dnes i čeští spisovatelé, režiséři a ředitelé – Kohout, Pelikán, Uhde či nynější ředitel Národního divadla v Praze Burian, který jako vedoucí katedry činoherního herectví DAMU v Praze pohostinsky režíroval v roce 2002 v Moskevském uměleckém akademickém divadle (MCHAT) hru vysokého svazáckého funkcionáře Pavla Kohouta „Nuly“.
Znám tisíce lidí, kteří publikovali v Rudém právu, dnes jsou to významní pravicoví politici, umělci, manažeři a nikoho to nezajímá. Jde o „banalitu“. Dopustil se jí též signatáři Charty 77 a bývalí vášniví komunisté Ludvík Kundera, Milan Uhde, Jiří Pelikán nebo Pavel Kohout, který maturoval v Praze na reálném gymnáziu. V té době už byl přesvědčeným stalinským komunistou a členem ÚV ČSM. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jako jedenadvacetiletý nastoupil v roce 1949–50 na místo kulturního atašé v Moskvě…
(Jeho první žena byla herečka Alena Vránová, se kterou se na Kohoutovo vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Pak se s ním kvůli Vladimíru Rážovi rozešla a Kohout veřejně svou ženu pranýřoval divadelní hrou „Dobrá píseň“ o nevěrné manželce a jejím lehkovážném amantovi…)
Oslnil i Jiří Pelikán, člen KSČ a pozdější italský politik, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studenstva a generální ředitel Československé televize. Po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vylučování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele komise, jež měla na svědomí vyhození tisíců studentů…
Česká televize uvedla s odkazem na týdeník Respekt, že další komunista Milan Kundera žijící ve Francii měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…
I když tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury. Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí“.
Skutečným disidentem však byl Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací „Analýza událostí 17. listopadu 1989“. Byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. (Co asi na to „hrdinný vězeň svědomí“ a vězeňský příštipkář Václav Havel…?) Podruhé dostal Dolejší za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let; kolikpak že Havel…?…
Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových – Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…“
Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).
Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mj. V. Havla, P. Uhla, V. Bendy, Vl. Chramostové, M. Kubišové, P. Pitharta, P. Šustrové, J. Rumla a dalších. Dále mj. zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni… http://ac24.cz/zpravy-z-domova/67-miroslav-dolejsi-analyza-udalosti-17-listopadu-1989
Jak se zapsal do českých dějin doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik), jenž se proslavil svojí básní oslavující Klementa Gottwalda: „Do bitev půjde před řadami“…? Rok 1953; kdoví jestli též nepodepsal petici, kterou tisíce občanů Československa požadovali smrt M. Horákové a H. Píky. To už byl členem ČSM a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu.
Dalším chartistou, disidentem a soudruhem, který prožil osm dobře živených roků, je český vysoký politický funkcionář Petr Pithart; v roce 1960 začala léta jeho věrných služeb KSČ, z partaje vystoupil, aby tohoto svého hrdinského činu posléze od roku 1968 až do dneška zneužíval jako statečný disident. V disentu rozvíjel publikační činnost, a to především v samizdatovém, exilovém a západním tisku. Dále vydával časopisy, sborníky, organizoval bytové semináře a pašoval literaturu ze zahraničí.
Působil též jako člen redakční rady samizdatových Lidových novin. Určitě zadarmo, aniž by se k němu dostaly dolary ze Západu. To vše nyní charakterizuje slovy, že „dvacet let žil na okraji společnosti“… A jaký to byl asi „okraj společnosti“ v případě skoro dvaceti roků v krutých komunistických žalářích pro Miroslava Dolejšího…? Rudá knížka za komunistů byla asi tolik, jako logo disidenta dnes. A ještě se chce zviditelnit na úkor prezidenta Miloše Zemana, jehož kritizuje, že řekl, jak ztratil důvěru v Nejvyšší soud, co propustil na svobodu tři známé rebely ODS jen proto, že jejich trafiky za věrné služby vládě Petra Nečase jsou prý chráněny poslaneckou imunitou.
„To je děsuplný výrok a tady bych řekl, že se nám vyjevuje, v čem podstatném se bývalý prezident Václav Klaus a dnešní prezident shodují. Naprosto nemají jasno v otázce soudní moci. Jsou prostě zklamáni a rozčileni z toho, když nerozhoduje tak, jak oni si přejí,” řekl Pithart na adresu Zemana i Klause. Copak jsou i možné omyly soudů chráněny zákazem jejich kritiky?
Má vůbec právo mluvit tento člověk o soudní moci, když osm let skákal, jak komunisté pískali a pak si založil s jinými rodinami výdělečnou společnost Charta 77. Tento prezidentský kandidát z roku 2003 má poněkud jiné přednosti: díky tomu, že nedokáže k ničemu zaujmout jasné stanovisko, takřka nikomu nevadí, je pro ně vzduch, a mnohým navíc imponuje pod „přemýšlivou“ maskou svou ustaranou grimasou. Falešný pseudomorální výraz filozofa-trpitele.
Jak jednou se po jedné kontroverzní technoparty potuloval v polích, aby oslovoval televizní štáby, jestli nechtějí nějaké vyjádření pro veřejnost. Nechtěli, jen pak odvysílali, jak se vnucoval, aby se zviditelnil… http://www.czechfreepress.cz/podoteky/miroslav-dolejsi-analyza-17-listopadu-a-zmen-ve-vychodni-evrope-v-roce-1989-cast-3.html
Je to u tedy již 40 roků od chvíle, kdy vznikla Charta 77, která jen využila své patologického prahnutí po moci a zneužila k tomu třeba drogy, alkohol, banální lži a hlavně kdysi dveře všude a všem otevírající rudé knížky, jako hrdina Václav Havel, co tak nesnášel jako vězeň svědomí komunisty, že si z Mariana Čalfy, toho skoro největšího z KSČ, udělal předsedu své první sametové vlády…
To není setkání členů Charty 77, to jen František Teuner promlouvá 15. prosince 1943 v Lucerně. V první řadě na pódiu pod bustou Adolfa Hitlera zasedli důležití funkcionáři Kuratoria – ve skupině napravo od mikrofonu sedí hned jako první zleva Eduard Chalupa, hlavní funkcionář organizace pro oblast Velké Prahy, oddaný nacionální socialista. Ten měl na manifestaci krátký uvítací projev. Foto: archiv Lukáše Beera.
Inu, je to symbolické, že se nyní sešli na oslavu 40. roků od vzniku zednářské lóže Charty 77 právě v Havlově Lucerně, která byla kdysi zásluhou Miloše Havla též nacistickou… A nebýt těch zločinných Rudoarmějců, co jich za osvobození Československa padlo jenom asi na 150 tisíc, možná by dnes v Lucerně chartisté hajlovali...
Zdroj: Rukojmí.cz
Foto: ČTK Reuters…….
