Islámský stát Afghánistán se vrací s pořádným třeskem

Autor: Pepe Escobar

Koneckonců, moment Saigon nastal rychleji, než jakýkoli západní „expert“ očekával. Tohle se zapíše do análů: čtyři zběsilé dny, které završily nejúžasnější partyzánskou bleskovou válku poslední doby. V afghánském stylu: spousta přesvědčování, spousta kmenových dohod, žádné kolony tanků, minimální ztráty krve.

Dvanáctého srpna se téměř současně podařilo dobýt Ghazní, Kandahár a Herát. Dne 13. srpna byl Tálibán pouhých 50 kilometrů od Kábulu. Čtrnáctý srpen začal obléháním Maidan Šahr, brány do Kábulu.

Ismail Chán, legendární starší lev z Herátu, uzavřel dohodu o sebezáchově a byl vyslán Tálibánem jako špičkový posel do Kábulu: Prezident Ašraf Ghaní by měl odstoupit, jinak.

Ještě v sobotu Tálibán obsadil Džalálábád – a izoloval Kábul od východu až k afghánsko-pákistánské hranici v Torkhamu, bráně do Chajbarského průsmyku. V sobotu v noci maršál Dostum prchal se skupinou vojáků do Uzbekistánu přes most přátelství v Termezu; dovnitř jich bylo vpuštěno jen několik. Tálibán řádně obsadil Dostumův palác ve stylu Tonyho Montany.

Brzy ráno 15. srpna zbývalo kábulské správě už jen údolí Pandžšír – vysoko v horách, přirozeně chráněná pevnost – a roztroušení Hazárové: v těch krásných středních končinách kromě Bamijánu nic není.

Přesně před dvaceti lety jsem se v Bazaraku připravoval na rozhovor se Lvem z Pandžšíru, velitelem Masúdem, který připravoval protiofenzívu proti … Tálibánu. Historie se opakuje, ale s určitým zvratem. Tentokrát jsem dostal vizuální důkaz, že Tálibán – podle klasického návodu spících guerillových buněk – už v Pandžšíru je.

A v neděli dopoledne se pak celému světu naskytla úžasná vizuální rekonstrukce okamžiku ze Saigonu: vrtulník Chinook se vznášel nad střechou amerického velvyslanectví v Kábulu.

Americký vojenský vrtulník letící nad americkým velvyslanectvím v Kábulu 15. srpna 2021. Foto: Mgr: Foto: AFP / Wakil Kohsar
Americký vojenský vrtulník letící nad americkým velvyslanectvím v Kábulu 15. srpna 2021. Foto: Mgr: Foto: AFP / Wakil Kohsar

Válka skončila

Již v neděli prohlásil mluvčí Talibanu Mohammad Naeem: „Válka v Afghánistánu skončila,“ a dodal, že podoba nové vlády bude brzy oznámena.

Fakta na místě jsou mnohem spletitější. Od nedělního odpoledne probíhají horečná jednání. Tálibán byl připraven vyhlásit oficiální vyhlášení Islámského emirátu Afghánistán ve verzi 2.0 (1.0 byla v letech 1996 až 2001). Oficiální vyhlášení mělo být provedeno uvnitř prezidentského paláce.

Přesto to, co zbylo z týmu Ghaního, odmítalo předat moc koordinační radě, která de facto připraví přechod. Tálibán si přeje bezproblémový přechod: nyní je Islámským emirátem Afghánistán. Případ je uzavřen.

V pondělí přišel mluvčí Talibanu Suhail Shaheen s náznakem kompromisu. V nové vládě budou zastoupeni představitelé, kteří nejsou členy Talibanu. Měl na mysli připravovanou novou „přechodnou správu“, kterou budou s největší pravděpodobností spoluřídit politický vůdce Talibanu Mulláh Baradar a Alí Ahmad Džalálí, bývalý ministr vnitra, který byl v minulosti také zaměstnancem Hlasu Ameriky.

Bitva o Kábul se nakonec nekonala. Tisíce Tálibánců se již nacházely uvnitř Kábulu – opět klasický návod na spící buňky. Většina jejich sil zůstala na předměstí. Oficiální proklamace Talibanu jim nařizovala nevstupovat do města, které mělo být dobyto bez boje, aby se zabránilo civilním obětem.

Tálibán sice postupoval ze západu, ale „postupovat“ v kontextu znamenalo napojit se na spící buňky v Kábulu, které byly v té době již plně aktivní. Z taktického hlediska byl Kábul obklíčen „anakondou“, jak ji definoval jeden z velitelů Talibanu: byl sevřen ze severu, jihu a západu a po dobytí Džalálábádu odříznut od východu.

Někdy minulý týden musely vysoce postavené zpravodajské služby velení Talibanu pošeptat, že Američané přijdou „evakuovat“. Mohla to být pákistánská rozvědka, dokonce i turecká rozvědka, přičemž Erdogan hrál svou charakteristickou dvojí hru s NATO.

Americká záchranná kavalerie nejenže přišla pozdě, ale navíc se dostala do úzkých, protože nemohla bombardovat vlastní prostředky uvnitř Kábulu. Příšerné načasování bylo ještě umocněno tím, že vojenskou základnu Bagrám – téměř 20 let Valhalu NATO v Afghánistánu – nakonec obsadil Taliban.

To vedlo USA a NATO k tomu, že doslova prosily Taliban, aby jim umožnil evakuovat z Kábulu vše, co bylo v dohledu – letecky, narychlo, na milost a nemilost Talibanu. Geopolitický vývoj, který vyvolává nedůvěru.

Ghaní versus Baradar

Ghaního zbrklý útěk je jako „pohádka vyprávěná idiotem, která nic neznamená“ – bez shakespearovského patosu. Jádrem celé záležitosti bylo nedělní dopolední setkání bývalého prezidenta Hamída Karzáího a Ghaního věčného rivala Abdulláha Abdulláha, které se uskutečnilo na poslední chvíli.

Podrobně probírali, koho vyšlou vyjednávat s Tálibánem – který byl do té doby nejen plně připraven na možnou bitvu o Kábul, ale před několika týdny vyhlásil svou nehybnou červenou linii – chce konec současné vlády NATO.

Ghaní nakonec uviděl nápis na zdi a zmizel z prezidentského paláce, aniž by potenciální vyjednavače vůbec oslovil. Se svou ženou, náčelníkem generálního štábu a poradcem pro národní bezpečnost uprchl do Taškentu, hlavního města Uzbekistánu. O několik hodin později Taliban vstoupil do prezidentského paláce, ohromující záběry řádně zachyceny.

Výřez z videa, na kterém je vidět vůdce Talibanu Mullah Baradar Akhund (vpředu uprostřed) se svými spolubojovníky v Kábulu 15. srpna. Mullah Abdul Ghaní Baradar, narozený v roce 1968, zvaný také Mullah Baradar Achund, je spoluzakladatelem afghánského Talibanu. Byl zástupcem Mohammeda Omara. Foto: Foto: AFP / Taliban / EyePress News
Výřez z videa, na kterém je vidět vůdce Talibanu Mullah Baradar Akhund (vpředu uprostřed) se svými spolubojovníky v Kábulu 15. srpna. Mullah Abdul Ghaní Baradar, narozený v roce 1968, zvaný také Mullah Baradar Achund, je spoluzakladatelem afghánského Talibanu. Byl zástupcem Mohammeda Omara. Foto: Foto: AFP / Taliban / EyePress News

Abdulláh Abdulláh v komentáři ke Ghaního útěku nešetřil slovy: „Bůh ho požene k odpovědnosti.“ Ghaní, antropolog s doktorátem z Kolumbijské univerzity, je jedním z těch klasických případů exulantů z globálního Jihu na Západě, kteří „zapomínají“ na vše podstatné ze svých původních zemí.

Ghaní je Paštun, který se choval jako arogantní Newyorčan. Nebo ještě hůře, jako oprávněný Paštun, protože často démonizoval Tálibán, který je z drtivé většiny Paštun, nemluvě o Tádžicích, Uzbecích a Hazárech, včetně jejich kmenových starších…

Jako by se Ghaní a jeho západní tým nikdy neučili od špičkového zdroje, jakým je například zesnulý velký norský sociální antropolog Fredrik Barth (podívejte se na ukázku jeho paštunských studií zde/).

Z geopolitického hlediska je nyní důležité, jak Tálibán napsal zcela nový scénář a ukázal zemím islámu i globálního Jihu, jak porazit sebereferenční, zdánlivě neporazitelné impérium USA/NATO.

Tálibán to dokázal islámskou vírou, nekonečnou trpělivostí a silou vůle, která pohání zhruba 78 000 bojovníků – z toho 60 000 aktivních -, z nichž mnozí mají minimální vojenský výcvik, žádnou podporu jakéhokoli státu – na rozdíl od Vietnamu, který měl Čínu a SSSR – žádné stovky miliard dolarů od NATO, žádnou vycvičenou armádu, žádné letectvo a žádnou nejmodernější technologii.

Spoléhali se pouze na kalašnikovy, granátomety a pick-upy Toyota – než se v posledních dnech zmocnili americké techniky, včetně dronů a vrtulníků.

Vůdce Talibanu Mullah Baradar byl nesmírně opatrný. V pondělí prohlásil: „Je příliš brzy na to, abychom řekli, jakým způsobem převezmeme vládu.“ Tálibán chce především „vidět odchod zahraničních sil, než začne restrukturalizace„.

Abdul Ghaní Baradar je velmi zajímavá postava. Narodil se a vyrostl v Kandaháru. Právě tam Tálibán v roce 1994 začal, zmocnil se města téměř bez boje a poté, vybaven tanky, těžkými zbraněmi a spoustou peněz na podplácení místních velitelů, dobyl před téměř 25 lety, 27. září 1996, Kábul.

Dříve Mullah Baradar bojoval v 80. letech v džihádu proti SSSR a možná – což není zcela potvrzeno – po boku Mullaha Omara, s nímž Taliban spoluzakládal.

Po americkém bombardování a okupaci po 11. září 2001 poslal Mullah Baradar a malá skupina Talibanu tehdejšímu prezidentovi Hamídu Karzáímu návrh na možnou dohodu, která by Talibanu umožnila uznat nový režim. Karzáí ji pod tlakem Washingtonu odmítl.

Baradar byl skutečně v roce 2010 zatčen v Pákistánu – a držen ve vazbě. Věřte tomu nebo ne, ale americký zásah vedl v roce 2018 k jeho osvobození. Poté se přestěhoval do Kataru. A právě tam byl jmenován šéfem politické kanceláře Tálibánu a dohlížel na loňský podpis dohody o americkém stažení.

Novým vládcem v Kábulu se stane Baradar – je však důležité poznamenat, že od roku 2016 podléhá nejvyššímu vůdci Tálibánu Haibatulláhu Achundzadovi. Právě nejvyšší vůdce – ve skutečnosti duchovní vůdce – bude vládnout nové inkarnaci Islámského státu Afghánistán.

Mulláh Haibatulláh Achundzáda pózuje pro fotografii na neznámém místě v roce 2016. Foto: AFP / Afghánský Taliban
Mullah Haibatulláh Achundzáda pózuje pro fotografii na neznámém místě v roce 2016. Foto: AFP / Afghánský Taliban

Pozor na rolnickou partyzánskou armádu

Rozpad Afghánské národní armády (ANA) byl nevyhnutelný. Byli „vychováváni“ americkým vojenským způsobem: masivní technika, masivní letecká síla, téměř nulové místní pozemní informace.

Tálibánu jde především o dohody s kmenovými stařešiny a rozšířené rodinné vazby – a o rolnický partyzánský přístup, který je obdobou komunistů ve Vietnamu. Roky vyčkávali, jen budovali kontakty – a tyto spící buňky.

Afghánským vojákům, kteří už měsíce nedostávali plat, platili za to, aby s nimi nebojovali. A to, že od února 2020 nezaútočili na americké jednotky, jim vyneslo spoustu respektu navíc: věc cti, v paštúnském kodexu zásadní.

Je nemožné pochopit Tálibán – a především paštunský vesmír – bez pochopení paštunwali. Kromě pojmů čest, pohostinnost a nevyhnutelná odplata za jakékoli provinění z něj vyplývá, že žádný Paštun není nakloněn rozkazům centrální státní autority – v tomto případě Kábulu. A v žádném případě se nehodlají vzdát svých zbraní.

To je ve zkratce „tajemství“ bleskurychlého bleskového útoku s minimálními ztrátami krve, které je zakomponováno do zastřešujícího geopolitického zemětřesení. Po Vietnamu je to druhý protagonista globálního Jihu, který celému světu ukazuje, jak může být impérium poraženo rolnickou partyzánskou armádou.

A to vše s rozpočtem, který možná nepřesáhne 1,5 miliardy dolarů ročně – pocházejícím z místních daní, zisků z vývozu opia (žádná vnitřní distribuce není povolena) a spekulací s nemovitostmi. V rozsáhlých oblastech Afghánistánu již Tálibán de facto řídil místní bezpečnost, místní soudy a dokonce i distribuci potravin.

Tálibán 2021 je ve srovnání s Tálibánem 2001 úplně jiné zvíře. Nejenže jsou zocelení bojem, ale měli také spoustu času na zdokonalení svých diplomatických schopností, které byly nedávno více než patrné v Dauhá a při návštěvách na vysoké úrovni v Teheránu, Moskvě a Tchien-ťinu.

Velmi dobře vědí, že jakékoli spojení se zbytky al-Káidy, ISIS/Dáeš, ISIS-Chorasan a ETIM je kontraproduktivní – jak jim dali jasně najevo jejich partneři v Šanghajské organizaci pro spolupráci.

Vnitřní jednoty bude každopádně nesmírně těžké dosáhnout. Afghánské kmenové bludiště je skládačka, kterou je téměř nemožné rozlousknout. Tálibán může reálně dosáhnout volné konfederace kmenů a etnických skupin pod vedením tálibánského emíra a velmi pečlivého řízení sociálních vztahů.

První dojmy ukazují na větší vyspělost. Tálibán uděluje amnestii zaměstnancům okupační armády NATO a nechce zasahovat do podnikatelských aktivit. Nebude se konat žádná kampaň pomsty. Kábul se vrací k podnikání. V hlavním městě údajně nepanuje masová hysterie: ta byla výhradní doménou angloamerických mainstreamových médií. Ruské a čínské velvyslanectví zůstávají otevřené pro obchod.

Zamir Kabulov, zvláštní zástupce Kremlu pro Afghánistán, potvrdil, že situace v Kábulu je překvapivě „naprosto klidná“ – i když zopakoval: „Co se týče uznání [Talibanu], nespěcháme. Počkáme a budeme sledovat, jak se režim zachová.“

Nová osa zla

Tony Blinken může žvanit, že „v Afghánistánu jsme byli za jediným účelem – vypořádat se s lidmi, kteří nás napadli 11. září“.

Americký ministr zahraničí Antony Blinken. Foto: Binken: AFP / Patrick Semansky
Americký ministr zahraničí Antony Blinken. Foto: Binken: AFP / Patrick Semansky

Každý seriózní analytik ví, že „prvořadým“ geopolitickým účelem bombardování a okupace Afghánistánu před téměř 20 lety bylo vytvoření nezbytného opěrného bodu Říše základen ve strategickém průsečíku střední a jižní Asie, následně spojeného s okupací Iráku v jihozápadní Asii.

Nyní by „ztráta“ Afghánistánu měla být interpretována jako změna pozice. Zapadá do nové geopolitické konfigurace, kdy hlavním úkolem Pentagonu již není „válka proti terorismu„, ale snaha současně izolovat Rusko a všemi prostředky obtěžovat Čínu na rozšiřování Nové hedvábné stezky.

Okupace menších národů přestala být prioritou. Říše chaosu může kdykoli rozdmýchat chaos – a dohlížet na různé bombardovací nálety – ze své základny CENTCOM v Kataru.

Írán se chystá vstoupit do Šanghajské organizace pro spolupráci jako plnoprávný člen – další změna hry. Ještě před resetem Islámského státu si Tálibán pečlivě pěstoval dobré vztahy s klíčovými hráči EurasieRuskem, Čínou, Pákistánem, Íránem a středoasijskými „stany“. Stany jsou pod plnou ruskou ochranou. Peking již s Tálibánem plánuje velké obchody se vzácnými zeminami.

Na atlantistické frontě bude podívaná na nepřetržité sebeobviňování pohlcovat Beltway po celé věky. Dvě desetiletí, 2 biliony dolarů, věčný válečný debakl plný chaosu, smrti a destrukce, stále rozvrácený Afghánistán, odchod doslova uprostřed noci – a proč? Jedinými „vítězi“ jsou páni zbrojního průmyslu.

Každá americká zápletka však potřebuje obětního beránka. NATO bylo právě kosmicky poníženo na hřbitově říší bandou pasáků koz – a to nikoliv při blízkém setkání s panem Khinzalem. Co zbývá? Propaganda.

Tak se seznamte s novým obětním beránkem: Novou osou zla. Tou osou je Taliban-Pákistán-Čína. Nová Velká hra v Eurasii právě začala.

Orignál článku a obrázků: The Unz Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ