Autor: Plk.v.v. Douglas Macgregor
V ekonomii,“ napsal John Kenneth Galbraith, „se většina vždy mýlí.“ Galbraith mohl dodat, že ve vojenských záležitostech existuje hora historických důkazů, které naznačují, že američtí generálové a vojenští analytici se také vždy mýlí.
Když v březnu 1939 skončila španělská občanská válka po třech letech brutálních bojů, v nichž se v těžkých bojích utkala sovětská, německá a italská technika, poradci a vojáci, našli vysocí vojenští představitelé v Londýně, Paříži a Washingtonu překvapivě málo důkazů, které by naznačovaly zásadní změnu ve vedení války. Ve skutečnosti byl důstojník americké armády, který se později stal generálmajorem, svědkem bojů a naznačil, že „ve Španělsku hlásané teorie o ničivé síle tankových divizí a dalších masových podobných obrněných formací používaných ‚samostatně‘ jsou zjevně vyvráceny skutečnými událostmi„. O pět měsíců později události v Polsku jeho slova vyvrátily, ale v té době byly jeho názory na Západě široce sdíleny.
Válka proti Rusku na Ukrajině se liší od občanské války ve Španělsku. Je to zástupná válka, jejímž cílem je využít proti Rusku na Ukrajině celou škálu amerických a spojeneckých schopností. Pokud si Američané začínají klást otázku, zda obrovské investice Washingtonu do pomoci Ukrajině nepoznamenaly názory amerických analytiků a jejich hodnocení událostí na Ukrajině, je jejich podezření oprávněné.
Již během několika dní po vypuknutí války podepsal prezident Biden balíček mimořádných výdajů, který zahrnoval pomoc Ukrajině ve výši 13 miliard dolarů, z nichž polovina byla určena na vojenské účely. V kombinaci s nedávno přislíbenou další vojenskou pomocí Ukrajině ve výši 33 miliard dolarů se celkové náklady na vojenskou pomoc Ukrajině financovanou americkými daňovými poplatníky v roce 2022 blíží ročnímu rozpočtu ruské armády. Snad nejdůležitější je, že na Ukrajině američtí poradci poskytují zpravodajské informace a pokyny pro zaměřování spolu s rychlým doplňováním kritického bojového vybavení.
V době, kdy na Ukrajině zuřily boje, se v televizi jako na zavolanou objevili generálové americké armády ve výslužbě, aby na základě údajně velkolepých úspěchů na bojišti a mimořádné neschopnosti Ruska ohlásili brzké vítězství Ukrajiny. Tvrdili, že ruské síly jsou odsouzeny k porážce kvůli závažným taktickým chybám, logistickým nedostatkům a slabému provedení. Při zpětném pohledu se v některých z těchto komentářů jednalo o „zrcadlení„, ale velká část kritiky téměř jistě odrážela utopené náklady na investice USA do ukrajinských vojenských schopností.
Netrvalo dlouho a američtí analytici trvali na tom, že ruské vojenské velení udělalo neodpustitelnou chybu, když ruskou ofenzívu na Ukrajině „nenasadilo“ na údery přesně naváděnými raketami ve stylu Pouštní bouře. Američtí vojenští odborníci a jejich britští kolegové také rychle vynesli rozsudek nad neúspěchem ruských pozemních sil při tažení na západ po dvou nebo třech hlavních osách. Pokud by ukrajinské síly dokázaly způsobit ruským jednotkám dostatečné ztráty na lidech a technice, byl předpoklad, že by se Moskva vzdala svých cílů a stáhla své síly. Očekávat, že Rusové na základě takovýchto falešných důvodů přeruší operace, dává samozřejmě asi takový smysl, jako očekávat, že Washington se měl po Pearl Harboru snažit o mír.
Generálové ve výslužbě věnovali operační situaci jen malou pozornost. Na rozdíl od obrazu, který vykreslovali západní analytici, ruské pozemní síly postupovaly vpřed, metodicky se pomalu pohybovaly podél 300 kilometrové fronty, aby identifikovaly a selektivně útočily na ukrajinské síly.
Jen málo analytiků na Západě vědělo nebo se zajímalo o to, že ruští velitelé obdrželi přímý rozkaz, aby se vyhnuli vedlejším škodám na civilním obyvatelstvu a infrastruktuře.
Zpočátku obavy z vedlejších škod zjevně omezovaly postup ruské armády, ale časem ruské operace obklíčily klíčové městské oblasti na východní Ukrajině, kde se ukrajinské síly snažily vytvořit pro sebe obranné opěrné body zásobené municí, potravinami a vodou. Ruský operační záměr se změnil a soustředil se na systematické snižování počtu obklíčených ukrajinských sil, nikoli na dobývání metropolitních oblastí.
Obrovská převaha Ruska v úderných silách – raketovém dělostřelectvu, taktických balistických raketách, konvenčním dělostřelectvu a letadlech – v kombinaci s výraznými nedostatky Ukrajiny v mobilitě, protivzdušné obraně a úderných prostředcích učinila ukrajinské rozhodnutí bránit se uvnitř městských oblastí nevyhnutelným. Neschopnost ukrajinských sil účinně manévrovat a koordinovat protiútoky na operační úrovni však brzy přenechala strategickou iniciativu ruským silám. To také zjednodušilo vedení ruských „vyčerpávacích úderných operací“. Klíčová ukrajinská letiště, mostní objekty, železniční uzly a dopravní prostředky byly neutralizovány nebo zničeny, čímž byly předsunuté ukrajinské síly izolovány od zásobování nebo posil.
Po deseti týdnech od zahájení konfliktu je poučné znovu se podívat na strategický obraz. Válka proti Rusku na Ukrajině se vyvíjela, ale ne tak, jak západní pozorovatelé předpovídali. Ukrajinské síly vypadají rozvráceně a vyčerpaně. Zásoby, které se dostávají k ukrajinským jednotkám bojujícím na východní Ukrajině, jsou jen malým zlomkem toho, co je zapotřebí. Ve většině případů jsou náhradní a nové zbraně zničeny dlouho předtím, než se dostanou na frontu.
Bidenova administrativa se tváří v tvář jednoznačnému selhání americké pomoci a přílivu nových zbraní, které by zachránily ukrajinské síly před jistým zničením, zoufale snaží zvrátit situaci a zachovat si tvář. Zdá se, že Polsko nabízí východisko. Důležitější je, že polský prezident Andrzej Duda i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský vyjádřili přání vymazat hranice mezi Polskem a Ukrajinou.
Nepotvrzené zprávy z Varšavy naznačují, že poté, co Washington odmítl návrhy na bezletovou zónu nad Ukrajinou spolu s předáním polských letounů MIG-29 ukrajinským pilotům, dostal polský generální štáb v tichosti pokyn formulovat plány na zásah do ukrajinského konfliktu obsazením západní části Ukrajiny. Vojenská akce takového rozsahu by samozřejmě vyžadovala souhlas Kyjeva, ale vzhledem k tomu, že Washington de facto kontroluje Zelenského vládu, neměl by být souhlas s polskou vojenskou intervencí problém.
Bidenova administrativa pravděpodobně doufá, že střet Rusů a Poláků v jakékoli podobě – včetně leteckých a raketových úderů proti polským silám na ukrajinské straně hranice – by mohl vyvolat jednání Rady NATO a zabývat se článkem 5 smlouvy o NATO. Není jasné, zda by polský vojenský zásah na Ukrajině ospravedlnil závazek členů NATO k válce s Ruskem. Akce by stále byla ponechána na posouzení jednotlivých členských států NATO.
V tuto chvíli může jakýkoli analytik s jistotou říci nanejvýš to, že polský vojenský zásah by členy NATO postavil před strašidlo války s Ruskem, což je přesně ten vývoj, kterému se většina členů NATO brání. Ponecháme-li stranou, zda jsou polské pozemní síly připraveny misi provést tváří v tvář ruskému odporu, polská akce by uspokojila neocony ve Washingtonu, D.C. Polsko může být klíčem k rozšíření války NATO s Ruskem ve východní Evropě.
Proč? Protože polský katalyzátor konfliktu s Ruskem představuje pro Američany válku, kterou Američané nechtějí, ale nemohou ji snadno zastavit. Taková válka s Ruskem by byla válkou, která by začala bez objektivního posouzení amerických životních zájmů, rozložení sil v mezinárodním systému a existence konkrétních hrozeb pro národní bezpečnost USA.
*****
Douglas Macgregor, plukovník v.v. je jedním z vedoucích spolupracovníků The American Conservative. V době vlády prezidenta Trumpa, byl poradcem ministra obrany. Je válečným veteránem s mnoha vyznamenáními a autorem pěti knih.
Originál článku a úvodního obrázku: The American Conservative
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
