Jak dostat plukovníckej důchod – aneb za vše může jeden kůň

0
2

Napsal: Admin

Jednou, asi tak před 10 lety jdu takhle po Národní a najednou koukám, proti mně jde chlap,výška tak 195 cm a odpovíající kila k tomu. Koukám na něj, on na mě a říkám si, toho chlapa odněkud znám. V ten moment přišel ke mě a říká:

„Nejseš ty Vláďa Svobodů?“

„No jasně a ty jsi Pavol Kováč, ale to mě podrž, kde se tu bereš? Posledně když jsme se viděli, tak jsi sloužil někde na hranicích.“

„Jo, to bejvávalo, jenomže teď jsem již v důchodu a bydlím v Praze“.

„Tak jo, jestli máš chvilku, jdem pokecat na kafe“.

Zapadli jsme do první kavárny a dali řeč. A Pavol spustil:

„Posledně, když jsme se viděli, ale to je již hódně dávno, to jsem ještě sloužil na brigádě v Plané.“

„Počkej v jaké Plané“, ptám se, „vždyť jsi říkal, že jsi na 17 Javoří Pile na Sušicku.“

„Jo, tam jsem byl. Ale měl jsem tam nehodu. Spadl jsem za jízdy z koně, natrhl si ucho a byl týden v bezvědomí. Celkem tři měsíce v Plzni v nemocnici. Tam jsem se sznámil s náčelníkem štábu plaňanské brigády majorem Světlíkem, který tam ležel se žlučníkem a nabídl mi přejít k nim na brigádu. V Plané to bylo fajn, byl jsem přímo na brigádě a po dvou letech velitel brigády vyhověl mé žádosti o studium v Brně. Sice to nebyla VTA, jak jsem si původně přál, ale velitelský směr. Takže 4 roky v Brně, naprostá pohoda. No a pak jsem šel zpátky do Plané, ale již jako podplukovník a dostal se k velení školní brigády.“

„Takže se ti nakonec tvůj sen absolvovat Brno, jak jsi mi vyprávěl, že vlastně kvůli tomu jsi šel k PS vyplnil. A co dál?“

„No coby, dělal jsem to pořád a v roce 1998 jsem již, jako plukovník, odešel do důchodu. Teď nedělám nic. K čemu, mám velmi slušný důchod, k tomu výsluhu za odsloužený roky, tak mi nic nechybí.“

„Co paní? Jak snášela to tvoje stěhování? Moji by z toho trefil šlak“.

„No to víš, nadšena z toho nebyla. Ale já jí pořád říkal, vzala sis peesáka, tak mlč.“

„Hee, jak jsi mi posledně vyprávěl ten tvůj rodokmen, to fakt byla pravda, nebo jsi kecal?“

„Nekecal, děda fakt dělal správce statků na Slovensku maďarskému grófovi Aškenázymu a máma se fakt narodila v Budapešti. Táta byl ze Žiliny a já se skutečně narodil v Plavči nad Popradom, kde jsme tenkráte žili“. Nic jsem śi z toho nevymyslel, akorát babička z matčiny strany nevím, jestli opravdu byla Polka. To si již nepamatuji.“

„Ty bláho, tak ty jsi opravdu kosmopolita. Z půlky Slovvák, z půlky Maďar a dneska Čech,vlastně jak říkáte vy Slováci Čehúň“. A náhoda je opravdu blbec, nebejt toho koně co tě shodil, tak jsi se tím plukovníkem nestal a plukovnícký důchod by byl v nedohlednu“.

Jeden se nestačí divit jaká náhoda může v životě zapracovat. Jak jeden blbej kůň dokázal kompletně změnit život člověku klepšímu, aby pak v důchodu mohl skutečně odpočívat a nestarat se z čeho zaplaí nájem.

Tak jsme ještě nějakou dobu poseděli a pokecali o všem okolo nás. Rozloučil jsem se s Pavlíkem a popřál mu mnoho zdraví ať si ten plukovníckej důchod užívá co nejdéle.

PS. Všechna jména jsou vymyšlena, ostatní odpovídá skutečnosti.