Autor: Larry Romanoff, 03. 11. 2022
Ve své nejjednodušší podobě demokracie znamená, že členové skupiny používají určitý rozhodovací proces k tomu, aby dali najevo své preference ohledně určitého postupu, na rozdíl od vůdce, který rozhoduje za skupinu. Na Západě je preferovanou metodou skupinového rozhodování hlasování. Pro tuto preferenci se nenabízí žádné zdůvodnění, ale její zastánci by pravděpodobně tvrdili, že je to určitým způsobem spravedlivé, legitimní a samozřejmě univerzální hodnota a vůle Boží. Hlasování se někdy používá jako ratifikace dohodnutého rozhodnutí, ale nejčastěji je to jen metoda ukončení nevyřešeného sporu ve prospěch silnější většiny.
Proč bychom ale vůbec měli hlasovat? Proč se uchýlit k tomuto způsobu rozhodování? V malých skupinách nemá smysl a ve velkých skupinách je nejen vážně vadný, ale je obdařen iluzorní legitimitou a není ničím jiným než průhledně nespravedlivým. Pokud nás jen několik diskutuje o tom, zda jít na pivo nebo hrát kulečník, nedali bychom o tom hlasovat. Diskutovali bychom o možnostech, dokud bychom se neshodli. Tato shoda by nemusela znamenat, že všechny osoby jsou stoprocentně pro, ale žádná osoba není stoprocentně proti – to znamená, že všichni budou s výsledkem více či méně spokojeni.
Pokud chce 100 lidí v naší společnosti vybrat místo pro obchodní konferenci, za jakých okolností bychom měli o tomto rozhodnutí hlasovat? Za normálních okolností bychom vznesli a prodiskutovali možnosti, nevhodné bychom zavrhli a zvážili těch několik zbývajících. Očekáváme, že výsledkem naší debaty bude alternativa přijatelná pro všechny – pro některé možná více než pro jiné, ale přesto přijatelná. Žádné silné rozpory. Pokud se nakonec rozhodneme o věci hlasovat, je to jen proto, že dvě části naší skupiny se tvrdošíjně brání dalšímu jednání a odmítají zvážit nové alternativy. Obě se prostě zakopaly.
Navrhovaný způsob řešení patové situace, hlasování, je prostě pouze přiznáním naší neschopnosti uspokojivě vyjednávat a našeho odmítání brát ohled na blaho všech členů skupiny. A co víc, žádost o hlasování vždy přijde od většinové skupiny, která chce ukončit diskusi ve svůj prospěch. Chceme, aby bylo po našem; nic víc. Na druhou stranu, pokud budeme vést efektivní diskusi a vyjednávání, vyplyne z nich obecná vůle skupiny. Můžeme se zeptat, zda jsou všichni dostatečně spokojeni s naším řešením, zda se neobjeví nějaké silné nesouhlasné hlasy. Dokud budeme skutečně brát v úvahu přání všech, bylo by hlasování zbytečné a bezpředmětné.
Při hlasování ve vládních sněmovnách v západních demokraciích máme dvě, nebo více stran, které se zakopaly dávno před začátkem diskuse a to pouze na základě stranické ideologie, což znamená, že odmítám jakýkoli váš návrh, i když je dobrý. Při vládních debatách a politických diskusích je předem jasné, že k žádnému jednání v dobré víře ani v jiném smyslu nedojde, že jen málokdy existuje naděje na nalezení řešení přijatelného pro všechny. A tak jsme o této záležitosti nechali hlasovat. Na Západě s jeho černobílou kulturou je preferovanou možností řešení rozdílných názorů vynucené ukončení diskuse. Na Východě, včetně Číny, se díky kultuře odstínů šedi diskuse odkládá, znovu svolává a znovu projednává, dokud se neobjeví konsenzus, s nímž mohou všichni žít.
Tyranie většiny
Ti, kdo zakládali americkou republiku, si jasně uvědomovali nebezpečí demokracie. Edmund Randolph z Virginie popsal snahu vypořádat se s tímto problémem na Ústavodárném shromáždění:
Obecným cílem bylo vytvořit lék na zlo, pod nímž Spojené státy pracují; že při hledání původu těchto zlořádů je každý člověk našel v bouřlivosti a pošetilosti demokracie. Tyto silně zastávané názory ohledně zla demokracie a výhod ústavní republiky sdíleli všichni zakladatelé. Demokracie pro ně znamenala centralizovanou moc, ovládanou většinovým názorem, která byla na pořadu dne, a tudíž zcela svévolná. To jsou základní pojmy tyranie většiny.
Jedním z nejúpornějších a nejhloupějších mýtů, které se šíří, aby se vytvořila iluze o posvátnosti demokracie a legitimitě výsledného politického orgánu, je, že hlasování je „spravedlivé„. K čertu s tím. Hlasování není nic jiného než šikana ze strany většiny. Neexistuje žádný systém rozhodování, který by byl méně spravedlivý než hlasování. Je to arogantní rozhodovací proces, který je záměrně navržen tak, aby nebral ohled na přání a nejlepší zájmy, aby zbavil volebního práva polovinu obyvatel, o jejichž blaho jde. Kterákoli strana jenž získá méně než většinu, je zcela odsunuta na vedlejší kolej, její přání a blaho jsou ignorovány, protože jsou to „poražení„. Podle jakých zvrácených měřítek lze rozhodovací proces považovat za spravedlivý nebo legitimní, když – záměrně – ignoruje výslovná přání snad poloviny obyvatelstva? Na jakém základě můžete tvrdit, že vašich 51% vás opravňuje ke 100% odměnám, zatímco moje 49% menšina mě opravňuje k nule? To je prostě individualistický, sobecký, šikanující, zákony džungle ovládaný sociální darwinismus. V mnoha tzv. demokratických volbách tvoří moje „menšina“ často mnohem více než 50 % obyvatelstva. Ale vy jste „vyhráli“, takže je to „spravedlivé“. Kde je férovost a spravedlnost v takovém systému „všechno nebo nic“, který produkuje pouze vítěze a poražené?
De Tocqueville obsáhle psal o tyranii většiny v demokracii, která podle něj pramení z „absolutní svrchovanosti“, jež vládce zatěžuje vírou ve svou všemohoucnost, která jim dává „právo dělat cokoli“, a ve své samolibosti zajišťuje, že menšiny (což může znamenat někdy i celé obyvatelstvo) se dostanou do útlaku a nuceného konformismu. Těžko lze namítat proti tezi, že právě v této situaci se dnes nacházejí USA a všechny západní demokracie, kde „standardní narativ“ dnes nabývá takové moci, že odporovat mu vede nejen k násilné cenzuře, ale i k trestům vězení. Konstatoval, že jakmile je jednou určeno „většinové veřejné mínění“ (kontrolory Deep State), je „neodvolatelně vysloveno a všichni mlčí“, že je třeba normalizovat svobodně myslící lidi. My, lidé v těchto demokraciích, jsme ztratili svobodu odporovat tomu, co nám bylo řečeno, že máme věřit. De Tocqueville tvrdil, že nesouhlas nevyhnutelně povede k byrokratickému despotismu, který bude konečnou škodou demokracie, a poznamenal, že demokratický stát má „obrovskou a tutorskou moc“, která zničí jakoukoli možnost společného postupu obyvatelstva proti diktatuře oligarchie a tyranii, že lid ztratí používání své vůle a rozumu a nebude již schopen se této tyranii postavit. Je zde také otázka deviantních cizinců, kteří tahají za nitky z temnoty za trůnem.
Demokratická legitimita
Dalším častým mýtem je, že hlasování činí rozhodnutí legitimními. Není tomu tak. Neexistuje žádný zákon, žádné evangelium, žádný filozofický princip, který by nařizoval, že 51% většina má „pravdu“, a tím činí svá rozhodnutí legálními, oprávněnými a legitimními, a která by proto měla být vnucena menšině. Tato legitimita je iluzí, kterou si vymysleli ti, kdo věří, že „moc dělá právo“ a která je hlásána jako teologická ctnost, aby umlčela šikanovanou menšinu a donutila ji k poslušnosti. Je to odporná filozofie podporovaná rozsáhlou propagandou a vymýváním mozků, aby si menšina neuvědomila, co se s ní děje. A stalo se to, že menšina byla podvedena, aby se podílela na systému, který ignoruje její přání, zbavuje ji práv a výhod a místo toho dává vše většině. A to je v západní demokracii považováno za spravedlivé a legitimní.
Ale to všechno je krutý podvod. Lidé jsou lákáni k tomu, aby si vybrali stranu, zapojili se do boje a pak byli hlasováním donuceni ke zjevně nespravedlivému řešení. Poražení jsou zastrašováni, šikanováni, propagandisticky ovlivňováni a vnucována jim víra a souhlas s tím, že protože jsou poražení, jejich přání, práva a blaho jsou nyní irelevantní a oni musí mlčet. Vítěz získá vše. Vy jste válku prohráli, my stanovujeme pravidla.
Je to další důkaz síly propagandy, že menšina, která může tvořit někdy více než 50% vzorku naší populace, se vzdá vlastního zájmu a odevzdá svůj osud nepřátelské většině na základě nějakého vymyšleného morálního principu spravedlnosti a legitimity. Propaganda je tak účinná, že většinu ani menšinu vůbec nikdy nenapadne, že systém navržený tak, aby nebral ohled na polovinu obyvatelstva, není ani morální, ani spravedlivý a že legitimitu mu propůjčuje pouze zvrácená teologie. Na které planetě se mám na základě toho, že patřím k menšině, vzdát svých přání a svých nejlepších zájmů a předat kontrolu nad svým blahobytem v podstatě nepřátelské skupině, která náhodou tvoří opačnou většinu?
Západní politický systém převzal zjevně nespravedlivý a sociopatický proces sociálního darwinismu a překřtil ho na teologii. Západní pravicové individualistické národy, bývalí i současní imperialisté, okupanti a dobyvatelé, ti, kteří se řídí zákonem džungle „vítěz bere vše„, si tento systém vymysleli, protože odpovídá jejich bojovné osobnosti a křesťanské morální nadřazenosti. Nevybrali si ho proto, že by byl zcela spravedlivý nebo legitimní; vybrali si ho proto, že šikana je pro jejich sociální darwinismus přirozená. Jediný způsob, jak si nárokovat legitimitu takového procesu, je umlčet menšinu tím, že ji donutíme přijmout teologickou premisu, že menšiny nemají žádná práva a nezaslouží si žádné ohledy, protože jsou to ve skutečnosti ubožáci. Tato filozofická zrada je úkolem propagandy.
A tato propaganda je téměř výhradně řízena pokřivenou západní verzí náboženství. Právě zde, zakořeněné v primitivním evangelikálním křesťanství, vítězové hry demokratických voleb, oslavují nejen své vítězství, ale i svou domnělou morální nadřazenost nad poraženými, kteří se nyní smiřují s vlastní bídou. Poražení jsou odsunuti na vedlejší kolej, protože si to zaslouží; na základě jejich volební prohry je nyní jejich morální méněcennost veřejně známá. A je to „morální méněcennost„; nenechte se mýlit. Při oslavách vítězství po každých volbách na Západě vítězné strany a kandidáti oslavují ne jenom vítězství svého týmu jako v každém sportu, ale ve skutečnosti opěvují a velebí morální význam tohoto vítězství, jisti si teologickou jistotou, že nejen jejich politická ideologie, ale i veškeré budoucí jednání je nyní ospravedlněno tím, že mají vyšší morální hodnoty než jejich protivníci, čehož je jejich „vítězství“ příkladem. A právě toto náboženské přesvědčení ospravedlňuje odsouvání zbylých 50 % obyvatelstva na vedlejší kolej a záměrné přehlížení jejich přání a blaha. Poražení dostávají, co si zaslouží.
V každé rozumné společnosti by bylo bezohledné ignorovat přání 49 % obyvatel; to je téměř jistý recept na revoluci. V západních demokraciích je ale 49% menšina, jejíž strana prohrála volby, nucena uznat a přijmout teologickou morální nadřazenost vítězů a mlčet, zatímco jsou jí vnucována přání a ideologie vítězů.
Důvodem, proč se asijské společnosti přirozeně neuchylují k hlasovacímu procesu pro řešení sporů nebo pro výběr vůdců a jejich hlavním důvodem, proč je jim západní demokracie tak cizí je to, že nebyly rozděleny konfliktními politickými ideologiemi a nebyly infikovány primitivním západním křesťanstvím nebo judaismem a proto nevnímají rozdíly v názorech z morálního hlediska. Nemůžete odsunout na vedlejší kolej a ignorovat 49 % své populace na základě morální nadřazenosti, pokud vaše společnost nemoralizuje, a asijské společnosti nemoralizují. Protože nebyly infikovány náboženstvím a nežijí tedy v černobílém světě „všechno nebo nic“, nevnímají řešení sporů jako proces, v němž mají morálně spravedliví vítězové nárok na 100 % válečné kořisti, zatímco morálně pokleslí poražení nemají nárok na nic.
Kongres USA mnohokrát hlasoval o odmítnutí přijetí zákonů o dětské práci. Hlasoval pro zahájení zcela neoprávněné války ve Vietnamu, která byla založena výhradně na lžích. Hlasoval pro vytvoření soukromého amerického FEDu, což je akt naprosté zrady zaručující finanční zotročení národa hrstkou evropských židovských bankéřů. Kongres odhlasoval odstranění všech bankovních regulací, aby umožnil FEDu a bankéřům zahájit před rokem 2008 rozsáhlou ofenzívu na americkou střední třídu, která během několika málo let přesunula celou polovinu z nich do nižší třídy. Jakým způsobem učinila tato „demokratická“ hlasování tato rozhodnutí „legitimními“? V jakém smyslu byla tato většinová rozhodnutí „spravedlivá“ nebo dobrá pro národ či morálně spravedlivá? V jakém smyslu bylo legitimní, že si členové Kongresu odhlasovali povolení beztrestně profitovat z obchodování s akciemi, které je důvěrně známé? Kde byly žalmy na „demokratické hodnoty„, když ti samí členové Kongresu viděli, jak jejich celkový majetek vzrostl o více než 25 % během prvních dvou let hospodářského kolapsu v roce 2008, zatímco prakticky všichni obyvatelé USA sledovali, jak se jejich vlastní majetek znehodnocuje o 50 % nebo více.
Hlasování a volby
Obyvatelé Západu se obecně dívají na politiku jako na týmový sport, kde by každý měl mít možnost podílet se na výběru nejvyšších státních úředníků. Ale i dobře vzdělaní lidé mají jen malé znalosti o ekonomice nebo sociální politice, o zahraničních záležitostech, o diplomatických otázkách, o měnové politice nebo mezinárodním obchodu. Málokdo v jakémkoli národě má znalosti nebo zkušenosti, aby mohl posoudit nebo zhodnotit kvalifikaci vysokých vedoucích pracovníků, nerozumí ani jejich práci, ani požadavkům na ně kladeným. Je to jedna z těch nepříjemných pravd, že velká většina jakékoli populace prostě není kompetentní k tomu, aby inteligentně řídila rozhodování v kterékoli z těchto oblastí. Příznivci demokracie v tom však zřejmě nevidí žádnou překážku.
Pokusme se podívat na některé bezmyšlenkovité nesmysly, které se tak často ozývají o posvěceném demokratickém procesu. Hledání a výběr lidí, včetně procesu, kterému říkáme „volby„, zahrnuje posouzení a zhodnocení schopností a kompetencí těch, kteří se o danou práci ucházejí.
Jsem kompetentní najmout uklízečku pro svůj domov. Mohu to udělat, protože této práci rozumím. Sám jsem si uklízel kuchyň, žehlil košile, vytíral podlahy a drhnul toalety. Vím, jak se dělá každá část každé práce, a vím, jak rozeznat dobrou práci od špatné. Jsem kompetentní zaměstnat sekretářku nebo osobní asistentku, a to na stejném základě jako výše. Jsem kompetentní najmout kolegu pro svou firmu, včetně někoho na své úrovni, opět ze všech výše uvedených důvodů. Důvěrně znám danou práci, vím, co je třeba udělat, a dokážu rozlišit dobrou práci od špatné. V tom všem mě pravděpodobně nikdo neoklame, alespoň ne na dlouho.
A tím to, ať se vám to líbí nebo ne, všechno končí. Jsem kompetentní posoudit, ohodnotit a zaměstnat ty, kteří jsou na mé úrovni a níže. Jako viceprezident korporace nejsem kompetentní k tomu, abych najímal nového prezidenta a to ze stejných důvodů jako výše, jen v opačném gardu. Nerozumím dostatečně této práci, a proto nemohu ani specifikovat, natož hodnotit, kvalifikační předpoklady. Nemám schopnosti ani zkušenosti, abych mohl hodnotit ty, kteří jsou mi nadřízení nebo jejichž práci zcela nerozumím. Žádná sekretářka v oddělení logistiky by nemohla věřit ve své schopnosti vybrat pro firmu nového finančního ředitele. A žádný vedoucí pracovník zásilkové služby by si netroufl předpokládat, že má schopnost vybrat viceprezidenta marketingu pro filmové studio. V těchto případech neznáme obor ani požadavky na pracovní místo, ani to, jaké reference by byly nejcennější a beznadějně nám chybí zkušenosti i dovednosti.
Během své kariéry jsem pracoval jako vedoucí regionální manažer ve významné mezinárodní poradenské firmě, budoval a vlastnil mezinárodní obchodní podniky, působil jako finanční ředitel ropné společnosti, byl jsem zodpovědný za velké projekty v oblasti městského plánování a poskytoval jsem mezinárodní poradenství v různých oblastech od financí přes cestovní ruch až po zahraniční politiku. Vedl jsem kurzy MBA v oblasti zahraničních věcí a geopolitiky na vynikající obchodní škole. Řekl bych, že jsem nashromáždil alespoň malý podíl kompetencí.
Nejsem však kompetentní k hodnocení a výběru ministra financí do americké vlády, ani guvernéra Arkansasu, ani starosty Los Angeles, ba ani několika stovek vysokých státních úředníků v menších městech. Tím nijak nediskredituju sebe ani své schopnosti, ale nemám v těchto oblastech žádné zkušenosti. Nikdy jsem tyto funkce nevykonával, a i když mám obecnou představu o povinnostech a odpovědnosti, nemám dostatečnou představu o nárocích a požadavcích těchto pozic. A bez toho nejsem kompetentní k hodnocení a výběru. A po pravdě řečeno, jen malý zlomek 1% lidí v každém národě má kvalifikaci k takovému hodnocení.
Ale v „demokracii“ to zřejmě nikoho nezajímá. Každý má právo ucházet se o pozice a každý má právo si mezi nimi vybírat. Nápadně zřejmá skutečnost, že naprostá většina politických kandidátů je nekvalifikovaná pro kandidaturu a že naprostá většina voličů je nekvalifikovaná pro jejich hodnocení, patrně tak nápadně zřejmá není.
Jeden Američan napsal v komentáři k jednomu internetovému článku následující: „Myslím, že bychom v budoucnu měli vyvinout systém prověřování našich prezidentských kandidátů z hlediska zkušeností a vůdčích schopností. Být populární, používat telepromptery, mít charisma a být podporován filmovými hvězdami a sportovními hrdiny by už nemělo mít u Američanů váhu.“ Poté navrhl následující seznam otázek, které by měly být kladeny při hodnocení kandidátů na úřad prezidenta USA:
- Kolik zaměstnání jste v životě vystřídal?
- Vystudoval jsi vysokou školu pracně, nebo jsi měl všechno zadarmo?
- Kdo platí vaši kampaň?
- Jakou záruku můžete dát americkému lidu, že své předvolební sliby skutečně splníte?
- Jste schopen překonat své osobní předsudky, které si do funkce prezidenta přinášíte, a pracovat pro obecné blaho?
- Jaká je vaše náboženská příslušnost a v co věří vaše kongregace?
- Jaký je váš pohled na svět a jaký je váš pohled na život?
- Jste ochoten být služebníkem lidí, nebo služebníkem vlastní touhy po moci?
Upřímnost tohoto muže je zřejmá, ale stejně tak i jeho nevědomost. Vidíme, že ví, že něco není v pořádku, a jeho úvodní prohlášení je rozumné, ale chybí mu znalosti a zkušenosti, aby mohl pokračovat. Je beznadějně mimo své možnosti provést prověrku, o níž jen matně chápe, že je potřebná. Jak můžeme v tomto světle slepě předstírat, že demokracie se svým všeobecným volebním právem je nejlepší ze všech systémů? Když lid tak žalostně postrádá základní kompetence k hodnocení kandidátů, kteří jsou mnohem starší než on sám, na jakém základě můžeme obhajovat systém, v němž volí všichni?
Proč by někdo záměrně navrhoval systém, v němž by naprosto neinformovaní lidé, lidé s nízkým vzděláním a bez použitelných zkušeností, mohli mít nejen moc vybírat vysoké státní úředníky, ale skutečně se stát jedním z nich? To není elitářství, to je věc intenzivní praktičnosti. Co děláme v našich korporacích? Necháme snad řadové zaměstnance, mladé a nevzdělané lidi z dílny, ty, kteří nemají žádné zkušenosti s najímáním třeba jen uklízeček, aby si vybrali veškeré vedení, úředníky a ředitele? Jistěže ne. Korporace je vážná věc a tato rozhodnutí se ponechávají těm, kteří jsou k tomu nejkompetentnější.
Jak vybíráme generálního ředitele společnosti?
Pro výběr vedoucích pracovníků velké korporace si obvykle najímáme firmu pro vyhledávání vedoucích pracovníků, která vyhledá nejpravděpodobnější kandidáty s prokazatelnými úspěchy v oblasti řízení. Firma může sestavit krátký seznam tří kandidátů, z nichž všichni by mohli tuto práci vykonávat, ale kteří mají různé profily. Kdo z nás si v této souvislosti bude tvrdit, že je kompetentní vést s těmito lidmi pohovor, prověřit jejich reference, posoudit jejich kompetence a provést nejlepší výběr? Mohli byste to udělat vy? Pravděpodobně ne. Málokdo z nás by si mohl něco takového nárokovat. Kdybyste totiž měli za úkol vést pohovory s kandidáty na generálního ředitele společnosti Boeing a posoudit je, pravděpodobně byste se z toho počurali. Pokud jsou však téměř všichni občané beznadějně nekompetentní (a to jsou) k výběru generálního ředitele velké korporace, jak mohou tvrdit, že jsou dokonale kompetentní k výběru generálního ředitele své země? Stačí se jen zamyslet. Pro korporaci by to byla „demokratická“ volba:
Kdokoli chce tu práci, na pověření nezáleží, stačí, aby vás někdo nominoval, a jste ve hře. Přesvědčte dostatečný počet zaměstnanců, aby pro vás hlasovali, a místo je vaše. Nejjednodušší je slíbit vyšší plat, delší dovolenou a pivo zdarma. Nezáleží na tom, jestli rozdáte všechny prachy, protože než přijdou konkurzní právníci, budete dávno pryč.
Proč se korporace a instituce řídí nedemokratickým modelem? Musí být jistě zřejmé, že naše velké korporace jsou úspěšné jen proto, že NEJSOU demokratické, ale autoritářské. Kdyby byly demokratické, patrně by všechny zkrachovaly. Nejsem si vědom žádného pádného důvodu, proč by tomu tak nebylo i v případě státu. Pokud by demokratičnost odsoudila firmu k průměrnosti nebo ještě horšímu stavu, musí to být podobné i u národa. A pokud je vedení společnosti jako diktatura jedné strany převážně celosvětově preferovaným modelem, pak by to mělo platit i pro vlády. Zde bych připomněl postřehy Samuela Huntingtona, že „demokracie“ selhala ve všech situacích, kdy byla vyzkoušena, ale pak se nějak uvěřilo, že je zázračně vhodná pro vládu.
Svoboda od odpovědnosti
Opět platí jedna z nepříjemných pravd, že průměrný „člověk z ulice“ prostě není kompetentní k výběru vedoucích představitelů téměř na žádné úrovni. Nic proti nám, průměrným lidem, ale nemáme zkušenosti ani schopnosti k tomu, abychom mohli takové soudy dělat. Skutečnou otázkou tedy je, proč se z vlády, jejíž fungování je mnohem závažnější a náročnější než fungování jakékoli korporace, stal týmový sport pro opice? Pro tento vývoj neexistuje žádné rozumné vysvětlení a žádné racionální zdůvodnění, proč v něm pokračovat. Pokud trvám na svém volebním právu a pak dám hlas sebestřednému a nekompetentnímu politikovi, který činí řadu špatných rozhodnutí, jakou odpovědnost nesu za svou špatnou a neinformovanou volbu? Vůbec žádnou. Jedno z mých práv v demokracii spočívá v tom, že se mohu zcela zbavit odpovědnosti za výsledek své volby. Jaký to má smysl? Západní vícestranický politický systém je překvapivě zbaven takové odpovědnosti za ty voliče, kteří si zvolí nekompetentní, zkorumpované a zištné politiky, a to platí i pro politiky samotné. V reálu, kdyby v jakékoli „demokracii“ existovala osobní odpovědnost, neexistovali by žádní kandidáti a bylo by málo voličů. A přesto se nám říká, že tento způsob byl ustanoven Bohem, je univerzální hodnotou a lidským právem a představuje skutečné touhy celého lidstva. Mám o tom vážné pochybnosti.
Svobodné volby – svoboda zasahovat
Jeden Američan mi napsal: „Otevřenost amerického systému jej činí mnohem atraktivnějším než jiné, méně demokratické metody výběru vůdce.“ Odpověděl jsem: „Ano, jistě. Otevřenost amerického systému je to, co USA tak moc chtějí mít v Číně„. Důvodem je, že tento otevřený systém je otevřený pro vměšování, zasahování a všemožným vnějším vlivům. Dnes USA nemohou ovlivnit současnou formu vlády v Číně. Čína je „uzavřená“ v tom nejhorším možném smyslu, alespoň z pohledu USA. V Číně si USA nemohou koupit hlasy, nemohou financovat politickou kampaň kandidáta, který by plnil jejich příkazy a přivedl Čínu do podřízenosti. V Číně nemůže CIA platit čínským novinám, aby otiskovaly články příznivé pro politický názor USA. Jistě chápete, jaký je to handicap. Jak můžete přesvědčit lidi, aby svrhli svou vládu, když nemáte přístup do médií? V Číně nemohou „ponožkové loutky“ CIA snadno zorganizovat „jasmínovou revoluci„, protože Twitter a Facebook jsou zablokovány.
Všechny politické volby ve všech zemích se těší vstřícné „pomoci“ ze strany USA, která má zajistit, aby se voliči rozhodli „správně„. Děje se tak pokaždé a není to ani velkým tajemstvím. Americké ministerstvo zahraničí nyní nechává společnost Google vytvářet „domácí informační“ webové stránky pro všechny země, kde se konají volby, aby se místní obyvatelstvo dozvědělo, jaké otázky jsou pro USA nejdůležitější a kteří kandidáti financovaní USA budou tyto postoje podporovat.
Vláda USA má baterie lidí, jejichž úkolem je zajistit, aby si voliči ve všech zemích vybrali takovou vládu, která bude co nejvíce nakloněna ochraně a prosazování „národních zájmů“ USA. Je veřejným tajemstvím, že USA výrazně zasahují do všech voleb ve všech zemích světa a někdy vynakládají na ovlivňování voleb v dané zemi více peněz, než kolik vynakládají samotné strany a kandidáti. Američané utrácejí obrovské částky v jiných zemích a financují ty kandidáty, které mohou ovládat nebo kteří jsou proameričtí. Infiltrují také strany, které se jim nelíbí, a snaží se je podněcovat k násilí, aby je zdiskreditovali v očích národa a světa. V minulosti CIA často koupila nebo financovala významné noviny a využívala je jako platformu k diskreditaci socialistických stran a k propagaci těch stran a kandidátů, které mohou USA buď kontrolovat, nebo si je koupit za peníze a protislužby. Vezměme si tento výňatek z amerického dokumentu s názvem „Tajná propaganda jako součást zahraniční politiky USA“.
Klasickými příklady vměšování do voleb v jiných zemích jsou poskytování finančních prostředků favorizované straně, podpora agentů, kteří ovlivňují politické dění v jiné zemi, vedení psychologické války, šíření dezinformací o znevýhodněné straně nebo klamání znevýhodněné strany. Mezi konkrétní tajné a skryté akce patří:
- financování opozičních novinářů nebo novin, které prezentují negativní obraz znevýhodněné strany u moci,
- placení agentů zpravodajských služeb nebo členů strany za veřejná prohlášení příznivá zájmům USA
- poskytování finanční podpory opozičním skupinám občanské společnosti a pomoc při vytváření mezinárodních sítí
- podpora podmínek pro rozvrat ekonomiky v zemích, které jsou nepohodlné
- posilování vůdců příznivých pro USA, kteří by mohli pravděpodobně zaplnit mocenské vakuum po svržení vládnoucí strany
- přelévání peněz do favorizované strany legálními nebo nelegálními prostředky
- podněcování boje nebo neshod mezi dvěma znepřátelenými, znevýhodněnými stranami
- ovlivňování voleb
- šíření propagandy.
Základní přístup americké vlády ke světu je zcela podložen lstivostí, prohnaností a lží. Je s podivem, že americká vláda obviňuje Čínu nebo Rusko z vměšování do amerických voleb. Nikdy nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by se některá země, alespoň v posledních 50 letech, skutečně pokusila zasahovat do amerických voleb, ale na internetu jsou doslova tisíce článků a dokumentů, které dokumentují, že Spojené státy vždy zasahují do všech voleb v každé zemi, která má volební systém s více stranami. Během posledních voleb se v Moskvě konaly „protesty“ proti Putinovi, proti „podvodnému zvolení nenáviděného vůdce„, ale pak ruská televize natočila, jak se „vůdci protestů“ po volbách dostavili do areálu velvyslanectví USA, aby si nepochybně vyzvedli výplatu. Ale tuto stranu jsme nikdy neslyšeli. Víme jen, že Rusko chce „ovlivnit“ americké volby. A Američané dnes samozřejmě sponzorují „demokratická shromáždění„, tj. hnutí za nezávislost, na Tchaj-wanu. Americká vláda je celosvětově známá tím, že obviňuje jiné z hříchů, kterých se sama dopouští.
*****
Larry Romanoff je podnikatel a konzultant v oblasti řízení v důchodu. Zastával vedoucí pozice v mezinárodních poradenských firmách a vlastnil mezinárodní firmu zabývající se dovozem a vývozem. Jeho texty byly přeloženy do 32 jazyků a jeho články byly zveřejněny na více než 150 cizojazyčných zpravodajských a politických webových stránkách ve více než 30 zemích a na více než 100 platformách v angličtině. Působil jako hostující profesor na šanghajské univerzitě Fudan, kde přednášel případové studie z oblasti mezinárodních vztahů ve vyšších ročnících programu EMBA. Romanov žije v Šanghaji a v současné době píše sérii deseti knih, které se obecně týkají Číny a Západu. Je jedním z autorů nové antologie Cynthie McKinneyové „Když Čína kýchne“.
Originál článku a úvodního obrázku: The Unz Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
