Autor: Larry Romanoff, 03. 11. 2022
Jde o vážnou diskusi, proto si buďme jisti, že jsme na stejné vlně, a ujistěme se, že používáme stejný význam našich slov. „Demokracie“ NENÍ vláda. Není to svoboda, nejsou to lidská práva, nejsou to univerzální hodnoty, není to svoboda slova ani svoboda tisku. Není to kapitalismus ani volný trh. Není to ani zelí, ani brokolice. Demokracie, ta horlivá americká typu „napadneme vaši zemi a zabijeme polovinu vašich lidí„, není nic jiného než politika založená na náboženství.
Předstírejme na chvíli, že žijeme v normálním světě, kde lidi nepřemáhají různé politické a náboženské šílenosti.
Nyní si představme, že se naše národní hospodářství rozvíjí, naše země bohatne a všichni máme více volného času. Americká politická teologie nám říká, že jakmile dosáhneme jakési libovolné hranice příjmového zabezpečení nebo jakési předem stanovené úrovně pokroku od opičího věku k civilizaci, naše „přirozené touhy celého lidstva“ zázračně rozkvetou a vyvolají neodolatelnou touhu po „demokracii“ amerického typu. To neznamená republikánskou vládu v americkém stylu, znamená to politiku více stran v americkém stylu.
To je oblíbená americká mantra, která zní dobře, ale nemá žádný reálný základ – toto přesvědčení, ať už je vysloveno jakkoli, že když se národ vyvine na nějakou blíže neurčenou, ale vyšší duchovní úroveň, zákony Boží a přírodní uvolní vrozenou touhu po politice více stran. Podle těchto lidí, jakmile pokročíme ve svém přirozeném vývoji směrem k americkým klonům, zažijeme předem daný, možná genetický, impuls, abychom se vměšovali do národní vlády naší země. Toto pošetilé tvrzení neprojde ani testem smíchu.
Všimněte si, že tato teologie netvrdí, že náš zájem o politiku vzniká s tím, jak se stáváme vzdělanějšími, zkušenějšími nebo kompetentnějšími, ale s tím, jak se stáváme nějak duchovně osvícenějšími. Základním principem tohoto amerického náboženství je, že jakmile se duchovně rozvineme a staneme se dostatečně osvícenými – jinými slovy, jakmile se začneme více podobat Američanům – budeme pak chtít to, co chtějí oni. Čím Američané takové přesvědčení zdůvodňují? Pro své přesvědčení nenabízejí žádné zdůvodnění, a vlastně ani žádné neexistuje. Neexistují žádné důkazy o takovém stavu lidstva a oni samozřejmě žádné nenabízejí. Jako u každého náboženství musíte věřit, protože vám to bylo řečeno.
Ale to je jistě bláznovství. Stejně tak by dávalo smysl, kdybych, až jednou zbohatnu (nebo budu vzdělaný či osvícený), zatoužil jít na chirurgické oddělení a vyzkoušet si transplantaci mozku, protože o tom vím tolik, co o vládě, jinými slovy vůbec nic. Ale proč se zaměřovat na vládu? Proč se nezaměřit na národní vesmírný program nebo na strkání nosu do národního vzdělávacího systému? Odpověď zní, že většina lidí se o žádnou z těchto oblastí tolik nezajímá a ani si nedělá iluze o svých znalostech či schopnostech přispět. A ve skutečnosti to platí i pro vládu – většinu lidí to prostě tolik nezajímá a v žádném případě nemají žádné užitečné znalosti nebo schopnosti. Ale opět, atrakcí není vláda, ale americká politika založená na víře.
Těžko si dovedu představit něco nebezpečnějšího pro blaho národa, než když se miliony neinformovaných a nezkušených lidí najednou chtějí zapojit do něčeho, o čem nic nevědí, ale na čem závisí blaho celého národa. Nejnebezpečnější a nejděsivější na této bezmyšlenkovité infekci je, že ji Američané slepě a pošetile zařadili mezi 1001 „práv“ do své všeobjímající demokratické teologie. To znamená, že je nejen mou přirozenou a neodolatelnou, vrozenou lidskou touhou, ale i součástí mých práv, která mi udělil můj Bůh, že já, beznadějně nevědomý, nezkušený a neschopný, se nyní mohu vměšovat do vlády své země. A jestli to není šílené, tak už nevím, co by bylo.
Neexistuje žádná přirozená souvislost mezi rostoucím příjmem nebo hospodářským rozvojem a zájmem o správu země, stejně jako v podnikovém prostředí. Pokud se naší společnosti daří, což se projevuje rostoucími zisky a výší platů, neexistuje žádný přírodní zákon, který by nařizoval, že zaměstnanci náhle projeví fanatickou touhu zapojit se do řízení společnosti. Neexistuje žádný důvod očekávat takovou touhu po podnikové „demokracii“ a nikdy jsme se s ní nesetkali v žádném z mnoha příkladů úspěšných podniků. Kdyby se jednalo o nějaký přirozený zákon, jistě bychom jej viděli nejprve v našich společnostech a institucích – v našich firmách, nemocnicích, školských systémech, charitativních organizacích. Ale nevidíme. Ve skutečnosti platí, že čím úspěšnější je firma a její zaměstnanci, tím ochotněji přenechávají zaměstnanci řízení manažerům. Management jim ani nepřijde na mysl, pokud není nekompetentní a nezačne výrazně negativně ovlivňovat jejich životy.
Proč ideologie neovládají naše školy, nemocnice a korporace? Americká teologie nám říká, že jakmile dosáhneme jakéhosi libovolného prahu na naší cestě od opičího věku k civilizaci, naše „přirozené touhy celého lidstva“ zázračně rozkvetou a zákony Boží a přírodní uvolní neodolatelnou vrozenou touhu po „demokracii“ amerického typu, po „Bohem daném právu“ na politiku více stran jako způsobu volby našich vůdců. Zamyslete se na chvíli nad srovnatelnou situací ve světě korporací. Proč se u Američanů, když mají zajištěnou práci a jejich příjmy stoupají na určitou přiměřenou úroveň, zázračně nevyvine „touha celého lidstva“ vměšovat se do řízení firem, v nichž pracují? Racionální odpověď je zřejmá: většina je neschopných. Prakticky jen velmi málo z nich má vzdělání, odbornou přípravu, zkušenosti a schopnosti podílet se na vyšším managementu a takřka nikdo z nich nemá ani kvalifikaci a dovednosti, aby mohl hodnotit a vybírat vrcholové vedení společnosti. Byli by mimo své možnosti, beznadějně nekompetentní převzít takové funkce a jediným pravděpodobným výsledkem by byl případný bankrot společnosti. Mělo by být zřejmé, že racionální odpověď je pro vládu totožná a že celý mýtus o „přirozené touze“ je směšný nesmysl.
Proč neřídíme naše společnosti, státní úřady, školské systémy, charitativní organizace stejným způsobem jako naše vlády? Proč si ve velkých firmách nevynutíme rozdělení manažerského týmu na základě nějaké ideologie a nenecháme tyto dvě skupiny, aby se utkaly a vítězové převzali kontrolu? Proč to neuděláme s našimi školami a nemocnicemi? Důvodem je, že všechny tyto věci, které děláme, mají svůj smysl. Naše školy slouží ke vzdělávání našich dětí, naše nemocnice k léčení nemocných. Na těchto místech není místo pro ideologii; je zde třeba vykonat určitou práci a zaměření na ideologii nám poslouží jen k tomu, abychom se od našeho účelu odvrátili. Ideologické rozpory zabarví naše jednání, vytvoří irelevantní programy, marginalizují pravděpodobně polovinu nejschopnějších lidí. Budou působit přímo proti práci, kterou musíme vykonat. Stejné je to s korporacemi. Pokud chtějí být úspěšné, není pro rozptylující ideologie místo. Můžeme najít mnoho příkladů firem, které selhaly právě proto, že zapomněly na svůj cíl a nahradily racionální myšlení ideologií.
V čem je tedy vláda jiná? Vláda má jistě také nějaký účel – řídit zemi, spravovat ekonomiku, vytvářet pracovní místa, růst, bezpečnost a ochranu, řídit armádu, vést zahraniční záležitosti, starat se o obyvatelstvo a dělat to, co je obecně nejlepší pro všechny. Požadavky na porozumění a kompetence na světové úrovni jsou mnohem vyšší než u jakékoli korporace. Kde je v tomto ohledu prostor pro ideologii? Proč je vláda zvláštním případem? Nenapadá mě žádný důvod. Není na tom nic, co by se z jakéhokoli hlediska jevilo jako racionální. Je pravda, že v každé populaci se objeví široká škála názorů, která odráží rozdíly mezi lidmi a osobnostmi, ale to máme stejně ve školách, nemocnicích, korporacích i charitativních organizacích. V každém případě jsou tyto ostatní skupiny schopny tyto nepodstatné ideologické rozdíly absorbovat a dostatečně dobře spolupracovat, aby mohly fungovat bez stranictví a bojů, které jsou pro politiku typické. Není nic, co by ospravedlňovalo tak velký odklon od racionality pro účely vlády.
Tyto myšlenky nejsou nové. Byly prezentovány již dříve, ale ideologové se je snaží odmítnout slovy „země není firma“ – jako by tato zjevná pravda nějak popírala nelogičnost jejich postoje. Tvrdí, že pravidla podnikání a vládnutí jsou zcela odlišná, že v podnikání se musíte osvědčit tím, že zákazníkům a zainteresovaným stranám poskytnete své služby, zatímco ve vládě je povinností udržet své příznivce spokojené, nebo nějaký podobný nesmysl. Touto hloupostí se prostě snaží předejít tomu, aby racionálně uvažující lidé dospěli ke správnému závěru a uvědomili si, že stát nebo země není školka, kde se musíte k dětem chovat hezky, ale že jde naopak o obrovský manažerský úkol, který dalece přesahuje nároky většiny korporací.
Tito kritici nám zřejmě chtějí namluvit, že vláda nemusí nic dokázat, ale stačí, aby její příznivci byli spokojeni. A tito příznivci by měli být kdo přesně? Členové ostatních stran, ti, kteří sdílejí stejnou ideologii? Ti, kteří zaplatili peníze a koupili si volby? No, školy a nemocnice jsou také něco jiného, stejně jako obchodní řetězce, těžební společnosti a výrobci. Jejich podnikání, jejich účel, jejich zainteresované strany jsou velmi odlišné, ale fungují velmi dobře i bez vnucování ideologického rámce. A není důvod, aby totéž nemohla dělat vláda. Není těžké si představit výhody.
Propaganda, kterou tolik Američanů hlásá, je ve svém náboženském zápalu téměř patologická, a přesto se zdá, že ti samí Američané jsou zcela slepí k chybám téhož systému ve své vlastní zemi. Tomu se říká jingoismus – slepá a nezpochybnitelná víra, že moje země, můj systém, moje všechno je jediná cesta, správná cesta, JEDINÁ cesta. Americký politický jingoismus je slepé přesvědčení, že všechny živé bytosti budou podle přirozeného zákona vesmíru tíhnout k těm hodnotám, které Američané považují za správné. Většina západních komentářů k této otázce vychází ze slepého uctívání politického systému mnoha stran, přičemž je jen málo důkazů o tom, že jeho zastánci někdy vážně zkoumali realitu svých vlastních ideologických přesvědčení, která mají kořeny v primitivní a prostoduché teologii, všeobjímající politicko-náboženské ideologii vytvářející jakýsi druh týmového sportu pro opice, který by byl dokonale doma v zoologické zahradě.
Když tito lidé píší o Číně, říkají nám, že Číňané ještě nechtějí politiku více stran ve stylu USA, protože „jejich demokratické touhy se ještě nerozvinuly„. Co je to za nesmysl? Když nejsem muslim a nejmenuji se Mohamed, je to proto, že se mé „alláhovské touhy“ ještě nerozvinuly? Pokud nenávidím McDonald’s, je to proto, že moje touhy po „hamburgeru, který chutná jako mastná lepenka“ ještě nejsou vyvinuté? Toto bezmyšlenkovité přesvědčení nebere ohled na kulturní a hodnotové rozdíly jiných národů, na jejich historii či tradice, ba naopak tyto rozdíly znevažuje a často s nimi zachází s otevřeným opovržením. Pro Američany je jakékoli odmítání jejich demokratického náboženství na základě kulturních či jiných hodnot jen lacinou záminkou, jak se vyhnout nevyhnutelnému. A tím „nevyhnutelným“ je samozřejmě to, že se všechny národy stanou americkými. Ve skutečnosti je to ještě o něco horší. Žádní cizinci nemají duchovní nadání, aby se stali pravými Američany, a to ani po staletích kolonizace. To nejlepší, v co můžete doufat, je stát se jakýmsi nedokonalým klonem – ne skutečně bílým, ne skutečně americkým -, který však přijal americké hodnoty, a je tedy vhodný pro kolonizaci.
Američané si namlouvají, že celý jejich systém víry a soubor hodnot je v jejich myslích považován za výchozí pozici světa, která představuje přirozený řád vesmíru. A domnívají se, že podle tohoto politického náboženství měří svět. Jeden Američan mi napsal: „Už mě opravdu unavuje poslouchat o demokracii. Znovu a znovu lidé říkají, že západní styl možná není pro tuto zemi vhodný nebo že země možná není na demokracii připravena. No, řekněte mi, prosím, kdy je země konečně připravena na demokracii?“ Další napsal: „Musíme si uvědomit, že naše ideologie není pro každého. Číňané se stále vyvíjejí směrem vzhůru a bez vzdělané společnosti nebude demokracie amerického typu fungovat.“ Teď už to víme. Číňané nemohou přijmout demokracii, protože jsou stále ještě primitivní a teprve udělali první dětské krůčky od opičího světa k amerikanismu. Ti, kdo odmítají náš systém, tak nečiní proto, že je nevhodný, nefunkční a zkorumpovaný, ale proto, že nejsou dostatečně vzdělaní.
Demokracie je pouze jedním ze způsobů konstituování autority, který nemusí být nutně univerzálně použitelný. V mnoha situacích mohou nároky na odbornost, senioritu, zkušenosti a zvláštní nadání převážit nad nároky demokracie jako způsobu konstituování autority. Demokratický princip může být rozšířen na mnoho institucí, kde může v dlouhodobém horizontu pouze zmařit cíle těchto institucí. Univerzita, kde jmenování učitelů podléhá schválení studenty, může být demokratičtější univerzitou, ale pravděpodobně nebude lepší univerzitou. Podobně armády, v nichž byly rozkazy důstojníků podrobeny vetu kolektivní moudrosti jejich podřízených, téměř vždy na bitevním poli skončily katastrofou. Arény, kde jsou vhodné demokratické postupy, jsou zkrátka omezené.[1].
Demokracie je bohužel také formou teologie a vykazuje všechna nepominutelná stigmata. Tváří v tvář nepříjemným skutečnostem se je vždy snaží zlikvidovat apelem na nejvyšší city lidského srdce. Narážím na skutečnost, že člověk na nižších úrovních sice rychle dosáhne hranice své schopnosti přijímat skutečné poznatky, ale ještě dlouho poté je schopen vstřebávat bludy. To, co je pravdivé, ho odrazuje, ale to, co pravdivé není, se v jeho lebce usadí s tak malým odporem, že dochází jen k nepatrnému vyzařování tepla. To je jádrem toho, čemu se říká náboženství a neméně jádrem veškeré demokratické politiky[2].
Demokracie je v Americe přijatelná, protože ji může okamžitě pochopit i pitomec. Směšně koliduje s mnoha známými fakty, ale on známá fakta nezná. Je logicky nesmyslná, ale pro něj má nesmyslnost, ve vědě stejně jako v politice, neodolatelné kouzlo. Jeho obrovská schopnost iluze, jeho mocná žízeň po nepravdivém, zkrášluje jeho antropoidní apetit, aniž by ho snižovala. To, co se k němu dostane, je to, co spadne ze stromu, a dělí se o to se svými čtyřnohými bratry. Postoj průměrného Američana… jistě nabízí vynikající klinický materiál pro studenta demokratické psychopatologie.
*****
Larry Romanoff je podnikatel a konzultant v oblasti řízení v důchodu. Zastával vedoucí pozice v mezinárodních poradenských firmách a vlastnil mezinárodní firmu zabývající se dovozem a vývozem. Jeho texty byly přeloženy do 32 jazyků a jeho články byly zveřejněny na více než 150 cizojazyčných zpravodajských a politických webových stránkách ve více než 30 zemích a na více než 100 platformách v angličtině. Působil jako hostující profesor na šanghajské univerzitě Fudan, kde přednášel případové studie z oblasti mezinárodních vztahů ve vyšších ročnících programu EMBA. Romanov žije v Šanghaji a v současné době píše sérii deseti knih, které se obecně týkají Číny a Západu. Je jedním z autorů nové antologie Cynthie McKinneyové „Když Čína kýchne“.
Originál článku a úvodního obrázku: The Unz Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
