Autor: Larry Romanoff, 31. 10. 2022
Definice našich pojmů
Všichni bychom měli litovat slovo demokracie, toto jediné slovo, které na svých zádech nese těžký náklad téměř celého Oxfordského slovníku angličtiny. Toto ubohé podstatné jméno, které nepopisuje téměř nic konkrétního, bylo zatíženo tolika nesouvisejícími a irelevantními konotacemi, že se mělo zhroutit vyčerpáním nebo utrpením už před staletími. Spojené státy jsou snad jedinečné v tom, že shromažďují všechny možné dobré věci a všechny je dávají do pytle s demokracií a to do té míry, že se zdá, že v tomto pytli je možná tisíc věcí. Výsledkem je, že toto slovo znamená, cokoli si kdo přeje, a my máme možná 1.000 lidí s tisící různými významy. Jedna americká známá trvala na tom, že „právo jejího domácího mazlíčka na psí žrádlo“ je „lidské právo“, a proto je zahrnuto ve významu slova demokracie.
Zdá se, že slovníky nám příliš nepomohou, protože se v nich objevují nejasné, málo inteligentní a zjevně neprozkoumané definice. V některých se tvrdí, že to znamená „samospráva„, což zajisté není pravda. Jiné tvrdí, že to znamená „řízení skupiny většinou jejích členů„, ale demokracie není „řízení“ čehokoli. Některé slovníky spojují demokracii s vládou nebo řízením, a ani to není demokracie. Jeden říká, že je to systém, v němž se všichni podílejí na rozhodování, což také není pravda a je to hloupost. Jiný tvrdil, že je to „systém, v němž lid vykonává zákonodárnou moc„, což je také zjevně nepravdivé. Ještě jiný tvrdil, že je to „doktrína, podle níž početní většina může přijímat rozhodnutí závazná pro celou skupinu„, ten je možná pravdivý, ale míjí se účinkem. Pokud jsou slovníky tak zmatené, není divu, že jsou zmatení i všichni ostatní.
V reálném životě má však demokracie překvapivě blízko k tomu, aby nebyla vůbec ničím. Je to prostě jedna z mnoha metod výběru zástupce skupiny lidí, často prostou většinou hlasů. Nemusíme to komplikovat politikou ani politickými stranami. Když vybíráme zástupce studentů ve třídě na střední škole, navrhneme pár lidí, provedeme hlasování a je hotovo. To je demokracie. O tomto bodu můžeme diskutovat, ale v zásadě je demokracie procesem výběru. Co dělají vybraní po svém výběru, je pro definici irelevantní.
Vláda vs. politika
Závažnějším problémem je, že (přinejmenším v USA a Kanadě) se „vláda“ zaměňuje a směšuje s „politikou“ a obojí se používá jako jakési nejasné synonymum pro „demokracii„. To je jeden z hlavních zdrojů zmatku. Zabývejme se nejprve otázkou vláda vs. politika. Můžeme tvrdit, že tyto dvě položky spolu nesouvisejí, až na to nejokrajovější rozhraní. Ať už se jedná o stát, nebo o korporaci, „vláda“ je řízení. „Politika“ je boj o moc.
V systému vlády jedné strany nic takového jako politika v tom smyslu, v jakém se jí zde zabýváme, neexistuje. To platí i pro všechny naše korporace, instituce a organizace, kde máme pouze jednu „stranu„, jeden manažerský tým, který spolupracuje pro dobro organizace. Ideologie jdou stranou a hledáme konsensus, nikoliv boj a „vítězství“ naší strany. To je správná vláda a řízení, zcela oproštěné od politiky.
Je pravda, že k těmto rozkolům v korporacích někdy dochází, když členy vedení přemůže ideologie a začnou „politikařit„, přičemž tyto případy jsou pro organizaci nevyhnutelně velmi škodlivé, protože rozdělují řídící tým na protichůdné frakce a v boji o ideologické vítězství se ztrácí celkové dobro organizace a jejích lidí. Jinak to ani být nemůže. Tyto „politické boje“ nesouvisejí se skutečným řízením instituce nebo organizace; jsou prostě vnitřním bojem o moc, a ten má téměř nevyhnutelnou tendenci pohltit organizaci do té míry, že se skutečně provádí jen nezbytné minimum „řízení“. Takové boje o moc jsou vždy emocionálně rozjitřené, a pokud přetrvávají v čase bez řešení, organizace se sama zhroutí. A právě k tomu dnes ve zpomaleném tempu dochází ve všech světových demokraciích: neutuchající boj o moc mezi dvěma ideologicky protichůdnými frakcemi má za následek absenci i špatné řízení, vlády se nevyhnutelně hroutí do jakéhosi autoritářského fašismu.
„Politika“ tedy není vláda, ale boj o moc. „Demokracie“ také není vláda. Demokracie je pouze proces výběru vládců. „Vláda“ v podstatě nesouvisí ani s politikou, ani s demokracií. Vláda je řízení organizace, ať už národa, nebo korporace. To, co Američané zřejmě nazývají „demokracií„, tedy není vláda. Je to politika založená na náboženství, mocenský boj mezi dvěma týmy, které mají vybrat, která strana v tomto boji zvítězí a bude dodávat guvernéry korporaci jménem Spojené státy americké. Když Američané (a také ostatní) mluví o demokracii, mají na mysli boj o moc, boj dvou politických stran o nadvládu. NEmají na mysli „vládu“, skutečné řízení země po výběrovém řízení, ale samotný výběrový proces. Pokud o tom pochybujete, odstraňte dvě politické strany a boj o moc – volební kampaně, a to, co máte, už není demokracie, ne podle žádné přijímané definice.
Mělo by být zřejmé, že „demokracie„, alespoň podle této definice, vůbec nesouvisí s takovými věcmi, jako jsou lidská práva, svoboda slova nebo univerzální hodnoty. Jak se odtud dostaneme k dlouhému a komplikovanému souboru demokratických hodnot, které Američané používají jako kombinaci kazatelny a biče? Když je demokracie jednoduchá téměř nejednota, co vůbec může představovat demokratické hodnoty? Jaká hysterie nás vede k tomu, abychom jednoduchému procesu výběru přisuzovali lidské hodnoty nebo mu přisuzovali nesmírnou vnitřní morální hodnotu? Tento výraz, stejně jako „právní stát“ a mnoho dalších, je mýtus a jako všechny mýty „má sloužit spíše emotivní než kognitivní funkci, nikoliv jako fakta založená na rozumu, ale jako propaganda, která má vzbudit emoce na podporu nějaké myšlenky„. Je to nesmysl. Celá myšlenka, samotný koncept „demokratických hodnot“ je absurdní. Američané vzali jednoduchý bezrozporný proces, vpravili do něj jakýsi teologický silikon a proměnili ho v náboženství.
Je součástí západní bible, že jediným osvíceným způsobem, jak vybrat vládce nebo zákonodárce, je vytvořit ideologickou roztržku, která rozdělí obyvatelstvo na dva násilně znepřátelené tábory, pak jim dát klacky a nechat je bojovat. A tento boj je jedinou skutečnou „demokratickou hodnotou„, která existuje. Přidávat k této definici věci jako lidská práva je dětinský nesmysl. Jádrem a jedinou důležitou součástí „demokracie“ je boj, mocenský boj o vítězství a právo jmenovat vládce jedné konkrétní ideologie, aby řídili zemi. To je v podstatě to, co tvoří „demokracii“. Není tu žádné náboženství, žádná lidská práva, žádné univerzální hodnoty, žádné žrádlo pro psy.
Nevyhnutelným problémem je, že mnohočetné ideologie a strany ze své podstaty slouží pouze k vytváření rozporů a konfliktů, a to jak z definice, tak i ze záměru. Dva protichůdní bojovníci v tomto nekonečném boji o moc v žádném případě nepůsobí jako vzájemná „kontrola a protiváha“ a nejsou ani ničím, co by se dalo označit za „zdravou konkurenci„. Vedou boj na život a na smrt o vítězství, jehož obětí se nevyhnutelně stává dobro celé organizace. Kdyby boj o moc po volbách ustal, oběť by mohla přežít, ale v jakémkoli západním parlamentu nebo americkém Kongresu tento boj o moc nikdy nekončí, protože obě strany se dělí o práva na řízení a stejně jako v jakékoli korporaci, kde členy vedení přemohou ideologie a začnou „politikařit“, má to téměř nevyhnutelnou tendenci pohltit „vládu“ do té míry, že se skutečně vykonává jen nezbytné minimum „řízení“. A stejně jako v případě korporace vede neutuchající boj o moc mezi dvěma ideologicky protichůdnými frakcemi k absenci i špatnému řízení a vláda se nevyhnutelně zhroutí. V takovém kontextu nemůže existovat žádné dlouhodobé plánování, protože nejdelší období je maximálně jen několik let a může být i kratší než týdny nebo měsíce.
Demokracie (politika více stran) v reálném životě
Podívejme se na to. Pořádáme narozeninovou oslavu a polovina dětí chce jít do zoo a polovina do parku. Rozdělíme tedy obě skupiny, dáme jim klacky a necháme je, ať se poperou. Která skupina vyhraje, může rozhodovat o všem. Udělali byste to? No, proč ne? To je demokracie více stran. Pevně rozdělit obyvatelstvo na základě nějaké ideologie a nechat je bojovat. Ve vícestranické demokracii není prostor pro spolupráci nebo konsensus. Nemluvíme spolu, ale bojujeme. Já vyhrávám, ty prohráváš. To je systém, který je ze své podstaty založen nikoli na harmonii a konsensu, ale na konfliktu. Základním kamenem demokratického systému je to, že vítězové ovládají vše a poražení jsou zcela marginalizováni. V západní politické společnosti není patrný přílišný zájem o poražené, přestože mohou tvořit 50 % nebo více obyvatel. Západní demokracie s více stranami je jediným politickým systémem na světě, který je navržen tak, aby zbavoval práv, izoloval a zrazoval nejméně polovinu obyvatelstva.
Pokud bychom chtěli politicky rozdělit obyvatelstvo na dvě ideologické „strany„, logickým rozdělením by bylo rozdělení na muže a ženy. Nebo možná rozdělení podle pohlaví – na homosexuály a heterosexuály. To by mohla být zajímavá volební kampaň. Bohužel pro demokracii bylo záměrné rozštěpení naší společnosti pro účely politiky provedeno podle snad nejzápalnější lidské vlastnosti, nesmiřitelného similsko-teologického rozdělení, čímž vznikly dvě frakce, které si jdou věčně po krku.
Máme mnoho názvů pro ideologické týmy: Liberálně-konzervativní, dělnicko-kapitalistický, demokraticko-republikánský. Někdy je označujeme jako levicové a pravicové křídlo nebo socialisty a korporativisty, ale toto rozdělení je zlověstnější, než tyto názvy naznačují. Ideologický rozkol, který byl vytvořen kvůli politice, je ve skutečnosti mezi ideologickou levicí a náboženskou pravicí – mezi pacifisty a válečnými štváči. A zdá se, že ačkoli si nečiním nárok na sociologickou kvalifikaci, lidská společnost, přinejmenším ta západní, se automaticky rozštěpí podle těchto linií, pokud k tomu dostane záživnou příležitost. Když se podíváme na často vášnivé nadšení, s nímž se mnozí lidé na Západě hlásí ke svému politickému přesvědčení, je zřejmé, že toto rozdělení, toto štěpení lidí podle jejich sklonu k válečnictví, zahrnuje některé z nejhlubších a nejprimitivnějších instinktů a emocí lidské psychiky. Který rozumný člověk by vědomě rozděloval obyvatelstvo na základě této ideologie? A za jakým účelem?
V dřívější době měly tyto skupiny velmi jasnou identifikaci: socialističtí liberálové a tvrdí korporátní konzervativci. Ale dnes, kdy se zdá, že každý politik je odhodlán být nejteplejším transvestitou v bloku, se jejich pozice ve spektru rozmazávají. Přesto máme své pacifisty a válečné štváče nedotčené.
Náhrada za občanskou válku
Ideologické rozdělení neslouží k dobru, ale pouze k vyvolání konfliktu. A tento konflikt není totéž, co bychom mohli nazvat „zdravou soutěží“. Politický konflikt je výlučný, nečestný, někdy zákeřný, velmi často neetický, nutí lidi jít proti vlastnímu svědomí a dobru národa ve prospěch strany. Ideologické rozpory, které jsou vlastní stranické politice, byly do západní vlády zavedeny záměrně právě proto, že vyvolávají konflikt, který je tak nezbytný pro každý týmový sport. Jak můžeme soutěžit, když jsou všichni ve stejném týmu a snaží se jen splnit úkol? Nevyhnutelným závěrem je, že západní demokracie – vlastně politika – byla záměrně a chytře navržena nikoli k výběru dobré vlády, ale k oklamání vidláků aby se účastnili primitivního sociálně-teologického rituálu soutěže, konfliktu a vítězství. Užitečná náhražka občanské války.
Kombinace primitivních instinktů a emocí, které pohánějí politiku, týmové sporty a náboženství, je nejen potenciálně výbušná, ale v podstatě bezmyšlenkovitá. Je to druh toužebné stádní mentality se sklonem k násilí. Je zřejmé, že politika v západním slova smyslu se málokdy řídí rozumem. Rozum se dokáže přizpůsobit diskurzu a obstát v něm, ideologie naopak nikoli. Politika, náboženství a týmové sporty mají v západní psychice společné kořeny. O žádném z nich nelze dlouho rozumně diskutovat; všechny vyvolávají prudké emoce, všechny trpí ideologií, která je slepá vůči faktům a rozumu, všechny mají stejnou primitivní psychologickou přitažlivost. Lidé nevstupují do politické strany ze snahy o dobrou vládu a taktéž nevstupují do západního náboženství, aby se dozvěděli něco o Bohu. V obou případech to dělají proto, aby se připojili k vítěznému týmu.
Většina lidí ze Západu říká, že volební systém s více stranami znamená svobodu a možnost volby a je „skutečnou demokracií„. Ale systém více stran není o svobodě a volbě a není ani o demokracii, ani o vládě. Jde o vykonstruovanou hru na sociální konflikt a soutěžení, o hru v týmovém sportu. Ve vícestranické demokracii není „hrou“ dobrá vláda, ale samotný volební proces. Poté, co můj tým vyhraje volby, hra končí a všichni jdeme domů. V západním světě je atrakcí „politika“, nikoliv „vláda“. Upřímně pochybuji, že mnoho lidí, kteří se aktivně účastní politického procesu, se alespoň trochu zamýšlí nad kvalitou vlády, která z něj vzejde. Jejich jediným cílem je vyhrát zápas pro svůj tým. Tento proces se stal natolik zkaženým, že západní demokracie ani nepředstírá, že by se odvolávala na kvalitu vlády, která by mohla vzniknout jako konečný výsledek po volbách. A to proto, že konečným výsledkem je samotný proces – soutěž, vítězství ve volbách, nic víc.
Jednou ze strašlivých vrozených deformací národů s politikou více stran je, že než si všechny zájmové skupiny – lobbisté, senátoři, finančníci, bankéři a vločky – urvou svůj podíl, nezbude pravděpodobně nic užitečného pro společné dobro. Výsledky jsou předem dané, protože zvolení představitelé jsou příliš zaneprázdněni péčí o zájmy AIPAC, Izraele, židovské lobby, CIA, americké armády, dodavatelů obranných služeb, mezinárodních bankéřů a velkých nadnárodních společností, než aby se starali o lid a národ. Na blahu voličů stále více nezáleží, a proto vláda utratila 7,7 bilionu dolarů na záchranu bank, a ne lidí. Vícestranická demokracie amerického typu je receptem na plýtvání, neefektivitu a korupci. Je to forma vlády, která zaručí, že rozhodnutí budou přijímána ve prospěch soukromých zájmových skupin namísto země jako celku.
Jak se údajně skvělý koncept participativní demokracie dostal na tak ubohou úroveň? Zásadní problém spočívá v tom, že cílem západní demokracie nikdy nebyl výběr kompetentních vůdců nebo dobré vlády, ale byla vytvořena jako způsob, jak odsunout „lid“ na vedlejší kolej, rozdělit ho podle ideologie a zapojit jeho pozornost do hry – do týmové sportovní soutěže. To je zcela vinou záměrného a chytře naplánovaného vytvoření politiky více stran a je příliš pozdě na to, abychom změnili směr, příliš pozdě na to, abychom odstranili nefunkční ideologie a prokletí politiky z vlády. Díra je příliš hluboká, nemůžeme se vrátit na začátek a začít znovu. K tomu by muselo dojít ke společenskému převratu rovnajícího se lidové revoluci a každá západní vláda by takový pokus krutě potlačila. Navzdory veškeré propagandě, která tvrdí opak, by žádná západní „demokracie“ nedovolila „lidu“, aby skutečně získal kontrolu nad svou vládou.
Situaci značně zhoršuje zřejmá skutečnost, že všechny tyto takzvané „demokracie“ jsou ze zákulisí řízeny těmi, kdo tento rozkol podporují, protože z něj mají obrovský prospěch – k extrémní škodě celého národa a jeho obyvatel. Z velké části právě díky této značné vnější manipulaci a ještě většímu vnějšímu financování tento proces pokračuje v nezmenšené míře. Je životně nutné, aby všechny demokracie vykázaly tyto parazitující cizince ze všech částí státní správy, ale jejich kontrola je prakticky totální a to již není možné. A i pak by politické strany stále existovaly, takže problémy by se zmírnily jen nepatrně. Jediným trvalým řešením by bylo odstranit samotné politické strany, a tak by Kongres USA byl jeden tým, který by spolupracoval pro blaho národa, ale na to už je pozdě a zůstane to jen snem.
Epilog
Zopakuji zde krátký odstavec z výše uvedeného:
Základem demokratického systému je, že „vítězové“ mají vše pod kontrolou a „poražení“ jsou zcela marginalizováni. V západní politické společnosti je jen málo zjevný zájem o poražené, přestože mohou tvořit 50 % nebo více obyvatel. Západní demokracie s více stranami je jediným politickým systémem na světě, který je navržen tak, aby zbavoval práv, izoloval a zrazoval nejméně polovinu obyvatelstva.
Je velmi důležité se zeptat: Co si o tom myslíte?
Jedna americká přítelkyně mi řekla, že se rozplakala, když George Bush mladší vyhrál své druhé funkční období. Byla rozrušená, ale také rozzlobená a zahořklá a cítila se zrazená. Byla přesvědčena, že její země bude pod tímto režimem strašně trpět, což se také stalo. Všichni známe ten pocit, když naše strana prohraje volby nebo oblíbený tým prohraje důležitý zápas; prohra je pro nás osobní a nejenže nás zklame, ale i bolí. Ale při celostátních volbách je v tomto stavu celých 50 % obyvatel, někdy i více, v závislosti na zemi. Přemýšleli jste o tom někdy, nebo vás prostě uspokojuje fakt, že „jste“ vyhráli? Uvažovali jste někdy o tom, že jedním z výsledků vaší drahocenné „demokracie„, té, která odráží „touhy celého lidstva“, je to, že takřka plná polovina vašeho obyvatelstva je bez volebního práva, zklamaná, naštvaná, rozhořčená, dokonce zahořklá? Proč vám to nevadí?
Napadlo vás někdy, že jedna z nejkritičtějších událostí vašeho národa – volba vlády – byla záměrně konstruována tak, aby si znepřátelila polovinu vlastního obyvatelstva? Proč si myslíte, že je to dobře? Je tato hořkost z odnětí volebního práva jednou z vašich „univerzálních hodnot„? Je toto odcizení jednou z „tužeb celého lidstva„, kterou chcete vnutit mně a mé zemi? Jak můžete tvrdit, že tato vaše demokracie je nejlepším ze všech možných systémů pro jmenování vládních představitelů a zákonodárců? Copak nevidíte, o kolik lepší by byl život s jedinou politickou stranou, kde by všichni byli v jednom týmu a neexistoval by věčný boj o moc? Proč tak zarytě věříte, že výběr vaší vlády by měl být týmovým sportem, kterému se věnuje 200 milionů neschopných hráčů? To by se dalo pochopit, kdyby pár osmiletých dětí plánovalo narozeninovou oslavu, ale když 200 milionů dospělých touto metodou vybírá to, co je pro jejich blahobyt nejdůležitější – svou vládu, pak to již není demokracie, ale patologie.
*****
Larry Romanoff je podnikatel a konzultant v oblasti řízení v důchodu. Zastával vedoucí pozice v mezinárodních poradenských firmách a vlastnil mezinárodní firmu zabývající se dovozem a vývozem. Jeho texty byly přeloženy do 32 jazyků a jeho články byly zveřejněny na více než 150 cizojazyčných zpravodajských a politických webových stránkách ve více než 30 zemích a na více než 100 platformách v angličtině. Působil jako hostující profesor na šanghajské univerzitě Fudan, kde přednášel případové studie z oblasti mezinárodních vztahů ve vyšších ročnících programu EMBA. Romanov žije v Šanghaji a v současné době píše sérii deseti knih, které se obecně týkají Číny a Západu. Je jedním z autorů nové antologie Cynthie McKinneyové „Když Čína kýchne“.
Originál článku a úvodního obrázku: The Unz Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
