Autor: Larry Romanoff, 28. 10. 2022
Jednou z největších výhod Spojených států amerických je, že jsou skutečně zemí neomezených politických příležitostí, zemí, kde se prezidentem Spojených států může stát člověk bez vzdělání, výcviku či zkušeností, člověk bez inteligence a schopností, člověk s charakterem, který je mimořádně zkorumpovatelný. A mnozí to dělají. A nejen v Americe.
Jedním z nejoslnivějších nedostatků západního demokratického modelu je, že volení vládní úředníci nepotřebují pro výkon své funkce žádné kvalifikační předpoklady. Kvůli této eseji jsem se bavil s personálním ředitelem společnosti 7-11, který mě řekl, že při obsazování pozice vedoucího prodejny hledají osobu s dlouholetou úspěšnou praxi v maloobchodním marketingu a u všech uchazečů velmi preferují vysokoškolské vzdělání. Ale k tomu, abyste se někdo stal prezidentem nebo premiérem západní demokracie, žádné předpoklady nejsou zapotřebí. Jistě nejsem jediný, kdo to považuje za šílenství. Je vážnou obžalobou demokratického systému, že i vedoucí prodejny 7-11 musí mít minimální kvalifikační předpoklady určitého druhu, ale prezident USA nebo premiér Kanady či jiné západní demokracie je mít nemusí.
Ve volebním systému s více stranami (demokracie) se může o vedení země „pokusit“ kdokoli. Pokud uspěje, může utrpět ekonomika, miliony lidí mohou přijít o práci nebo o domov (nebo o život), ale on sám nic neztratí. V žádné jiné oblasti života není možné mít tolik moci a převzít tolik odpovědnosti, přičemž následky za neschopnost nebo špatný úsudek jsou tak malé. Je zde něco velmi špatného, čemu se západní lidé zřejmě nejsou schopni a ochotni postavit. Jak je možné, že si jako inteligentní lidé můžeme namlouvat, že je to ten nejlepší ze všech systémů? Už jenom na základě toho nemůže být nejlepší ze všech; vše nasvědčuje tomu, že by mohl být nejhorší.
Je v tom něco znepokojivě zvráceného, postoj, který naznačuje, že školy, nemocnice, korporace, dokonce i charitativní organizace jsou nějakým způsobem „skutečné“ věci se skutečnými cíli a s potenciálně vážnými důsledky, pokud jsou špatně řízeny, ale že vláda nějakým zvráceným způsobem není skutečná, ale hra, kde účast nemá žádné požadavky a hrubé špatné řízení nemá žádné důsledky. Vláda, strategické řízení celé země je považována za druh týmového sportu, kde nezkušenost a nekompetentnost nejsou rozhodujícími faktory pro získání pozice. Nezdá se vám, že na tomto obrázku je něco špatně? Něco je skutečně zvráceně špatně „vláda“ byla nahrazena „politikou“.
Zkusme si něco ujasnit: řízení země, rozhodování a realizace strategického směřování národa s desítkami či stovkami milionů lidí je velká práce s velkou odpovědností. Být vedoucím takového řídícího týmu je víc než nic. Předseda vlády nebo prezident země odpovídá za blaho všech občanů, za ekonomiku, za zahraniční politiku země a její vztahy se všemi ostatními zeměmi, za armádu a související rozhodnutí. Rozhodnutí této osoby mohou stát miliony životů, mohou zlepšit nebo zhoršit světový mír a bezpečnost. Odpovědnost je obrovská a jistě se všichni shodneme, že to není místo pro dítě, pro neznalého, nezkušeného a nevyškoleného člověka.
Abychom plně docenili tento fatální nedostatek západního modelu výběru vládních představitelů, bude nejjednodušší, když jej srovnáme s jiným druhem modelu. Navzdory očekávané lavině obvinění, že jsem šiřitelem čínské vlády, se podívejme na způsob, jakým to dělá Čína. K západnímu modelu se vrátíme na konci.
Výběr vedoucích představitelů čínské vlády
Trocha pozadí
Mnoho lidí na Západě má alespoň matné povědomí o čínském systému přijímacích zkoušek na vysoké školy Gaokao, které každoročně skládá přibližně 10 milionů studentů. Tento soubor zkoušek je poměrně náročný a možná i drsný, zahrnuje mnoho předmětů a zabere tři dny. Testy vyžadují široké znalosti, hluboké vědomosti a vysokou inteligenci, pokud má člověk uspět. Tyto zkoušky jsou založeny výhradně na zásluhách a zvýhodňování je nemožné. Studenti, kteří v těchto zkouškách dosáhnou nejlepších výsledků, patří mezi 1 % nejlepších z 1,5 miliardy lidí. Získání vysoké známky opravňuje studenta ke vstupu na jednu ze dvou nebo tří nejlepších univerzit, což mu prakticky zaručí skvělou práci po ukončení studia, vysoký plat a dobrý život. Pokud se posunete na nižší stupnici výsledků, jsou vyhlídky stále mizivější.
Málokdo ze Západu ví, že v Číně existuje také systém advokátních zkoušek, které musí složit každý absolvent právnické fakulty, aby mohl v Číně vykonávat právnickou praxi. U nich můžeme pominout slova „tvrdé“ a „přísné“ a přejít přímo k „přísným“. Tyto zkoušky vyžadují nejen vysokou inteligenci, ale i hluboké znalosti zákonů a široký přehled o všech právních záležitostech, a jsou tak obtížné, že se o ně mnozí odmítají vůbec pokusit. Ze zhruba 250 000 absolventů právnických fakult, kteří se ke zkoušce přihlásí, jich jen asi 20 000 zkoušku složí a získá kvalifikaci pro skutečnou právní praxi v Číně. Pokud se setkáte s čínským právníkem, můžete si být jisti, že máte co do činění s někým z horních 0,1 % z téže skupiny 1,5 miliardy lidí.
Tyto dvě položky uvádím jen proto, abych představil třetí – zkoušky do státní správy.
Císařské úřednické zkoušky byly před mnoha staletími navrženy tak, aby vybíraly nejlepší úředníky pro státní byrokracii. Trvaly až 72 hodin a k jejich úspěšnému složení bylo zapotřebí velkého rozsahu a hloubky znalostí. Jak poznamenal jeden z autorů: „Byl to mimořádně spravedlivý systém v tom smyslu, že samotná zkouška neměla žádné kvalifikační předpoklady.“ Zkoušku mohl složit téměř každý, i ten z nejméně vzdělané rodiny v nejchudším městě, a pokud si vedl dostatečně dobře, mohl nastoupit do státní služby a případně se vyšvihnout na vyšší manažerskou pozici. Z císařského systému se vyvinul moderní systém zkoušek pro státní službu, které dnes každoročně skládají miliony absolventů. Jsou nesmírně obtížné. Ze dvou milionů uchazečů jimi projde jen asi 10 000. A to vám nezajistí práci; jediné, co získáte, je pohovor. Když se setkáte s někým, kdo nastoupil do státní služby v čínské ústřední vládě, můžete si být jisti, že mluvíte s člověkem, který je nejen neobyčejně inteligentní, ale také mimořádně vzdělaný a znalý široké škály národních otázek, a navíc patří mezi 0,01 % nejlepších z 1,5 miliardy lidí.
Ale tato zkouška je jen začátkem 30 až 40 let sbírání znalostí a zkušeností nutných k tomu, aby se člověk mohl stát členem čínské ústřední vlády. Nejlepší 1 % z této malé skupiny pak vytvoří politbyro a jeden z ni se stane čínským prezidentem. Tito lidé, kteří složili zkoušky do státní služby a stanou se vysokými úředníky a státními zaměstnanci v čínské národní vládě, vstoupili do celoživotní kariéry v ohromné meritokracii, kde povýšení a odpovědnost lze získat pouze na základě prokázaných schopností.
Zde bychom měli vzít v úvahu, že Číňané dosahují ve standardních testech IQ obecně asi o 10 % vyššího skóre než běloši ze Západu. Když k tomu připočteme čínský proces vyřazování 99,99 % nejhorších z nich a přidáme vyhlídku na vyřazování z 1,5 miliardy lidí, lze očekávat, že lidé v čínské ústřední vládě budou spíše kvalifikovanější než osoby ve většině ostatních zemí. A to také jsou. Smyslem tohoto článku je upozornit vás na rozdíl mezi kvalitou „politiků“ v západních zemích a čínských vládních úředníků. Rozdíl je tak obrovský, že srovnávání do značné míry postrádá smysl. Všichni čínští vládní úředníci jsou vysoce vzdělaní a vystudovaní inženýři, ekonomové, sociologové, vědci, často na úrovni doktorandů. Při návštěvě jakéhokoli špičkového univerzitního kampusu v Číně je každému jasné, že komunistická strana stále přitahuje ty nejlepší a nejchytřejší mladé lidi v zemi.
Někteří lidé vám budou tvrdit, že rodinné konexe v Číně mohou přinést práci ve státní správě pro některého z favorizovaných synů, což může být pravda v případě menších pozic na místní úrovni, ale je to velmi obtížné a nemožné na celostátní úrovni. Žádné konexe nikoho neposunou do vyšších pozic nebo na vrchol rozhodovací moci, což jsou místa vyhrazená pro osoby s hlubokými zkušenostmi a prokázanými schopnostmi. Pozoruhodné je také to, že rodinné bohatství a vliv nehrají při těchto jmenováních žádnou roli. Z nejvyššího čínského vládnoucího orgánu, pětadvacetičlenného politbyra, jich pouze sedm pochází z bohatého nebo mocenského prostředí. Zbytek, včetně čínského prezidenta a premiéra, pochází z prostředí, které neposkytuje žádné zvláštní výhody, a na vrchol se dostali pouze na základě svých zásluh. Ve větším ústředním výboru je těch, kteří mají privilegované zázemí, ještě méně. Odkazy v západních médiích na čínské „princezny“ jsou pouze urážlivou a ignorantskou rasovou nadávkou.
Je zde ještě jeden nesmírně důležitý rozdíl, o kterém se na Západě nikdy nemluví. V našich západních demokraciích máme „politiky“ a „státní úředníky“, což jsou dva zcela odlišné druhy, přičemž státní úředníci jsou ti, jejichž práce vyžaduje seriózní pověření, protože nemůžeme nechat volené nýmandy řídit náš Národní finanční úřad nebo dopravní sítě. Tito lidé fungují navzdory politikům. Protože však Čína má pouze jednu „stranu“, nemá země nic, co bychom mohli označit za „politiky“; ve skutečnosti a realitě jsou všichni čínští vládní úředníci tím, co bychom mohli označit za „státní úředníky“. Všichni jsou to prostě manažeři na různých úrovních. Na Západě, a to na příkladu Kanady, se traduje, že vyšší státní úředníci na ministerstvech financí nebo zahraničních věcí obvykle pohrdají zvolenými politiky, kteří obvykle vědí jen málo, pokud vůbec něco, o skutečném fungování svých resortů a musí se obracet na státní úředníky, aby jim poskytli své znalosti. V Číně je tomu naopak, tam je ministr zahraničních věcí nebo financí nejvyšší zásobárnou znalostí. Je to v podstatě totéž, co bychom našli v jakékoli korporaci, kde je viceprezident pro finance konečnou autoritou, a nikoli „zvoleným“ vedoucím pracovníkem, jemuž bylo ministerstvo financí svěřeno jako místo, kde si může „vydělat, zatímco se učí“, což je to, co najdeme ve volební demokracii.
Světová univerzita číslo jedna
V Číně a už vůbec ne na Západě je málo známo, že v Pekingu se skrývá instituce, která je téměř jistě nejlepší univerzitou na světě, která se nepodobá žádné jiné a jejíž kvality v koncepci a provedení zahanbují všechny západní univerzity. Tato univerzita, někdy nazývaná „nejtajemnější školou v Číně“, je Ústřední stranickou univerzitou, jejíž seznam studentů i vyučujících řádově převyšuje vysoké školy jako Harvard, Cambridge nebo Sorbonna. Říci, že vstupní požadavky jsou extrémní, by bylo značně podhodnocené. Tohle není místo jako Harvard, kde za 5 milionů dolarů do nadačního fondu získáte přijetí pro svého přitroublého potomka, kterého budou učit především tzv. adjunktní „profesoři“ na částečný úvazek.
Univerzita byla původně založena v roce 1933 a jejím cílem je vychovávat a vzdělávat osoby, které složily úřednické zkoušky, a připravovat je jak na jejich kariérní růst, tak na povinnosti spojené s řízením nejlidnatější země světa. Je školícím pracovištěm pro budoucí vedoucí představitele země a jejím ředitelem je obvykle čínský prezident. Do dnešního dne tato univerzita vyškolila snad 100 000 vládních představitelů a vysokých úředníků. Škola není běžně přístupná veřejnosti, ale v posledních několika desetiletích tato univerzita nabízí některé postgraduální a doktorské programy na velmi vysoké úrovni pro přibližně 500 studentů, kteří nejsou úředníky, se zaměřením na filozofii, ekonomii, právo, politiku a historii.
Ve 100 hektarovém listnatém kampusu je mimořádný klid a na rozdíl od všech ostatních univerzit v Číně zde nevidíme žádná kola, ale místo toho jsou silnice před školními budovami lemovány černými audinami. Brány jsou pod ozbrojenou ochranou 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, což je bezpečnost nezbytná pro ty, kteří zde studují – provinční guvernéry a ministry, úředníky mladého a středního věku, jejich hostující přednášející a někdy i nejvyšší představitele země.
Nejenže přijatí studenti jsou ti nejlepší a nejchytřejší z 0,01 % těch, kteří složili zkoušky do státní správy, ale profesoři na této Ústřední stranické univerzitě jsou světově unikátní, na hony vzdálení adjunktům na většině amerických univerzit. Zdejší profesoři jsou výhradně ti nejkompetentnější v zemi. Mezi hostujícími přednášejícími jsou vysocí čínští úředníci a v případě důležitých debatních témat škola neváhá přivést nejuznávanější světové odborníky z jakékoli země na vše od ekonomie a mezinárodních financí až po sociální politiku, zahraniční politiku, průmyslovou politiku a dokonce i vojenské záležitosti. Dále jsou častými hostujícími přednášejícími často státní představitelé jiných zemí a další vysocí zahraniční hodnostáři, a to proto, aby čínští úředníci získali nejen pevné základy znalostí a dovedností potřebných k řízení Číny, ale také širší obzor a lepší pochopení různých kultur, hodnot a politických systémů.
Základem vzdělávací politiky školy je, že vše je na stole. Neexistují žádná zakázaná témata, a dokonce i reakční, revoluční nebo prostě jen bláznivé postoje jsou diskutovány, analyzovány a diskutovány až do vyřešení. Pokud je například tématem národní zdravotnictví, diskutuje se o všech možných plánech, problémech, řešeních, alternativách, zkoumá se, diskutuje, vysvětluje, přičemž jako referenční materiál je k dispozici libovolný počet významných odborníků. Po skončení těchto sezení budou mít všichni studenti o celém tématu znalosti na úrovni MBA nebo lepší. A to je pouze jedno z mnoha témat, s nimiž se setkají.
Uvážíme-li, že tito úředníci nastoupili do vlády s již tak vysokou úrovní vzdělání a s již prokázanou širokou úrovní porozumění a výjimečnou inteligencí, nemohou tyto další vrstvy školení a vzdělání nepřispět k působivé úrovni celkových znalostí a schopností celé vlády. Nic podobného na Západě neexistuje.
Obecně platí, že nejnadějnější mladí úředníci a úředníci středního věku navštěvují v různých intervalech tuto univerzitu, a to vždy až na jeden rok, aby si rozšířili své znalosti a porozumění všem otázkám týkajícím se Číny a státní správy, po čemž obvykle následuje povýšení. Stáže na Ústřední stranické univerzitě se střídají s rotací na nejrůznějších vládních odděleních na místní, provinční a celostátní úrovni a také s úkoly v různých státních obchodních podnicích, a to jak domácích, tak zahraničních. Ve většině případů se tato pracovní a zkušenostní zařazení střídají s výukou na této univerzitě, přičemž si studenti osvojují to, co se naučili na svém předchozím zařazení, a získávají přípravu na své další působení.
Jednotlivec by mohl projít malou místní samosprávou, finančním oddělením podniku, pracovat jako vedoucí pracovník v místním zdravotnictví, vedoucí školství v provincii, stát se starostou malého města, vedoucím dalšího oddělení podniku, starostou většího města, guvernérem provincie, vedoucím pracovníkem nebo generálním ředitelem velké státní korporace a tak dále, přičemž by se mohl pokaždé vrátit na univerzitu, aby se dále vzdělával a školil. Tito lidé se neučí, jak být lepšími „politiky“; učí se, jak „řídit“ všechny aspekty země.
Hodnocení
V každé fázi, při každé vládní nebo podnikové funkci, jsou stávající pracovníci hodnoceni podle rozsáhlé škály kritérií. Ti, kteří budou i nadále vynikat, budou i nadále postupovat na posty se zvýšenou vizí a odpovědností. Ti, kteří se zdají být na hranici svých možností, budou odsunuti na vedlejší kolej. Nebudou odvoláni ani propuštěni, ale budou jim přiděleny funkce odpovídající jejich schopnostem, nad jejichž úroveň se již nemohou dostat. Z toho všeho vyplývá, že Čína má jediný vládní systém na světě, který zajišťuje kompetentnost na nejvyšších místech.
V čínském systému hodnotí vedoucí představitele a úředníky jejich nadřízení, nikoli nekvalifikovaní a neinformovaní „lidé z ulice“. Vezměme si starostu města v západní zemi. Kdo tuto osobu po jednom funkčním období hodnotí? Široká veřejnost, která nemá pro takové hodnocení ani vzdělání, ani zkušenosti. „Veřejnost“ nerozumí této funkci ani jejím požadavkům a nemá fakta, na nichž by mohla založit inteligentní hodnocení, což vede k tomu, že se z toho stává v podstatě soutěž popularity, v níž rozhodují povrchnosti. Kdybych vám položil otázku: Co dělá starosta města, málokdo by dokázal poskytnout souvislou odpověď. Říci, že „řídí město“, není odpověď. Pravdou je, že kromě vágních obecných pojmů máme o pracovních funkcích a povinnostech starosty jen málo znalostí a informací; žádné podrobnosti. Pokud se zdá, že se městu daří dobře, nemůžeme vědět, zda je to dáno starostovými schopnostmi, nebo okolnostmi, které nemůže ovlivnit. Nepříjemnou pravdou je, že místní občané, voliči, nemají možnost zjistit, zda je starosta dobrý nebo špatný, nekompetentní nebo zkorumpovaný, protože jim chybí nástroje a znalosti k rozumnému hodnocení.
V čínském systému (v rámci výše uvedeného „vzdělávacího procesu“) hodnotí starostu města jeho starší kolegové, muži, kteří byli starosty malých i velkých měst před jeho narozením, muži, kteří důkladně rozumí všem aspektům jeho práce a které nelze oklamat. Je to stejné jako ve firmě, kde hodnotíme například pracovní výkon regionálního obchodního ředitele. Kdo toto hodnocení provádí? Prodejci? Dělníci v tovární hale? Ne, ti na to nemají znalosti ani schopnosti. Hodnotí ho jeho nadřízení, kteří jeho práci důvěrně znají a jsou schopni přesně posoudit jeho výkonnost a jeho potenciál pro povýšení.
Vedoucí představitelé provinčních vlád jsou ve stejné situaci, kdy jejich výkon hodnotí jejich nadřízení, muži, kteří mají s řízením provincií obrovské zkušenosti, kteří opět své práci důvěrně rozumí a nedají se oklamat. Je zde však mnohem víc věcí, které se nikdy nedostanou do povědomí Západu. Muž (nebo žena), který prošel přijímacími zkouškami a nyní je v tomto celoživotním meritokratickém procesu, může být jmenován guvernérem provincie, ale není to odměna prestiže za předchozí dobré chování. Místo toho je to zkouška. Obvykle tento nový člověk přistupuje ke svému jmenování s jedinou otázkou: „Jak mohu zdvojnásobit HDP této provincie a zvýšit tak životní úroveň všech obyvatel? A zdvojnásobí HDP.
Uvedu vám příklad z reálného života, který je ve skutečnosti docela běžný. Nový guvernér si vyhlédl nejchudší místo v provincii a pověřil obrovský studijní tým, aby hledal možnosti pokroku. Jeho tým zjistil, že místní klima a půdní podmínky jsou vynikající pro pěstování určitých čínských bylin, a okamžitě se pustil do shánění rostlinného materiálu, budování infrastruktury a provádění nezbytných vzdělávacích programů pro zemědělce, jakož i do vytváření dodavatelských řetězců a marketingových postupů. Do pěti let vlastnili všichni obyvatelé oblasti vlastní nové domy a více než polovina z nich jezdila ve vozech BMW. Tyto ekonomické faktory jsou důležité, ale jsou pouze jedním z mnoha uplatňovaných opatření a právě na základě takových faktorů jsou kandidáti hodnoceni. Po úspěšném působení zde by se muž pravděpodobně vrátil na stranickou univerzitu k dalšímu vzdělávání, které by vedlo k dalšímu jmenování. Po třiceti až čtyřiceti letech této činnosti a při prokázání trvalých schopností by se tento muž mohl kvalifikovat pro členství v Čínském národním kongresu.
Srovnání
Srovnejte to se západním systémem, kde politici většinou nemají žádné užitečné vzdělání ani relevantní vzdělání či zkušenosti.
Jeden z nedávných kanadských premiérů, Stephen Harper, měl jen menší vysokoškolské vzdělání a jeho jediným zaměstnáním byla práce v podnikové podatelně, když vstoupil do zbytku zkrachovalé politické strany, stal se jejím předsedou a nakonec se skutečně krutým osudem stal premiérem, čímž Kanadu ve své nevědomosti nenapravitelně poškodil. Jeho nástupce Justin Trudeau byl propuštěný učitel (najděte si to ve vyhledávači; uvidíte, co najdete), jehož dlouholetý spolubydlící byl odsouzen k deseti letům vězení za provozování obrovského gangu s dětskou pornografií. V kanadské provincii Alberta byl nedávným premiérem středoškolský absolvent, bývalý televizní reportér, který proslul spíše tím, že byl protivný opilec, než inteligencí nebo schopností vládnout, a který zcela zničil pravděpodobně nejlepší systém zdravotní péče v Kanadě. Americký prezident George Bush proslul tím, že se chlubil, že nikdy nečetl žádné knihy, a byl téměř stejně bolestně neinteligentní jako Ronald Reagan, jehož jediným kreditem bylo, že byl filmovým hercem C-třídy.
Žádný z těchto mužů neměl životopis dostatečný na to, aby se mohl stát ředitelem obchodu 7-11, a žádný z nich neprojevil známky inteligence ani schopnosti řídit, ale směšný a absurdní politický systém jim umožnil stát se generálními řediteli států a provincií.
Zkoumání minulosti a referencí politiků v kterékoli západní zemi odhalí většinou sbírku politicky ambiciózních nešťastníků, kteří nápadně postrádají spásné vlastnosti a často jsou zkorumpovaní až do morku kostí. Bylo široce publikováno, že během dvou let po krizi na trhu s bydlením v roce 2008, kdy plných 50 % střední třídy přišlo o polovinu svého majetku, členové amerického Kongresu dramaticky zvýšili svůj majetek.
Není překvapením, že západní politici jsou z hlediska morálky i důvěryhodnosti hodnoceni hůře než prodavači ojetých aut a prodejci hadů. V jednom nedávném průzkumu veřejného mínění v USA byli politici obou komor celého amerického Kongresu hodnoceni jako méně oblíbení než švábi a vši. Je přijímáno jako truismus, že všichni západní politici po svém zvolení dobrovolně opustí závazky, které dali lidem bezprostředně před svým zvolením, politická dvojtvárnost a vychytralost je ve všech západních společnostech přijímána jako normální. Je to tak pravdivé, že jeden americký komentátor nedávno poznamenal, že „všichni politici samozřejmě musí lhát, ale Clintonovi to dělají s takovou lehkostí, že je to znepokojující“. Něco takového je v Číně neslýchané. Otevřené lhaní lidem by bylo fatální, ale na Západě je nepoctivost vládních představitelů přijímána bez reptání.
V každé diskusi o vládních systémech Američané nevyhnutelně tvrdí, že „máme právo volit naše neschopné politiky“, což je měřítkem nadřazenosti jejich demokratického systému. Neumí si představit, jak bizarně a hloupě takové tvrzení zní inteligentnímu člověku z jiné země. Pokud se chcete chlubit nadřazeností svého politického systému, pak mi řekněte, že je nemožné, aby vaše země zvolila v první řadě idiota. Neříkejte mi, že máte právo ho potom vykopnout. To je otevřené přiznání selhání.
Je třeba vzít v úvahu ještě jeden faktor, a to vzdělání a odbornou přípravu. Pro západní politiky, kteří vykonávají rozhodovací pravomoc při utváření země, ve skutečnosti neexistuje žádné řídící vzdělání ani výcvik. Všechno je to jakýsi systém „vydělávej, zatímco se učíš“, zatímco v Číně je vstup do systému nemožný bez extrémních referencí, a jakmile se do něj jednou dostaneš, vzdělání a školení nikdy nekončí.
Tento systém je v Číně všeobecně dobře srozumitelný a dobře zapadá do čínské kultury a tradice, stejně jako odpovídá čínské psychice v jejich konfuciánském přehledu a touze po společenském řádu a (ano) harmonii. Západní svět tomu rozumí jen matně, pokud vůbec, a nevyhnutelně si vytváří nesprávné a často absurdní závěry o Číně a její vládě. Jen málo lidí ze Západu se obtěžuje zjistit si i jen základní informace o podobě čínské vlády a místo toho raději papouškují hloupé nesmysly o tom, že Čína je diktatura nebo, jak nedávno prohlásil jeden spisovatel, „hluboce tyranský režim“. O nic takového samozřejmě nejde; úroveň západní ideologické zaslepenosti a záměrné neznalosti je prostě děsivá.
Epilog
Jste-li Američané, zamyslete se na chvíli nad tím, jaké by to bylo, kdyby vaše země mohla určit a shromáždit 500 nejinteligentnějších, nejmoudřejších, co nejméně zkorumpovatelných, nejvzdělanějších a nejzkušenějších lidí v zemi, pak touto skupinou naplnit Kongres a vybrat několik nejlepších, kteří by se stali vůdci – prezidentem a členy vlády. Považte také, že tato skupina není rozdělena podle ideologií, ale všichni jsou součástí jednoho týmu a společně pracují na realizaci toho, co je pro Ameriku a Američany nejlepší. Jak by se vaše země změnila za pět let?
Nyní uvažujte o něčem jiném. Řada vládních úředníků, odborníků na zahraniční záležitosti, účastníků think-tanků a mnoho akademiků shodně tvrdí to či ono:
„Kdykoli se v domácí politice nebo v mezinárodních záležitostech objeví něco důležitého, neexistují žádné náhody. Když se stane něco významného, můžete se vsadit, že to tak bylo naplánováno.“
Volební systémy s více stranami (demokracie) jsou tu s námi již několik set let, ale zdá se, že za celou tu dobu nikoho nenapadlo (zřejmě kromě Číňanů), že vybírání nemytých a méněcenných lidí z ulic není ideální metodou pro dobrou vládu. Za ta staletí jsme měli desítky neúspěšných vlád, obrovských přehmatů všeho druhu, zhroucených ekonomik, opakovaných recesí a depresí, nekonečných válek a dalších věcí, které byly způsobeny „vládou lidu“ vedenou tisíci neschopných politiků. A přesto se zdá, že za všechna ta léta a nespočetné stovky voleb nikoho nenapadlo, že by seriózní reference o vzdělání a schopnostech mohly být zlepšením.
Mně je jasné, že kdybychom vybrali z celého národa ty nejlepší a nejchytřejší a poskytli jim rozsáhlé vzdělání a školení, vznikl by vládní úředník vyššího kalibru, a stejně tak je to jistě jasné i vám. Máme věřit, že za celá ta staletí jsme si to uvědomili jen my dva?
Když evropští židovští bankéři – chazarská mafie působící v londýnské City – podnítili sérii evropských revolucí, které nahradily panovníky, bylo jednou z jejich hlavních motivací vytvořit takovou formu národní vlády, která by znemožnila další vyhánění Židů z těchto zemí. Aby toho bylo možné dosáhnout, bylo nutné nahradit monarchy takovou formou vlády, kterou by bylo možné zcela ovládat ze zákulisí, a výsledkem byl náš systém boje o moc, který se skládá z mnoha stran. Od počátku je také napadlo, že politicky ambiciózní, ale nemajetný, neinteligentní, neinformovaný a z velké části neschopný člověk z ulice se dá mnohem snáze koupit, ovládat a zkorumpovat, než by se dal zkorumpovat ten nejlepší a nejchytřejší v zemi.
Vezměme konečně v úvahu, že o této oslnivě zjevné a fatální vadě se nikdy nezmínila média, nikdy se o ní nehovořilo v našich učebnicích dějepisu nebo politologie, ani nikde jinde, alespoň pokud je mi známo. Namísto toho byla „demokracie“ povýšena na náboženství tak svaté, že pouhé zpochybnění jejího významu je považováno za vlastizrádné rouhání, a je od narození neustále propagována jako univerzální hodnota odrážející touhy celého lidstva. Divíte se proč?
*****
Larry Romanoff je podnikatel a konzultant v oblasti řízení v důchodu. Zastával vedoucí pozice v mezinárodních poradenských firmách a vlastnil mezinárodní firmu zabývající se dovozem a vývozem. Jeho texty byly přeloženy do 32 jazyků a jeho články byly zveřejněny na více než 150 cizojazyčných zpravodajských a politických webových stránkách ve více než 30 zemích a na více než 100 platformách v angličtině. Působil jako hostující profesor na šanghajské univerzitě Fudan, kde přednášel případové studie z oblasti mezinárodních vztahů ve vyšších ročnících programu EMBA. Romanov žije v Šanghaji a v současné době píše sérii deseti knih, které se obecně týkají Číny a Západu. Je jedním z autorů nové antologie Cynthie McKinneyové „Když Čína kýchne“.
Originál článku a úvodního obrázku: The Unz Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
