Autor: Larry Romanoff, 21. 10. 2022
V západním tisku se často dočteme, že v Číně funguje parlament „s gumovým razítkem„. To není pravda a budu se tím zabývat níže, ale pokud chceme skutečný příklad parlamentu s gumovým razítkem, můžeme se podívat mnohem blíže k domovu – do Kanady.
V Kanadě se předseda strany, která vyhraje volby, automaticky stává premiérem. Ten pak vybírá kabinet, v němž zasednou ministři financí, zahraničních věcí, zdravotnictví atd. a kterýžto orgán určuje všechny zákony, jež mají být navrženy a schváleny. Tato jmenování provádí výhradně jeden muž podle své volby, přičemž členy kabinetu může libovolně jmenovat a odvolávat. Mělo by být zřejmé, že premiér bude do svého kabinetu jmenovat pouze osoby, které vidí svět jeho očima; hledá shodu a konformitu, nikoli různorodost a konflikt. Všichni musí číst ze stejného scénáře.
Předseda vlády určuje charakter a krajinu, „psychiku“ současné vlády, což se odráží ve výběru ministrů jeho kabinetu. Žádný zákon nepostoupí do parlamentu bez souhlasu předsedy vlády. Bez výslovného souhlasu předsedy vlády se vlastně žádná témata, ať už legislativní či jiná, nedostanou k projednání v kabinetu. Každý člen kabinetu, který si dovolí předložit nežádoucí témata, bude odstaven a/nebo odvolán. Když byl otec Justina Trudeaua, Pierre Trudeau, kanadským premiérem, jeho tradiční metodou jednání s naivními mladšími členy kabinetu, kteří se odvážili zpochybňovat nebo odporovat jeho návrhům, bylo pozorné vyslechnutí a následné konstatování: „Má ještě někdo něco hloupého, co by chtěl říct?“. Jednou to obvykle stačilo, členové kabinetu věděli, kde je jejich místo. Když se v kabinetu projednávají nové zákony nebo vládní iniciativy, může dojít k neshodám a otevřené debatě o detailech, ale konečná podoba bude nevyhnutelně taková, že bude odrážet přání předsedy vlády. Ve skutečnosti bude odrážet přání jeho externích manipulátorů a těch, kteří mu zaplatili kampaň za předsednictví, ale to teď nemusíme rozebírat.
Když se o nějakém právním předpisu rozhodne, je předložen Parlamentu k projednání, což je v reálném životě pouhý ústupek předstírané demokracii, protože je již rozhodnuto, že právní předpis bude přijat. Opoziční strana může v rámci možností diskutovat, což také dělá, ale zákon vždy projde, protože vládní strana má většinu hlasů. Ve skutečném světě politiky jsou parlamentní debaty přetvářkou. Poslanci vládní strany vždy debatují pro, zatímco poslanci opozice vždy debatují proti. Jediným záměrem opozice je zdržovat a brzdit vládu, případně ji ztrapňovat, a získávat politické body, které mohou být cenné v příštích volbách. Zdánlivým účelem opozice, jak se učí každé školní dítě, je udržet vládu v napětí a poctivosti, předložit alternativy, osvětlit nedostatky nebo nebezpečí, ale politický systém je poněkud prudší a záludnější. Vládní politika v každé demokracii je docela špinavá záležitost, vůbec ne ten vznešený a nezištný systém, který se prezentuje v základních učebnicích.
Když se hlasuje o novém zákonu, členové vládní strany vždy hlasují pro; nemají na výběr. Hlasovat proti návrhům zákonů vlastní vlády by znamenalo vystěhování ze strany a konec politické kariéry. To je prakticky neslýchané. Všichni opoziční poslanci samozřejmě hlasují proti návrhům zákonů, ale protože jsou v menšině, nemá to žádný význam a návrhy zákonů vždy projdou. Žádný člen demokratického parlamentu nesmí „hlasovat podle svého svědomí“, s výjimkou těch nejbanálnějších záležitostí, kdy souhlas udělí předseda vlády, a to se téměř nikdy nestane. Ve skutečnosti zpravodajská média způsobí velký rozruch, když předseda vlády občas poskytne členům své strany „svobodu“ hlasovat podle svého uvážení, a nikoliv podle toho, jak je jim řečeno, což je prezentováno jako skvělá věc. Bohužel je to vždy o nějaké banální otázce, kterou nelze unést nějakou ideologií.
Ve skutečnosti v reálném světě demokratické politiky opoziční strana neslouží žádnému užitečnému účelu a ničeho nedosahuje, je to jen obrovská ztráta času a peněz. Opozice nemá žádnou moc ovlivnit dráhu vládnoucí vlády. Může pouze zdržovat, ale nemůže ovlivnit ani zabránit žádnému zákonu nebo opatření vládnoucí strany. Opozice je zcela vykastrovaná, naprosto bezmocná. V reálném životě je to tak zbytečný orgán, že jeho členové mohou rovnou odejít domů a připravovat se na další volby za čtyři roky.
Situace není jiná, pokud vládní strana nemá většinu křesel v parlamentu a je nucena vytvořit koalici s některou z menších stran. Dojde k určitému ústupku, ale v koaliční smlouvě bude uvedeno, že menšinová strana podpoří vládu při všech hlasováních v parlamentu, čímž si udrží většinu. Je pravda, že ideologie koaliční strany může zabránit předložení určitého zákona parlamentu, ale jinak je vše v podstatě stejné.
Nejenže se jedná o skutečný gumový parlament, ale v reálném světě demokratických systémů se jedná o čtyřletou diktaturu jednoho muže. Tak tomu skutečně je, přinejmenším v Kanadě, a podle dostupných informací je situace v podstatě stejná ve všech demokraciích, ať už západních či jiných. USA jsou vzhledem k odlišnému uspořádání výjimkou, ale výsledky jsou v mnoha ohledech srovnatelné.
Jediné místo, kde toto vyprávění naráží na potíže, je situace, kdy máme, jak se občas stává, slabého a/nebo nekompetentního premiéra a většina členů vlády a parlamentu ztratí důvěru ve svého vůdce a vynutí si změnu. Po změně se však situace vrátí k normálu, tedy k diktatuře jednoho muže a jeho parlamentu s gumovým razítkem.
V západní demokracii, jako je ta kanadská, má vůdce strany, premiér, stoprocentní kontrolu nad svým kabinetem a kabinet má stoprocentní kontrolu nad všemi hlasovacími otázkami předloženými sněmovně. Předseda vlády má také stoprocentní kontrolu nad hlasováním členů strany, kteří se mohou buď zařadit do řady, nebo stranu opustit, a to znamená, že celá strana buď „orazítkuje“ přání a rozhodnutí předsedy vlády, nebo bude politicky popravena. Musíte hlasovat pro svůj „tým“. Činit jinak je kacířství a sebevražda. V reálném životě tak máme ve skutečnosti diktaturu jednoho muže. Ve skutečnosti mají ceremoniální a gumové parlamenty právě západní země jako Kanada, nikoli Čína, a ty jsou „autoritářskými diktaturami“.
Čínský parlament
Zde je výňatek z článku z roku 2010 v londýnských Sunday Times:
Když se poslanci scházejí ve zdobených zasedacích místnostech Velkého sálu lidu, projevují jen malou ochotu zapojit se do ostré diskuse o aktuálních problémech – bydlení, inflaci nebo pracovních příležitostech. Ne nadarmo se o Celostátním shromáždění lidových zástupců říká příhodnými klišé jako „gumové razítko“ a „ceremoniál“.
Člověk by si skoro myslel, že jde o vtip, ale Timesy nás dále informují o některých aktuálních tématech, o kterých čínský parlament projevil „malou ochotu diskutovat“: „Jedna žena předložila návrh na zákaz všech soukromých internetových kaváren. Další návrhy zahrnovaly výzvu k zákazu národní hymny jako vyzváněcího tónu mobilního telefonu a jiný návrh na zákon požadující, aby manželé platili svým ženám mzdu za domácí práce.“ Co na to říci? Hanba čínskému parlamentu za jeho neochotu zapojit se do „tvrdé diskuse“ o těchto ožehavých otázkách.
Obyvatelé Západu jsou zvyklí na nabubřelé, frapantní a často dětinské pozérské debaty, k nimž dochází v jejich parlamentech. V Austrálii a Jižní Koreji jsou „ostré diskuse“ doslova takové, protože zvolení poslanci se často bijí nebo po sobě házejí knihami a nábytkem. Ostatní západní parlamenty na tom nejsou o mnoho lépe. V USA jeden senátor označil opozičního poslance za „pouhého zloděje slepic“; pravděpodobně ho zaujalo jedno z „horkých témat dne“. Lidé na Západě to kupodivu berou jako normální a různě – a prázdně – to omlouvají. Pro nejvyšší představitele a úředníky národa by však neměla existovat žádná omluva pro takovéto emocionálně dětinské chování. Samotná nepřítomnost tohoto druhu nedospělé hlouposti v čínském parlamentu se používá jako důkaz jeho ceremoniálního a gumového postavení, což zřejmě naznačuje, že bez idiocie není moci.
Čína je řízena meritokracií s otevřenými dveřmi, která má téměř 100 milionů členů a jejíž prodlouženou rukou je národní parlament. NPC není razítkem pro neexistujícího komunistického diktátora. Každoroční zasedání celostátního parlamentu se konají v Pekingu, kde se schází téměř 3 000 poslanců a poradců, kteří zastupují 1,4 miliardy obyvatel Číny. Naznačovat, že se zásadní otázky neřeší, je nesmysl. Čínský systém je zkrátka jiný než v západních zemích a tento rozdíl je pravděpodobně mnohem lepší. Ještě jednou připomínám, že Čína je pluralitní společnost, velmi odlišná od USA a většiny západních zemí. Číňané diskutují a debatují stejně jako kdokoli jiný, ale cílem je konsenzus ohledně toho, co je v dlouhodobém zájmu národa jako celku.
To by mělo být pro obyvatele Západu snadno pochopitelné, ale možná ne. Zásadní rozdíl je v tom, že v případě jediné strany jsou všichni na stejné lodi a hledají nejlepší dlouhodobé řešení pro celý národ. V Číně neexistují dva nebo tři „týmy“, jejichž členové se zabývají především získáním kontroly v příštích volbách. Čínští vládní úředníci tedy nejsou „politici„, kteří soupeří na základě ideologie, ale spíše „úředníci vládního managementu„, kteří hledají řešení. Mělo by být zřejmé, že v tak velké parlamentní skupině budou zastoupeny názory ze všech koutů společenského spektra. Poslanci čínského parlamentu čtou naprosto stejný scénář, pokud jde o omlazení národa, ale ti uvnitř skupiny odrážejí všechny možné druhy názorů či postojů.
To platí stejně jako v případě korporace, kde mohou mít vedoucí pracovníci a členové představenstva zpočátku velmi rozdílné názory na budoucnost společnosti, ale jejich úkolem je spojit všechny tyto postoje do ucelené budoucí cesty. Může dojít k dlouhým a dokonce i bouřlivým diskusím, dokud se nepodaří všechny protichůdné názory uklidnit a sladit do jednomyslné dohody, ale přesto jsou všichni v „jednom týmu“ a hledají nejpřijatelnější výsledek pro společnost jako celek.
Naproti tomu ve všech „demokraciích“ máme dvě nebo více stran, jejichž primárním zájmem není dobro národa nebo blaho lidí, ale vyhrát příští volby a být u moci. Řízení národa se tak redukuje na jakýsi týmový sport, kde je nejdůležitějším hlediskem vítězství „našeho týmu„. Je legendou, že každá takto řízená korporace směřuje k bankrotu, a nevyhnutelnou pravdou je, že tomu není jinak ani v případě vlády. To je jeden z nedostatků, který se v našich učebnicích pro základní školy opomíjí.
Ale je toho víc. Čínská kultura se od západní liší. Když poslanci čínského parlamentu projednávají nové zákony a nové pětileté plány, nejsou tam proto, aby vytvořili „televizní momentku“ nebo získali hlasy na úkor jiného – což o západních vládách nikdo tvrdit nemůže. Ti, kdo pracují v asijských zemích, vědí, že tam probíhá mnoho diskusí mimo internet, že debaty, kritické zkoumání všech aspektů otázek, provádí předem mnoho lidí v mnoha skupinách, dokud nedojde ke konsensu. Je nepochybně pravda, že mnohé z těchto diskusí jsou intenzivní, možná i vyhrocené, ale na rozdíl od USA, Kanady a Západu obecně Číňané raději hystericky nevyvěšují špinavé prádlo na světlo světa. Rodinné hádky se drží uvnitř domova, kam patří, a zahraničním sousedům se prezentují jednotnou tváří. Číně to nelze vyčítat. Když už, tak je NPC příkladem toho, jak dospělí lidé rozhodují bez dětinského pozérství a hašteření, které se odehrává v západních politických systémech. Tomu všemu samozřejmě napomáhá existence pouze jedné politické strany. Protože neexistují žádné ideologické „týmy„, které by vytvářely konflikty, členové se jednoduše pustí do práce. Mělo by být nápadně zřejmé, že tyto další politické strany nikdo nepotřebuje, ale jingoisté nedokážou uvažovat jinak. Pro ně jsou vícenásobné strany teologické povahy.
Na významných parlamentních zasedáních Číny se obvykle předkládá konečná dohoda. Než jsou otázky předloženy čínskému parlamentu, mohou proběhnout měsíce diskusí v různě velkých smíšených skupinách, kde všichni jednotlivci zkoumají všechny alternativy, vyřazují nevhodné nebo neproveditelné, dokud se všichni neshodnou. Všichni se účastnili hodnocení, debat a již dosáhli hledaného konsenzu. Vznášet pak námitky je v jistém smyslu již pozdě. Poté provedou formální hlasování, aby jednoduše potvrdili již přijatá rozhodnutí. Takto se návrhy dostávají do bodu, kdy se o nich nakonec hlasuje, a proto obvykle získávají drtivý souhlas. Někdy se stane, že několik výtečníků s mimořádně pevným přesvědčením odmítne přistoupit na kompromis, a hlasují tedy proti návrhu, ale tito lidé jsou obvykle obstrukční a nepříliš dobří „týmoví hráči“ a asi se ve vládním světě dlouho neohřejí. Je opravdu dost neupřímné naznačovat, že čínský proces je „gumovým razítkem“ schvalování lidmi, kteří nemají žádnou moc a žádné slovo. A je to obzvlášť pokrytecké, protože západní demokracie se samy nejvíce podobají tomu, co odsuzují.
Čínský systém má také „opozici„, ale tento orgán má dva zásadní rozdíly oproti západním vládám. Navíc funguje inteligentně, takže to jsou tři hlavní rozdíly. Za prvé, nefunguje jako „opozice„, ale spíše jako poradní orgán. Tento orgán má za úkol nejen zvažovat směřování a politiku vlády, ale také navrhovat alternativy a předkládat doporučení. A vláda musí ze zákona všechny tyto konzultace zvážit a reagovat na ně – což také činí. Za druhé, tato opoziční skupina nejsou marginalizovaní „ztroskotanci“ jako v západních systémech, ale druhá úroveň mimořádně kompetentních lidí, kteří nebyli vybráni do nejvyšších vládních funkcí. A místo toho, aby tato druhořadá skupina přišla o všechny tyto odborné znalosti, byla vytvořena proto, aby přispěla k rozvoji své země.
*****
Larry Romanoff je podnikatel a konzultant v oblasti řízení v důchodu. Zastával vedoucí pozice v mezinárodních poradenských firmách a vlastnil mezinárodní firmu zabývající se dovozem a vývozem. Jeho texty byly přeloženy do 32 jazyků a jeho články byly zveřejněny na více než 150 cizojazyčných zpravodajských a politických webových stránkách ve více než 30 zemích a na více než 100 platformách v angličtině. Působil jako hostující profesor na šanghajské univerzitě Fudan, kde přednášel případové studie z oblasti mezinárodních vztahů ve vyšších ročnících programu EMBA. Romanov žije v Šanghaji a v současné době píše sérii deseti knih, které se obecně týkají Číny a Západu. Je jedním z autorů nové antologie Cynthie McKinneyové „Když Čína kýchne“.
Originál článku a úvodního obrázku: The Unz Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
