Autor: Larry Romanoff, 20. 10. 2022
Američané (a ano, i jiní, ale především Američané) byli vychováni v západním demokratickém politickém prostředí a od narození jsou přesvědčeni, že určitá forma volebního systému s více stranami, kterou můžeme volně označit jako „demokracii“, je i přes občasné nedostatky správnou a jedinou cestou, kterou Bůh zamýšlel, když stvořil vesmír. Není nespravedlivé konstatovat, že Američané obecně věří – protože je to tak od narození učili -, že všechny národy usilují o jejich nadřazenou a osvícenou formu vlády a že s rozvojem těchto národů budou přirozeně tíhnout k tomu, co Američané považují za pravdivé – že „demokracie“, ať už je definována jakkoli, je „univerzální hodnotou“, protože představuje vrchol civilizace. „Demokracie“ je totiž velmi často prezentována jako odraz „tužeb celého lidstva“.
Tyto názory a přesvědčení se však z velké části jeví jako neprozkoumané postoje, které zřejmě nikdy nebyly otevřeně zpochybněny nebo dokonce diskutovány, postoje, které díky intenzivní a neustálé propagandě po celé generace získaly status zjevených náboženských pravd, které nelze zpochybnit, protože jsou ze své podstaty nezpochybnitelné. Propagandistickými mýty a taktikami, které k této situaci vedou, jsem se podrobně zabýval v sérii článků v elektronické knize s názvem Bernays a propaganda. Obsahuje všechny potřebné odkazy a stálo by za to, abyste si ji přečetli a pochopili, jak hluboko to proniklo do americké společnosti[1].
Falešnou propagandistickou kampaň, jejímž cílem bylo vštípit americké psychice teologii demokracie, zahájili na počátku 20. století Edward Bernays a Walter Lippmann, dva Židé, kteří se řídili pokyny Rothschildů a londýnské City. Lippman a Bernays psali o svém otevřeném pohrdání „tvárnou a beznadějně neinformovanou veřejností“ v Americe. Již Lippmann napsal, že lid je v demokracii jen „zmatené stádo“ „nevědomých a všetečných outsiderů“, které je třeba udržovat jen jako „zainteresované diváky“, jež má ovládat „tajná vláda„. Došli k závěru, že ve volebním systému s více stranami (demokracii) musí být veřejné mínění „vytvářeno organizovanou inteligencí“ a „inženýrsky řízeno neviditelnou vládou“, přičemž lid je odsunut do postavení neinformovaných pozorovatelů, což je situace, která v USA existuje bez přerušení již 95 let. „Vědomá a inteligentní manipulace s organizovanými zvyky a názory mas je důležitým prvkem demokratické společnosti. Ti, kdo manipulují tímto neviditelným mechanismem společnosti, tvoří neviditelnou vládu, která je skutečnou vládnoucí mocí naší země.“[2]
Bernays tvrdil, že je nutné aplikovat „vědeckou disciplínu„, tj. psychologii propagandy, na fungování demokracie, kde by jeho sociální inženýři „poskytli modernímu státu základ, na němž by se mohla realizovat nová stabilita„. To Lippmann označil za nutnost „zpravodajské a informační kontroly“ v demokracii a konstatoval, že propaganda „má v našem demokratickém systému legitimní a žádoucí úlohu“. Oba muži si představovali moderní americkou společnost jako společnost ovládanou „relativně malým počtem osob, které rozumí mentálním procesům a sociálním vzorcům mas„. Pro Bernayse to byl „logický důsledek způsobu, jakým je naše demokratická společnost organizována“, aniž by si všiml, že to byli především jeho židovští evropští páni, kteří ji takto organizovali.
Lippman a Bernays nebyli ve svém zvráceném pohledu na propagandu jako na „nutnost“ demokracie nezávislí, stejně jako nebyli nezávislí ve válečném marketingu, své teorie a návody čerpali od svých sionistických pánů v londýnské City a ve skutečnosti je testovali ve Velké Británii, než je přenesli do USA. Volební systém více stran nebyl navržen a zaveden proto, že by byl nejpokročilejší formou vlády, ale spíše proto, že sám o sobě nabízel největší možnosti ke korumpování politiků cestou kontroly peněz a k manipulaci s veřejným míněním prostřednictvím kontroly tisku. Ve své knize „Inženýrství souhlasu“ Bernays otevřeně prohlásil, že „inženýrství souhlasu je samotnou podstatou demokratického procesu„. Jinými slovy, podstatou demokracie je, že několik „neviditelných lidí“ manipuluje zmatené stádo, aby uvěřilo, že ovládá transparentní systém vlády, a to tak, že si vybere jednoho ze dvou předem vybraných kandidátů, kteří jsou již koupeni a zaplaceni stejnými neviditelnými lidmi.
Po politických důsledcích války ve Vietnamu a Nixonově rezignaci se Bernaysova tajná vláda rozjela naplno a americká politická scéna se navždy změnila. Důležitou součástí tohoto „demokratického overdrive“ bylo v roce 1973 vytvoření amerického think-tanku s názvem „Trilaterální komise„, který se zaměřil na „krizi demokracie“, jež vykazovala jasné známky toho, že se dostává tam, kam by se nikdo dostat neměl. Jejich první velká zpráva, kterou vydala Newyorská univerzita v roce 1975, nesla název „Krize demokracie„[3][4] a jejím hlavním autorem byl harvardský profesor Samuel Huntington. Huntington v ní uvedl, že „šedesátá léta byla v Americe svědkem vzestupu demokratického nadšení„, přičemž se znepokojivě zvýšila účast občanů na pochodech, protestech a demonstracích, což vše svědčí o „opětovném prosazování rovnosti jako cíle ve společenském, ekonomickém a politickém životě“, přičemž rovnost je něco, co si žádná demokracie nemůže dovolit. Tvrdil: „Podstatou demokratického vzestupu v 60. letech bylo všeobecné zpochybnění stávajících systémů autority, veřejné i soukromé. V té či oné podobě se projevovala v rodině, na univerzitě, v podnikání, ve veřejných i soukromých sdruženích, v politice, ve vládní byrokracii a ve vojenských službách.“
Huntington, který byl propagandistickým poradcem americké vlády během války ve Vietnamu, si dále posteskl, že obyčejní lidé již nepovažují elity a bankéře za nadřazené a necítí se povinni je poslouchat. Huntington dospěl k závěru, že USA trpí „nadbytkem demokracie“ a napsal, že „efektivní fungování demokratického politického systému obvykle vyžaduje apatii a neangažovanost„, a konstatoval, že to je zásadní, protože právě tyto vlastnosti veřejnosti „umožňují efektivní fungování demokracie„.
Svou zprávu zakončil konstatováním, že „zranitelnost demokracie, v podstatě ‚krize demokracie‚“, pramení ze vzdělanosti a participace společnosti a že národ potřebuje „vyváženější existenci“ s tím, co nazval „žádoucími hranicemi rozšíření politické demokracie„. Jinými slovy, skutečná krize demokracie spočívala v tom, že lidé začali věřit v tu část „vlády lidu pro lid“ a nejenže se skutečně zapojovali, ale začali pohrdat těmi, kteří zemi řídili pouze pro svůj vlastní finanční a politický prospěch a neposlouchat je. A řešením bylo samozřejmě zkonstruovat společenskou situaci s menším vzděláním a demokracií a větší autoritou tajné vlády. Demokracie podle Huntingtona spočívala ve zdání, ale nikoli v podstatě, v konstrukci, podle níž vychytralé elity vybíraly kandidáty, pro něž lid mohl předstírat, že je volí, ale kteří byli ovládáni svými pány a poslouchali je. Po této účasti na „demokracii“ se očekávalo, že se lidé vrátí do svého normálního stavu apatie a neangažovanosti.
Jinými slovy, hrozilo, že nevědomost nutná pro udržení systému vlády více stran bude narušena studenty, kteří se ve skutečnosti učili věci, které Bernaysova tajná vláda nechtěla, aby se učili. Komise prohlásila, že ji znepokojují zejména školy a univerzity, které neplní svou úlohu „správně indoktrinovat mládež“ a že „v demokracii musíme být umírněnější„. Odtud byla cesta vpřed jasná: mladí lidé v Americe budou nyní „řádně indoktrinováni“ jak veřejným školským systémem, tak univerzitami, aby se stali „umírněnějšími„. A více nevědomými.
Před Huntingtonem a studentským aktivismem šedesátých let jsme tu měli dalšího uznávaného odborníka na propagandu, politiku a fašismus v osobě dalšího amerického Žida Harolda Lasswella, který byl obdivně popsán jako „přední americký politolog a teoretik komunikace, specializující se na analýzu propagandy„, přičemž Lasswell byl podle svých slov „zařazen mezi půl tuctu tvůrčích inovátorů v oblasti společenských věd ve dvacátém století“. Stejně jako před ním Lippman a Bernays a po něm Huntington a další zastával Lasswell názor, že demokracie se nemůže udržet bez důvěryhodné elity, která prostřednictvím propagandy utváří, formuje a ovládá veřejné mínění. Tvrdil, že pokud elity nemají potřebnou sílu, aby si vynutily poslušnost mas, pak se „sociální manažeři“ musí obrátit ke „zcela nové technice kontroly, z velké části prostřednictvím propagandy„, a to kvůli „neznalosti a pověrčivosti mas„. Tvrdil, že společnost by neměla podléhat „demokratickým dogmatismům o tom, že lidé jsou nejlepšími soudci svých vlastních zájmů„, protože jimi nejsou. Dále „nejlepšími soudci jsou elity, kterým je proto třeba zajistit prostředky k prosazení jejich vůle, a to pro obecné blaho„. Rockefellerovy a další nadace a think-tanky tuto radu pomalu plní již téměř 100 let.
Demokracie byla na Západě vždy vyzdvihována jako nejdokonalejší forma vlády, ale pod vlivem obrovské propagandistické kampaně se brzy proměnila ve vrchol osvícené lidské evoluce a v samostatné náboženství, a to nejen v myslích Američanů, ale na Západě obecně. Vzhledem k tomu, že volební systém s více stranami tvořil základ vnější (zahraniční a parazitické) kontroly vlády USA, bylo nutné tuto fikci vštípit přímo do americké psychiky. To se jim podařilo do té míry, že „demokracie“ se svými tisíci významy je dnes ekvivalentem biblického úryvku – poselství od Boha, které ze své podstaty nelze zpochybnit. Bernays a jeho lidé byli zdrojem hlubokého, trvalého – a zjevně falešného – přesvědčení v každém americkém srdci, že demokracie je „univerzální hodnotou„. Jedním z nejhloupějších a nejúpornějších mýtů, které tito lidé vytvořili, byla pohádka o tom, že jak se každý národ vyvíjí směrem k dokonalosti a osvícení, jeho DNA zmutuje a vyvine se u něj Bohem daná, možná genetická touha po politickém systému s více stranami. Toto přesvědčení je naprostý nesmysl, bez jediného historického či jiného důkazu, který by ho podporoval, hloupý mýtus vytvořený k dalšímu oklamání zmateného stáda.
V článku v NYT
Jason Stanley a Vesla Weaverová poznamenali: „Filozofka Elizabeth Andersonová tvrdí, že když se politické ideály velmi rozcházejí s realitou, mohou nám samotné ideály bránit v tom, abychom tuto propast viděli. Když se oficiální příběh velmi liší od reality v praxi, stává se oficiální příběh jakousi maskou, která nám brání ji vnímat“ [5]. To znamená, že pokud je propaganda nejen neustálá a všudypřítomná, ale pokud jsou její principy příliš vzdálené od faktické pravdy, ztrácejí oběti této propagandy schopnost oddělovat skutečnost od fikce a stávají se neschopnými rozpoznat rozpor mezi svým přesvědčením a skutečným světem a věří, že jejich svět odpovídá nábožensky inspirovaným principům propagandy, i když tomu očividně a zcela zjevně neodpovídá. Tato teorie není intuitivně zřejmá, ale je silně podložena fakty. Nedostatky, které jsou vlastní volebnímu systému více stran, jsou tak ohromující, tak oslnivě zřejmé a tak závažné, a přitom zdánlivě dokonale průhledné.
V následujících článcích této série se budeme věnovat těmto nedostatkům, jednomu po druhém. Na závěr bych rád uvedl jednu poznámku: V knize Krize demokracie Huntington otevřeně přiznal, že „demokratický proces„, tj. výběr podřízených vůdců a/nebo rozhodování o celkové trajektorii jakékoli instituce, by téměř nevyhnutelně vedl k selhání. Huntington: „Univerzita, kde jmenování učitelů podléhá schválení studenty, může být demokratičtější, ale pravděpodobně nebude lepší. Podobně armády, v nichž byly rozkazy důstojníků podrobeny vetu kolektivní moudrosti jejich podřízených, téměř vždy na bitevním poli ztroskotaly. Arény, kde jsou vhodné demokratické postupy, jsou zkrátka omezené.“ Pokud to není jasné, říká tento člověk, že „demokracie“ selhává všude, kde byla vyzkoušena, ale tvrdí, že je přesto „vhodná“ pro národní a jiné vlády. To je jeden ze schizofrenních nedostatků, které budeme zkoumat.
*****
Larry Romanoff je podnikatel a konzultant v oblasti řízení v důchodu. Zastával vedoucí pozice v mezinárodních poradenských firmách a vlastnil mezinárodní firmu zabývající se dovozem a vývozem. Jeho texty byly přeloženy do 32 jazyků a jeho články byly zveřejněny na více než 150 cizojazyčných zpravodajských a politických webových stránkách ve více než 30 zemích a na více než 100 platformách v angličtině. Působil jako hostující profesor na šanghajské univerzitě Fudan, kde přednášel případové studie z oblasti mezinárodních vztahů ve vyšších ročnících programu EMBA. Romanov žije v Šanghaji a v současné době píše sérii deseti knih, které se obecně týkají Číny a Západu. Je jedním z autorů nové antologie Cynthie McKinneyové „Když Čína kýchne“.
Originál článku a úvodního obrázku: The Unz Review
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
