Co zakáží příště? Dělají z nás stádo ovcí

0
zákazy

Autor: Radomil Bábek

Radomil BábekDen po zavedení zákazu kouření v restauracích jsem zašel do své oblíbené hospody. A není to hospoda obyčejná. S nadsázkou, ale jen velmi malou, tvrdím, že to je instituce. Je to komunitní prostor, platforma přesahu různých segmentů společnosti, místo vytváření a posilování společenské, třídní a názorové tolerance. Intelektuální blábol, že? Tohle kdybych v té hospodě pronesl, tak by mne někdo vynesl. Tak česky: Lidi tam chodí rádi, cítí se tam dobře, pokecají, seznámí se, vypijí dobré pivo, občas nějaké panáky a slušně se nají. Mnozí si k tomu zakouří. Zakouřili. Tuhle pohodu, tuhle naši hospodu nám vzali.

Páteční večer (a nejen ten) to tam vždycky žilo. Za hezkého počasí bylo těžké najít místo na zahrádce a plný býval i lokál. Včera už ne. Zahrádka celkem plná, ale lokál byl úplně prázdný. A při tom smutném pohledu do prázdného sálu jindy plné hospody jsem si uvědomil, že tohle je ten pravý důsledek zákazu kouření.

Tuhle hospodu navštěvovali převážně stálí hosté, štamgasti. Už jsme se od vidění znali. Všichni tam chodili na pivo, mnozí se tam najedli, většina kouřila. Spousta z nich tam už nepřijde. Možná přesně toho chtěli ochránci našeho zdraví, ať jsme se jich o to prosili nebo ne, dosáhnout. Ochránci našeho zdraví říkali, že maminky s dětmi chtějí chodit do restaurací a jejich děti kouření ohrožuje. Do restaurací, kde se nyní kouří, chtějí prý chodit i lidé osvícení, nekouřící, a i ti prý mají právo tam jít a dýchat při tom čistý hospodský vzduch a nenechat si zasmrádnout šaty,

Tak jsem se rozhlížel a zamýšlel nad tím, kdy asi do té naši pivnice tihle všichni přijdou. A přepadly mne obavy. Bude se jim tady líbit? Nebude muset hospodský úplně předělat ryze pivniční interiér? Možná to bude chtít trochu růžové na stěny a jistě pohodlnější nábytek, ty dřevěné lavice s hrubými stoly jsou přece nebezpečné. Co když si tam děti zadřou třísku? Nebo by si mohly některé dámy, ale třeba i pánové, abych je nediskriminoval, zničit silonky! Rychle jsem se však uklidnil. Samozřejmě, lidé, kteří zakázali kouřit, do naší hospody chodit nebudou. Žádné maminky s dětmi, žádní jupíci, kteří by chodili na okurkovou limonádu, nepřijdou.

A tak osud téhle hospody a mnoha jí podobných je vlastně ilustrací toho, co se u nás děje. Partičky aktivistů a jejich poslanců nám regulují život. Zakazují nám (jim, protože já nekouřím) kouřit v místech, kam oni sami nikdy nepřijdou. Přikazují nám žít tak, jak oni sami uznají za správné. Nenápadná, ale velmi nebezpečná totalita nastupuje. Zničili hospody, do kterých nechodili a do kterých nikdy chodit nebudou. Vyhnali kuřáky a udělali z nich občany druhého řádu.

Co nám zakážou příště? Kdy mi zakážou číst noviny v kavárně, protože je to nehygienické (těch upocených rukou!), možná zakážou půjčovat knihy (těch nakašlaných bacilů!), jezdit autem, protože kolo je tak ekologické, ženám nosit vysoké podpatky, protože jsou tak nezdravé, souložit bez ochrany, zpívat sprostonárodní písně, vykládat sprosté vtipy, koukat se po ženských, pít pivo, …

Pění se mi krev, a proto zcela nekorektně volám: Vy gauneři, bezectní neomarxisté! Kdo vám dal právo rozhodovat o tom, co je pro nás dobré a co ne?! Svoje totalitní myšlení schováváte za zástěrku dobra a přitom vám nejde vám o nic jiného, než nás dostat pod kontrolu. Čím méně volnosti, čím více příkazů a zákazů, tím poslušnější lid. Nejsem lid!

Zdroj: Česká justice