Autor: Pepe Escobar, 10. února 2022
Hlubší pochopení čínské a ruské civilizace a jejich způsobu myšlení na to lidé ze Západu prostě nemají, domnívá se Pepe Escobar.
Emmanuel Macron není Talleyrand. Sám sebe propaguje jako „jupiteriána“ a možná se při přežvykování jednoho z klíčových bonmotů bývalého francouzského ministra zahraničí konečně dostal na zem, aby získal pořádný vhled do reálné politiky: „Diplomat, který říká ‚ano‘, znamená ‚možná‘, diplomat, který říká ‚možná‘, znamená ‚ne‘, a diplomat, který říká ‚ne‘, není žádný diplomat.“
Macron se vydal do Moskvy za Putinem s jednoduchým čtyřfázovým plánem.
- Uzavřít s Putinem rozsáhlou dohodu o Ukrajině, a zastavit tak „ruskou agresi“.
- Vyhřívat se v záři jako mírotvorce Západu.
- Zvýšit laciný profil EU, neboť je současným předsedou Rady EU.
- Posbírat veškerou kořist a pak se nabalit na dubnové prezidentské volby ve Francii.
Vzhledem k tomu, že Macron v záplavě telefonátů o audienci vesměs prosil, nebyl Putinem přijat s žádnými zvláštními poctami. O komické odlehčení se postarali hysterici z francouzských mainstreamových médií, včetně „vojenských stratégů“, kteří evokovali skeč o „francouzském hradu“ v Monty Pythonově Svatém grálu a zároveň potvrdili všechny dostupné stereotypy o „zbabělých žabácích“. Jejich „analýza“: Putin je „izolován“ a chce „vojenskou variantu“. Jejich hlavní zpravodajský zdroj: Bezosem vlastněný plátek CIA The Washington Post.
Přesto bylo fascinující sledovat – ach, ten dlouhý stůl v Kremlu: jediný vůdce EU, který si dal tu práci a Putinovi skutečně naslouchal, byl ten, který před několika měsíci prohlásil NATO za „mozkově mrtvé“. Zdálo se tedy, že duchové Charlese de Gaulla a Talleyranda se skutečně pustili do živého rozhovoru, rámovaného syrovou ekonomikou, a konečně vtiskli „Jupiterovi“, že imperiální posedlost bránit Evropě všemi prostředky v zisku z širšího obchodu s Eurasií je prohraná hra.
Po namáhavých šesti hodinách diskusí si Putin, jak se dalo čekat, monopolizoval oddělení eminentně citovatelných výroků, počínaje jedním, který bude ještě dlouho znít po celém globálním Jihu: „Občané Iráku, Libye, Afghánistánu a Jugoslávie viděli, jak mírumilovné je NATO.“
Je toho víc. Již ikonické Chcete válku mezi Ruskem a NATO? – následované zlověstným „nebude vítězů„.
Ohledně minských dohod bylo sdělení přímočaré: „Ukrajinský prezident řekl, že se mu nelíbí žádná z klauzulí minských dohod. Ať se vám to líbí, nebo ne – buďte trpěliví, krasavče. Musí být splněny.“
Skutečný problém, který stojí za současnou krizí
Macron ze své strany zdůraznil, že „k zajištění stability v Evropě jsou zapotřebí nové mechanismy, nikoli však revize stávajících dohod, možná by nová bezpečnostní řešení byla inovativní“. Tedy nic, co by Moskva nezdůrazňovala již dříve. Dodal, že „Francie a Rusko se dohodly na spolupráci v oblasti bezpečnostních záruk„. Rozhodující slovo je „Francie“. Nikoliv nedohody schopná vláda Spojených států.
Anglo-americké média trvala na tom, že Putin souhlasil s tím, že nebude zahajovat nové „vojenské iniciativy“ – a zároveň zamlčela, co Macron slíbil na oplátku. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov žádnou dohodu nepotvrdil. Uvedl pouze, že Kreml se bude zabývat Macronovými návrhy na dialog, „pokud s nimi budou souhlasit i Spojené státy“. A na to, jak všichni vědí, není žádná záruka.
Kreml již několik měsíců zdůrazňuje, že Rusko nemá vůbec žádný zájem na invazi do de facto černé díry Ukrajiny. A ruské jednotky se po skončení cvičení vrátí na své základny. Nic z toho nemá nic společného s Putinovými „ústupky“.
A pak přišla bomba: Francouzský ministr hospodářství Bruno Le Maire, který se stal inspirací pro jednu z hlavních postav nové knihy Michela Houellebecqa Anéantir, prohlásil, že spuštění Nord Stream 2 „je jednou z hlavních součástí deeskalace napětí na rusko-ukrajinské hranici“. Galský talent formuloval nahlas to, co žádný Němec neměl odvahu říct.
V Kyjevě to po jeho pobytu v Moskvě vypadá, že Macron Zelenskému řádně řekl, odkud vítr nyní vane. Zelenskij narychlo potvrdil, že Ukrajina je připravena plnit minské dohody, které nikdy neplnila celých dlouhých sedm let. Řekl také, že očekává uspořádání summitu v normandském formátu – Kyjev, separatistické republiky Doněck a Luhansk, Německo a Francie – „v blízké budoucnosti“. K setkání politických poradců normandského formátu dojde ve čtvrtek v Berlíně.
Už v srpnu 2020 jsem na hlavní šachovnici ukazoval, kudy se ubíráme. Několik bystrých mozků v Beltwayi, kteří posílali e-maily svým sítím, si v mém sloupku skutečně všimlo, jak „cílem ruské a čínské politiky je naverbovat Německo do trojspolku, který by uzamkl euroasijskou pevninu a la Mackinder do největší geopolitické aliance v dějinách a přehodil světovou moc ve prospěch těchto tří velmocí proti anglosaské námořní moci“.
Nyní velmi vysoce postavený zpravodajský zdroj Deep State v důchodu přechází k jádru věci a poukazuje na to, jak se „tajná jednání mezi Ruskem a USA soustřeďují na rakety směřující do východní Evropy, protože USA horečně usilují o dokončení vývoje hypersonických raket“.
Jde především o to, že pokud USA umístí takové hypersonické rakety v Rumunsku a Polsku, jak plánují, doba jejich doletu do Moskvy bude desetina doby letu Tomahawku. Ještě horší pro Rusko je, pokud budou umístěny v Pobaltí. Zdroj poznamenává: „Plánem USA je neutralizovat pokročilejší obranné raketové systémy, které uzavírají ruský vzdušný prostor. Proto USA nabídly Rusku, že v budoucnu umožní kontrolu těchto raketových základen, aby dokázaly, že se v nich nenacházejí žádné hypersonické jaderné střely. Přesto to není řešení, protože odpalovací zařízení Raytheon mohou obsluhovat jak útočné, tak obranné rakety, takže je možné v noci propašovat útočné rakety. Vše tedy vyžaduje nepřetržité pozorování.„
Závěr je jasný: „To je skutečný problém, který stojí za současnou krizí. Jediným řešením je, že ve východní Evropě nebudou povolena žádná raketová stanoviště.“ To je shodou okolností podstatná součást ruských požadavků na bezpečnostní záruky.
Plavba do Byzance
Alastair Crooke ukázal, jak „Západ pomalu zjišťuje, že proti Rusku nemá žádný nátlakový bod (jeho ekonomika je relativně odolná vůči sankcím) a jeho armáda se nemůže rovnat té ruské“.
Souběžně s tím Michael Hudson přesvědčivě ukázal, jak „hrozba pro dominanci USA spočívá v tom, že Čína, Rusko a Mackinderovo srdce euroasijského světového ostrova nabízejí lepší obchodní a investiční příležitosti, než jaké nabízejí Spojené státy se svými stále zoufalejšími požadavky na oběti ze strany NATO a dalších spojenců“.
Řada z nás, nezávislých analytiků z globálního Severu i Jihu, již léta nepřetržitě zdůrazňuje, že probíhající pop Gotterdammerung závisí na konci americké geopolitické kontroly nad Eurasií. Okupované Německo a Japonsko si vynucují strategické podřízení Eurasie od západu až na východ; stále se rozšiřující NATO; stále se rozmnožující Říše základen, všechny linie více než 75 let trvajícího bezplatného oběda se hroutí.
Nové drážky jsou nastaveny v rytmu Nové hedvábné stezky neboli BRI; bezkonkurenční hypersonické síly Ruska – a nyní i neoddiskutovatelných požadavků na bezpečnostní záruky; nástupu RCEP – největší dohody o volném obchodu na planetě sjednocující východní Asii; impéria, které bylo po afghánském ponížení téměř vyhnáno ze Střední Asie; a spíše dříve než později jeho vyhnání z prvního ostrovního řetězce v západním Pacifiku, doplněného o hlavní roli čínských raket DF-21D „zabijáků letadlových lodí“.
Komplex MICIMATT (military-industrial-congressional-intelligence-media-academia-think tank – vojensko-průmyslový-kongresový-zpravodajský-mediální-akademický-tank) s Rayem McGovernem nebyl schopen shromáždit kolektivní IQ, aby vůbec začal chápat podmínky společného prohlášení Ruska a Číny, které bylo vydáno již historicky 4. února 2022. Někteří v Evropě to skutečně dokázali – pravděpodobně se nacházejí v Elysejském paláci.
Toto osvícené rozuzlení se zaměřuje na propojení některých klíčových formulací, jako jsou „vztahy mezi Ruskem a Čínou nadřazené politickým a vojenským aliancím z dob studené války“ a „přátelství, které neznají hranic“: strategické partnerství je přes všechny své budoucí výzvy mnohem složitější než pouhá „smlouva“ nebo „dohoda„. Bez hlubšího pochopení čínské a ruské civilizace a jejich způsobu myšlení na to lidé ze Západu jednoduše nejsou vybaveni.
Pokud se nám nakonec podaří uniknout západnímu zmaru a chmurné náladě, možná se nakonec budeme pohybovat v pokřiveném remixu Yeatsovy Plavby do Byzance. Možná budeme vždycky snít o tom, jak ti nejlepší a nejchytřejší v Evropě konečně odplouvají z železného sevření nevkusného imperiálního Exceptionalistánu:
Jednou z přírody už nikdy nevezmu / svou tělesnou podobu z žádné přirozené věci, / ale takovou, jakou řecké zlatnictví vyrábí / z kovaného zlata a zlatého smaltování / aby udrželo ospalého císaře vzhůru; / nebo postavené na zlaté větvi, aby zpívalo / pánům a dámám z Byzance / o tom, co je minulé, nebo pomíjivé, nebo co přijde.
****
Pepe Escobar se narodil v Brazílii, je dopisovatelem a šéfredaktorem Asia Times a sloupkařem Consortium News a Strategic Culture v Moskvě. Od poloviny 80. let žil a pracoval jako zahraniční zpravodaj v Londýně, Paříži, Miláně, Los Angeles, Singapuru a Bangkoku. Rozsáhle informoval o Pákistánu, Afghánistánu a Střední Asii až po Čínu, Írán, Irák a širší Blízký východ. Pepe je autorem knih Globalistan – How the Globalized World is Dissolving into Liquid War; Red Zone Blues: A Snapshot of Baghdad during Surge. Byl redaktorem časopisů The Empire and The Crescent a Tutto in Vendita v Itálii. Jeho poslední dvě knihy jsou Empire of Chaos a 2030. Pepe je rovněž spojen s Evropskou akademií geopolitiky se sídlem v Paříži. Pokud není na cestách, žije mezi Paříží a Bangkokem.
Originál článku a úvodního obrázku: Global Research
Překlad: Administrátor Nekorektní TOP-CZ
