Autor: Brian McGlinchey, 02. února 2022
George Washington ve svém projevu na rozloučenou řekl: „Naší skutečnou politikou je vyhýbat se trvalým spojenectvím s jakoukoli částí cizího světa.„
Jak urážlivá představa pro generály Pentagonu, manažery zbrojního průmyslu, experty z Washingtonu a byrokraty ministerstva zahraničí, kteří se místo toho, aby se vyhýbali trvalým spojenectvím, neúnavně snaží o hromadění nových.
Tento impuls je názorně demonstrován nebezpečně provokativním rozšiřováním NATO po skončení studené války a jeho důsledky jsou patrné v dnešním napětí s Ruskem, které se soustředí na Ukrajinu.
NATO bylo vytvořeno jako protiváha sovětskému impériu, které již neexistuje. Kdyby se američtí prezidenti řídili moudrými radami Washingtona, po skončení studené války by se postavili do čela rozpuštění NATO. Místo toho NATO s podporou USA téměř zdvojnásobilo počet svých členů – ze 16 zemí v době pádu Berlínské zdi na dnešních 30.
S každým novým členem jsou americká vláda a příslušníci amerických služeb připoutáni k dalšímu vzdálenému trojspolku: Podle článku 5 smlouvy o NATO, útok na kteroukoli členskou zemi, nutí ostatní členy smlouvy přijít jí na pomoc. Je to ztělesněním toho, co Thomas Jefferson nazýval „propletené spojenectví“.
Hrozí nám válka Rusko – USA – NATO?
Růst počtu zemí NATO a válečných závazků USA je sice znepokojivý, ale daleko horší je kterým směrem se ubírá: Rozšiřování NATO směřuje neúnavně na východ, až k ruským hranicím.
Pro představu, jak je to v Rusku vnímáno, si představte, že by se Rusko po rozpadu Sovětského svazu rozhodlo oživit Varšavskou smlouvu tím, že by pozvalo Mexiko do vojenské aliance vytvořené v roce 1955 jako protiváha NATO během studené války. Američané by takový krok považovali za stejně matoucí a znepokojivý. Způsob, jakým rozšíření NATO probíhalo, byl však ještě horší.
Porušení mezinárodního slibu přes důrazné domácí námitky
Během diplomatických manévrů vedoucích ke sjednocení Německa a stažení sovětských vojsk západní představitelé opakovaně ujišťovali Moskvu, že NATO se nebude rozšiřovat na východ.
Nejvýraznější a nejdůraznější ujištění přišlo od amerického ministra zahraničí Jamese Bakera při setkání se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem v roce 1990. Baker prohlásil: „Pokud Spojené státy zachovají svou přítomnost v Německu v rámci NATO, současné vojenské jurisdikce NATO se nerozšíří ani o píď východním směrem„.
O několik let později však NATO a prezident Clinton začali uvažovat právě o takovém rozšíření – ale ne bez kontroverzí. Americký diplomat George Kennan, významná postava strategie studené války, který byl autorem politiky „zadržování“ Sovětského svazu, byl jednoznačně proti.
V eseji z roku 1997, kterou zveřejnil deník The New York Times, Kennan uvedl:
Rozšíření NATO by bylo nejosudovější chybou americké politiky v celé poválečné éře… Lze očekávat, že takové rozhodnutí… obnoví atmosféru studené války ve vztazích mezi Východem a Západem a podnítí ruskou zahraniční politiku směrem, který nám rozhodně není po chuti.
Kennan nebyl sám. Dvoustranná skupina 50 osobností zahraniční politiky – včetně jestřábů studené války, jako byli Paul Nitze a Robert McNamara – podepsala otevřený dopis prezidentu Clintonovi, v němž se postavila proti rozšiřování NATO.
Rusko nyní nepředstavuje hrozbu pro své západní sousedy a národy střední a východní Evropy nejsou v ohrožení… jsme přesvědčeni, že rozšiřování NATO není ani nutné, ani žádoucí a že tato nepromyšlená politika může a měla by být pozastavena,“ prohlásila skupina.
V roce 1999 se Clinton a NATO přesto vrhli vpřed – nedodrželi ujištění, která Moskvě poskytli jejich předchůdci – a první kolo poválečného rozšiřování NATO přivedlo do vojenské smlouvy Polsko, Maďarsko a Českou republiku.
Další vlny rozšiřování přidaly dalších 11 zemí a vzájemně výhodný nárazník států mezi NATO a Ruskem se stále zmenšoval a částečně zanikl po připojení Estonska a Lotyšska.
Ačkoli Rusko možná neochotně přijalo téměř zdvojnásobení počtu členů NATO od konce studené války, vyhlídky na členství Ukrajiny vnímá mnohem vážněji.
Tento ústřední faktor dnešního napětí se poprvé objevil v roce 2008, kdy představitelé NATO na summitu v Bukurešti zvažovali, že do paktu přijmou Ukrajinu a Gruzii.
Administrativa George W. Bushe to podporovala, ale Francie a Německo byly proti, protože se obávaly, že by to nepřiměřeně znepřátelilo Rusko, napsal John Mearsheimer, profesor Chicagské univerzity a odborník na zahraniční politiku.
Žádné pozvánky nebyly vydány, ale v rámci kompromisu, který se přiklonil k americkému postoji, NATO vydalo plnou podporu členství Ukrajiny a Gruzie jako možnosti: „NATO vítá euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v NATO. Dnes souhlasíme s tím, že se tyto země stanou členy NATO.“
William Burns – který byl v té době velvyslancem USA na Ukrajině a nyní je Bidenovým ředitelem CIA – varoval Washington před hlubokým znepokojením Ruska nad vyhlídkou na vstup Ukrajiny do NATO. V kabelogramu z roku 2008 nazvaném „Nyet Means Nyet: Burns napsal:
Ukrajinské a gruzínské aspirace na členství v NATO nejenže se dotýkají ruských občanů, ale vyvolávají i vážné obavy z důsledků pro stabilitu v regionu. Rusko nejenže vnímá obklíčení a snahy o oslabení ruského vlivu v regionu, ale obává se také nepředvídatelných a nekontrolovatelných důsledků, které by vážně ovlivnily ruské bezpečnostní zájmy.
Experti nám říkají, že Rusko se obává zejména toho, že silné rozpory na Ukrajině ohledně členství v NATO, kdy je většina etnicky ruské komunity proti členství, by mohly vést k velkému rozkolu, který by zahrnoval násilí nebo v nejhorším případě občanskou válku. V takovém případě by se Rusko muselo rozhodnout, zda zasáhne, což je rozhodnutí, kterému nechce čelit.
2014: Převrat na Ukrajině podporovaný USA
Zatímco NATO koketovalo s Ukrajinou jako s vojenským partnerem, Evropská unie se o tuto bývalou sovětskou zemi ucházela jako o ekonomického partnera. V rámci Ukrajiny se jedná o rozdělující myšlenky, přičemž většina etnických Ukrajinců členství v EU a NATO podporuje a většina etnických Rusů je proti nim.
V letech 2013 a 2014 by námluvy EU vedly ke krveprolití a Západem podporovanému svržení demokraticky zvoleného, Rusku přátelského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče.
Podívejte se na starší, ale aktuální video 1. část – vloženo Adminem mimo článek:
Janukovyč jednal s EU o ekonomické dohodě, ale upustil od ní ve prospěch nabídky Ruska, která zahrnovala nákup ukrajinských státních dluhopisů v hodnotě 15 miliard dolarů a snížení ceny ruského zemního plynu.
Následovaly protesty, při nichž bylo zabito asi sto demonstrantů. Západní vlády vycítily příležitost ke změně režimu, která by nastolila vládu spojenou se Západem proti Rusku.
Senátor John McCain odletěl do Kyjeva a připojil se k protestujícím v ulicích, stejně jako Obamova náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová a velvyslanec na Ukrajině Geoffey Pyatt.
V době, kdy se Janukovyčova vláda blížila ke konci, Nulandová a Pyatt se nechali slyšet, jak se v prozrazeném telefonátu snažili vmanévrovat k moci svého oblíbeného politika Arsenije Jaceňuka.
„Jaceňuk je ten pravý,“ řekla Nulandová, která se o několik týdnů dříve chlubila, že Spojené státy po získání nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 vynaložily 5 miliard dolarů na formování politiky země. Když Janukovyč uprchl do Ruska, Nulandové cíl se naplnil: Jaceňuk se stal premiérem.
Pouhé dva dny po převratu ukrajinský parlament znepokojil etnické Rusy v zemi tím, že bez rozpravy prosadil zákon, kterým bylo zrušeno povolení používat ruštinu jako další úřední jazyk v regionech, kde ruská menšina tvoří nejméně 10 % obyvatelstva.
Znepokojení ruských a dalších etnických menšin umocňovala podstatná přítomnost neonacistických elementů v ukrajinském nacionalistickém hnutí. Vzhledem k ničivým ztrátám, které si vyžádal boj Ruska s nacismem za druhé světové války, lze pochopit, že i to bylo v Moskvě důvodem ke znepokojení.
Náhlé předání moci na Ukrajině přineslo Rusku další důvod k obavám: poloostrov Krym, který je nejen domovem většinově ruského obyvatelstva, ale také strategicky důležitou základnou ruského námořnictva v Sevastopolu.
V roce 1954 převedl sovětský vůdce Nikita Chruščov Krym z Ruska na Ukrajinu jako dárek k 300. výročí sjednocení Ukrajiny s Ruskem. V té době se přesun správy Krymu z jedné části SSSR do druhé zdál relativně bezvýznamný.
V únoru 2014 se tento přesun stal mimořádně důležitým s vyhlídkou, že nová, ukrajinská nacionalistická vláda může přikročit k vypovězení smlouvy o pronájmu námořní základny Rusku.
Putin předešel této možnosti a nařídil svým silám, aby Krym začlenily do Ruska. Vzhledem k tomu, že na námořní základně již byly tisíce ruských vojáků – a místní obyvatelé, kteří většinově žijí v Rusku, dávají přednost ruské vládě – bylo skutečné zabrání Krymu méně dramatické, než se mohlo zdát z médií.
Na jiných místech Ukrajiny však po převratu docházelo k násilnostem a tisícům mrtvých, protože ruští separatisté ve východním Doněcku a Luhansku usilovali o vytvoření nezávislých republik.
Ruské obavy z destabilizačních účinků západního nadbíhání Ukrajině, které ve svém telegramu z roku 2008 vyjádřil tehdejší velvyslanec William Burns, se potvrdily. Mezitím, i když nešťastní američtí intervencionisté možná doufali, že změna ukrajinského režimu vyrve námořní základnu Sevastopol z ruských rukou, měla pouze ten efekt, že ji Rusko drží pevněji než dříve.
Rozšiřování NATO ilustruje neodmyslitelnou snahu každého vládního orgánu – neustále zvětšovat svou moc a rozpočet.
A na ukrajinské krizi názorně vidíme to, co Richard Sakwa nazývá „osudovým geografickým paradoxem: NATO existuje proto, aby zvládalo rizika, která vznikla jeho existencí“.
Nenechte se mýlit, NATO existuje také proto, aby obohacovalo zbrojní průmysl na úkor občanů, jejichž životy jsou ve větším ohrožení kvůli budování impéria NATO, které podporuje antagonismus se zemí vyzbrojenou 4500 jadernými zbraněmi.
Abychom si plně uvědomili, jak jsou NATO a výrobci zbraní provázáni, podívejme se na tuto ukázku z rozdělené obrazovky z článku v New York Times z roku 1997:
Po večerech je Bruce L. Jackson prezidentem amerického Výboru pro rozšíření NATO a pořádá intimní večeře pro senátory a zahraniční představitele. Ve dne je ředitelem strategického plánování společnosti Lockheed Martin Corporation, největšího světového výrobce zbraní.
Polsko vstoupilo do NATO asi dva roky po zveřejnění tohoto článku a podepsalo dohodu o nahrazení svých stíhaček sovětské výroby 32 stíhačkami F-35A vyrobenými společností Lockheed Martin – za cenu 4,6 miliardy dolarů.
To je jen jeden reprezentativní příklad. Vzhledem k tomu, že rozšiřování NATO a zbytečný antagonismus vůči Rusku nadále podporují napětí, peníze na zbrojení stále proudí.
Právě minulý týden demokraté ve Sněmovně reprezentantů, kteří chtěli demonstrovat svou pevnou vůli proti údajně hrozící ruské invazi, kterou ani Ukrajina neočekává, prosadili rychlé schválení balíčku vojenské pomoci, který schvaluje vydání půl miliardy dolarů, které americká státní pokladna nemá.
Kontraproduktivní flirt NATO a EU s Ukrajinou se táhne již 14 let. Vzhledem k tomu, že Ukrajina se v žebříčku Indexu vnímání korupce organizace Transparency International umístila na 122 nejhorším místě na světě, mohou si NATO a EU mnout ruce ještě dlouhá léta, než vůbec rozvážou uzel.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se zdá být ze všeho rozčilený. V pátečním projevu k přetrvávající nejistotě ohledně členství Ukrajiny v NATO řekl: „Chceme konkrétnost, potřebujeme mít něco, s čím můžeme počítat…“. Tak nám dejte důvody. Dobře, nejsme v NATO – dobře, řekněte nám, že nejsme v NATO. Řekněte to otevřeně: že tam nikdy nebudeme.“
Řekněme Ukrajině přesně tohle a znovu se snažme uskutečnit Jeffersonův ideál „míru, obchodu a upřímného přátelství se všemi národy, přičemž s žádným z nich neuzavíráme spojenectví“.
****
Stark Realities podkopává oficiální vyprávění, boří konvenční moudrost a odhaluje základní mýty napříč politickým spektrem. Více informací a najdete na starkrealities.substack.com.
Origiál článku: Global Research
Překlad: Admin Nekorektní TOP-CZ
Úvodní obrázek: Top Stories World, Europe
