V právním státě není možné, aby účel světil prostředky

0

Autor: Ivo Hartmann

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán trvá na tom, že nestáhne jím předložený návrh zákona o státním zastupitelství. Nedávno to prohlásil v Otázkách Václava Moravce se zdůvodněním, že „takovou normu potřebujeme“. Politici ji prý pod praporem boje proti korupci slibovali voličům a sliby se mají plnit.

Trvá na svém zákoně přesto, že šance na jeho přijetí v této podobě se limitně blíží nule. Pokud nebude úplně smeten ze stolu. Nemá podporu ani u opozice, ani u všech koaličních partnerů, ale co je důležité, ani u nemalé části odborné veřejnosti.

Pelikán nehodlá ustoupit dokonce ani v situaci, kdy od tohoto zákona dávají ruce pryč i jeho skuteční autoři, kteří se jej snaží prosadit už několik let, v čele s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem a pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou.

Nový zákon o státním zastupitelství přináší zásadní koncepční změny v justičním systému. Zřizuje tzv. Speciální státní zastupitelství, které by disponovalo mimořádnými pravomocemi. Nahradilo by dosavadní vrchní státní zastupitelství v Praze a Olomouci a stálo by v justičním systému mimo jakoukoli kontrolu, tudíž i odpovědnost.

„Speciál“ by pod sebe mohl stahovat libovolné „korupční“ kauzy. Výrazně posiluje moc a už tak vysokou míru nezávislosti žalobců. To vadí po zkušenostech z poslední doby řadě kritiků, kteří nevidí v působení některých složek státního zastupitelství a policie jen samé klady jako ti, kteří do nich zpočátku nainvestovali velká očekávání. Ta se mnohdy nenaplňují.

Nebo snad Lenku Bradáčovou a Ivo Ištvana trápí pocit, že dnes mají nezávislosti příliš málo? Z jejich dosavadního působení, kdy je možné shodit vládu, aniž by ani po třech letech nebyla doložena tehdy předkládaná obvinění ze závažné korupce, dokreslená zprávami o zabavených desítkách kilogramů zlata a stovkách milionů korun, to tak nevypadá.

Život jde dál i bez nového zákona

Ministr Pelikán všechny kritiky zákona šmahem označuje za ochránce korupce, kteří nestojí o vyšetřování závažné hospodářské kriminality. Spíše jen předvádí populistickou rétoriku představitele hnutí ANO, které postavilo svoji kampaň na účtování s minulým systémem. Dává tím snad najevo, že současná vrchní státní zastupitelství na boj s hospodářskou kriminalitou nestačí? Takhle jednoduché to nebude.

Řadu výhrad k Pelikánovu zákonu vznesla krajská státní zastupitelství. Skeptický je ale i předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, kterého jistě nelze podezírat, že by nahrával „korupčníkům“. V televizní debatě s Robertem Pelikánem prohlásil, že život jde dál i bez nového zákona o státním zastupitelství.

Podle něj by mělo ministerstvo spravedlnosti pracovat koncepčněji, a pokud jsou nějaká bolavá místa ve státním zastupitelství, stačilo by předložit technickou novelu těch nejpalčivějších věcí. „My nevíme, jak bude vypadat nový trestní řád, jaká bude role veřejného žalobce, tam jsou všechny ty rozhodující procesní kompetence,“ řekl Baxa, a dal tím jasně najevo, co si o dosud koncepčně chabých výkonech Pelikánova rezortu myslí.

Problémy kolem státního zastupitelství jsou však mnohem hlubší a strukturovanější, a proto dnes vyvolávají obezřetné až negativní reakce. Není to jev, který náhle spadl z nebe. Není za tím zájem brzdit vyšetřování kriminality, jak lacině tvrdí Pelikán – který ostatně před dvěma lety navrhoval podřízení státního zastupitelství svému ministerstvu – ale obavy z nekontrolovaného růstu moci policejně-justičního aparátu, kterého jsme v posledních letech svědky. Aparátu, mnohdy si počínajícího v rozporu se zákonem.

Protiústavní praxe státních zástupců

Nejsou to příliš silná slova? Protiústavní praxi části státních zástupců nedávno konstatoval i Ústavní soud. Ačkoli je v našem ústavním pořádku zakotveno právo každého obviněného na zákonného soudce, toto právo bylo v posledních letech opakovaně hrubě pošlapáváno. To se projevovalo tak, že v některých mediálně exponovaných kauzách rozhodovali o nasazení odposlechů, domovních prohlídkách či vazbách místně nepříslušní soudci. Tedy tam, kde neexistovala žádná vazba na obviněné, ať už se týká údajné trestné činnosti nebo bydliště.

Tím vznikalo podezření, že se někteří žalobci cíleně obraceli na ty soudce, kteří jim zcela jednoduše půjdou na ruku. Tomuto jednání učinil Ústavní soud přítrž, nicméně zcela běžné protiústavní postupy na důvěryhodnosti státního zastupitelství nepřidávají. Zvláště pokud není vyvozována odpovědnost tam, kde k těmto nezákonnostem docházelo.

Velmi kriticky na tuto praxi nahlíží i Česká advokátní komora. Ve svém stanovisku pro Ústavní soud uvedla, že „jde o nástroj, jímž je ovládáno přípravné řízení zejména v politicky exponovaných kauzách a i když je posléze, po podání obžaloby, řízení přeneseno před zákonného soudce, i v rámci přípravného řízení lze manipulativním výběrem dozorujícího orgánu a jemu příslušného soudu ovlivnit řízení výraznou měrou. Právě přípravné řízení totiž z pohledu důkazního vymezuje budoucí strukturu trestního stíhání. Je třeba konstatovat, že jsou státní zastupitelství, jež jsou v některých kauzách činnější než jiná, a to bez ohledu na uvažovaný výsledek trestního řízení, a samy sebe rovněž patřičným způsobem zviditelňují.“

Množící se nelegální úniky ze spisů

To je vážný problém, který lze doložit na konkrétních příkladech. Neexistuje jiný než ryze účelový důvod, proč například v kauze tří exposlanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra, rozhodoval soud v Ostravě, o domovní prohlídce předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové (žijící v Praze) soud v Jihlavě, nebo v případě podnikatele Shahrama Zadeha soud ve Znojmě. A dalo by se pokračovat.

Česká advokátní komora má pravdu i v tom, že státní zastupitelství jsou v některých kauzách činnější než jiná, a kladou přitom důraz na jejich medializaci. Jedná se o praxi využívanou zejména oběma vrchními státními zastupitelstvími v Praze a Olomouci.

Rostoucí nedůtklivost současně vzbuzuje fakt, že do některých médií, zejména spojených s ministrem financí vlády Andrejem Babišem, unikají ze živých spisů citlivé informace o kauzách, které mohou majiteli těchto deníků politicky či byznysově nahrávat. Není známo, že by Lenka Bradáčová nebo Ivo Ištvan, kteří mají dbát na zákonnost vyšetřování, a o jejichž kauzy se jedná v první řadě, v těchto případech zjednávali nápravu.

Naopak sílí spekulace, že vrchní státní zastupitelství velmi napomohla Andreji Babišovi k získání současného vlivu. Jen čas ukáže, jestli stejnou odvahu prokážou státní zástupci a policisté při vyšetřování jeho přibývajících kauz. Nejen současných, ale i kostlivců z minulosti, mezi které patří celkem přehledný případ Čapího hnízda.

I proto projevuje hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem a ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem velkou péči o to, aby s nejmocnějšími státními zástupci vycházelo zadobře. Z toho ostatně pramení i příliš okatá Pelikánova snaha posilovat moc některých státních zástupců.

Šlachtův „univerzální“ útvar

Že může jít o obousměrný proces, svědčí míra medializace vybraných kauz, kterými se obě vrchní státní zastupitelství zabývají. Z vnějšího pohledu to skutečně působí tak, že vycházejí vstříc zájmům ministra financí, jako v případě výrobce biopaliv druhé generace Oleo Chemical, nebo vydavatele Františka Savova, kteří se s ním v minulosti octli ve sporu.

Aktivitou v tomto směru překypuje i třetí pilíř novodobého justičně-policejního triumvirátu, ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Robert Šlachta, který v řadě z těchto zájmových kauz figuruje. A který si osobuje právo „univerzálně“ vstupovat do řady případů, které mu z hlediska jeho pravomocí nepříslušejí. Často supluje práci protikorupční policie nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů, a zatím mu to prochází. I o jeho vazbách na Andreje Babiše se traduje ledacos.

Naposledy na sebe ÚOOZ upozornil zásahem proti několika policistům krátce poté, kdy deník Právo zveřejnil informace o odposlouchávání vyšetřovatelů Čapího hnízda z odboru hospodářské kriminality pražské policie. S dozorem Lenky Bradáčové, která s Robertem Šlachtou spolupracuje nejčastěji. V podobných případech nelze věřit na náhodu, i když byl učiněn pokus zamlžit situaci, že jde o něco úplně jiného.

Kýžený obrat k větší nestrannosti vyšetřování zatím nenastává, ačkoli je veřejnost utvrzována o opaku. Některým kauzám je dáván exkluzivní mediální prostor, a tím prostor pro jednostrannou dehonestaci obviněných, jiné jsou cíleně tlumeny. A co je nejhorší, vychází najevo, že přitom masivně docházelo k porušování zákona.

V právním státě není možné, aby účel světil prostředky, a s mediální a politickou podporou v zádech bylo dovoleno úplně vše.

hr

 

Ivo HartmannIvo Hartmann
Autor pracoval ve státní správě, mimo jiné vykonával funkci 1. náměstka ministra pro místní rozvoj a náměstka místopředsedy vlády a ministra spravedlnosti. V současnosti podniká v oblasti investičního poradenství, kapitálových trhů a médií.

 

Zdroj: Česká justice