Tajná zpráva, která ukazuje, jak nacisté plánovali Čtvrtou říši… v EU

Heinrich Himmler Tento dokument je starý a křehký, strojem psaná písmena pomalu blednou. Ale zpráva americké vojenské rozvědky EW-Pa 128 je stejně mrazivá dnes, jako byla v listopadu 1944, kdy byla napsaná.

Tento dokument, známý také jako zpráva Red House, je podrobným dokladem tajných setkání v hotelu Maison Rouge ve Strasbourgu 10. srpna 1944. Tam nacističtí představitelé nařídili elitní skupině německých průmyslníků naplánovat poválečné zotavení Německa, připravit návrat nacistů k moci a pracovat na „silné Německé říši“. Jinými slovy: Čtvrté říši.

Třístránková, hustě psaná zpráva, označená „tajné“, okopírovaná pro britské představitele a odeslaná letecky v balíčku Cordellovi Hullovi, americkému ministru zahraničí, podrobně popisuje, jak průmyslníci spolupracovali s nacistickou stranou na obnově německé ekonomiky pomocí peněz zasílaných přes Švýcarsko.

Chtěli vytvořit síť tajných nastrčených společností v zahraničí. Chtěli si počkat na vhodné podmínky. A pak chtěli opět převzít vládu v Německu.

K těmto průmyslníkům patřili představitelé IG-Farben, Volkswagenu, Krupp a Messerschmitt. Představitelé námořnictva a ministerstva pro zbrojení byli na setkání přítomni také, a s neuvěřitelnou předvídavostí se společně rozhodli, že německá Čtvrtá říše, na rozdíl od předchůdkyně, bude spíše ekonomickou, než vojenskou říší – ale nejen jako Německo.

Zpráva Red House, která byla vyhrabána v archivu americké rozvědky, dokladuje, že super stát Evropská unie je odhalen jako fasáda této hrozivé konspirace, mající kořeny v posledních dnech druhé světové války.

Nacistické Německo vyváželo obrovský objem kapitálu prostřednictvím neutrálních zemí. Německé podnikatelské kruhy vytvořily síť nastrčených společností v zahraničí. Německá ekonomika se po roce 1945 brzy postavila na nohy.

Třetí říše byla poražena vojensky, ale mocní bankéři, průmyslníci a úředníci nacistické éry, předělaní na demokraty, brzy prosperovali v novém Západním Německu. Tam pracovali pro novou věc: evropskou ekonomickou a politickou integraci.

Je možné, aby Čtvrtá říše, kterou nacističtí průmyslníci předjímali, se, při nejmenším částečně, stala skutečností?

Zpráva Red House byla napsána francouzským špionem, který byl v r. 1944 přítomen na setkání ve Strasbourgu – a vykresluje mimořádný obrázek.

Průmyslníci se sešli v hotelu Maison Rouge a v očekávání čekali, až Obergruppenführer SS dr. Scheid setkání zahájí. Scheid zastával jeden z nejvyšších postů v SS, ekvivalent generálporučíka. Ve své na míru šité šedozelené uniformě a vysoké čepici se stříbrným lemováním vypadal impozantně. Venku byly postaveny stráže a místnost byla prověřena, jestli v ní nejsou mikrofony.

Než začal mluvit, zhluboka se nadechl. „Německý průmysl musí pochopit, že válku nelze vyhrát, prohlásil. Musí podniknout kroky v rámci příprav na poválečnou hospodářskou kampaň.“ Takové poraženecké řeči byly vlastizrádné – stačily na prohlídku sklepení Gestapa a následnou cestu do koncentračního tábora.

Ale Scheid dostal zvláštní povolení říct pravdu – v sázce byla budoucnost Říše. Nařídil průmyslníkům, aby „si vytvořili kontakty a aliance se zahraničními firmami, ale je to třeba dělat individuálně a bez toho, aby to vzbuzovalo jakékoliv podezření“.

Průmyslníci si měli po válce vypůjčit od cizích zemí obrovské částky.

Obzvláště měli využít finance těch německých firem, které již byly používány jako nastrčené společnosti pro ekonomické pronikání do zahraničí, řekl Scheid, a uvedl americké partnery ocelářského obra Krupp, jakož i Zeiss, Leica a přepravní společnost Hamburg-America Line.

Ale poté, co většina průmyslníků setkání opustila, pár jich bylo pozváno na další, menší, setkání, vedeného dr. Bosse z ministerstva pro zbraně. S elitou elity bylo třeba se podělit o určitá tajemství.

Bosse vysvětlil, že ačkoliv nacistická strana informovala průmyslníky, že válka je prohraná, bude odpor vůči spojencům pokračovat, dokud nebude dosaženo záruky pro německé sjednocení. Pak předložil tajnou třífázovou strategii pro Čtvrtou říši.

red-house

V první fázi se měli průmyslníci „připravit na financování nacistické strany, která bude nucena přejít do ilegality jako Makisté, kdy si vypůjčil výraz pro francouzský odboj.

Ve druhé fázi bude vláda poskytovat německým průmyslníkům velké částky na zajištění „bezpečných poválečných základů v cizích zemích“, zatímco „existující finanční rezervy musí být dány k dispozici straně, aby mohla být po porážce vytvořena silná německá říše“.

Ve třetí fázi bude německý podnikatelský sektor vytvářet „spící“ sítě agentů v zahraničí, prostřednictvím nastrčených společností, které budou krytím pro vojenský výzkum a rozvědku, dokud se nacisté nevrátí k moci.

„O jejich existenci bude vědět v každém odvětví jen velmi málo lidí a šéfové nacistické strany,“ oznámil Bosse.

„Každá kancelář bude mít styčného agenta se stranou. Jakmile se strana stane dostatečně silnou, aby obnovila svoji kontrolu nad Německem, dostanou za svoji snahu a spolupráci průmyslníci zaplaceno ve formě koncesí a objednávek.“

Vyvezené finance měly být zasílány prostřednictvím dvou bank v Curychu, nebo přes agentury ve Švýcarsku, která nakoupili ve Švýcarsku majetek pro německé koncerny, za pětiprocentní provizi.

Nacisté tajně posílali finance přes neutrální země roky.

Švýcarské banky, konkrétně Švýcarská národní banka, akceptovaly zlato ukradené v nacisty okupovaných zemích. Akceptovaly aktiva a majetkové nároky odebrané židovským podnikatelům v Německu a v okupovaných zemích a poskytovaly zahraniční měny, které nacisté potřebovali na nákup klíčového válečného materiálu.

Ekonomická kolaborace Švýcarska s nacisty byla pečlivě monitorována rozvědkou spojenců.

Autor zprávy Red House poznamenává: „Dříve museli němečtí průmyslníci vyvážet kapitál do neutrálních zemí poměrně tajně a pomocí zvláštního vlivu.“

„Nyní stojí za průmyslníky nacistická strana a vyzývá je, aby se zachránili tím, že dostanou finance mimo Německo a zároveň budou prosazovat plány strany na poválečné operace.“

Příkaz vyvézt cizí kapitál byl v nacistickém Německu technicky ilegální, ale v létě 1944 na tomto zákoně nezáleželo.

Více než dva měsíce po dni D byli nacisté tlačeni spojenci ze západu a sověty z východu. Hitler byl zle zraněn při pokusu o atentát. Nacistické vedení bylo nervózní, neukázněné a rozkmotřené.

Během válečných let si SS vybudovalo gigantické ekonomické impérium, postavené na plundrování a vraždění, a měli v plánu si ho zachovat.

Setkání jako v Maison Rouge potřebovalo ochranu SS, podle dr. Adama Tooze z univerzity Cambridge, autora Provádění destrukce: Vytváření a likvidace nacistické ekonomiky.

Říká: „V r. 1944 byla jakákoliv diskuse o poválečných plánech zakázána. Bylo extrémně nebezpečné dopouštět se toho na veřejnosti. Ale SS uvažovalo dlouhodobě. Pokud se pokoušíte vytvořit funkční koalici po válce, jediným bezpečným místem pro to je dělat to pod záštitou aparátu teroru.

Chytří vůdci SS, jako Otto Ohlendorf, již mysleli dopředu.

Jako velitel Einsatzgruppe D, která působila na východní frontě v letech 1941 až 1942, byl Ohlendorf zodpovědný za zavraždění 90,000 mužů, žen a dětí.

Jako velmi vzdělaný inteligentní právník a ekonom se Ohlendorf velmi zajímal o psychologický stav svých vyhlazovacích eskader: nařídil, že jich má na oběti střílet několik najednou, aby se vyhnuli pocitu osobní zodpovědnosti.

V zimě 1943 byl převelen na ministerstvo hospodářství. Na venek byl Ohlendorfovým úkolem export, ale jeho skutečnou prioritou bylo zachování obrovské celoevropské říše SS po porážce Německa.

Ohlendorf, který byl později oběšen v Norimberku, se obzvláště zajímal o dílo německého ekonoma Ludwiga Erharda. Erhard napsal dlouhý text o přechodu na poválečnou ekonomiku po porážce Německa. To bylo nebezpečné, obzvláště když bylo jeho jméno zmíněno v souvislosti s odbojovými skupinami.

Ale Ohlendorf, který byl také šéfem SD, domácí nacistické bezpečnostní služby, Erharda chránil, protože souhlasil s jeho názory na poválečnou německou ekonomiku. Sám Ohlendorf byl chráněn Heinrichem Himmlerem, šéfem SS.

Ohlendorf a Erhard se obávali hyperinflace, jako ta, která zničila německou ekonomiku ve dvacátých letech. Taková katastrofa by učinila ekonomické impérium SS téměř bezcenným.

Tito dva muži se shodli, že poválečnou prioritou je rychlá monetární stabilizace, prostřednictvím stabilní měny, ale chápali, že to bude muset být vynuceno spřátelenou okupující velmocí, protože žádný poválečný německý stát by neměl pro zavedení měny, která by měla nějakou hodnotu, dostatečnou legitimitu.

Touto měnou se stala německá marka, která byla zavedena v r. 1948. Byl to ohromující úspěch a nakoplo to německou ekonomiku. Se stabilní měnou bylo Německo opět atraktivním obchodním partnerem.

Německé průmyslové konglomeráty mohly rychle obnovit svá ekonomická impéria v celé Evropě.

Válka byla pro německou ekonomiku mimořádně výnosná. V r. 1948 – navzdory šesti letům konfliktu, bombardování spojenců a poválečné reparační platby – byl inventář aktiv, jako vybavení a budovy, větší, než v r. 1936, především díky zbrojnímu boomu.

Erhard přemýšlel o tom, jak by německý průmysl mohl expandovat na celý otřesený evropský kontinent. Odpovědí byla nadnárodní struktura – dobrovolné vzdání se národní suverenity ve prospěch mezinárodního subjektu.

Německo a Francie byly tahouny stojícími za Evropským společenstvím uhlí a oceli (ECSC), předchůdce Evropské unie. ECSC byla první nadnárodní organizací, založenou v dubnu 1951 šesti evropskými státy. Vytvořila společný trh pro uhlí a ocel, který regulovala. To vytvořilo klíčový precedent pro neustálou erozi národní suverenity, proces, který pokračuje dodnes.

Ale předtím, než mohl být vytvořen společný trh, museli být nacističtí průmyslníci omilostněni a nacističtí bankéři a představitelé integrováni. V r. 1957 John J. McCloy, americký vysoký komisař pro Německo, udělil amnestii průmyslníkům usvědčeným z válečných zločinů.

Dva nejmocnější nacističtí průmyslníci, Alfred Krupp z Krupp Industries a Friedrich Flick, jehož Flick Group nakonec vlastnila 40% podíl v Daimler-Benz, byli propuštěni z vězení, po odsezení pouhých tří let.

Krupp a Flick byli ústředními postavami nacistické ekonomiky. Jejich společnosti používaly otrocké pracovníky jako dobytek, který nechali upracovat k smrti.

Společnost Krupp se brzy stala jednou z předních evropských průmyslových firem.

Flick Group také rychle vybudovala nové celoevropské podnikatelské impérium. Friedrich Flick své záznamy z války nepopřel a odmítl zaplatit jedinou marku kompenzací, až do své smrti v r. 1972 ve věku 90 let, kdy po sobě zanechal majetek převyšující 1 miliardu dolarů.

Pro mnohé přední postavy z průmyslu, které měli blízko k nacistickému režimu, se Evropa stala krytím pro prosazování německých národních zájmů po porážce Hitlera,“ říká historik dr. Michael Pinto-Duschinski, poradce bývalých židovských otrockých pracovníků.

„Kontinuita německé ekonomiky a ekonomik poválečné Evropy je zarážející. Někteří čelní představitelé nacistů se stali hlavními architekty Evropské unie.“

Řada domácích značek využívala otroky a nuceně nasazené, včetně BMW, Siemens a Volkswagen, které vyráběly munici a raketu V1.

Otrocká práce byla integrální součástí nacistické válečné mašinérie. Mnoho koncentračních táborů bylo u továren, ve kterých představitelé firmy spolupracovali ruku v ruce s důstojníky SS, dozorujícími v táborech.

Stejně jako Krupp a Flick, i Herman Abs, nejmocnější poválečný německý bankéř, za Třetí říše prosperoval. Hezký, elegantní a diplomatický Abs se připojil k představenstvu Deutsche Bank, největší německé banky, v r. 1937. Jak se nacistická říše rozrůstala, Deutsche Bank nadšeně „zárizovala“ rakouské a československé banky, které vlastnili židé.

V r. 1942 zastával Abs 40 ředitelských postů, z nichž čtvrtinu v zemích okupovaných nacisty. Mnohé z těchto zárizovaných společností používaly otrockou práci a do r. 1943 se bohatství Deutsche Bank zečtyřnásobilo.

Abs také seděl v dozorčí radě I. G. Farben, jako zástupce Deutsche Bank. I. G. Farben byla jednou z nejmocnějších společností nacistického Německa, vytvořenou sloučením BASF, Bayer, Hoechst a jejich poboček ve dvacátých letech.

Byla také hluboce propletena s SS a nacisty, takže provozovala vlastní pracovní tábor v Osvětimi, známý jako Osvětim III, kde zemřeli desítky tisíc židů a dalších vězňů při výrobě umělé gumy.

Když ji nemohli pracovat, nebo byli „verbracuht“ (opotřebováni), byli přesunuti do Birkenau.

Ale stejně jako všichni dobří podnikatelé i šéfové I. G. Farben si své sázky zajišťovali.

Během války společnost financovala výzkum Ludwiga Erharda. Po válce bylo 24 ředitelů I. G. Farben obviněno z válečných zločinů kvůli Osvětimi III – ale pouze dvanáct z nich bylo shledáno vinnými a odsouzeno k trestům ve vězení od jednoho a půl roku do osmi let. I. G. Farben hromadné vraždy prošly.

Abs byl jednou z nejdůležitějších postav poválečné rekonstrukce Německa. Z velké části právě díky němu, jak uvádí zpráva Red House, byla „silná německá říše“ skutečně obnovena, a byla základem dnešní Evropské unie.

Abs byl pověřen rozdělováním peněz na rekonstrukci v rámci Marshallova plánu německému průmyslu. V r. 1948 v podstatě řídil ekonomické zotavování Německa.

Podstatné také je, že Abs byl rovněž členem Evropské ligy pro ekonomickou spolupráci, elitní intelektuální nátlakové skupiny, založené v r. 1946. Liga se věnovala zřízení společného trhu, předchůdce Evropské unie.

K jejím členům patřili průmyslníci a finančníci a vytvářela politiku, která byla zarážejícím způsobem podobná té dnešní – monetární integrace a společné dopravní, energetické a sociální systémy.

Když se v r. 1946 moci ujal Konrad Adenauer, první kancléř Západního Německa, byl Abs jeho nejdůležitějším finančním poradcem.

Za oponou pracoval Abs tvrdě pro Deutsche Bank, aby jí bylo umožněno se po decentralizaci znovu sloučit. V r. 1957 uspěl a ke svému předešlému zaměstnavateli se vrátil.

Ve stejném roce šest členských států ECSC podepsalo Římskou smlouvu, kterou bylo založeno Evropské hospodářské společenství. Tato smlouva dále liberalizovala obchod a vytvořila stále mocnější nadnárodní instituce, včetně Evropského parlamentu a Evropské komise.

Stejně jako Absovi se i Ludwigu Erhardovi v poválečném Německu dařilo. Adenauer udělal z Erharda prvního poválečného německého ministra hospodářství. V r. 1963 nahradil Erhard Adenauera ve funkci kancléře, na tři roky.

Ale německý ekonomický zázrak – tak klíčový pro myšlenku nové Evropy – byl postaven na hromadném vraždění. Počet otroků a nuceně nasazených, kteří zemřeli v době, kdy je zaměstnávaly společnosti v nacistické éře, činil 2,700,000.

Několik sporadických kompenzací zaplaceno bylo, ale německý průmysl souhlasil se závěrečným globálním vypořádáním až v r. 2000, kdy vytvořil kompenzační fond ve výši 3 miliard liber. Právní zodpovědnost připuštěna nebyla a jednotlivé částky v rámci kompenzace byly velmi nízké.

Otrok dostal 15,000 marek a nuceně nasazený 5,000. Každý, kdo tuto dohodu akceptoval, se musel zavázat, že již nepodnikne žádné právní kroky.

Abychom dali celkovou částku do perspektivy, v r. 2001 jen Volkswagen samotný měl zisk 1,8 miliardy liber.

Evropa se nyní těší míru a stabilitě. Německo je demokracií, a opět domovem výrazné židovské komunity. Holokoust je vryt v národní paměti.

Ale zpráva Red House je mostem mezi světlou současností a temnou minulostí. Joseph Goebbels, Hitlerův propagandy, kdysi řekl: „Za 50 let již nikdo nebude přemýšlet v intencích národního státu.

Prozatím národní státy přetrvávají. Ale tyto tři strojopisné stránky jsou připomínkou, že dnešní tlak na evropský federální stát je neúprosně spojen s plány SS a německých průmyslníků na Čtvrtou říši – spíše ekonomickou, než vojenskou říši.

Zdroj: Orgonity Ocet

Poznámka Admina: Pokud se vám zdá tento článek hodně tzv. konspirativní a obsahu moc nevěříte, doporučuji stáhnout a přečíst e-knihu „Nacistické kořeny bruselské EU„. Možná poté zaujměte jiný názor.