Případ Laconia

0

Napsal: Milan Tůma

Píše se 11. září 1942, podzim čtvrtého válečného roku. Německá ponorka U 156 pluje vodami asi 600 námořních mil jižně od afrického mysu Palmas. Moře je klidné, vane jen mírný vítr. Mezi posádkou panuje poklidná nálada, plavba doposud probíhala bez zvláštních událostí. Pozdě odpoledne ale hlásí strážný na můstku, že vidí kouř vlevo od přídě.

Velitel U 156, kapitánporučík Werner Hartenstein, pozoruje v dalekohledu sloup dýmu. Padá sice soumrak, ale přesto snadno rozeznává velkou transportní loď o nosnosti asi 20 000 tun. Ještě váhá. Ponorka se přesunuje do přiděleného operačního prostoru »Jižní Atlantik«, není radno na sebe zbytečně upozorňovat. Příležitost je však příliš lákavá, zpozorovaná loď pluje sama a bez ozbrojené eskorty válečných plavidel – bude útočit!

Ponorka zvyšuje rychlost, snaží se obloukem dostat do vhodného postavení k odpálení torpéd. Pronásledovaná loď je ale rychlá, manévr se několikrát nepodaří. Až chvíli po půlnoci se U 156 ocitne v palebné pozici. Hartenstein nařizuje odpálit dvě torpéda z hlavní na přídi. Pak ostře odbočuje pro případ, že by minul cíl. Chce si zajistit druhou šanci k útoku.

Není to však třeba, v noční tmě je dobře vidět, jak oba »úhoři« udeřili do boku nepřátelské lodi a vybuchli. Přes palubu se převalí sloupy vody zvednuté explozí, mohutný trup se začíná naklánět. Posádka torpédované lodi zřejmě do poslední chvíle netušila nebezpečí. Asi po třiceti minutách se zasažená loď převrací kýlem vzhůru. Hartenstein manévruje s ponorkou blíže k vraku, chce zjistit jméno lodi kvůli přesnému hlášení. Z noční tmy vystupují obrysy několika záchranných člunů, je slyšet mnohohlasé zoufalé volání o pomoc.

Od prvních vylovených trosečníků Hartenstein zjištuje, že jeho torpéda poslala ke dnu britskou transportní loď »Laconia« o výtlaku 19 695 tun. Loď plula z Egypta přes Mombasu do Velké Británie, kromě posádky vezla kontingent britských a polských vojáků, asi 80 civilních cestujících včetně žen a dětí a bezmála 1800 Italů – válečných zajatců z bojů v severní Africe.‘ Velitel ponorky si uvědomuje, co je jeho povinností. Trosečníkům hrozí bezprostředně smrt, musí pro ně přece něco udělat! Do těsné ponorky může ale vzít nejvýše 200 osob, co s ostatními dvěma tisíci? V 1.25 hod. tedy vysílá rádiové hlášení velitelství ponorkového lodstva a žádá další pokyny. Na odpověď čeká dlouho, více než dvě hodiny. Posádka U 156 mezitím vytahá z vody 193 lidí, z toho 21 Britů. V 3.45 se konečně ozývá štáb admirála Dónitze, místo instrukcí však požaduje jen bližší informace o potopení lodi. Hartenstein je rozhořčený. Rozhodne se jednat na vlastní pěst. Od 6.00 vysílá ponorka na mezinárodní nouzové frekvenci 25 metrů a 600 metrů a nešifrovanými rádiogramy v angličtině žádá o pomoc kterékoli plavidlo v dosahu. Současně navrhuje svým nadřízeným diplomatickou neutralizaci místa potopení. Nikdo však neodpovídá.

donitzAdmirál Doenitz u Norimberského soudu

Zhruba o půldruhé hodiny později konečně námořní ponorkový štáb posílá na místo potopení Laconie další ponorky, U 506 a U 507. Informuje také italskou flotilu kotvící v Bordeaux a úřady francouzské vlády ve Vichy, které přislíbí vyslat do oblasti dvě fregaty a křižník z přístavu v Dakaru. Ponorky však nedorazí dříve než 15. září, francouzské válečné lodi ještě později. Záchranných prací se tak nakonec zúčastní jen oba německé U-Booty, kterým se podaří (podle údajů korvetního kapitána Schachta z U 507) zachránit 163 Italů, 310 Britů a 20 Poláků.

Reakce

Tato tragická událost posloužila již 17. září 1942 admirálu Dónitzovi, veliteli nacistického ponorkového loďstva, k vydání nestoudně zločinného válečného rozkazu, nazvaného později „rozkazem LACONIA“:

1) Musí přestat všechny pokusy zachránit posádky lodí, které se potopily, včetně pokusů vylovit osoby plovající, nebo je umístit do záchranných člunů… Záchrana trosečníků je v rozporu se základní válečnou nutností…
2) Rozkaz zmocnit se velícího důstojníka a vrchních strojníků zůstává v platnosti.
3) Trosečníci budou vyloveni jen v případě, že jejich výslech bude ku prospěchu ponorky.
4)…
(zkráceno z Van der Vat, Atlantic Campaign)

Karl Donitz byl později za tento rozkaz odsouzen norimberským tribunálem jako válečný zločinec k deseti letům těžkého žaláře. Jistě právem. Vždyť nejnelidštější rozkaz pro každého námořníka zní: »Nebrat žádné trosečníky, odepřít jim jakoukoli pomoc!«

Tragédie parníku Laconia však měla i dohru jiného druhu. Šestnáctého září v ranních hodinách objevil americký bombardér Liberator ponorku U 156, plující na hladině pod vlajkou s červeným křížem a vlekoucí záchranné čluny, přeplněné trosečníky. Nejsou známy pohnutky amerických letců, které je přiměly napadnout ponorku pumami a palubními zbraněmi, faktem zůstává, že kapitán-poručík Hartenstein v obavě o svou loď nařídil odříznout vlečná lana a hledat spásu pod hladinou, potopení Laconie přežilo celkem 800 Britů, 100 Poláků a asi 450 Italů. Zahynulo 1350 italských zajatců a 11 příslušníků jiných národností.

Závěrem

Tento článek rozhodně nemá být obhajobou nacismu, ani pokusem o tvrzení, že nacistická Kriegsmarine by snad vedla nějaký druh »čestné války«. Je dostatečně známo, že někteří jiní ponorkoví kapitáni nechali postřílet bezbranné trosečníky z kulometů. Mějme však na paměti, že jakákoli válka je bezesporu tou nejstrašnější věcí, kterou kdy člověk vynalezl. Potopení Laconie nám budiž názorným příkladem, že humanistický přístup, o jaký se snažil Werner Hartenstein, ve válečném běsnění jen těžko padá na úrodnou půdu. A že druhá světová válka neskončila pro nacistické Německo porážkou jenom proto, že byla (z německé strany) válkou agresivní, dobyvačnou a nespravedlivou. Tak přímočaré a jednoduché dějiny bohužel nejsou. Pro ilustraci nám může posloužit následující srovnání: zatímco válečný zločinec Donitz válku i věznění přečkal a dožil se v kruhu rodiny vysokého věku, kapitánporučík Hartenstein zahynul 8. března s celou svou posádkou kdesi ve středním Atlantiku.

Ostatně ani samotná plavba Laconie nebyla v mezích zákona. Tato loď byla sice postavena jako osobní parník, ale v době války byla rekvírována a zapsána do stavu britského válečného námořnictva jako vojenské transportní plavidlo. Posádku tvořili příslušníci Royal Navy a loď byla ozbrojena. Nepřítel ji tedy mohl kdykoli bez výstrahy napadnout. Co víc, přeprava civilních osob, žen, dětí a válečných zajatců na vojenské lodi je z hlediska mezinárodního práva nepřípustná a nese všechny znaky válečného zločinu. Tito všichni mají právo na evakuaci nemocniční lodí. Taková loď však musí být předepsaným způsobem označena, její trasu musí vyšší námořní velitelství s předstihem oznámit Mezinárodnímu červenému kříži a vždy musí plout plně osvětlená. Pouze v tomto případě požívá plné ochrany mezinárodního práva. Co dodat? Historická pravda je pojem do značné míry relativní. Pouze dostatečný časový odstup, umožňující patřičný nadhled a pečlivé zamyšlení nad příčinami a souvislostmi, nám dává šanci vidět jakoukoliv historickou událost tak, jak se skutečně stala, a pečlivě rozlišovat mezi historií a propagandou. Jakkoli možná dobře míněnou. A válečná historie obecně by měla být v první řadě mementem a vážným varováním pro všechny budoucí generace.

Zdroj: Nový směr