Poučení z nouze s bídou

0

17.11.2010
Prohlášení Iniciativy za společenskou změnu k výročí 17. listopadu 1989

Letošní výročí 17. listopadu je vyzdobeno velmi ovadlými květy demokracie. Vláda se brání proti prohraným volbám prosazováním zákonů bez řádné debaty a ostudným zneužitím senátorů ze záhrobí. Likviduje veřejné služby, ořezává platy, vymýšlí stále nové triky, jak sáhnout do rodinných rozpočtů, a zcela cynicky tvrdí, že naší jedinou možnou cestou je rázné uskromnění většiny společnosti, aby ti nahoře nemuseli přispět. V důsledku své morální („legislativní“) bídy nabízí takové východisko z krize, které strhne i část středních vrstev do bezprostředního ohrožení bídou skutečnou, a výrazně rozšíří chudobu v nižších vrstvách naší společnosti.

Je jedno, jak lidé hlasovali, je jedno, co chtěli, je jedno, jak jsou zděšeni z vývoje, kterým se ubírá naše republika. Všechny nástroje pro vyjednávání jsou k ničemu, nabízen je pouze holý diktát peněz, zisku a strašák dluhů. Když se nám něco podobného přejedlo před více než dvaceti lety, vyšli jsme na náměstí a cinkali klíči, aby bylo jasné, že s tímhle už je konec. Jeden krám jsme zavřeli, a co s tím dalším? Čím se liší od někdejší „totality“? Jinými tvářemi? A kolikrát ani tím. To by bylo málo. To je hodně špatně!

Jak je možné, že jsme to nechali dojít tak daleko? Můžeme si za to sami. Ústava praví, že lid je zdrojem veškeré státní moci, že veškerá moc z lidu pochází. Možná je to pravda – když nepošla, dodělává. Lid nedbal a nevěřil varovným příznakům, oslepen radostí snadného vítězství nad starým režimem se nechal převést na druhý břeh k totalitě jiného druhu, a teď se diví, kde se to nacházíme. Je opravdu nejvyšší čas k nápravě – je pět minut po dvanácté.

Nejde zdaleka jen o prohnilost „vysoké“ politiky. Po nedávných komunálních volbách na mnoha radnicích vznikají koaliční slepence, jejichž smyslem je popřít vůli voličů ke změně. Naopak: cílem je zachovat status quo, respektive nastolit takovou místní vládu, do níž se promítnou zcela jiné zájmy, nežli zájmy voličů. Zpravidla jsou za tím zaběhnuté mafiánské vztahy, a to napříč politickým spektrem. Praha tu jde, tak jako v minulosti, opět zavženíhodným příkladem!

Co od vlády chceme? Rozumná pravidla a dohled nad nimi, bezpečnost, zdravotnictví, školství, trochu té autority, koordinace a solidarity. Místo toho je však stále častěji nabízena jiná sada veřejných statků – korupce, vykrádání veřejných zdrojů, odírání slabých, zneužití moci. Slovy klasika – čím je to dražší, tím je to blbější – a nejdražší jsou naše politické špičky. Problém není v tom, že platíme daně, ale že je platíme za nic, respektive za to, že nám naši představitelé vědomě a soustavně škodí. A teď dokonce platíme proto, abychom si mohli dále připlácet a definitivně tak ukončili solidaritu bohatých s chudými, mladých se starými, zdravých s nemocnými. To jsme přece nikdo nechtěli!

Například na lékařskou péči. Prý jde jen o to, abychom si mohli přilepšit. Nebo to dopadne tak, že bez toho nebude nic? Prvotní odpovědnost lékařů nebude vůči pacientům, ale vůči vlastníkům a rozpočtům. Budou muset především vydělávat a být ekonomicky výhodní. Copak jim zbude čas, když jste si nepřiplatil? Kdyby nebyli bdělí, nacpou se jim do ordinací socky a nespokojená zahraniční klientela odvleče své kufry peněz jinam. Ale dejme tomu, že se doplazíme až na operační stůl. Pozor, pacient má platit i za zdravotnický materiál. Díra do břicha je jakoby zadarmo, ale zalátá se jen do délky předplacené nitě! Minulá totalita zřizovala síť nemocnic, nynější ji prodává a ruší, co je a bylo lépe? Ústava republiky nám dává právo na bezplatnou péči!

Jak to bude se školstvím, až je zdokonalí školné? Lepší diplom tomu, kdo víc platí? Vzdělanostní secondhand pro ty ostatní? Ústava republiky nám dává právo na bezplatné vzdělání!Jak si vylepšíme bydlení, když se znovu zvedne o pětinu nájem? A co penzijní fondy, které se drží nad vodou jen díky státním příspěvkům? Oč budou výkonnější, až se jim klienti začnou nadhánět povinně, ze zákona?

Zatímco české banky jsou prakticky vyhynulý druh a český průmysl přenesl většinu tradičních značek do technického muzea – a co zbylo, patří již zahraničním kapitálových uskupením, zatímco v mezinárodních tabulkách vzdělanosti a konkurenceschopnosti propadáme a živíme se stále častěji jen mechanickým sestavováním dovezených dílů, na české podvodníky nikdo nemá. Co bohatství u nás vzniklo ze ztrát, dluhů, exekucí, konkurzů a likvidací. V jak nadějný obor vykvetla devastace národního bohatství a cizího majetku! A všechno je to legální nebo to zákon nezakazuje, jak nikdy nezapomene upozornit naše, tedy česká televize. Z primitivního tunelu kuponového pravěku dozrál sofistikovaný parazitní kapitalismus, který jede jako dobře promazaný stroj, poháněný fotovoltaickou elektřinou v rámci švindlu, který svým zákonným rámcem překonal a překoná úspěchy v oblasti LTO, a nás, „daňové“ poplatníky, bude stát za 15 let více než 500 miliard Kč, což je příliš silné kafe dokonce i na „vládu rozpočtové odpovědnosti“.

Nyní se tento systém dožaduje plošného nasazení a zdá se, že první kola už má za sebou. Na konci každého dobrého nápadu, kterými nás vlády překvapují, vždy objevíme rozesmátou finanční skupinu, která se nemůže dočkat, až jí zákon přiklepne jako zákazníky nějakou velkou sadu bezmocných občanů – nejlépe celý národ. Trefa do černého, to je kombinace volného trhu (ničí konkurenci) a státu za zády se 100% neodpovědností těch, co takto vládnou s pojistkou náležité imunity. Kombinace posvátného vlastnictví (teď už je to naše) a individuální odpovědnosti občana (měl sis to hlídat, nikdo ti nepomůže).

Je čas na klíče nad hlavami, je čas na přímé akce. Vzpomeňme si na generální stávku, která byla definitivní tečkou za minulou epochou. Tou to však ani tenkrát nezačalo. Sametová revoluce byl krásný název, ale tato revoluce se postupem času ukázala jako UKRADENÁ REVOLUCE. V tuto chvíli je třeba maximálně podpořit stávku, kterou odbory vyhlásily na 8. prosince. Je nyní jedno, co změní v chování vlády. Důležité je, co ukáže veřejnosti. Její úspěch bude zřetelným ujištěním pro nás samotné: Jsme schopni společného vystoupení? Dokážeme navázat spojení, která mohou fungovat i při dalších příležitostech? Umíme zmapovat dnešní podporu, abychom věděli, odkud ji rozšířit? Dovedeme vyhodnotit reakce na jednotlivá témata a jednotlivé mluvčí, aby příští akce vyzněla přesvědčivěji a úderněji? Vzniká zárodek koordinačních struktur? Jakou jim poskytnout podporu?

Nejprve je třeba ukázat, co opravdu nechceme. Musíme vydržet v odmítání, žádná vláda nezvládne dlouhodobý nesouhlas, každá chce přežít i další volby. Tato vláda musí být poražena. Prosazení společných požadavků bude vynuceno vyjednáváním s následujícím kabinetem.

Až si ujasníme, co nechceme, budeme snáze hledat alternativy, co chceme. Netřeba vynalézat trakař. Česko je dnes podivný ostrov uprostřed Evropy, který jde ve zřetelném  protisměru vůči všem vyspělým zemím na kontinentě. Stačí se porozhlédnout po internetu, kolik je venku inspirativních příkladů. Dokonce i odborné studie OECD či Světové banky, o bruselských zdrojích nemluvě, vypadají jako z jiného světa ve srovnání s blouznivci našich hor, s drzostmi a se žvaněním našich politiků. Naše republika se stává centrem korupce, justičních a zbrojařských, exekučních a konkursních mafií, pračkou špinavých peněz i horkého rentiérského kapitálu, významnou drogovou křižovatkou s ohromným nárůstem konzumentů. Stává se vyhledávaným místem pro ničím neregulovanou a neomezovanou prostituci, často kombinovanou i se zneužíváním mladistvých. Nesmíme již být testovanými ovcemi v rukou světového kapitálu pod taktovkou šafářů napříč tuzemskými politickými stranami!

Pokud chceme něco opravdu prosadit, musíme začít zdola, v kroužcích a skupinách na konkrétních úkolech. Učme se svoji agendu, hledejme odbornou podporu. Připravujme prosazení vlastních požadavků a vlastních reprezentantů pro rázná jednání s politickou mocí, a staňme se důstojnými partnery, přestaňme být netečnou, pasívní masou.

Pozitivní agenda je mnohem širší a může být mnohem radikálnější, nežli se nám dnes zdá. Velké je téma regionální nezávislosti. Větší šance je pochopitelně v opomíjených oblastech, které neobsadil nějaký silný hrabivý subjekt. Ale nejen tam. Podívejme se na příklad přechodových měst (transition towns), která se snaží zbavit závislosti na fosilních palivech a propojují to i s podporou lokální ekonomiky. Pak musí být v místě i nějaké lokální finance, třeba na bázi úvěrových družstev. Tudy dost možná vede v dlouhodobější perspektivě cesta dál.

Je toho hodně, co se dá udělat zdola. Některé skupiny už se tomu věnují a mohou účinně přispět. Příkladem je ProAlt, Alternativa Zdola, Iniciativa za společenskou změnu, hnutí Vzdělání není zboží a další. Důležité jsou také různé weby, které umožňují otevřenou diskusi, jako jsou Britské listy, Deník Referendum, Ekolist, Vaše věc a další. Je nutno vytvořit široké, pluralitní občanské hnutí odporu. Doba k tomu nazrává. Dokonce i lidé, kteří sami sebe považují za liberály, přišli s provoláním plným důsledné kritiky a racionálních požadavků (Manifest radikálního liberalismu).

Práce bolí, ale nadávat nestačí. Porážka oficiálního levého středu ve sněmovních volbách má i svou světlou stránku. Máme příležitost pochopit, k čemu jsou a nejsou politické strany a celý ten pestrý establishmentový kolotoč švindlů a nestoudností. Navíc jsme dostali čas na to, abychom připravili opravdu radikální očistu a ozdravění společnosti program pro dolních 10 milionů. Máme-li to docenit, vzpomeňme si na dobu, kdy se strhávala železná opona. Malá změna korumpuje a nabízí jen pár kariér, zatímco záměr velké změny nastoluje agendu a spusťme ji, jako agendu 2011. A pokud vznikne široké občanské hnutí odporu, bude možno tuto agendu po porážce dnešní vlády položit energicky na jednací stůl.

Chyby a selhání vedoucí do dnešní bídy vznikly, když lidé po listopadu 1989 pustili iniciativu a aktivitu z rukou a přešlo se k dennímu pořádku. Nyní to lze napravit. Pamatujme si dobře: co si tvrdě nevybojujeme, to mít nebudeme. Co si neuhájíme, to nám vezmou! Za 21 let ukázali, že nás dokonale oberou o vše, co lze se ziskem zpeněžit, stačí chvilová nepozornost.

Takže: spojme se do široké občanské koalice odporu proti vládě a za principiální společenské změny!

V Praze dne 16. listopadu 2010
Za správnost: Petr Kužvart