Počátky špionáže

0

Autor: Milan Tůma

Dějepisci vyzvědačství se shodují na tom, že je špionáž tak stará jako lidstvo samo. Prý zrovna jako prostituce.

Ve Starém zákoně v knize Numeri se píše, jak vyslal Mojžíš na radu samotného Jehovy dvanácte zvědů, každého zvláště, do Kanaanu, aby tam vyzvěděli všechno o zemi, o lidech a jejich zvycích, o síle hradeb a početnosti vojsk…

Biblický Mojžíš si počínal věru obezřetně. Vždyť i kdyby některý ze zvědů byl lapen, pořád se jich ještě mohlo dost vrátit. A potom — čím více jednotlivých zpráv, tím úplnější obraz o „situaci nepřítele“. Mojžíšovy směrnice z r. 1490 před naším letopočtem si v ničem nezadají se zásadami moderní špionáže — nebo snad lépe řečeno naopak?

V jiné starozákonní knize — Jozua — stojí: „Poslal pak byl Jozua, syn Nun, dva muže špehéře tajně, řka: Jděte, zhlédněte zemi, zvlášť Jericho. I šli…“ V Jerichu pak se zvědové ukryli v domě nevěstky Raab, která se tak stala jednou z prvních vyzvědaček a kolaborantek, či jak bychom dnes řekli — agentek páté kolony v Jerichu …

A což příběh Samsona a Dalily? I ten patří do dějin špionáže. Vždyť přece krásná Dalila obloudila svým půvabem hromotluckého Samsona a s pomocí sex-appelu na něm vyzvěděla tajemství jeho zranitelnosti. Na rozdíl od Mojžíšových zvědů a Jozuových špehéřů, kteří jednali z přesvědčení, dostala zrádná Dalila od Filištínských královský dar 1100 stříbrných, proti nimž je Jidášova odměna hotovou almužnou. Ale užít jich nestačila, neboť zahynula se stovkami Filištínů v troskách paláce, jehož sloupy slepý Samson pobořil …

Naši známí zpěváci Voskovec a Werrich zpívali ve třicátých letech 20. století: „Samuelova kniha nám povídá, jak na Židy přišla veliká bída, jak ti milí Fílištíni válku vést nebyli líní, až potkali Davida …“

Nuže, ani David se v souboji s Goliášem neobešel bez pomoci špióna. Byl jim jakýsi Husai, který včas vypátral Goliášovu „slabinu“ a rozhodl tak o Davidově vítězství…

Ve starém Řecku, Římě i Kartágu měla špionáž již docela dlouhou tradici. A všechny tři státy ji taky hojně využívaly.

Roku 202 před naším letopočtem, na konci druhé války punské, stál římský vojevůdce Scipio, zvaný Africanus, u městečka Zamy před rozhodující bitvou s kartaginským vojevůdcem Hanibalem. Římská armáda, dvouletým tažením v severní Africe dost vyčerpaná a prořídlá, měla právem velkou obavu ze souboje s kartaginským „pancéřovým sborem“ — slony, na které ani šípy, ani oštěpy pranic neplatily. Pomohla — špionáž. Římský zvěd pronikl v přestrojení do kartaginského ležení a tam mezi ošetřovateli slonů zjistil, co na ta „pancéřová“ zvířata jedině platí: hluk. Hanibalovy útočící slony neuvítala proto neúčinná sprška šípů a kopí, nýbrž ohlušuiíci rambajs bubnů, činelů a plechu, vřískot trumpet a píštal. Sloní „pancéřový sbor“ se vyděsil, zvířata se vymkla svým vodičům a rozprchla na všechny strany. Scipio Africanus v čele římských vojsk u Zamy slavně zvítězil nad Kartágem. Jméno zasloužilého zvěda do dějin nevešlo…

Roku 732 stali se Arabové, kteří tehdy překročili Pyreneje a ohrožovali franckou říši Karla Martella, v bitvě u města Tours obětí „tajné zbraně“, která brzy vešla do arzenálu vyzvědačství — provokace, záměrně rozšířené lživé zprávy neboli „šeptandy“. Mohamedovi bojovnici, kteří s sebou na válečné výpravy vozili obrovský trén s rodinami, stády a kořistí, dověděli se krátce před útokem z neznámého, ale „zcela věrohodného“ pramene, že Frankové obešli jejich postavení a pustoší arabská ležení. Jezdectvo opustilo nakvap bojiště, aby zachránilo kořist před — samozřejmě smýšleným nepřítelem, a Frankové přinutili Mohamedova oslabená vojska k ústupu.

Neocenitelné služby konali vyzvědači ve 13. století vojskům mongolského nájezdníka Čingischána, vládce „Zlaté hordy“. Protože vedl pohyblivou válku, na cizím území, byly pro něho špionážní informace životně důležité. Zvědové vystupovali někdy v úloze „přeběhlíků“, jindy se převlékali za „obchodní cestující“, a důvěřiví lidé, kteří jim s naivní otevřeností vykládali rozumy, platívali za to smrtí…

Nejrozvětvenější a nejlépe organizovaný špionážní aparát mívala po staletí katolická církev. Korunu „dokonalosti“ mu nasadil v 16. století jezuitský řád Ignáce z Loyoly, takže se právem říkalo: co jezuita, to vyzvědač. Tito špiclové v kutnách měli výslovně dovoleno vydávat se za „kacíře“, jen aby z vyhlédnuté oběti vymámili přiznání a přivedli ji na hranici inkvizice…

Přemnoha pouty, řetězy a nitkami jsou dějiny špionáže spjaty s vývojem diplomatických vztahů mezi státy. Arabský učenec Nízám-ul-Mulk uvádí již v 11. století ve svém traktátu, že vladaři, kteří si vyměňují vyslance, sledují jak zjevné, tak i tajné cíle, a píše: „Chtějí vědět, jaký je stav cest, přechodů, řek, příkopů, pitných vod, zda může projít vojsko nebo ne, kde je k dispozici krmivo, kde ne, který z úředníků zaujímá to či ono postavení, jaké je vojsko tohoto císaře, jeho výzbroj a početnost, jaké jsou královy hostiny a schůze, jaká je posloupnost hodností, pořádek při sedání a vstávání, hry s míčem, hony, jaký je jeho mrav, život, jak je dobročinný, jaký má dar vidění a slyšení, jaké má zvyky a chování, jak je spravedlivý či nespravedlivý, zda je stár či mlád, vzdělaný či nevzdělaný, zda jsou jeho državy ve stavu úpadku nebo rozkvětu? Jeho armáda je spokojena či není? Jeho národ je bohat či chud? Je ve svých záležitostech bdělý nebo bezstarostný? Jeho vezír je důstojný či nikoli, je věřící, vede ctnostný život? Jsou jeho vojevůdci zkušení a osvědčení či ne? Jeho rádci — vzdělaní, nadaní, nebo ne? Je soucitný nebo bezcitný? Je povahy vážné nebo veselé? Dává přednost společnosti vojáků nebo žen?…“

Tento stařičký špionážní dotazník se dnes může zdát naivní, ale jen na první pohled. Když jej převedeme do současného jazyka, zjistíme, že nepozbyl na aktuálnosti.

Neboť ve světové špionáži platí odjakživa zásada, že i ta největší maličkost je důležitá. Možná ne sama o sobě, ale v souvislosti s jinými „maličkostmi“, jako článeček dlouhého řetězu jednotlivostí.

Tak se třeba dlouhá léta v americké CIA srovnávaly nejnovější adresáře a telefonní seznamy různých měst, např. Prahy, s dřívějšími a zaznamenávala se každá změna…

„Praotcem“ soudobého diplomatického umění a zároveň „světovým pavoukem“ (aratonée universelle) bývá nazýván Ludvík XI., vládce Francie v druhé polovině 15. století. Nelze ovšem zapomínat, že prošel tzv. italskou diplomatickou „školou“. Ludvík XI. měl snad jen jednu dobrou vlastnost, a to ještě mnozí soudili, že je to z nouze ctnost, neboť prý byl zbabělý — neměl totiž rád války. Místo toho spřádal raději – jako pavouk — pikle proti přátelům i nepřátelům. Používal nejrůznějších metod — podplácení a intrik, pomluv i špionáže. Jeho životopisec se vyjádřil, že Ludvík „ve dne v noci spřádal nové záměry“ … Král si vydržoval úctyhodnou sít vyzvědačů, donašečů a špiclů. V trezorech ukrýval mnoho státních i soukromých, vesměs tajných listin, které dal koupit nebo ukrást. Ze všech vášní, kterým podléhal, byla nejsilnější jeho touha — být nejlépe informovaným mužem své doby. Vyslanci francouzského krále to tenkrát neměli snadné. Ludvíkův rádce a zároveň vedoucí diplomat Comines formuloval královy názory slovy: „Vyslanci konají jen své úkoly a nezneužívají jich, když se věnují špionáži a obchodování se ctí.“ Proto měli — podle Ludvíka XI. — podplácet služebníky jeho nepřátel, získávat od nich informace všeho druhu a věřit jen tomu, co sami uvidí. Králova vůdčí myšlenka zněla: „Lžou vám. Dobrá! Lžete jim víc!“

Počet tajných emisarů, vyzvědačů a informátorů Ludvíka XI., kteří na celém světě plnýma rukama vyměňovali zlato za zprávy pro svého krále, za státní tajemství a „spojenectví“, šel do stovek. Na jeho pečlivě vedené „výplatní listině“ byla i jména cizích diplomatů a státníků, mezi nimi na místě nikoli posledním vrchní komoří anglického dvora Hastings aj. Je příznačné, že čím úplnější a hustší byla Ludvíkova „pavoučí síť“, tím více se bál cizích vyslanců – špiónů na vlastním dvoře. Stával se obětí duchů, které sám rozpoutal. Pochopil, jak dvojsečná je zásada, kterou razil, že „moudrý panovník se vždy snaží mít nějakého přítele (rozuměj: tajného agenta) u svého nepřítele.“

Zatímco Ludvík XI. přivedl diplomacii až k vrcholu intrikářství, rozkvétala v téže době v benátské republice sv. Marka celá diplomatická „škola a dílna“, jež pěstovala diplomacii jako formu obelstívání, korupce, pokrytectví, věrolomnosti a špionáže. „Ředitelem“ oné špionážní „školy“ v Benátkách býval obvykle sám dóže, „učitelským sborem“ celá signorie, která prováděla výslechy jednotlivých zpravodajů tak, že je přiváděli do dóžecího paláce v přestrojení postranními vchody do zvlášť upravených komnat.

Směrnice a pokyny pro činnost benátských vyslanců na cizích dvorech vznikaly od 13. století a byly neustále doplňovány a vylepšovány, až se z nich stal obsáhlý kodex. Tak třeba mj. nesměli benátští vyslanci hovořit s cizinci o státních záležitostech republiky, nesměli si s sebou brát manželky, aby neprozradily nějaké tajemství, zato však měli vlastního kuchaře, aby nebyli otráveni. Délka vyslancova pobytu v zahraničí bývala zprvu omezena na několik měsíců, v 15. století došlo k prodloužení na dva roky, později na tři. Během pobytu v cizině musel vyslanec posílat signoru obsáhlé zprávy o politické situaci v zemi a po návratu vypracovat obsáhlé souhrnné výkazy o činnosti, tzv. relazioni.

Depeše benátských vyslanců bývaly již tenkrát šifrovány. Povolání a umění šifrovačů požívalo u benátských vládců odedávna velké vážnosti. Většina používaných šifer však bývala poměrně jednoduchá a dost snadno rozluštitelná. Nejčastěji šlo o záměnu latinských písmen buď jinými písmeny nebo arabskými číslicemi, čárkami, tečkami či libovolnými obrazci, přičemž se pro stejné písmeno používalo i několika znaků, do šifrovaného textu se zaváděly bezvýznamné značky, aby se ztížilo rozluštění.

V šifrovaných depeších referovali benátští vyslanci o charakteru panovníků a vedoucích osobnosti té které země, o dvorských klikách, o vojenských, materiálních a finančních prostředcích, o situaci a náladách obyvatelstva aj. Příklad Benátek, které změnily diplomacii v oficiální špionáž, ovlivnil celou tehdejší Evropu. Této oficiální politice vyzvědačství, věrolomnosti, násilí a zrady nasadili počátkem 16. století korunu dva přední italští politikové — Macchiavelli a Guicciardini.

Macchiavelli radil knížatům: „Živočichové, v jejichž roucho se má kníže uměti obléci, jsou liška a lev… Kníže se naučí nejprve býti chytrým a za druhé býti silným. Ti, kdož zavrhují úkol lišky, nerozumějí svému povolání; jinými slovy, opatrný kníže se bude varovati, aby stál v slibech, jež pokládá za škodlivé svým zájmům.“

Guicciardiniho zásada zněla: „Chtějí-li knížata klamati své protivníky, musí nejprve klamati své vlastní vyslance: slova těchto budou se jeviti svobodnějšími a budou způsobilejší, aby vnukla důvěru…“

O tom, jak důsledně benátská „diplomatická škola“ dodržovala heslo, že účel světí prostředky, svědčí názorný příklad. V červnu 1495 se jakýsi della Scala, odsouzený a vypovězený z Benátek, nabídl signorii, že vyhodí do vzduchu prachárnu francouzského krále a že s pomocí různých „přátel“ Karla VIII. zavraždí. Benátští vládci tuto nabídku jednomyslně přijali a della Scalovi přislíbili milost i bohatou odměnu. Zločinec della Scala se pak sám zalekl královraždy a omezil se na slib vyhodit do vzduchu francouzskou prachámu, ale signoria se spokojila i s touto skromnější nabídkou a opakovala příslib amnestie a bohatého života v Benátkách až do smrti…

Případ della Scaly je historickým příkladem pro činnost, které se dnes v americké špionážní hantýrce říká „cloak and dagger“ (plášť a dýka) a pro kterou má třeba CIA celé zvláštní oddělení — „Department of Covert Activities“, kde se připravují sabotáže, diverze, únosy, krádeže dokumentů, žhářství aj.

Cynicky, zato otevřeně formuloval zásady měšťácké diplomacie před 300 lety švédský kancléř Oxenstjerna: „Diplomat musí mít vždy po ruce k službám dvě otrokyně — předstírání a zastírání…“ Neboli — plášť a dýku.

Zdroj: Nový směr