Záviš z Falkenštejna

Autor: Miroslava MOUČKOVÁ; Archiv NoS

Po smrti krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli nastalo pro Čechy kruté období, kdy smlouvou z listopadu 1278 byla na pět let svěřena správa království Otovi Braniborskému (na stejnou dobu si Rudolf Habsburský podržel Moravu) jako poručníkovi malého Václava II.

Opomíjená manželka

Pro syna Budivoje z krumlovsko-skalické větve Vítkovců a Perchty z hornorakouského rodu pánů z Griesbachu se ženy staly osudem. Začalo to vcelku nenápadně. Perchta po své matce zdědila falkenštejnské panství, kterého se ujal Záviš a po něm se také pojmenoval. Na milostné kolbiště vstoupil jakoby zadní brankou. Oženil se, i když se žádnému badateli nepodařilo zjistit s kým.

Neznáme ani jméno jeho dcery z prvního manželství. Víme jen, že někdy kolem roku 1285 ji tehdy mocný otec provdal za Hynka Krušinu z Lichtenburka. Po pádu Záviše si jeho zeť počkal, až zemře král Václav II., který nechal tchána popravit. A poté se Hynek bez skrupulí přihlásil o dědictví. Příliš pochopení však na dvoře Václava III. nenašel. V lednu 1306 Hynek nejen odešel s prázdnou, ale navíc mu bylo uloženo »věčné mlčení« v této záležitosti. Tím se i dcera Záviše vytrácí z dějin.

Záviš z FalklnsteinaZamilovaná vdova

Ten skončil s matkou na hradě Bezděz. Vdova Kunhuta pod záminkou, že musí připravit pohřební obřad, unikla ze zajetí asi v dubnu 1279. Ctihodný opat kláštera cisterciáků Ota, který sepsal prvních 51 kapitol slavné Zbraslavské kroniky, se ji snaží poněkud neobratně omluvit: „…odešla pociťujíc nelibost nad urážkami, kterých se dopouštěli na milovaném synáčkovi.« Opustila Václava a sedmiletý chlapec byl zavlečen do Saska, odkud ho později čeští šlechtici museli vykoupit.

Kunhuta se uchýlila do Opavy, kde se u ní nejspíš v roce 1280 objevuje i navrátilec Záviš z Falkenštejna. Opat Ota na něm od počátku nenechává nit suchou. Však si také předsevzal, že napíše oslavu zakladatele zbraslavského kláštera Václava II. Milostné vzplanutí matky Kunhuty se do zlatého rámu nehodilo. A tak vina musela padnout na šlechtice, který podle kronikáře svedl vdovu z chladné vypočítavosti. »Začal jí být nad ostatní rytíře ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější, nebot doufal, že bude-li chtít opět získat své bývalé postavení, dostane zpět bez nesnáze své statky v království, jestliže najde s pomocí jakékoli chytrosti u královny milost důvěrného přátelství,“ píše se v kronice.

Ani ne rok po seznámení, neboť pověsti o nevěře Kunhuty již za života Přemysla Otakara II. historici odmítají, se Závis vyšvihl na purkrabího Hradce u Opavy. Jenže vášeň nezůstala bez následků. A tak se milenci zřejmě ukryli na hradě Svojanově, který byl Kunhutiným vdovským věnem. Soudobý záznam pro to neexistuje. Dochovaly se ale pověsti, že poblíž hradu, u vesnice Kněževes, ve vojenském ležení, kde se Závis tou dobou zdržoval, mu královna porodila syna. Mohlo se tak v roce 1282 stát i přímo na Svojanově. Opat Ota pouze podotkl: »Měla s ním syna, kterého při obřadu svatého křtu nazvala vlastním jménem Jan.«

V květnu 1283 za výkupné a zástavu měst na severu Čech se Ota Braniborský uvolil propustit mladičkého krále zpátky do jeho vlasti. Kunhuta si napřed netroufla přijít mu na oči a jen žebronila v dopisech za odpuštění. Toho se jí dostalo. »Ona se pak při vhodné příležitosti snažila s mateřským lichocením obrátit na syna, a přidruživši k sobě některé šlechtice, vylévala chlapci prosby o smíření se Závišem.“ Václav II. podlehl a povolal ho ke dvoru. Tam získal sebevědomý Závis velký vliv. A nakonec se v květnu roku 1285 s Kunhutou oženil. Jenže královna nečekaně umřela již za několik měsíců, a to v září.

Záviš v té době nevlastnil žádný velký majetek, a tak se snažil rychle zabezpečit sebe i syna zvaného Ješek. Získal od Václava hrady, města i část věna, které Kunhutě přiřkl Přemysl Otakar II. Jan neboli Ješek je jediným Závišovým dítětem, o jehož osudech historici něco bližšího vypátrali. Vstoupil do tehdy populárního řádu německých rytířů. Panovník Přemysl Otakar II. podporoval křížovou výpravu proti pohanským Prusům. Společně s řádem pak na dobytém území založil hrad a město Královec, dnešní Kaliningrad. Syn Závise a Kunhuty zemřel v řádové komendě v Řepíně na Mělnicku někdy po srpnu roku 1337, kdy se jeho jméno naposledy objevuje v listinách.

Pro nevěstu do Uher

»Potom Záviš, nabyv veliké pýchy manželstvím s královnou dříve zesnulou, nechtěl míti manželku z dcer šlechticů sobě rovných, aby se snad nezdálo, že rodem upadá,« rozhořčoval se ctihodný kronikář Ota nad tím, že pro třetí ženu si mocný šlechtic zajel do Uher. Nesporně si chtěl dva roky po Kunhutině smrti upevnit své postavení. Ohrožovali ho především šlechtici, které předtím odstavil od významných úřadů na královském dvoře a nahradil je svými přáteli.

Alžběta, sestra uherského krále Ladislava IV., ovšem nebyla žádnou neposkvrněnou lilií. V dětském věku vstoupila do kláštera, ovšem život v odříkání ji nelákal. Na návštěvě u své sestry provdané za srbského krále se seznámila s jeho bratrem a spoluvladařem Štěpánem Urošem Milutinem. Místní duchovenstvo šílelo. Milý Uros se s pannou zaslíbenou bohu oženil a přitom již manželku měl! Nakonec ale musel Alžbětu v roce 1284 poslat zpátky do kláštera, odkud si ji chtěl o tři roky později odvézt Závis. Ostřihomský arcibiskup Ladomér sňatku bránil. Jenže divoký Ladislav IV, který místo v paláci nocoval ve stanu a potuloval se krajem jako kočovník, na žádné disputace nedal. Vtrhl s vojáky k dominikánům a sestru unesl, konala se svatba veliká, převeliká.

»Vrátil se potom do Čech, a přiváděje s sebou svou novou manželku, usadil ji k dočasnému pobytu na hradě, který se jmenuje Svojanov,“ napsal opat Ota. A to je ona první zmínka o hradě Svojanově, který zřejmě jako součást věna královny Kunhuty v onen památný rok 1287 Závis držel. Z nového svazku se rovněž narodil syn, jehož jméno se ale nedochovalo. O jeho osudech panují dohady. Po Závišově popravě odcestoval s matkou z Českého království. Ale kam? Do Uher? K Alžbětině sestře, která byla provdána za neapolského krále Karla II. z Anjou? Stopy po chlapečkovi se ztrácejí. Ti, kdo mohli zachránit jeho otce, nařčeného ze spiknutí proti Václavu II., náhle zemřeli. Vratislavského knížete Jindřicha IV, kterého Závišův bratr Vítek z Hluboké tajně vyzval k vpádu do Čech a přislíbil mu českou korunu, otrávili. O čtrnáct dní dříve, 10. června 1290, byl ve svém oblíbeném stanu ubit kruťas Ladislav IV, Závišův švagr. »Takto pak nebeský král, jenž krále českého chránil, zavrhl tyto tři a jemu poklidu popřál,“ radoval se z násilné smrti vládců i Závise ctihodný opat Ota.

Meč, nebo přiostřené prkno?

Kdo by neznal konec Záviše z Falknštejna pod hradem Hluboká! V srpnu roku 1290 sem dorazilo vojsko pod vedením nevlastního bratra Václava II. Mikuláše. Vévoda žádal, aby mu Závišův bratr Vítek vydal královský hrad, který držel v zástavě. Jinak kdysi tak mocného a milovaného muže popraví. Nevěřili obránci, že se k takovému činu odhodlá? Pokládali to za planou hrozbu? Každopádně hrad nevydali a Záviš z Falkenštejna byl před jejich zraky sťat.

Opat Ota odsuzoval šlechticův vztah s královskou vdovou Kunhutou a opepřil svou Kroniku tvrzením: »…a vzbudil v srdci královnině lásku k sobě, obelstiv ji nějakými černokněžnickými pokusy.« Přesto nezaznamenal žádnou podivnost na Závišově popravě. Uvedl: »Záviš pod mečem klesl.«

Přesto se dosud traduje, že šlechtice stali přiostřeným prknem. Kde se tato legenda vzala? Může za ni jiný kronikář, Přibík z Radenína, řečený Pulkava. Ten své vyprávění sepisoval v době Karla IV, který si potrpěl na oslavu svých přemyslovských předků z matčiny strany. Je tedy možné, že kronikář chtěl své vyprávění o proradném šlechtici patřičně vyšperkovat, a tak napsal: »…byl před tímto hradem prknem stat.« Kde takový nápad sebral? Inu, nejspíš v cizině. Ve Flandrech a v Brabantsku takto popravovali až do 14. století viníky usvědčené ze znásilnění. Pulkavu mohla inspirovat tato Otova slova: »Takto zhanobil Závis pak Kunhutu, počestnou ženu, poskvrnil přitom lože již mrtvého českého krále.« Pulkava možná tak jako dříve opat zbraslavského kláštera chtěl vyvinit vdovu po Přemyslu Otakarovi II. a ukázat ji ne jako lehkomyslně zamilovanou ženu, ale jako oběť chtíče Závise z Falkenštejna. Proto přidal přiostřené prkno. Část historiků ale soudí, že tento popravčí nástroj zvolil spíše jako zdůraznění zrady. V jeho kronice se totiž objevuje již dříve, a to v souvislosti s popravami po vzpouře Přemysla Otakara II. proti otci Václavu I. v polovině 13. století: »Když však otec viděl, že se syn pokořil, a pochopil, že příčinou sporu nebyl ani tak syn, jako spíše jeho špatní rádcové, propustil po několika dnech syna ze zajetí a některým špatným rádcům dal na vrchu Petříně prknem srazit hlavu, ale i jiné dal ve městě pražském usmrtit v kolech.“ Závis z Falkenštejna se nejspíš nechystal zavraždit krále a uchvátit českou korunu, jak mu podsouvali jeho nepřátelé, ale na své příliš vznešené lásky stejně doplatil.

Zdroj článku a foto: Nový směr