Případ Richarda Sorge (1)

Napsal: Milan Tůma

Richard SorgeRodiče a sourozenci mu říkali „Ika“. Zasloužil se o to vlastně sám. Když se učil vyslovovat své křestní jméno, zaznělo místo Richard nejdastěji „Ika“. Otec Adolf Sorge byl německý inženýr, zaměstnaný dlouhá léta v Rotschildových naftových závodech v Baku na Kavkaze. Matka byla Ruska. V Baku se také narodil Richard — 4.10.1895. Tři roky poté se rodina odstěhovala do Německa.

Na školní léta v Berlíně — Lichterfelde poiději Richard Sorge vzpomínal slovy:

„Až do války jsem trávil dětství a jinošství v relativním klidu německé měšťácké rodiny… V patnácti letech jsem se začal vášnivě zajímat o Goetha, Schillera, Lessinga, Klopstocka, Danta a jiné „těžké autory“. V dějepisu jsem dával přednost francouzské revoluci, napoleonským válkám a době kancléře Bismarcka. Dlouhé roky jsem velmi pozorně sledoval německou politiku, ve škole mi říkali „pan ministerský předseda“. Znal jsem všechno, co vykonal můj dědeček pro dělnické hnutí, a věděl jsem také, že se názory mého otce s dědovými zásadně rozcházely. Můj otec byl typickým nacionálistou a imperialistou… Ale můj starší bratr se přiklonil k nejkrajnější levici…“

Příklad Friedricha Alberta Sorge, upřímného a statečného revolucionáře, jednoho z vůdců německých revolučních bojů v roce 1848, přítele Karla Marxe a Bedřicha Engelse, spoluzakladatele a čelného pracovníka 1. internacionály, sehrál v životě jeho vnuka Richarda určující úlohu. Neboť chlapec se v ničem nepotatil.

Bystrý, nadmíru inteligentní a nezkrotné temperamentní hoch s časně probuzeným zájmem a vědění míval již ve škole hodně obtíží. Narážel na kožené, policejně byrokratické předpisy a zvyklosti, jež spoutávaly život v císařském Německu do taktu zupácké lískovky. Byl na svou dobu a poměry příliš samostatný v úsudcích a myšlení, odmítal slepou podřízenost a ta ho někdy přivedla tak daleko, že ze vzdoru odmítal odpovídat učiteli na otázky. Otec měl ovšem pro takové revolty málo pochopení. Zato v tělocviku byl Richard hvězdou první velikosti a málokdo ze spolužáků mu mohl konkurovat. I zde se však projevit svérázným způsobem — ještě jako student vstoupil v Berlíně do dělnického sportovního klubu, aby — jak se později vyjádřil — „na vlastní oči spatřil tvář německé dělnické třídy“. O prázdninách v létě 1914 se Richard Sorge účastní školního výletu do Švédska. Při cestě zpátky se studenti na lodi dovídají, že vypukla válka…

Ani ne osmnáctiletý, ale fyzicky vyspělý mladík Richard Sorge se hlásí dobrovolně do armády a za dva měsíce už je na frontě ve Flandrech. Po prvním zranění v bitvě u Yprů se dostává na východní frontu. Ještě dvakrát je zraněn, potom předčasně demobilizován. Do smrti si s sebou ponese památku na válku — lehce kulhá.

Za dlouhých týdnů v polním lazaretu nachází mezi raněnými stejně revolučně smýšlející přátele a společně s nimi se zamyslí nad příštím osudem Německa, nad příkladem i poučením Velké říjnové revoluce v Rusku.

Po propuštění pokračuje Richard Sorge ve studiích na universitě v Kielu, ale zároveň se — už jako člen nezávislé sociálně demokratické strany — zapojuje do politického života. Pracuje hlavně mezi mládeží, přednáší, agituje. V říjnu 1918 se aktivně účastní povstání rudých námořníků v Kielu. V následujícím roce se stěhuje na universitu do Hamburku. Chystá se na doktorát filosofie a sociologie. Studuje jazyky — a hned v prosinci 1919 se hlásí do Komunistické strany Německa. Roku 1920 jej strana jako aktivního funkcionáře pověřuje práci v uhelné pánvi v Porýní. Nejdříve je zaměstnán v Cáchách jako učitel, ale školské úřady mu nemohou prominout jeho politické smýšleni a urychleně jej propouštějí.

„Na radu stranického vedení jsem se rozhodl,“ vzpomínal Richard Sorge, „že zintensivním svou práci mezi horníky a že se sám stanu horníkem. Naštěstí jsem byl přijat na důl blízko Cách. Práce to byla těžká, překáželo mi mé zranění z války, ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Zkušenosti z dolů mi byly velmi užitečné a posloužily též straně…“ Jako horník organizuje Sorge politický boj nejen v Porýní a Porúř¨í, ale i v sousedním Holandsku. Žádný div, že se o něho znovu živě zajímá policie Výmarské republiky, hájící zájmy uhlobaronů a jiných válečných zbohatlíků. Mladý Sorge nastupuje tehdy dráhu profesionálního revolucionáře. Jde tam, kde ho strana nejvíce potřebuje — učí na stranické škole v Düsseldorfu, je propagandistou ve Frankfurtu nad Mohanem, redaktorem v Solingenu.

V téže době se stává politickým publicistou o později na to vzpomíná:

„Roku 1922 jsem napsal brožuru s názvem „Kapitalistická akumulace a Rosa Luxemburgová.“ Šlo o kritickou a teoretickou studii názorů Rosy Luxemburgové. Byla to těžká látka a já ji — o tom isem přesvědčen – zpracoval nešikovně a dětinsky. Doufám, že nacisté tuto brožuru spálili do posledního výtisku. Za svého pobytu v Moskvě jsem uveřejnil publikaci na téma „Hospodářské klausule Versailleské smlouvy a mezinárodni dělnická třída“, a roku 1937 brožuru „Německý imperialismus.“ Myslím, že tahle díla jsou vážnou prací, jež jdou až k základům problémů. Obě knihy se hojně četly v Německu a byly také přeloženy do ruštiny…“

Roku 1923 přijíždí dr. Richard Sorge do vlasti, kterou si zvolil, do Sovětského svazu, stává se sovětským občanem a členem bolševické strany. Pracuje v německé sekci Komunistické internacionály a přitom prohlubuje své vzdělání. Jeho žízeň po vědění se zdá neuhasitelná. Vedle dvou mateřských jazyků — němčiny a ruštiny — mluví dokonale francouzsky a anglicky, ale také – čínsky a japonsky! Dálný východ, zemi vycházejícího slunce, to je jeho stará láska…

V roce 1929 dochází v životě dr. Sorge k další zásadní, rozhodující změně. Profesionální revolucionář, novinář a publicista se z nejčestnějších pohnutek mění v průzkumníka, bojovníka na tiché, neúprosné frontě špionáže. Jeho blízký přítel generál Berzin, čelný představitel sovětské zpravodajské služby (v třicátých letech se stal obětí stalinského kultu osobnosti), je Sorgovým oddaným rádcem a pomocníkem při jeho pouti na první působiště – do Šanghaje. Jeho úkolem je založit v Číně síť informátorů a odhalovat všechny akce japonských militaristů, kteří se chystají ke skoku na asijskou pevninu.

Cesta do Šanghaje však vede přes Německo, kde si chce Sorge opatřit legální „masku“. Díky svým neobyčejným vědomostem je pověřen funkcí dopisovatele časopisu „Das soziologische Magazin“.

Začátkem roku 1930 vítají zahraniční žurnalisté v Šanghaji nového kolegu, jenž se představuje jako Američan německého původu — Alexandr Johnson. Štíhlý, sportovně vyhlížející pětatřicátník má brzy pověst zdatného pracovníka, veselého společníka a neodolatelného „sukničkáře“. Wa by v něm hledal někoho jiného?

Mezi Sorgovy první přátele patří na novém působišti známá americká spisovatelka Agnes Smedleyová — vyhlášená odbornice v čínských otázkách. Oba si zakrátko dobře rozumějí, mají shodné politické názory a tak se snadno dohodnou na těsné spolupráci. Zkušená novinářka Smedleyová, žijíci již dlouho v Číně, pomáhá Sorgovi otevřít nejedny dveře a seznamuje ho s užitečnými lidmi. Mimo jiné i se zpravodajem několika japonských listů v Šanghaji Hodžumi Odzakim a dalšími. A ještě, jednoho přítele na život a na smrt tady Sorge náhodou potkává, mechanika a elektrotechnika Maxe Klausena, který dokáže v nejkratším čase sám postavit silnou vysílačku a pod volacím znakem „Wiesboden“ předávat kódované depeše spolehlivě do Vladivostoku.

Tři roky pracoval Richard Sorge se svými druhy v Šanghaji a dosáhl znamenitých výsledků. Nemenších jako novinář – dopisovatel. Jeho články vzbudily v Německu značný zájem a byly často překládány. Ale čím více se situace v třicátých letech na Dálném východě komplikovala a přiostřovala, tím bylo naléhavější, aby se rozvědčík Sorge přemístil do ohniska militaristické nákazy – do Tokia. Sovětský svaz se dostával do obtížného postavení. SSSR, obklíčen nepřátelským kapitalistickým světem právě v době, kdy teprve budoval hospodářské základy, byl na jednom konci ohrožován ůtočným japonským militarismem, na druhém – Hitlerovským Německem. Oba nebezpeční protivníci hleděli žádostivě k sovětským hranicím a netajili se dobyvačnými choutkami. Za těchto okolností bylo spolehlivé zpravodajství z Tokia a Berlína problémem životní důležitosti. Ke svému novému poslání potřeboval Richard Sorge daleko důkladnější a bezpečnější „masku“ než dosud. Proto odjíždí v květnu 1933 neohroženě do nacistického Německa, aby si tam „kryl záda“. Novinářsky jako dopisovatel vlivného deníku „Frankfurter Zeitunq“ a dalších dvou německých a jednoho holandského listu, politicky zase tím, že vstupuje do nacistické strany NSDAP.

Takto vyzbrojen přijíždí pak 6. září do Jokohamy a několik dní poté vstupuje do svého nového bytu v ulici Nagasakimači č. 30.

Tímto dnem se začíná klíčová kapitola v jeho životě, pro kterou je právem považován za jednoho z největších vyzvědačů všech dob. Zpočátku se Sorge s plnou vervou věnuje své novinářské práci. Dobře ví, že si musí získat co nejlepší pověst jak mezi dopisovateli v Tokiu, tak i v Německu, aby měl pro své vlastní poslání spolehlivé a pevné zázemí. Kromě toho také zjistil, že je od vstupu na japonskou půdu bděle střelen agenty plukovníka Odzakiho, jmenovce jeho přítele — novináře a šéfa japonské protivýzvědné služby. Musí se jich zbavit, to jest ukolébat plukovníka svým bezelstným, nevinným chováním.
Rozvědčík Sorge měl tehdy před sebou bezpříkladně obtížný, složitý a krajně nebezpečný úkol, při jehož plnění byl odkázán sám na sebe. Proti němu stála obrovská mašinérie militaristické země. Dokáže ji svým rozumem, inteligencí, vzděláním a zkušeností přelstít? Jediný chybný krok může znamenat konečnou tečku za jeho prací — i životem. „Nelze zapomenout,“ řekl později Sorge, „že moje výzvědná činnost v Číně a Japonsku měla zcela nový, originální a zároveň tvůrčí charakter…“

Sotva kdo mohl být ovšem na takovou úlohou lépe připraven než Richard Sorge. Svými promyšlenými články si v brzku získal všeobecnou vážnost. Nezanedbával ani styk se členy německé kolonie v Tokiu. Legitimace NSDAP mu otevřela dveře k velvyslanci Dircksenovi a dalším německým diplomatům. Našel mezi nimi i obdivovatele, pomocníka vojenského přidělence a pozdějšího velvyslance podplukovníka Eugena Otta.

Po několikaměsíční usilovné práci přikročil dr. Sorge, úspěšný dopisovatel, ve společnosti vítaný host a legendární „donchuán“, k organizování své zpravodajské sítě.

Mezi první důvěrníky zařadil svého šanghajskéha druha Hadzumi Odzakiho, liberála a vlastence, zarytého antimilitaristu, který dosáhl jako novinář značné popularity a jako odborník na čínské otázky patřil ke kroužku přátel a poradců pozdějšího ministerského předsedy prince Konoa. Takové styky byly pro Sorga pochopitelně k nezaplacení. Sorgovým věrným spolupracovníkem se stal Jugoslávec Branko Vukelič, dopisovatel bělehradské „Politiky“ a pařížského listu „La Vie“, jehož životní osudy i názory se se Sorgovými shodovaly. Pro konspirační činnost přijal Vukelič přezdívku „Gigolo“. S pomoci Odzakiho zapojil Sorge do své skupiny také pokrokového malíře Mijagiho, který žil dlouhá léta v Americe, a konečně radistou byl osvědčený Max Klausen, krycím jménem „Fritz“. Tak vypadal štáb a zároveň „mozkový trust“ zpravodajské skupiny Richarda Sorga (krycí jméno „Ramsay“), která za osm let působení dokázala téměř zázraky. Vždyť třeba jen za rok 1939 odvysílali „Ramsay“ a „Fritz“ do Vladivostoku 23139 slov, zakódovaných do pětimístných čísel, další rok 29 179 slov, a od ledna do října 1941, kdy už nad nimi bezprostředně visela hrozba zatčení, celkem 13 103 slova kódovaného textu.

Na první společné schůzce štábu stanovil Sorge nejdříve zásady nejpřísnější konspirace, k jejichž dodržování se všichni zavázali, a pak předložil svým soudruhům sedm otázek, jež obdržel z Moskvy. Jejich spolehlivé zodpovězeni se mělo stát náplní zpravodajské činnosti tokijské skupiny. Otázky zněly:

  1.  Napadne Japonsko Sovětský svaz na mandžuské frontě?
  2. Jaké pozemní a letecké síly mohou být poslány proti Sovětskému svazu?
  3. Jak těsné jsou vztahy, jež se vytvořily mezi Japonskem a Německem po Hitlerově příchodu k moci?
  4. Jak vypadá japonská politika vůči Číně?
  5. Jakou politiku provádí Japonsko vůči Anglii a USA?
  6. Jaká je skutečná úloha japonské vojenské kliky při určování státní zahraniční politiky?
  7. V jaké míře je japonský těžký průmysl zapojen do vojenské výroby?

Historie jíž dala na tyto otázky vyčerpávající odpověď. Dlouho však nebylo známo, jak na ně dokázal odpovědět Richard Sorge.

Zdroj článku a foto: Nový směr
Původní zdroj: Archiv Nos