Ofenzíva v Ardenách

ardeny2_up

Napsal: Milan Tůma

Bilance bojové činnosti nacistických armád v létě 1944 byla neslavná. Sovětská armáda vytlačila nepřítele ze své země, vstoupila na území Německa, osvobozovala Polsko, Rumunsko, Bulharsko, sovětský voják stanul v Maďarsku, Jugoslávii a v Československu.

Britské a americké divize prodělaly celou radu úspěšných útočných operací a se značným přispěním podzemních sil odporu osvobodily Francii, Belgii i Lucembursko a přiblížily se k západním hranicím Německa. Nacistické Německo ztratilo velkou část svého výrobního potenciálu, přišlo o zdroje surovin, trpělo nedostatkem potravin, bylo vystaveno prudkému bombardování. Proto se v polovině roku 1944 stávala ekonomická situace velmi kritickou. Podstatně se také zhoršilo už i tak špatné mezinárodni postavení Německa.

16. září předposledního roku války skončil Hitler pravidelnou denní poradu a pozdržel si ve svém sídle nejbližší spolupracovníky z řad vojenských odborníků. Byli to Keitel, Guderian, Jodl a několik dalších. Začala důvěrná beseda v úzkém kruhu. Jodl překvapil hned úvodem Hitlera svou otevřeností: „Na politickém poli jsme zcela izolováni. Nemáme spojence. Japonci nám doporučují zahájit s Ruskem rozhovory o příměří. Rumuni a Bulhaři se obrátili proti nám. S Finy se nedá počítat…“

Hitlerovci hledali z této situace, která začínala být katastrofální, nějaké východisko. Během léta 1944 vypracovala skupina generálů v čele s polním maršálem Rommelem plán na otevření západní fronty, na uzavření příměří se západními spojenci o na soustředěni všech takto uvolněných sil na východní frontě.

Vůdce a jeho nejbližší spolupracovníci však takový plán odmítli. Hodlali pokračovat v boji na dvou frontách. Koncem září se situace na obou frontách skutečně zčásti stabilizovala. A hitlerovské velení využívá této situace k tomu, aby připravilo operaci, jakou nikdo ze spojenců ani ve snu netuší – mohutnou ofenzívu na západní frontě. Je to poslední zoufalý pokus o zvrácení situace. Západní stratégové jsou přesvědčeni, ze Německo už nemá dostatek sil ani pro aktivní obranu. Nemohou tušit, že se mezi hitlerovskými pohlaváry hovoří o velkém dnu X.

SNY O ÚDERECH HROMU

Nacistické divize mají prudce a nečekaně zaútočit na ardenské frontě ve směru na Antverpy s cílem odříznout celou britsko-kanadskou skupinu armád a část amerických sil od spojeneckých vojsk ve Francii. Současně je připraven druhý úder na Antverpy ze západního směru. Podle propočtů mají útočící vojska dosáhnout Antverp sedmý den po zahájení útoku.

10. listopadu vydává Hitler směrnici, v niž se kromě jiného praví: „Dosažení cílů operace, zničení sil nepřítele severně od čáry Antverpy – Brusel – Lucemburk, by znamenalo převratný moment na západní frontě, možná v celé válce.“

Hitlerovské velení vkládá velké naděje do rozkolu v protihitlerovské koalici. Spoléhá stále na antisovětskou politiku západních spojenců.

12. prosince 1944 má Hitler řeč k velitelům armád, sborů a divizí. Prohlašuje: „Ve světové historii ještě neexistovala koalice, která by se skládala z tolika rozdílných elementů a s tolika protichůdnými stanovisky jako koalice našich protivníků. Jestliže jim nyní zasadíme několik těžkých úderů, může se v kteroukoli chvíli stát, že tato uměle udržovaná jednotná fronta se zhroutí za ohlušujících úderů hromu.“

Jak později dosvědčil Manteufel, Jodl mu řekl, že v případě úspěšného útoku nacistických armád budou plány spojenců na dlouhou dobu zničeny a protivník bude donucen k principiální revizi své politiky. Jestliže však přesto západní spojenci po protiúderu nezmění svou politiku a nepřistoupí na příměří, bude se alespoň zapadní fronta stabilizovat a německé velení může rychle přesunout část svých sil na východ. Velení wehrmachtu intenzívně hledalo slabá místa v obraně protivníka a také je nacházelo. Ardenská operace byla připravována s velkou pečlivostí.

KDE JE NEJSLABŠÍ ČLÁNEK?

V polovině prosince 1944 je situace americko-britských vojsk na západní frontě takováto: Na linii dlouhé 640 km je 63 divizí, z toho 40 amerických. Z celkového počtu je 15 divizí tankových. Generál Eisenhower má dále v záloze dvě výsadkové divize. Na severním křídle fronty je 21. skupina armád, které velí polní maršál Montgomery. Skládá se z 2. britské a 1. kanadské armády – celkem jde o patnáct divizí. Na středním úseku fronty v délce 370 km je 12. skupina armád, skládající se z 1., 3. a 9. americké armády – dohromady jde o jedenatřicet divizí. 9. armáda a deset divizí 1. armády jsou soustředěny hlavně východním směrem. Zbývající čtyři divize 1. armády, tvořící 8. sbor, zaujímají obranu na čáře dlouhé 115 km v Ardenách. Jedna z těchto divizí přibyla krátce předtím z USA, dvě divize utrpěly v předcházejících bojích citelné ztráty. Jižně od Arden na 160 kilometrové frontě je 6. skupina armád, která se skládá ze 7. americké a 1. francouzské armády.

Nacistické velení správně odhadlo, že právě zde, u Arden, je fronta západních spojenců nejslabší. Silné americké síly, zvláště tankové, leží severně a jižné od Arden. Spojenci se domnívají, že protiútok na ardenském směru je vyloučen. Terén je hornatý a lesnatý, je v něm málo komunikací, a zvláště v zimním období je to terén z celé západní fronty snad nejméně vhodný pro velkou ofenzívu.

Spojenci mohli nasadit k odražení nacistického útoku asi 5000 letadel, teoreticky bylo v jejich silách přemístit z jiných úseků fronty během několika dnů až deset vysoce mechanizovaných divizí, dobře vyzbrojených zvláště protitankovými prostředky. Americká tanková divize čítala 270 tanků. Veškeré techniky, munice a zásob bylo dostatek.

UTVOŘTE SKUPINU ARMÁD B!

Před zahájením operace 16. prosince má nacistické velení na západní frontě 73 divizí, z toho je 11 tankových, a 3 brigády. Tyto divize jsou vsak početně i technicky podstatně slabší než divize spojenců. Podle plánů operace vytváří nacistické velení skupinu vojsk o 22 divizích a 2 brigádách. Během operace se pak má přidat ještě 5 dalších divizí.

Některé divize byly nově zformované, jiné byly přesunuty z Dánska a Norska. Hitler však osobně zakázal přesunovat jakékoliv síly z východní fronty. Tam bylo v záři 1944 166 nacistických divizí a koncem roku stoupal jejich počet až na 189. Když vrcholily přípravy k ardenské operaci, zahájila sovětská vojska na levém křídle útočnou činnost a hitlerovci byli nuceni tuto frontu posilovat.

Ze skupiny německých vojsk pro útok v ardenském prostoru byla posléze vytvořena skupina armád 8, skládající se z 6. a 5. tankové armády, ze 7. polní armády a záloh. Polovina divizí byla zformována z domobrany, byly špatně vycvičené, bez bojových zkušeností, se slabou výzbrojí. Skupina armád disponovala celkem 970 tanky a samochodkami. Letecké síly tvořilo jen 350 letadel. V případě dobrého počasí se počítalo s přísunem dalších leteckých perutí. Problémy vsak byly s pohonnými hmotami. Tanky měly například benzín jen na 140-160 km jízdy. Spoléhalo se na ukoristění amerických a britských skladů pohonných hmot. Z porovnání sil a situací na obou frontách je jasné, že ardenská operace byla šíleným hazardem, zoufalým pokusem o zpětné otočení kola dějin.

Nacisté spoléhali především na moment překvapení. Udělali mnoho pro maskování a dezinformaci. 12. října vydává Keitel dezinformační rozkaz všem velitelům na západní frontě, v němž se praví, že jakýkoliv protiúder na západě je vyloučen, neboť veškerých záloh je zapotřebí k ochraně životně důležitých objektů ve vlasti. Ve štábech se neustále měnily šifry. Posléze bylo zakázáno hovořit o čemkoliv, co souvisí s operací, telefonem, rádiem nebo dálnopisem. Všichni generálové připravující operaci museli mít všechny tajné dokumenty neustále při sobě. Dokumenty se psaly zásadně ručně. Podřízené štáby přijímaly klamné informace, byly vytvořeny i klamné štáby. Důležité údaje šly jen do štábů, které byly vzdáleny nejméně 100 km od předního okraje. Civilní telefonní síť byla pod neustálou kontrolou. V každém obydleném místě byl ustaven speciální důstojník odpovědný za maskování. V pásmu poblíž fronty hlídala policejní komanda každý přesun. Kvůli vyloučení dezerce musel každý útvar a každá jednotka během dne pětkrát až šestkrát nastoupit ke kontrole početních stavů.

NACISTÉ V AMERICKÝCH UNIFORMÁCH

Hitlerovci si uvědomovali slabost svého letectva, a proto se rozhodli zahájit operaci v době špatného počasí, kdy letecké síly spojenců nebudou moci využít své nadvlády ve vzduchu.

Bylo vybráno a urychleně cvičeno 3300 vojáků pro diverzní činnost v týlu spojeneckých vojsk. Všichni byli převlečeni do amerických a britských uniforem, vyzbrojeni ukořistěnými zbraněmi. Každý z nich uměl anglicky. V okamžiku zahájení útoků měli přejít skrytě frontu, legálně se pohybovat na druhé straně, dostat se různými dopravními prostředky do týlu a tam zahájit diverzní činnost. Jedna z diverzních jednotek měla na starostí likvidaci vodních přepravišť. Další měly šířit falešné informace, vyvolávat paniku, ničit spoje, přestavovat silniční ukazatele, ničit mosty, silnice, minovat železniční tratě, likvidovat sklady munice atd. Velitelem této diverzní fronty byl jmenován pověstný Otto Skorzeny. Přísunu posil od severu mělo zabránit 800 výsadkářů.

Konečně k půlnoci z 15. na 16. prosince zaujala veškerá nacistická vojska svá výchozí postavení. S rozbřeskem nového dne je všem jednotkám čtena výzva polního maršála Rundstedta: „Vojáci západní fronty! Přišel váš veliký čas. Mohutné úderné armády zahájí útok na Anglo-Američany. Není třeba mnoho vysvětlovat, víte sami, co to znamená. Vsázíme vše na jednu kartu. Vaší svatou povinností je nyní dokázat nadlidské ve jménu vůdce a vlasti!“

Ještě když byl čten tento rozkaz, neměli spojenci sebemenší tušení o tom, co je čeká. 750.000 amerických vojáků tu noc klidně spí. Američtí a britští generálové jsou si vědomi své jasné početní i technické převahy. Ani tolik vychvalovaná zpravodajská služba, množství agentů v německém týlu, letecký průzkum, radiotechnická rozvědka a další prostředky pro získávání informací nemají o ničem potuchy. Na frontě i v éteru je klid. Na hlavním štábu spojeneckých vojsk sedí jen dozorčí služby a spojaři. Příprava ofenzívy proběhla nad očekávání…

PŘISEL DEN X

Ráno v 5 hodin 30 minut se v ardenském prostoru rozeřvou děla. Americká vojska jsou zachvácena panikou. O organizovaném odporu nelze mluvit. Spojení s vojsky je přerušeno a po dobu prvních čtyř hodin nemají vyšší štáby spojeneckých armád ani potuchy o tom, co se vlastně na frontě přesně děje. Ještě v 9 hodin 15 minut hlásí důstojník operačního oddělení štábu 12. skupiny armád, že se na frontě 8. sboru 1. armády nic neděje. Není to ovšem pravda.

Prvním úkolem spojenců je obnovit spojení se všemi vojsky, ujasnit si, oč jde, o zahájit organizování odporu. Po několika vzrušujících hodinách se to konečně odpoledne 16. prosince daří. Do směru nacistického útoku jsou okamžitě vyslány dvě tankové divize. Jedna se rozvinuje od severu Arden, druhá z jižního směru. Následující den mají poplach 82. a 101. výsadková divize a ihned jsou přepraveny do míst, kde nacistické armády již pronikly americkou obranou. Generál Eisenhower se tentýž den rozhoduje přepravit z Anglie na kontinent jednu tankovou a jednu výsadkovou divizi. Tato rozhodná opatření na posílení ardenského směru obrany se krátce po realizaci ukazují jako nevyhnutelná a účinná. Americké útvary se úporně brání v řadě menších bodů a na vodních překážkách. Postup nacistických divizí je zpomalován.

6. tanková armáda útočící na pravém křídle ve směru hlavního úderu má za úkol hned druhý den překonat vodní toky, ale postoupila jen o malý kus. Zato na levém křídle postoupila dost hluboko 1. tanková divize SS a prorazila silnou obranou.

Patrně nejúspěšnější jsou vojska 5. tankové armády útočící v centru skupiny armád B. V časných ranních hodinách 17. prosince pronikají nacistické tanky do hloubky 20 km. 19. prosince pronikají vojska 5. armády stále hlouběji, obsazují důležitá hospodářská centra, velké sklady a významné dopravní tepny. Avšak 7. německá armáda, jež má postupovat za levým křídlem 5. tankové armády, nemůže prorazit už organizovanou obranou spojenců.

Výsadkové operace nacistů v noci z 16. na 17. prosince končí naprostým nezdarem. Vliv na to má i silný vítr. Ze 105 dopravních letadel Junkers-52 jen 10 strojů vysadilo parašutisty tam, kde bylo plánováno, i z této skupiny se však kolem velitele soustředilo jen 20 mužů, což bylo žalostně málo. Proto komunikace spojenců zůstaly nedotčeny. Diverzním jednotkám nacistů se také nepodařilo zničit spojenecká přepraviště pres řeky. Americká vojenská kontrarozvědka zadržela v týlu při prověrce dokumentů džip s podezřelými americkými vojáky. Tři diverzanti byli ihned odhaleni a zastřeleni. Začal lov na Ottu Skorzenyho. Během několika dalších dnů bylo pak popraveno 128 německých diverzantů.

VELKÉ PŘESUNY

Třetí a čtvrtý den po zahájení útoku byl postup nacistických vojsk zpomalen. Operační plán nebyl plněn. 18. prosince Hitler osobně původní plán mění. Soustřeďuje všechny možné sily s tím cílem, aby rozvíjely úspěšný průlom spojenecké obrany přímo u Arden. Tam byl postupně zcela zničen 8. sbor 1. armády a nacisté postupovali dál. Situace se v tomto prostoru stávala velmi kritickou. 19. prosince se hlavní štáb spojenců rozhoduje soustředit maximální úsilí a síly na zadržení německého postupu směrem na Ardeny. Generál Eisenhower pověřil velením všech vojsk bojujících severně od Arden britského maršála Montgomeryho. Američtí generálové to těžce nesli. Ale Montgomery začal okamžitě přesunovat síly na ohrožená místa. Byla to velmi složitá činnost. Jižně od Arden dostala 3. americká armáda, stojící dosud v obraně, příkaz, aby se přesunula na sever a zahájila protíúdery. 133.000 nákladních automobilů, tanků a transportérů této armády se – dnem i nocí po celý týden přesunovalo po zledovatělých cestách na vzdálenost až 120 kilometrů.

Německé divize se chystaly k dalším mohutným úderům. Americké útvary se vsak mezitím dobře opevnily na strategicky důležitých bodech. Německým divizím docházely zásoby. Americké a britské útvary usilovně bránily především takové body, které byly významné pro přesuny německých vojsk a zásob. 5. tanková německá divize zničila 10. tankovou divizi spojenců, ale spojenci okamžitě uzavřeli tuto nebezpečnou trhlinu 101. americkou výsadkovou divizí.

5. tanková armáda nacistů postupovala na západ. Předsunuté části 2. tankové divize postoupily do 24. prosince velmi hluboko, a zdálo se, že spojenci je nedokáží zastavit. Tankům však došly pohonné hmoty. Nedostatek benzínu tak zastavil německý postup i na dalších směrech. Tento den však také skončilo špatné počasí, a tak se konečně dostalo ke slovu spojenecké letectvo. Stovky bombardérů útočily bez přestání proti nepřátelským tankovým kolonám, jež nemohly pro nedostatek benzínu manévrovat. 2. německá tanková divize, bojující už rovněž bez paliva, byla navíc vystavena silnému protiútoku 2. americké tankové divize a v krátké době byla zničena. Ráno 27. prosince hlásil velitel této americké divize, že vzal do zajetí 1200 německých vojáků, ukořistil 405 vozidel včetně 88 tanků a samochodek. Ztráty nacistů na svém úseku odhadl na 2500 mrtvých a raněných vojáků a důstojníků.

Na jižním směru útočilo 25. prosince už šest amerických divizí, podporovaných silnými svazy letectva. A následující den bylo jasné, že šance hitlerovců klesly k nule. V ardenské bitvě došlo k přelomu.

DOPIS DO MOSKVY

26. prosince se v sídle Hitlera koná shromáždění vysokých hodnostářů a Jodl nezakrytě říká: „Můj vůdce, musíme se podívat pravdě do oči. Nepronikneme dál…«

Dva dny nato říká Hitler před důstojníky a generály skupiny armád B, že cílů útoku v prostoru Arden dosaženo nebylo, že úder na Antverpy byl neúspěšný. Jako hlavní příčiny tohoto velkého neúspěchu Hitler označil špatné komunikace, opravy mostů vyžadovaly mnoho času, divize měly špatný přísun zásob, chyběly zvláště pohonné hmoty a konečně, což bylo podle Hitlera to hlavní, zlepšilo se počasí, na což čekalo spojenecké letectvo. Hitler však byl i nadále v optimistické náladě. Nehodlal vyvést německé divize z prostoru Arden, přikázal naopak, aby se všemi silami bránily na dosažených pozicích. Počítal s dalšími útoky a hodlal ničit americké síly odděleně po divizích.

Záhy skutečně k takovým pokusům došlo. V noci 1. ledna nového roku zaútočilo osm německých divizi jižním směrem a během čtyř dnů pronikly do hloubky 15 km. Tentýž den vzlétlo 900 německých letadel proti letištím v Belgii a Holandsku, odkud startovala spojenecká letadla. Bylo tak vyřazeno asi 260 britských a amerických letadel, ale i německé ztráty dosáhly 200 strojů. 3. ledna se pokusil o protiútok 7. sbor 1. americké armády, ale zasněžený terén a zledovatělé cesty byly takovou překážkou, že se celý sbor následující den zastavil. Podobně skončily i další americké protiútoky.

8. ledna nařizuje Hitler, aby byla 6. tanková armáda vyvedena z boje a přesunuta do týlu. To demoralizovalo zbývající vojska, která musela na mnoha místech vyklízet pozice.

Aktivita spojenců rostla den ode dne. Ale fronta se nehýbala. Vzrůstalo naopak vážné podezření, že nacisté plánují útoky na jiném místě zapadní fronty. Ve spojeneckých štábech se obávali nového momentu překvapení. A v této situaci naléhá Churchill na Stalina, aby Sovětská armáda zahájila co nejrychleji velkou ofenzívu a oslabila tím nacistické síly na západní frontě. 6. ledna přijel Churchill na ardenské bojiště k Montgomerymu. Na schůzku se dostavil i Eisenhower a objasnil britskému premiéroví, jak netrpělivě očekává sovětskou ofenzívu. Přes své styčné důstojníky v Moskvě prý nemůže sehnat závazný příslib. Churchill poslal ještě tentýž den do Moskvy Stalinovi dlouhý dopis.

Stalin odpovídá hned druhý den, že sovětské velení bez ohledu na zimní počasí okamžitě urychluje přípravu velké ofenzívy na celém středním úseku fronty. Dojde k ní nejpozději v druhé polovině ledna.

12. ledna skutečně sovětská ofenzíva začíná v obrovském prostoru mezi Vislou a Odrou. Tohoto dne ztratilo nacistické velení jednou provždy jakoukoliv možnost pomýšlet na nové Ardeny. 2. tanková divize SS a 6. tanková armáda musely být přesunuty ze západní Evropy na východní frontu ještě během ledna. Spojenecká vojska mohla konečně přejít do rozhodného protiútoku.

Zdroj: Nový směr
Původní zdroj: Archiv NoS