Česká Matta Hari

Autor: Milan Tůma

Česká Matta HariZáhadná žena z Plzeňska pozoruhodným způsobem přispěla k porážce RAKOUSKO-UHERSKA v první světové válce.

Suchá fakta z válečného archivu

Mezi dokumenty vídeňského Válečného archívu byl i zažloutlý balík spisů a map označený evidenčním číslem W. Nr. 739/VIII. – 16. H. g. Nevíme, zda ho za války nezničili nacisté. Víme však, že skrýval (a možná dosud skrývá) jeden z velmi závažných dokladů o statečném boji českých lidí za národní svobodu. Byly to soudní spisy k případu Margit Vímolové.

NACIONÁLE:

Obžalovaná Margit Vímolová; rodina pocházela původně z Plzeňska; bvla považována za rakouskou Němku; povoláním tajemnice náčelníka generálního štábu, rakouského generála Hoetzendorfa v Baden Badenu.

PRACOVNÍ CHARAKTERISTIKA:

Pracovnice velmi inteligentní, pilná, obětavá, která dovedla být ve službě i plných 24 hodin. Generál Hoetzendorf konstatuje: „Byl jsem vždy přesvědčen, že Vímolová měla smysl jen pro svoje povinnosti a práci v mé kanceláři. Byla neúnavná pracovnice. Její distinguovaná povaha dovedla čelit všelijakým náběhům důstojníků garnizony. Chování Vímolové v mé kanceláři i mimo službu bylo plně důvěryhodné, a proto jsem své sekretářce svěřil každou práci, i takovou, která byla přísně důvěrná. Vímolová psala téměř všechny rozkazy vydávané pro jednotlivé fronty.“

PŘITĚŽUJÍCÍ MATERIÁL:

Česky a rusky psaný deník Margit Vímolové; několik českých soukromých dopisů, v nichž vyznávala lásku k českému člověku a zdůrazňovala svou příslušnost k Slovanům.

USVĚDČUJÍCÍ MATERIÁL:

Vojenské mapy, oběžníky, důvěrné rozkazy a důležité fotografické snímky vojenského významu nalezené u Margit Vímolové. Ani ten objemný balík vídeňského Válečného archivu však neříká o životě Margit Vímolové všechno.

TAJNÝ SŇATEK

Všichni, kdož Margit znali, se shodovali na tom, že žila jen pro svou práci. Muži – a točilo se kolem ní důstojníků štábu nespočet — jako by pro ni neexistovali. Až mladý nadporučík Štěpán Szalay, Maďar z Debrecína, si získal její přízeň i ruku. Vyhradila si však, že manželství zůstane až do konce války utajeno. Vysvětlila Szalayovi, že ze svého příjmu podporuje rodiče, a náčelník generálního štábu by ji propustil, kdyby se dověděl, že je vdána. Nadporučík souhlasil. V dubnu 1915 byli ve Vídni tajně oddáni a pak se oba vrátili ke generálnímu štábu v Baden Badenu.

BOUŘE NA VÝCHODNÍ FRONTĚ

V zimě 1915-1916 se v rakouském generálním štábu horečně pracovalo na plánu velké ofenzívy proti ruské frontě, oblastem, kde byla rozmístěna vojska generála Brusilova. Než vsak mohla rakouská armáda útok zahájit, jako blesk z čistého nebe přišla z fronty zpráva, že Rusové rovněž nastoupili k ohromné ofenzívě, daleko lépe připravené. O náladě, která zavládla v rakouském generálním štábu, napsala Margit svému muži, který byl v té době na frontě:

„V generálním štábu je zmatek a vzrušení stouplo, když byly prestřiženy všechny tři tajné telefonní linky, které měly do štábu přinášet zprávy z fronty!“

Generál Brusilov nasadil všechny své zálohy proti levému rakouskému křídlu, které bylo značně oslabeno, neboť velká část mužstva měla působit při ofenzívě na pravém křídle. Brusilovův ruský jihozápadní front byl rozmístěn v šířce asi 650 km od Polesí až k rumunským hranicím. Po krátké dělostřelecké přípravě vyrazil 4. června 1916 k útoku. Jeho nenadálost rakousko-uherská vojska ohromila. Za dva měsíce bojů zajali Rusové 8924 důstojníků a na 450.000 vojáků, ukořistili 581 děl a 1795 kulometů a obsadili 25000 km2 včetně Bukoviny a velké části východní Haliče. Celá východní fronta rakousko-uherských vojsk, od Polesí až k rumunským hranicím, byla rozdrcena, rakouská armáda se na východní frontě až do konce války nezmohla na význačnější operaci.

Ofenzíva jihozápadního frontu ovlivnila průběh bojů na celém evropském válčišti. Němci, obávající se katastrofy na východní frontě, museli stáhnout od Verdunu, který byl v kritické situaci, jedenáct divizí a Rakušané přesunuli z italské fronty šest divizí, čímž zeslabili svou ofenzívu v Trentinu. Francouzům a Italům se dostalo pomoci právě v okamžiku, který byl pro ně nejkritičtější… Rakouskému velení bylo okamžitě zřejmé, že přípravy rakouské ofenzívy byly prozrazeny. Začalo se přísně vyšetřovat. Do pohotovosti byla uvedena všechna výzvědná oddělení, zejména oddělení policejního ředitelství. Úsilí vypátrat zrádce však vyznělo naprázdno. Tu přispěl zpravodajským orgánům neuvěřitelný shluk náhod, které jim daly klíč ke konspirační skupině.

Na jedné brněnské ulicí byl stižen epileptickým záchvatem nějaký chodec. Policejní hlídka zařídila, aby byl převezen do nemocnice. Náhodou byla nejblíže vojenská nemocnice. Když sanitár nemocného svlékal, zjistil, že má pod košilí na prsou nějaké papíry v koženém pouzdře. Zpočátku jim nikdo nevěnoval pozornost. Až službu konající důstojník, snad z pouhé zvědavosti, pouzdro otevřel a s velkým překvapením shledal, že uvnitř jsou francouzsky psané vojenské rozkazy. Rakouská mašinérie se rozjela naplno. Zjistilo se, že epileptik se jmenuje Michalčovič a je adjutantem náčelníka ruské špionážní služby, krycím jménem majora Ivanova. Šéf špionáže se podle domněnky rakouského generálního štábu zdržoval na Moravě. Když se zadržený probral ze záchvatu, byl podroben výslechu. Neodpovídal.

Pak přišel z generálního štábu rozkaz delikventa ihned zastřelit. Dokumenty byly poslány do Baden Badenu generálu Hoetzendorfovi, který užasle poznal, že jsou psány na jeho psacím stroji, neboť písmo mělo určité nepravidelnosti. Na tomto stroji nepsal nikdo jiný než spolehlivá Margit Vímolová. Byla zadržena a její byt prohledán. Mezi prádlem našli balík francouzských franků a málem celý archív vojenských map vypracovaných v generálním štábu, různé oběžníky a důvěrné rozkazy, fotografické snímky vojenského významu a samozřejmě i soukromou korespondenci.

GENERÁL HOETZENDORF POSPÍCHÁ

Odhalením Vímolové získal generální štáb klíč k celé síti ruské zpravodajské skupiny na území rakousko-uherského mocnářství. Nalezený materiál usvědčil Margitu, že se několikrát setkala s „majorem Ivanovem“. Scházela se s ním v Praze, Plzni, Bratislavě a Linci. Vyslýchající žádali, aby prozradila Ivanovův úkryt. Vímolová mlčela.

Generál Hoetzendorf nařídil ustanovit rychlý válečný soud a vynést rozsudek. Zželelo se mu snad své sekretářky a nechtěl ji nechat déle týrat výslechy? Pravděpodobnější je, že měl zájem na rychlém ututlání celé aféry. Náčelník generálního štábu byl v nemilosti u ministerstva války, kde měli rozhodující slovo šlechtici. Pro ně byl případ vítanou příležitostí, aby u císaře osočili toho „plebejce“. Čím rychleji aféra skončí, čím dřív se na ni zapomene, tím lépe pro generála Hoetzendorfa. Proto šel rychlý rozkaz do Brna ihned zastřelit Michalčoviče, proto byla bez průtahů odsouzena k trestu smrti zastřelením i Margita Vímolová. Rozsudek měl být proveden do 48 hodin.

POPRAVA

Téhož dne, kdy byl nad Margitou vynesen rozsudek smrti, vrátil se z Haliče nadporučík Szalay. Jeho první kroky vedly do Margitiny kanceláře. Velmi se však podivil, když na jejím místě spatřil jiné děvce. V tom ho k sobe do kanceláře pozval generál Hoetzendorf. Informoval ho, že ho ustavil velitelem setniny, která zastřelí špiónku Margitu Vímolovou. Szalay s ohromným sebezapřením, jak píše v dopise na rozloučenou, rozkaz vykonal. Pak se odebral do svého bytu, napsal několik dopisů na rozloučenou a zastřelil se. V dopise adresovaném Hoetzendorfovi napsal:

„Margita Vímolová byla mou manželkou, jako doklad přikládám oddací list. Odsouzená mi byla na světě vším, ale ujišťuji, že jsem nevěděl, že byla špiónkou. Abych však obhájil čest rakouského důstojníka, odcházím ze světa dobrovolnou smrtí.“

STOPY ZAVÁL ČAS

O špiónce Matta Hari byly sepsány kníhy. O Margitě Vímolové se mlčí. Příčiny jsou zřejmé. Odhalení německé špiónky bylo triumfem francouzské protivýzvědné služby, odhalení Vímolové bylo ranou rakouskému generálnímu štábu, bylo činem, který je nutno sprovodit ze světa a uzavřít v archívu. A když skonala válka, Rakousko-Uhersko se rozpadlo a dosud ujařmené národy jásaly nad nabytou svobodou, nikdo neměl čas vzpomenout na to, že k ní svým podílem přispěla i neznámá pracovnice rakouského generálního štábu.

Zdroj článku a foto: Archiv NoS