Karel Kryl

Karel Kryl – první mučedník 4. odboje!
Zdroj – blog František Stočes

Sbor ropuch zpívá rekviem – jsme s nimi na prameni…
Ač se lží ještě nežijem – jsme s pravdou – r o z v e d e n i…
(Idyla, 1990).

Karel Kryl, jeden z největších českých trubadúrů, básníků a vlastenců, svůj odboj zahájil v době, kdy občané byli stále ještě okouzleni svržením totality a doznívajícím půvabem Sametové revoluce.

Upgrade your Flash Player to version 8 to view this video! (Click here for the download) Convert videos to web format

O to více dnes můžeme ocenit jeho cit pro realitu i věštecké schopnosti. Postačí uvést jen pár myšlenek z jeho písní Demokracie, či Timur a jeho parta, složených nedlouho před jeho smrtí respektive již v roce 1990:

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou.
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou…
Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem…

Demokracie dozrává do žaludečních vředů.
Bez poctivosti bez práva – a hlavně bez ohledů…
Ve všeobecné servilitě sní novináři o korytě a okusují pero,
jiní už hrabou – rovní strace vědouce – vzhledem na lustrace – že pod lustrem je šero.

Nechceš být Malý Černý vzadu?
Věz: na ministra bez úřadu lze dotáhnout to hbitě,
jen třeba vědět, že je hlavní smlčet, že imperativ mravní umírá na úbytě.
Prý není doba na legraci.
Nuž – mnohý zvolil emigraci než by se doma plazil.
Žít zase bez svobody slova?
Toť důvod zažádat si znova o politický azyl…

Ano, K. Kryl hluboce pohrdal zaprodanými a prolhanými médii i novináři. Svobodnou Evropu označil za již nesvobodnou a dal v ní výpověď, kterou v Půlkacíři zdůvodnil slovy: „Politika rozhlasu začala být dost jednostranně prohradní a slova na kritiku nezbývalo – takže jsem se posléze rozcházel s … řekněme vysílací linií svých nadřízených.“ Jeho ostrá kritika (tehdy „nedotknutelného“) prezidenta (Timura) Havla a jeho kamarily („…a kamarila levobočků připíjí z Hradu na Patočku. Timur a jeho parta.“) spolu s poukazy na morální i ekonomický rozvrat Československa, který vyvrcholil rozpadem Masarykova státu, mu způsobily až neuvěřitelné potíže. V médiích, okupovaných Timurovci, se stal personou non grata a na shromáždění ČSSD v říjnu 1993 poznamenal, že ho publikují již jen okresní noviny na Znojemsku… Když chtěl získat platné české doklady, bylo po něm dokonce žádáno, aby prokázal nepřetržitý trvalý pobyt na území republiky (Kadrují mě). Stal se i terčem nenávistných mediálních útoků…

„…Otírají si o mne hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní sameťáci, nadšení svazáci… Nechci se vnucovat a nastavovat zrcadlo, o které nikdo nestojí. …Přesvědčil jsem se, že dokážu jen velmi málo změnit… Mám pocit, že kdybych zůstal v této zemi, tak se zničím… Vyčerpal jsem se – křikem, zlostným povykováním, spory s lidmi, kteří mi za to nestáli. …zjistil jsem, že jediným výsledkem mého křiku v posledních třech letech je zlomené zdraví…“

Slavný trubadúr byl doslova uštván a hodlal opět “emigrovat” do Německa. Ale jeho láska k morálně i ekonomicky zdevastované a rozdělené vlasti byla silnější. Svým nepřátelům dokonce „pohrozil“ slibem, že „to nejlepší“ teprve napíše, a počátkem roku 1994 plánoval oslavit dubnové padesátiny v Čechách. Bohužel se jich nedožil. Mediálně popraven, 3. března v Mnichově umírá. Traduje se, že v tu chvíli se na fasádě Divadla na Vinohradech ulomilo křídlo kamenného anděla…

Objevovaly se dokonce názory, zda nebyl zavražděn a na jeho pohřbu vypukl skandál: pobouření zde vyvolala jedna z Krylových „ropuch“, která se neštítila přijít a nad rakví štvance pronést zcela farizejská slova: „…Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi.“

Lze říci, že Krylovou předčasnou smrtí vznikla v české kultuře rána a prázdnota, které nebudou dlouho zaceleny. Jaké písně by tento pacifista asi zpíval dnes, kdyby slyšel o „humanitárním bombardování“ Jugoslávie, o přepadení Iráku, o uznání Kosova či o českých křižácích vyslaných do Afghánistánu, kde asistují vraždění tamních pastevců a venkovanů. A tak, knadcházejícímu výročí jeho úmrtí, nechť jsou na jeho hrob i na hroby obětí oněch masakrů, alespoň symbolicky položeny jeho nádherné Lilie.

Jako vlastenec Karel Kryl nepochybně vnímal, že česká otázka může být otázkou světovou jedině tehdy, když tento malý stát setrvá dle nejlepších tradic ve svém boji za pravdu. Třeba i proti všem! Svým odkazem, svým neúnavným a poetickým bojem za pravdu se pak Karel Kryl postavil po bok velikánů, jako byl například Karel Havlíček Borovský a zahájil tak vlastně čtvrtý odboj! A až budou ostatky Karla Kryla, s trnovou korunou na jeho rakvi, přeneseny na Vyšehrad vedle jeho mučednického druha, kam nepochybně patří, bude to možná signál světu: Ne, už nejsme na kolenou! Neryjem držkou v zemi! Česká média již sdělují pravdu a Juščenka, jehož Ukrajina kradla Rusku zemní plyn, dokonce nazvala zlodějem! Neuvěřitelné!