Jak jsem vezl motor do Ruska 2 část

0

Zanechal jsem Vás přitom, jak jsem se znechuceně otočil a vrátil se zpět do Polska. Naštěstí jsem ještě předtím z náčelníka vydoloval radu, že pokud bych sehnal notářsky ověřené zplnomocnění, že mohu ten motor proclít já, bylo by po problému. Tak jsem se trochu v autě prospal a ráno jsem již stál opět před celnici před Brestem. Odstavil jsem vozík s motorem mezi dva prodejní stánky a našel polskou babku, jenž prodávala ve stánku, která mi za 5 USD slíbila pohlídat odstavený vozík. Polskému vojákovi jsem řekl, že mám auto již prověřené ve Slawatyčích a kupodivu to fungovalo, takže cca za hodinu jsem stál před běloruským celníkem. Dal jsem mu vyplněné celní prohlášení a protože jsem nic k proclení nevezl, prošel jsem jenom standardní kontrolou všeho co jsem měl v autě. Tak jsem během další hodinky byl odbaven a dostal konečně svolení pokračovat.

Ale žádný spěch! Přibližně po jednom kilometru, najednou byla přede mnou další budova s další celnici. Zastavit, počkat až přišel nějaký ozbrojenec a znovu důsledná kontrola celého auta. Hotovo, odjezd. Po dalších cca 2 kilometrech třetí celnice a zase obvyklá důkladná prověrka všeho co jsem měl v autě. Konečně jsem to měl za sebou a hurá. Aspoň jsme si to myslel. Ale chyba lávky. Po nějakých 500 metrech závora a tam stál jediný voják v maskáčích. A zase dotazy co vezu, kam jedu atd. Na moje protesty, že mne již třikrát důkladně kontrolovali mi sdělil:

Éto charašó. No zděs stojím já i zděs maja pravěrka. Tak skaži, „dušniky u těbja jesť?“ Pakaží kde u tebja dušniky.“.

Do té doby jsem si myslel, že moje znalosti ruštiny jsou docela dobré. Ale v životě jsem neslyšel, co jsou to „dušníky“. Tak jsem mu odpověděl, že bohužel nevím, co jsou to „dušníky“, tak nemohu vyplnit jeho přání. Nato voják zastavil nějakého Bělorusa co jel za mnou a řekl mu, aby mi ukázal „dušníky“. Dotyčný šáhl do kufru a vytáhl „minimax“. Voják již směřoval ke kufru mého miláčka a chtěl po mně otevřít kufr a vyndat „dušníky“. Tak jsem mu svou slušnou ruštinou řekl, že „dušníky“ v kufru auta jsou na govno, protože kdyby začalo hořet, než je řidič vyndá, auto by shořelo. Proto pořádné auto jako je BMW má „dušníky“ po ruce řidiče, pod přední sedačkou a ať dá návrh jejich vládě, upravit v tomto smyslu zákony. Konečně mně propustil a já mohl popojet 300 metrů na parkoviště, kde již na mě čekal člověk z firmy mého partnera.

Společně jsme pak zajeli do Brestu, kde jsme v jediném slušném hotelu zjistili, že nejbližší notářka sídlí ve vedlejším baráku. Došli jsme k notářce a zažili další kuriozitu.

Předložil jsem paní notářce svůj pas, kolega Rus předložil svůj pas a trojmo napsané zplnomocnění a požádali jsme paní notářku o ověření podpisu. Řekla „da, éto nikakaja problema“, do doby, než se koukla do pasu toho Rusa. V tu ráno bylo vše jinak. Její slova přeložena do češtiny zněla:

Nemohu potvrdit ověření podpisu, protože pan není běloruský, ale ruský občan. Na moji námitku, že to je snad jedno, protože po ni nechceme ověřování totožnosti, ale jen potvrzení toho, že ten papír jsme podepsali před ní a že ty podpisy jsou pravdivé, mě sdělila, že jejich předpisy ji povolují ověřovat pouze věci předložené běloruskými občany. A byli jsme nahráni.

Již jsem se viděl, jak potáhnu vozík s motorem zpět do Čech. Rus nemůže na hranici, mne nepustí přes hranici, prostě hotovo. Pak mě (jak se občas stává) napadla spásná myšlenka. Vzpomněl jsem si na toho „ochránce pořádku na hranicích v Slavatyczich“ a řekl jsem si, že podobná organizace musí existovat i zde. Vysvětlil jsem to mému Rusovi. Ten zašel do hotelu a během 15 minut přišel s chlápkem, který mi řekl, abych se vrátil do Polska a byl ve 20 hodin na přechodu ve Slawatyczich a o ostatní se nestaral. Fungovalo to.

Cesta zpět do Polska proběhla takřka bez závad, akorát jsem musel dát všimné 100 DM pro změnu tomu vojákovi, co chtěl vidět „dušníky“, abych se dostal na začátek fronty Bělorusů čekajících na odbavení do Polska. Bez dalších problémů jsem projel třemi „hraničními kontrolami“ a zastavil na parkovišti s vozíkem. Babce za vzornou ochranu zaplatil dalších 5 USD a připnul vozík k autu.

Čtyřicet kilometrů do Slawatyczi jsem projel celkem v pohodě, i když z toho bylo 25 km po strašné panelové cestě a v 19,30 jsem stál před celní závorou. Ozbrojenci jsem řekl, že u mne již vše kontrolovali, ať si to ověří a on mne skutečně pustil do celního prostoru bez dlouhého čekání. Poláci mne pustili hned dál. Po příjezdu k běloruskému ozbrojenci jsem mu řekl o co jde a ten mne ihned odstavil na jejich parkoviště s tím, že tam mám počkat.

Teď se začaly dít věci, které jsem nikdy nikde před tím neviděl. Na parkoviště k mému autu přijel ruský Žigulík kombi. Z něj vystoupil chlápek co se mnou mluvil v Brestu. Poté přišli čtyři celníci, sundali čepice, otevřeli můj vozík, chopili se motoru a přenesli ho do Žigulíka. Takže ne jenom bez proclení, bez papírů, bez čehokoliv, ale dokonce samotní celníci to vše naložili. Jen jsem litoval, že nemám kameru. Poté jsme se rozloučili jako nejlepší přátelé, mně řekli „spasíbo a do svidáňja“ a já otočil svou káru zpět a mydlil do Polska. Jen jsem si tak v duchu říkal, kolik asi musel zaplatit můj obchodní partner za tuto službu, když i celníci přiložili ruku k dílu a uvědomil co znamená slovo MAFIE.

Tak skončila moje cesta s motorem do Ruska.

Na focení jsem neměl moc času, tak jenom pár fotek z Brestu. Pro zvětšení klik na obrázek.

—–—–

1.Vjezd do Brestu po poslední kontrrole
2.Zajímavá architektura obytných bloků
3.Hotel, kde jsme vyjednali „proclení“

—–—–

4.Brestská pevnost
5.Katedrála
6.Nezeptal jsem se.

Brestská pevnost:

Postavena v letech 1836-1842. Hlavní část – citadela – se rozkládala na centrálním ostrově a byla obehnána Volyňskými, Kobrinskimi a Terespolskými hradbami. Citadela byla obehnána dvoupodlažními kasárnami se sklepy, které kopírovaly obrys ostrova. Jejich délka dosahovala až 1800 m. Pevnost se proslavila zejména při napadení SSSR Německem, protože obránci dokázali déle jak měsíc odolávat obrovské početní i technické přesile.