Dobrodružný král – rytíř Jan

0

Autor: Milan Tůma

V erbu anglických následníků trůnu, princů Waleských, jsou 3 supí pera. Zdobí tento erb od 28. srpna 1348 do dnešních časů. Bylo to pozdě v noci ve stanu anglického krále Eduarda III., na bojišti u Kresčaku ve Francii. Tehdy Angličané porazili francouzské vojsko a po bitvě našli mezi mrtvými na bojišti i tělo českého krále Jana Lucemburského. Eduard jej dal dopravit opatrně do svého stanu, protože král ještě dýchal. Zanedlouho však zemřel. Tu v hlubokém dojetí sňal anglický král z Janovy přilby tři supí pera s nápisem „Ich dien“ (Sloužím) a podal je „Černému princi“ Waleskému. Český slepý král skončil daleko od své země svůj dobrodružný život.

Prožil jej v turnajích a bojích s císařem i proti císaři, s papežem i proti papeži, ve válkách pro zájmy českého království i proti němu. Jemu České království nebylo ničím jiným než pokladnicí, nepřilnul k němu srdcem a ochotně by je vyměnil za Porýní. Král Jan sloužil jedinému ideálu — ideálu rytířství a tomu byl věren po celý svůj padesátiletý život. Byl posledním rytířem na panovnickém trůnu.

Doba jeho mládí na počátku 14. století je ještě ve znamení dozvuků slavných křižáckých výprav proti Saracénům. V rodinách panovníků i šlechticů se čtou příběhy z bájného Orientu, opusy o králi Artušovi, básně o Alexandru Velikém, který se stal symbolem středověkého vladaře — rytíře, ochraňujícího slabé u nemohoucí, bojovníka, jenž odměňoval statečnost a trestal zbabělost. Jan Lucemburský chtěl svým životem tento ideál uskutečnit.

V roce 1319 se pokouší v Čechách založit novou artušovskou družinu „kulatého stolu“, avšak nenachází pochopení. V cizině nechybí u žádné slavnosti, turnajů nebo války, kde by měl možnost proslavit své rytířské ctnosti. Je vážen pro vznešené úmysly, rytířské skutky, vlídnost, pro neslýchanou nádheru a štědrost, pro své mistrovství v turnajích i v bitvách. Je ideálem mladé rytířské generace. Janův život však je svým způsobem anachronismem, neboť v této době se ideál rytířství již velmi podstatně změnil. Změnil se hospodářský i společenský život, peníze vládly nad všemi vztahy zemí, trůny, tříd i jedinců. Typ rytíře, jakým byl Richard Lví Srdce, zapadl do propasti věků a na jeho místo nastoupil rytíř, který je rozvážným diplomatem, pánem svého území, politikem, velitelem svých houfů a svých nevolníků.

Francouzský rytíř Jean de Joinville říká svému králi, když ten ho verbuje na novou křížovou výpravu: „Chci-li jednat podle boží vůle… pak zůstanu zde, abych mohl pomáhat svým lidem a chránit je.“ Král Jan však chce být rytířem stůj co stůj. Ponechává ve vlastním království správce a tráví celé roky v cizině. Přijíždí domů jen aby jednal o nových daních a získal nové prostředky, které mu umožní vést život, který miluje. Nevybírá si čest — zastavuje svoje i královniny statky, zlehčuje minci, vydírá židy, obírá kostely. Království je jeho osobním majetkem a jakmile získá peníze, odchází znovu na rok, na dva roky ze země do ciziny, aby „tam, co nějaký dobrodruh se talácel, i nové války strojil… o domácí království své nic se nestaraje,“ (Palacký). Bojuje v Rakousku, ve Slezsku, v Litvě, Prusích, bojuje proti Polákům i Uhrům, v Bavorsku, s arcibiskupem Kolínským, obléhá Mety, jeho korouhve vlají v Itálii, ve Flandrech, ve Francii. Na bojištích se mu často dostává významných funkcí a bývá i velitelem celých vojsk, jako roku 1322 v tažení císaře proti Fridrichu Rakouskému.

Je to nejen proto, že král Jan přivádí na bojiště proslavené české bojovníky, ale i pro královy osobní bojové vlastnosti. Vždyť válka v této době na počátku 14. století je záležitostí rytířstva. Rytířská jízda rozhoduje v bitvě, jíž pravidelné každé válečné tažení vrcholí. Bitvy jsou sváděny desetitisícovými vojsky, do boje zasahuje však jen část. Pěchota na čas zmizela z bojiště. Znevolněný lid ztratil své bojové vlastnosti, hodí se leda k obsluze koní, vozů, zbroje. Jádrem je družina, kdy pod erbem feudála se sdružují vazalští rytíři se svými zbrojnoši nebo námezdné oddíly či městské houfy milice. Hlavní roli má rytíř, zakutý i s koněm do plátového odění. Ve vojsku není organizovanost a kázeň. Urození pánové se neradi podřizují, mají svou hlavu a často z vojska odcházejí. Tito šlechtičtí individualisté nemohou bojovat v nějaké bitevní formaci. Na počátku bitvy sice vytvářejí jakousi sestavu buď v rozvinuté linii nebo v klínu, ale vlastní bitva je živelným bojem jednotlivých družin, nebo soubojem rytířů.

Tak bylo i u Kresčaku. Tehdy byl však Jan již slepý. Od mládí měl slabý zrak a roku 1337 při léčení ve Vratislavi se jeho stav stal kritický. Však francouzského lékaře dal král utopit v Odře. Arabský šarlatán v Praze připravil krále o pravé oko a chirurgové v Montpellieru o levé. V boji stál Jan i se synem Karlem na straně Francouzů. Vrhli se nedočkavě na nepřítele, jisti si přesilou. Angličané však zaujali obranu ve třech sledech a šípy lučištniků, kopí walleské a irské pěchoty i meče opěšalých rytířů zarážely vlny rytířské francouzské jízdy. Sedmnáctkráte podnikli Francouzi útok, sedmnáctkráte byli se ztrátami odraženi.

Český král, když se dozvěděl o nešťastném průběhu bitvy, nařídil, aby jeho koně připoutali dva rytíři mezi sebe a pronesl prý onu slavnou větu: „Toť bohdá nebude, by král Český z boje utíkal!“ Česká družina s heslem „Praha“ se vrhla do nejlítějšího boje, byla ničena a Jan Lucemburský, krvácející z mnoha ran a do poslední chvíle bojující, spadl z koně. Tak daleko od svého království, skončil první lucemburský panovník v Čechách a na jeho trůn nastoupil tvůrce říše, moderní panovník — diplomat Karel IV.

Zdroj článku a foto: Nový směr